Silvie Lauder vás nechce opravovat

Svět se mění překotnou rychlostí a všichni jsme z toho trochu zmatení. Jako sůl proto potřebujeme každého, kdo umí z moře informací vybrat ty skutečně podstatné a poskládat je do srozumitelné podoby. Podle nás to velmi dobře zvládá Silvie Lauder z Respektu. A to i u těch nejožehavějších témat, jakými jsou sex, obtěžování, gender.

Tak jsme s ní udělali rozhovor. Vyjasnili si pár gender-otázek, zeptali se třeba na to, co máme v debatách o feminismu dělat my muži, na hranice svobody slova nebo jak funguje značka Respekt na maloměstě. Všechno se dozvíte. A co se nevešlo do rozhovoru, to doplníme v doslovu. Jak říkává jeden náš kolega šéfredaktor: přejeme inspirativní čtení.

Q_ Vy jste psala kdysi hodně o politice. Teď už ne. Jak to?

A_ Protože jsem strašně unavená. Teď to zní, že jsem se zbláznila – s genderem jsem totiž zaparkovala do extrémně kontroverzního tématu, kde lidem explodují hlavy každých pět minut. Ale já o politice psala patnáct let hodně a zkrátka dochází k únavě materiálu. Je to totiž frustrující a únavný psaní, od začátku do konce.

Q_ Proč?

Nejprve jen toho politika dohnat. To je třicet telefonátů s mluvčím, abyste je pak stejně naháněli po tiskovkách, v kuloárech, div ne až na záchod – a to je místy ponižující. Pak s nimi mluvíte a slyšíte fráze, které byste si mohl napsat sám. Nebo vám lžou a útočí na vás. Vy to napíšete a editor vám přijde říct, že ty citáty jsou příšerný.

Když článek konečně dokončíte, politici vám volají, nadávají a při dalším setkání vám ho připomínají. Pamatují si klidně deset let staré záležitosti. Nedávno na mě někdo vytáhl článek z Lidových novin, odkud jsem odešla na podzim 2004. Samostatná kapitola je pak Sněmovna se svou atmosférou a plastikami rolníků. Po návštěvách tam jsem se cítila jako po pobytu mezi mozkomory, kteří ze mě vysávají veškerou radost a naději.

Q_ Teď jste ale stala pro někoho až brandem – jste ta novinářka, co píše o genderu. Není to nepříjemné?

A_ Jo, stala jsem se takovým arbitrem na genderové otázky, haha. Něco stane a hned se objeví: “Co na to Silvie?!” Nic! Já si o tom nic nemyslím. Lidé očekávají, že se budu jasně vyjadřovat úplně ke všemu ohledně sexuality, pohlaví. Jenže já na spoustu věcí nemám názor.

A druhý bod: celkem dost lidí si mě zredukovalo jen na tohle. Přitom mám za to, že se věnuju širšímu spektru věcí. I když dám stranou ostatní témata a zaměřím se jen na gender, tak tam je tolik otázek! Od sexu až po zastoupení žen v byznyse, je tam strašně moc různorodých věcí a mě trošku mrzí být v nějaké škatulce.

Q_ Jak se to projevuje, že jste se stala arbitrem na otázky genderu?

A_ To má úplně absurdní rozměry. V Respektu máme poradu a někdo říká: “Já jsem byl tam a tam a byli tam supr kluci…” Pak se zarazí, podívá se na mě a řekne: “Holky tam byly taky, a taky byly skvělý!” Ježíšikriste, ze mě se stala genderová policie, která proniká do konverzací a lidi mají tendenci říkat všechno “správně” a dívají se u toho na mě. Což je srandovní, ale mě to děsí, nechci nikoho opravovat!

Q_ Co to zapříčinilo? Vaše debata v DVTV s Luďkem Staňkem, anebo to bylo už předtím?

A_ Ten Staněk byl předěl. My totiž nejsme masoví, za to DVTV má poměrně velkou sledovanost. Navíc se to stalo poměrně virálním, protože asi máme oba svůj fanklub. Lidé mi psali, že mají celý newsfeed jen o tom a jestli je zablokoval Staněk, anebo já.

Q_ A vyříkali jste si to pak nějak se Staňkem?

A_ No my máme takovej zvláštní vztah. Je to zároveň hrozně zdravý, myslím, pro oba. Jakkoliv mi někdy přijde až hysterickej. On je hlasem alarmistů. Já píšu o tom, co se děje, a Luděk, ještě se spoustou dalších lidí, jsou v otázce genderu alarmisti ve smyslu “co se stane v budoucnu…?!”, “Příště nám zakážou…!”

Ten pohled na věci nesdílím, ale je to obohacující. On je chytrej a přestože neargumentuje vždy skvěle, tak často vystihne podstatu věci.

Q_ Sledujete proměnu v českém nazírání na otázky genderu za tu dobu, co se mu věnujete? Nejsme pořád zaseklí na stejných, triviálních věcech, jako byly Žáčkovy “sexistické” básničky ve školách?

A_ Ona ta básnička je i není triviální. Ukázala totiž konkrétní posun. Části společnosti už nepřijde v pořádku, aby si děti četly o tom, že holky mají být maminky a kluci jezdit na Severní pól a objevovat svět. Mimochodem, Klusák kritizoval jednu okrajovou učebnici. Pak je tu ale jedna hlavní, od jiného nakladatelství, které někdy před deseti lety požádalo Žáčka o změnu těch básniček. On je upravil a normálně se podle ní dál vyučuje. A nikomu to nevadilo, nikdo si toho nevšiml.

Co se ale časem mění zásadně je to, že přibývá lidí, kteří se k tomu vyjadřují. Dám jeden konkrétní příklad takové změny. Think-tank IDEA – mladí ekonomové a ekonomky – se genderu začali věnovat a ono je to hrozně zajímavé i z jejich pohledu. Ekonomie už není jen obor, který sleduje na akcie a schodky, ale vnímá i důležitá společenská témata. Zaměřili se na dopady rozvodů na ženy a muže, rozdílné platy, udělali skvělou studii o nákladech, které mají ženy kvůli mateřství… To by bylo před deseti lety naprosto nemyslitelné.

Další je občanská sféra, kde se v poslední době se objevilo spoustu sdružení a skupin, které dělají strašně zajímavé věci. Holky ze Čtvrté vlny nebo třeba z Konsentu, které nově ta témata otevírají, šíří osvětu a svěží pohledy na věc.

Q_ Přijde ale?

A_ Přijde. Posledních pár let tady zároveň máme konzervativní zpátečku. Hodně je vidět i v mainstreamových médiích – v Blesku nebo třeba Mladé frontě. Je to taková nostalgie po tradicích. Když se na to ale člověk zaměří, tak je to úplně nesmyslný. Vzpomínají na minulost, která se nikdy nestala.

V posledních několika měsících to má podobu různých rozhovorů s lektory a kouči, kteří nám začínají vyprávět, jaké jsou ženy. V roce 2018 se dozvídáme, že jsou příliš slabé a křehké na vrcholový sport, byznys nebo medicínu. A mě to udivuje hlavně z toho důvodu, že jde o argumenty z konce 19. století. Vymezoval se proti nim už Masaryk, který je v roce 1905 nazýval zastaralými a nemoderními.

Takže mně přijde, že se tu mísí dva proudy, občas slyšet víc jeden, občas druhý. Nevím, kdo vyhrává, je to asi vyrovnané. Zatímco ale nad lektorem můžeme mávnout rukou, tak ve Sněmovně sedí Václav Klaus mladší, který ty věci chce reálně prosazovat.

Q_ Probrali jsme zdejší debatu. Mě vždycky malinko štve, když se míchá situace Česka a jiných zemí, takže bychom se mohli přesunout od nás na západ. Je to vlastně taková staňkovská otázka –

A_ – Nevíte, jak požádat o sex?

Q_ Přesně tak, potřeboval bych poradit. Na amerických kampusech je zvláštní kultura, kdy vztah třeba ke svobodě slova je přinejmenším ambivalentní. Nezachází tam hrozně daleko?

A_ To byste mně musel říct, co konkrétně myslíte. Protože různí lidé si pod „hrozně daleko“ představují různé věci. Pro Mirku Spáčilovou je „hrozně daleko“, když ve Hvězdných válkách hraje hlavní roli ženská a vedlejší černoch. A má pocit, že je to výsledek nějakého diktátu – nikoliv toho, že do kina chodí i ženy a černí lidé. Pro někoho je to překvapivé, ale děje se to.

Q_ Dobře. Tak když se přidržím té svobody slova, tak v tomto prostředí občas přichází požadavek na právo nebýt urážen.

A_ Já jsem nedávno viděla reportáž o tom, jací komici mohou vystupovat na univerzitách. Někteří jsou odmítnutí, protože lidem, kteří o tom rozhodují, připadají příliš urážliví. Nebo jim je doporučeno, ať nějaké fóry neříkají, protože by se to dotklo jejich studentů. Tohle je přesně ten moment, kdy je to podle mě za hranou. Protože humor se z podstaty věci někoho dotýká. A vy nemůžete nikdy dopředu jako komik skenovat publikum, jestli tam není oběť něčeho, čehokoliv –  pravděpodobně jich tam bude celá řada – a zjišťovat, kdo by mohl být teoreticky uražen.

Na straně druhé rozumím tomu, že ten prostor patří univerzitám a ta nemá povinnost nechat na své půdě promluvit kohokoliv. Když skočím z Ameriky zpět do Česka, tak si třeba nemyslím, že je vhodné, aby v prostoru Karolina ve Vlasteneckém sálu, kde visí na stěně obří obraz Masaryka, přednášel islamofobní a xenofobní Petr Hampl svoje šílený a nesmyslný závěry.

Q_ Nedávno vyšel na Guardianu článek o rozkolu ve feministickém hnutí. Jsou v něm prý dvě strany, kdy jedna je individualistická a třeba v souvislosti s #MeToo říká, že ženy mají útočníky umět poslat do háje. Ta druhá je více sociální a asi radikálnější, protože říká, že tohle nepostačí, je třeba změnit struktury. Jak to vidíte vy?

A_ Platí oboje. Mně se líbí feminismus, který běží po více vrstvách. Když budeme holky a kluky – to je důležitý, není to jen o holkách – vychovávat v tom, že mají právo se ozvat, mají právo říct ne, mají tělesnou integritu, jen oni mohou rozhodovat o svém těle… A zároveň budeme řešit, jak to udělat, aby systém lépe fungoval.

Třeba platy. Tam je jasné, že to má víc rovin. Je pravda, že ženy mají tendenci neříkat si o více peněz. Takže má smysl mluvit o tom, jak posílit každou individuální ženu, aby se cítila sebevědomější a dokázala si říct o větší peníze. Zároveň je ale nutné řešit systém. Málokdo v Česku ví, že máme jednu z největších platových propastí. Jak za stejnou práci – což nedávno dokázala inspekce práce –, tak hlavně v ženských oborech máme v porovnání s jinými zeměmi podprůměrné platy.

Nebo to obtěžování. Individuální rovina je jasná: je nutné všechny vychovávat k tomu, aby se nebáli ozvat, věděli, co je trestný čin. A ta druhá, systémová, má šíleně moc dalších rovin. Může být trestněprávní, popkulturní – v tom jak zobrazujeme násilí – a tak dále. Takže si myslím, že to není buď a nebo. Nejde tu o spor; obě roviny jsou důležité.

Silné individuality můžou měnit systém a dobře nastavený systém může tvořit ty silné individuality.

Q_ A co by měli v téhle situaci dělat muži?

A_ Každopádně ne jen mlčet a poslouchat. Já rozumím tomu, odkud takový požadavek přichází – jenže ten míří na nevysvětlování toho, jak se cítit. “Haló, někdo mě znásilnil a bylo to fakt celkem blbý.” Přijde chlap a řekne: “Prosímvás, to vám nemůže vadit, to nemohlo bejt tak hrozný.”Excuse me, já vám to teď říkám, je to můj zážitek z mýho života a bylo to hrozný!”

Tohle je problém. Ale určitě není dobré říkat mužům, aby seděli, mlčeli a vůbec se toho neúčastnili.

Q_ Jasně. Když si ale vezmu příklad své dívky, tak ona má kérku GRL PWR! a má ten svůj boj. Co máme dělat my, muži, když MAN PWR je jaksi mimo?

A_  Já si myslím, že je naprosto nutné – a to je hrozný anglismus – učinit muže součástí konverzace. Přizvat je ke společnému stolu a zdůraznit, že není nic jako mužská a ženská témata. Všechno je téma všech. Děti zejména, protože děti mají i otce. Muži mají být součástí té debaty a ne si říct, že to je ta holčičí věc a ať si to holky vyřeší.

Jedna holka, dvacátnice, mně například vyprávěla příběh ještě ze základky, kde holky měly přednášku o sexuálním násilí – a kluci šli zatím hrát fotbal. To nedává smysl. To násilí někdo páchá. Neříkám, že tihle kluci, co šli hrát fotbal, jsou budoucí znásilňovači. Ale sexuální násilí, nerovnost, výchova dětí, sexismus, to nejsou témata jen pro ženy, ale i pro muže.

Celá debata by měla být nakonec i více o nich. Proč páchají více sebevražd, proč více trpí závislostmi, že systém škatulek dopadá i na ně…

Q_ Tahle témata řešíte v Respektu. Jak se to hodí do časopisu, který bývá někdy vnímán jako středo-pravý?

A_ Neřekla bych, že jsme takoví. Navíc se proměňujeme v čase. Zapojovala jsem se třeba do debat, kdy nám mladí levičáci vyčítají, že ignorujeme chudé, a hystericky jsem vytahovala naše články o ghettech z roku 1997. Což si nepamatují, protože jim byly dva roky. Odjakživa jsme psali o sociálně vyloučených lidech, samoživitelkách, seniorech.

Já bych sebe možná před pár lety označila za středo-pravýho člověka. Teď už ne. Změnila jsem pohled na spoustu otázek. Na roli státu ve zdravotnictví, v sociálních službách i ve feminismu.

Q_ Vaše redakce zvenčí vypadá, že jste si dost blízcí. Není to světonázorově až na škodu?

A_ Blízcí – to myslíte jak?

Q_ Tak jezdíte na Letní filmovou školu, kde se fotíte a vypadáte, že jste kámoši, ne jenom kolegové.

A_ My totiž jsme. Ono to zní jako klišé, ale já drtivou většinu svých spolupracovníků z Respektu považuji za své osobní přátele. Rádi se vídáme i mimo práci, takže naše večírky jsou, troufám si říct, legendární a končí nad ránem. Takže to platí, naprosto.

Zároveň neplatí, že jsme až sekta, kde zastáváme totožný pohled na svět. Ve spoustě otázek to tak není, což se projevuje poměrně únavnými a dlouhými debatami. Třeba na blízkovýchodních konfliktech nebo školkách pro dvouleté děti se zhádají úplně všichni a pro nás to platí taky.

Q_ Petr Fischer, šéfredaktor Vltavy, občas rýpe do Respektu, že prý svým čtenářům mluvíte z duše. Předkládáte jim, co chtějí slyšet, co možná už dávno vědí…

A_ V tomhle nerýpe jen on. Hodně lidí tvrdí, že přesvědčujeme přesvědčené. Já mám ale s tímhle pohledem základní problém v tom, že náš smysl přeci není jenom předkládat světonázor, ale hlavně informovat o světě. A i když se spoustou lidí vidíte situaci podobně, tak nemáte v daný okamžik všechny informace o tom, co se děje. Úkolem novinářů není jenom ten svět vykládat, ale i informovat o dění. A tam můžete stále nacházet nové informace, nové úhly, zkoumat věc, co jste ještě nezkoumali.

A samozřejmě, že část čtenářů říká: “Bývali jste názorově vyhranění, byli jste pankáči a teď jste úplně zmainstreamovatěli!”, někteří naopak: “Byli jste seriózní médium, ale teď jste vyhrocení a jedete jednu linku.”

Q_ A přemýšlíte, jak oslovit lidi, kteří nejsou progresivně liberální a zkrátka Respekt nečtou?

A_ Určitě. Ta aura a pověst Respektu totiž, myslím, někdy brání tomu, aby si ho přečetli lidé, kterým by daný text přišel zajímavý a nějak by se jich dotýkal. Teď jsem třeba debatovala na Facebooku s člověkem, sám se popsal jako konzervativec, na téma sexuálního obtěžování. Považoval mě tak trochu za fanatičku – zmiňoval třeba, že se tu nikdo nevěnuje mužům; všichni jen melou o ženách. Tak jsem mu poslala čtyři texty, které jsem za poslední dobu napsala o mužích. On si je všechny přečetl a říká: “Tyhle texty jsou rozumný, klidně vyargumentovaný a věcně napsaný”. Nakonec se mně omluvil s tím, že dal na to, co se o mně říká. Původně by se přitom k těm textům nedostal, protože Respekt nečte.

A odpověď na tu otázku zní jednoznačně – jasně že jo. I když vidíte svět trošku jinak, tak si můžete přečíst recenzi na album, zajímavý rozhovor se sportovcem nebo fantastickou reportáž z pralesa. A nemusíte nutně cítit, že se v každém článku promítá ten progresivní pohled na ten svět. Myslím, že to tak totiž není.

Q_ Tomu rozumím. Ale pracujete s tím vědomě ve smyslu narušování té aury?

A_ Pracujeme. Konkrétně u svých témat se snažím hodně myslet na to, jak citlivě je vnímaný “útočný postoj” nebo generalizace ve smyslu všichni chlapci jsou něco. Třeba u těch školek proto neobhajuju jeden způsob života, ale možnost volby. Pokud si to někdo uspořádá tak, že bude mít sedm dětí, nikdy nebude pracovat a všichni budou žít na farmě na Českolipsku, ať to tak má. Ale pokud někdo chce děti a přitom nevypadnout ze svojí práce, tak by mu měly být poskytnuty podmínky. A zatímco pro první model podmínky víceméně jsou, tak pro ten druhý ne.

Tohle je přesně způsob, jak chci oslovit i konzervativněji přemýšlející lidi. Snažím se na to myslet, zároveň ale nemůžete úplně ustupovat ze svých vlastních pozic.

Q_ Ještě k té pověsti. Stává se, že někoho oslovíte jako respondenta a on řekne: “Hmm, Respekt, to ne?”

A_ Stává. Neustále. Občas si přijdete, že pečete ve sklepě malé děti. Reakce některých působí, že v nich vyvoláváte až fyzický odpor.

Q_ Co s tím děláte?

A_ Snažíme se je přemluvit. Problém je, že kromě politiků se s námi odmítají bavit lidé pro běžné reportáže. Vyjedete někam do města, na ulici oslovíte člověka, který když slyší Respekt, tak si to spojí s Bakalou. A to je fuj.

Q_ Takových reakcí přibývá?

A_ Jo. Je toho víc. Kolegyně Ivana Svobodová, která jezdí na reportáže po Česku, si všímá zajímavého fenoménu – jak se proměňuje slovník lidí. Na dezinformačních webech se zavede jedno slovo, třeba presstitutky, a ona vyloženě v čase sleduje, že ho lidi používají. Ale další měsíc je to už zase něco jiného a celé to kopíruje dění na Parlamentních listech a dalších webech. Nadávání na Bakalu zní legračně, ale je to spíš smutné, prakticky to brání ve výkonu povolání.

Q_ Bakala je tak kontroverzní? Kdyby lidé říkali: “Vy jste vítači!”, ale –

A_ – Bakala je kontroverzní! My jsme ale i všechno ostatní. Hodně se jede Soros. Několik z nás má novinářskou cenu Open Society Fund, takže jsme rovnou Sorosovi novináři.

Q_ To je hezký, že se lidi zajímají i o to, kdo má ocenění.

A_ Jo. Jdou do hloubky.

Q_ Nakonec bych se ještě vrátil k feminismu. Vy jste nám říkala, že se chystáte o dovolené číst Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir. Znamená to, že jste k feminismu nedostala přes knížky a nějaký předmět Gender a rodina I, ale spíše životními zkušenostmi?

S_ Jednoznačně životem. Jeden z důvodů, proč mě zajímá téma obtěžování a násilí – což spousta lidí uhádla – je, že jsem to zažila ve svým životě xkrát. Včetně poměrně extrémních věcí, o kterých možná napíšu do svojí knihy, ale ještě nejsem rozhodnutá, protože je to velmi intimní.

Druhá věc je, že já jsem byla feministka třeba v sedmi a ani jsem o tom nevěděla. Viděla jsem situace, ve kterých se ke mně moje okolí – třeba rodina, ve škole – chová jinak než ke klukům a nerozuměla jsem tomu, proč. A přišlo mi to nefér. Specificky si pamatuju pomlázku, která mi vůbec nebyla jasná, proč mám pasivně přijímat nějakej rituál a ještě jim mám dávat nějaký vajíčka. Celý se mi to nelíbilo a ještě mi bylo nepříjemný, že okolo říkají, že tak to jako je a já to musím respektovat.

Takových situací bylo víc, třeba v rodině. Krom toho, že jsem vyrůstala v Brně, tak mám kořeny na moravským venkově v malý vesnici a vyrůstala jsem v rodině, kde byl pohled na ženy velmi vyhraněnej v tom smyslu, že je to někdo, kdo poslouchá. Žena vaří, uklízí, o všechno se stará, poslouchá muže a nic moc si nemyslí.

Ty nároky na ženy se demonstorovaly třeba tak, že se o víkendu kupříkladu vaří oběd, kterej musí být na stole přesně ve dvanáct hodin. A když je na stole v jednu nebo ve dvě, tak je to problém. Takhle se správná žena nestará o svoji rodinu. Je to ale nespočet drobností, třeba když vám ve škole učitelé řeknou: “Tady holky neposlouchají, protože tomu stejně nebudou rozumět.”

Tohle se vám spojí do takovýho celku. Později jsem zjistila, že mě baví o těch tématech psát, protože jsem měla pocit, že nepíšu o nějakých abstraktních lidech, ale o sobě. Postupně mě ovlivňovali různí autoři, cizí média i lidi kolem mě. Začala jsem tak pronikat do citlivějších oblastí. A někdy je to trochu na škodu tomu psaní, protože jsem až moc emocionálně zainteresovaná. Mám pocit, že když to napíšu blbě, tak poškodím třeba oběti znásilnění.

Q_ A svou rodinu jste nakonec dokázala s feminismem smířit?

A_ Já se se svojí rodinou téměř nestýkám. Do nějaký míry vím zprostředkovaně, jak to vnímají v té širší rodině. U té užší vím, že moje práce nějaký dopady má, že jim to dává smysl a ty texty čtou.

Q_ Ještě mě zaujala zmínka o vlastní knížce. Pokračujete v tradici redaktorů Respektu?

A_ Ano, i já píšu knížku. Nedávno jsem napsala první kapitolu. Bála jsem se toho, ale za víkend padlo osmnáct tisíc znaků. Bude to o feminismu, začala jsem globální situací. To je zajímavé, vždycky se mě totiž někdo ptá, proč potřebujeme feminismus. Tak jim začnu citovat všechna ta data Světové banky, kolik je žen s ženskou obřízkou, bez přístupu ke vzdělání a negramotných… Zjistila jsem, že to v sobě mám nastřádaný a zatím mě to fakt baví. Takže v souladu s tradicí, ano.

Q_ Taky na Magnesii Literu.

A_ Ne, to si nemyslím. Já budu ráda, když si to někdo přečte a nejde se pár lidí, kteří si řeknou, že feministky nejsou hnusný fousatý fanatičky, který nenáviděj chlapy, ale že je to relevantní směr, který chce férovější společnost. To když se podaří, tak budu strašně spokojená.

 

Všechno se do rozhovoru nevejde. Doporučujeme proto naše pocity pod čarou. Třeba o tom, kdy jsme si připadali před Silvií Lauder jako blbci.

Ptali se Ondřej Sliš a Jakub Jetmar. Korekturou opatřila Barbora Kubová.

Autorem úvodní fotografie je Matěj Stránský z Respektu.

 

Další rozhovory budou až zkraje nového roku. Do té doby na nás zapomenete. Rádi se vám proto připomeneme emailem. 



Silvie Lauder vás nechce opravovat

Svět se mění překotnou rychlostí a všichni jsme z toho trochu zmatení. Jako sůl proto potřebujeme každého, kdo umí z moře informací vybrat ty skutečně podstatné a poskládat je do srozumitelné podoby. Podle nás to velmi dobře zvládá Silvie Lauder z Respektu. A to i u těch nejožehavějších témat, jakými jsou sex, obtěžování, gender.

Tak jsme s ní udělali rozhovor. Vyjasnili si pár gender-otázek, zeptali se třeba na to, co máme v debatách o feminismu dělat my muži, na hranice svobody slova nebo jak funguje značka Respekt na maloměstě. Všechno se dozvíte. A co se nevešlo do rozhovoru, to doplníme v doslovu. Jak říkává jeden náš kolega šéfredaktor: přejeme inspirativní čtení.

Q_ Vy jste psala kdysi hodně o politice. Teď už ne. Jak to?

A_ Protože jsem strašně unavená. Teď to zní, že jsem se zbláznila – s genderem jsem totiž zaparkovala do extrémně kontroverzního tématu, kde lidem explodují hlavy každých pět minut. Ale já o politice psala patnáct let hodně a zkrátka dochází k únavě materiálu. Je to totiž frustrující a únavný psaní, od začátku do konce.

Q_ Proč?

Nejprve jen toho politika dohnat. To je třicet telefonátů s mluvčím, abyste je pak stejně naháněli po tiskovkách, v kuloárech, div ne až na záchod – a to je místy ponižující. Pak s nimi mluvíte a slyšíte fráze, které byste si mohl napsat sám. Nebo vám lžou a útočí na vás. Vy to napíšete a editor vám přijde říct, že ty citáty jsou příšerný.

Když článek konečně dokončíte, politici vám volají, nadávají a při dalším setkání vám ho připomínají. Pamatují si klidně deset let staré záležitosti. Nedávno na mě někdo vytáhl článek z Lidových novin, odkud jsem odešla na podzim 2004. Samostatná kapitola je pak Sněmovna se svou atmosférou a plastikami rolníků. Po návštěvách tam jsem se cítila jako po pobytu mezi mozkomory, kteří ze mě vysávají veškerou radost a naději.

Q_ Teď jste ale stala pro někoho až brandem – jste ta novinářka, co píše o genderu. Není to nepříjemné?

A_ Jo, stala jsem se takovým arbitrem na genderové otázky, haha. Něco stane a hned se objeví: “Co na to Silvie?!” Nic! Já si o tom nic nemyslím. Lidé očekávají, že se budu jasně vyjadřovat úplně ke všemu ohledně sexuality, pohlaví. Jenže já na spoustu věcí nemám názor.

A druhý bod: celkem dost lidí si mě zredukovalo jen na tohle. Přitom mám za to, že se věnuju širšímu spektru věcí. I když dám stranou ostatní témata a zaměřím se jen na gender, tak tam je tolik otázek! Od sexu až po zastoupení žen v byznyse, je tam strašně moc různorodých věcí a mě trošku mrzí být v nějaké škatulce.

Q_ Jak se to projevuje, že jste se stala arbitrem na otázky genderu?

A_ To má úplně absurdní rozměry. V Respektu máme poradu a někdo říká: “Já jsem byl tam a tam a byli tam supr kluci…” Pak se zarazí, podívá se na mě a řekne: “Holky tam byly taky, a taky byly skvělý!” Ježíšikriste, ze mě se stala genderová policie, která proniká do konverzací a lidi mají tendenci říkat všechno “správně” a dívají se u toho na mě. Což je srandovní, ale mě to děsí, nechci nikoho opravovat!

Q_ Co to zapříčinilo? Vaše debata v DVTV s Luďkem Staňkem, anebo to bylo už předtím?

A_ Ten Staněk byl předěl. My totiž nejsme masoví, za to DVTV má poměrně velkou sledovanost. Navíc se to stalo poměrně virálním, protože asi máme oba svůj fanklub. Lidé mi psali, že mají celý newsfeed jen o tom a jestli je zablokoval Staněk, anebo já.

Q_ A vyříkali jste si to pak nějak se Staňkem?

A_ No my máme takovej zvláštní vztah. Je to zároveň hrozně zdravý, myslím, pro oba. Jakkoliv mi někdy přijde až hysterickej. On je hlasem alarmistů. Já píšu o tom, co se děje, a Luděk, ještě se spoustou dalších lidí, jsou v otázce genderu alarmisti ve smyslu “co se stane v budoucnu…?!”, “Příště nám zakážou…!”

Ten pohled na věci nesdílím, ale je to obohacující. On je chytrej a přestože neargumentuje vždy skvěle, tak často vystihne podstatu věci.

Q_ Sledujete proměnu v českém nazírání na otázky genderu za tu dobu, co se mu věnujete? Nejsme pořád zaseklí na stejných, triviálních věcech, jako byly Žáčkovy “sexistické” básničky ve školách?

A_ Ona ta básnička je i není triviální. Ukázala totiž konkrétní posun. Části společnosti už nepřijde v pořádku, aby si děti četly o tom, že holky mají být maminky a kluci jezdit na Severní pól a objevovat svět. Mimochodem, Klusák kritizoval jednu okrajovou učebnici. Pak je tu ale jedna hlavní, od jiného nakladatelství, které někdy před deseti lety požádalo Žáčka o změnu těch básniček. On je upravil a normálně se podle ní dál vyučuje. A nikomu to nevadilo, nikdo si toho nevšiml.

Co se ale časem mění zásadně je to, že přibývá lidí, kteří se k tomu vyjadřují. Dám jeden konkrétní příklad takové změny. Think-tank IDEA – mladí ekonomové a ekonomky – se genderu začali věnovat a ono je to hrozně zajímavé i z jejich pohledu. Ekonomie už není jen obor, který sleduje na akcie a schodky, ale vnímá i důležitá společenská témata. Zaměřili se na dopady rozvodů na ženy a muže, rozdílné platy, udělali skvělou studii o nákladech, které mají ženy kvůli mateřství… To by bylo před deseti lety naprosto nemyslitelné.

Další je občanská sféra, kde se v poslední době se objevilo spoustu sdružení a skupin, které dělají strašně zajímavé věci. Holky ze Čtvrté vlny nebo třeba z Konsentu, které nově ta témata otevírají, šíří osvětu a svěží pohledy na věc.

Q_ Přijde ale?

A_ Přijde. Posledních pár let tady zároveň máme konzervativní zpátečku. Hodně je vidět i v mainstreamových médiích – v Blesku nebo třeba Mladé frontě. Je to taková nostalgie po tradicích. Když se na to ale člověk zaměří, tak je to úplně nesmyslný. Vzpomínají na minulost, která se nikdy nestala.

V posledních několika měsících to má podobu různých rozhovorů s lektory a kouči, kteří nám začínají vyprávět, jaké jsou ženy. V roce 2018 se dozvídáme, že jsou příliš slabé a křehké na vrcholový sport, byznys nebo medicínu. A mě to udivuje hlavně z toho důvodu, že jde o argumenty z konce 19. století. Vymezoval se proti nim už Masaryk, který je v roce 1905 nazýval zastaralými a nemoderními.

Takže mně přijde, že se tu mísí dva proudy, občas slyšet víc jeden, občas druhý. Nevím, kdo vyhrává, je to asi vyrovnané. Zatímco ale nad lektorem můžeme mávnout rukou, tak ve Sněmovně sedí Václav Klaus mladší, který ty věci chce reálně prosazovat.

Q_ Probrali jsme zdejší debatu. Mě vždycky malinko štve, když se míchá situace Česka a jiných zemí, takže bychom se mohli přesunout od nás na západ. Je to vlastně taková staňkovská otázka –

A_ – Nevíte, jak požádat o sex?

Q_ Přesně tak, potřeboval bych poradit. Na amerických kampusech je zvláštní kultura, kdy vztah třeba ke svobodě slova je přinejmenším ambivalentní. Nezachází tam hrozně daleko?

A_ To byste mně musel říct, co konkrétně myslíte. Protože různí lidé si pod „hrozně daleko“ představují různé věci. Pro Mirku Spáčilovou je „hrozně daleko“, když ve Hvězdných válkách hraje hlavní roli ženská a vedlejší černoch. A má pocit, že je to výsledek nějakého diktátu – nikoliv toho, že do kina chodí i ženy a černí lidé. Pro někoho je to překvapivé, ale děje se to.

Q_ Dobře. Tak když se přidržím té svobody slova, tak v tomto prostředí občas přichází požadavek na právo nebýt urážen.

A_ Já jsem nedávno viděla reportáž o tom, jací komici mohou vystupovat na univerzitách. Někteří jsou odmítnutí, protože lidem, kteří o tom rozhodují, připadají příliš urážliví. Nebo jim je doporučeno, ať nějaké fóry neříkají, protože by se to dotklo jejich studentů. Tohle je přesně ten moment, kdy je to podle mě za hranou. Protože humor se z podstaty věci někoho dotýká. A vy nemůžete nikdy dopředu jako komik skenovat publikum, jestli tam není oběť něčeho, čehokoliv –  pravděpodobně jich tam bude celá řada – a zjišťovat, kdo by mohl být teoreticky uražen.

Na straně druhé rozumím tomu, že ten prostor patří univerzitám a ta nemá povinnost nechat na své půdě promluvit kohokoliv. Když skočím z Ameriky zpět do Česka, tak si třeba nemyslím, že je vhodné, aby v prostoru Karolina ve Vlasteneckém sálu, kde visí na stěně obří obraz Masaryka, přednášel islamofobní a xenofobní Petr Hampl svoje šílený a nesmyslný závěry.

Q_ Nedávno vyšel na Guardianu článek o rozkolu ve feministickém hnutí. Jsou v něm prý dvě strany, kdy jedna je individualistická a třeba v souvislosti s #MeToo říká, že ženy mají útočníky umět poslat do háje. Ta druhá je více sociální a asi radikálnější, protože říká, že tohle nepostačí, je třeba změnit struktury. Jak to vidíte vy?

A_ Platí oboje. Mně se líbí feminismus, který běží po více vrstvách. Když budeme holky a kluky – to je důležitý, není to jen o holkách – vychovávat v tom, že mají právo se ozvat, mají právo říct ne, mají tělesnou integritu, jen oni mohou rozhodovat o svém těle… A zároveň budeme řešit, jak to udělat, aby systém lépe fungoval.

Třeba platy. Tam je jasné, že to má víc rovin. Je pravda, že ženy mají tendenci neříkat si o více peněz. Takže má smysl mluvit o tom, jak posílit každou individuální ženu, aby se cítila sebevědomější a dokázala si říct o větší peníze. Zároveň je ale nutné řešit systém. Málokdo v Česku ví, že máme jednu z největších platových propastí. Jak za stejnou práci – což nedávno dokázala inspekce práce –, tak hlavně v ženských oborech máme v porovnání s jinými zeměmi podprůměrné platy.

Nebo to obtěžování. Individuální rovina je jasná: je nutné všechny vychovávat k tomu, aby se nebáli ozvat, věděli, co je trestný čin. A ta druhá, systémová, má šíleně moc dalších rovin. Může být trestněprávní, popkulturní – v tom jak zobrazujeme násilí – a tak dále. Takže si myslím, že to není buď a nebo. Nejde tu o spor; obě roviny jsou důležité.

Silné individuality můžou měnit systém a dobře nastavený systém může tvořit ty silné individuality.

Q_ A co by měli v téhle situaci dělat muži?

A_ Každopádně ne jen mlčet a poslouchat. Já rozumím tomu, odkud takový požadavek přichází – jenže ten míří na nevysvětlování toho, jak se cítit. “Haló, někdo mě znásilnil a bylo to fakt celkem blbý.” Přijde chlap a řekne: “Prosímvás, to vám nemůže vadit, to nemohlo bejt tak hrozný.”Excuse me, já vám to teď říkám, je to můj zážitek z mýho života a bylo to hrozný!”

Tohle je problém. Ale určitě není dobré říkat mužům, aby seděli, mlčeli a vůbec se toho neúčastnili.

Q_ Jasně. Když si ale vezmu příklad své dívky, tak ona má kérku GRL PWR! a má ten svůj boj. Co máme dělat my, muži, když MAN PWR je jaksi mimo?

A_  Já si myslím, že je naprosto nutné – a to je hrozný anglismus – učinit muže součástí konverzace. Přizvat je ke společnému stolu a zdůraznit, že není nic jako mužská a ženská témata. Všechno je téma všech. Děti zejména, protože děti mají i otce. Muži mají být součástí té debaty a ne si říct, že to je ta holčičí věc a ať si to holky vyřeší.

Jedna holka, dvacátnice, mně například vyprávěla příběh ještě ze základky, kde holky měly přednášku o sexuálním násilí – a kluci šli zatím hrát fotbal. To nedává smysl. To násilí někdo páchá. Neříkám, že tihle kluci, co šli hrát fotbal, jsou budoucí znásilňovači. Ale sexuální násilí, nerovnost, výchova dětí, sexismus, to nejsou témata jen pro ženy, ale i pro muže.

Celá debata by měla být nakonec i více o nich. Proč páchají více sebevražd, proč více trpí závislostmi, že systém škatulek dopadá i na ně…

Q_ Tahle témata řešíte v Respektu. Jak se to hodí do časopisu, který bývá někdy vnímán jako středo-pravý?

A_ Neřekla bych, že jsme takoví. Navíc se proměňujeme v čase. Zapojovala jsem se třeba do debat, kdy nám mladí levičáci vyčítají, že ignorujeme chudé, a hystericky jsem vytahovala naše články o ghettech z roku 1997. Což si nepamatují, protože jim byly dva roky. Odjakživa jsme psali o sociálně vyloučených lidech, samoživitelkách, seniorech.

Já bych sebe možná před pár lety označila za středo-pravýho člověka. Teď už ne. Změnila jsem pohled na spoustu otázek. Na roli státu ve zdravotnictví, v sociálních službách i ve feminismu.

Q_ Vaše redakce zvenčí vypadá, že jste si dost blízcí. Není to světonázorově až na škodu?

A_ Blízcí – to myslíte jak?

Q_ Tak jezdíte na Letní filmovou školu, kde se fotíte a vypadáte, že jste kámoši, ne jenom kolegové.

A_ My totiž jsme. Ono to zní jako klišé, ale já drtivou většinu svých spolupracovníků z Respektu považuji za své osobní přátele. Rádi se vídáme i mimo práci, takže naše večírky jsou, troufám si říct, legendární a končí nad ránem. Takže to platí, naprosto.

Zároveň neplatí, že jsme až sekta, kde zastáváme totožný pohled na svět. Ve spoustě otázek to tak není, což se projevuje poměrně únavnými a dlouhými debatami. Třeba na blízkovýchodních konfliktech nebo školkách pro dvouleté děti se zhádají úplně všichni a pro nás to platí taky.

Q_ Petr Fischer, šéfredaktor Vltavy, občas rýpe do Respektu, že prý svým čtenářům mluvíte z duše. Předkládáte jim, co chtějí slyšet, co možná už dávno vědí…

A_ V tomhle nerýpe jen on. Hodně lidí tvrdí, že přesvědčujeme přesvědčené. Já mám ale s tímhle pohledem základní problém v tom, že náš smysl přeci není jenom předkládat světonázor, ale hlavně informovat o světě. A i když se spoustou lidí vidíte situaci podobně, tak nemáte v daný okamžik všechny informace o tom, co se děje. Úkolem novinářů není jenom ten svět vykládat, ale i informovat o dění. A tam můžete stále nacházet nové informace, nové úhly, zkoumat věc, co jste ještě nezkoumali.

A samozřejmě, že část čtenářů říká: “Bývali jste názorově vyhranění, byli jste pankáči a teď jste úplně zmainstreamovatěli!”, někteří naopak: “Byli jste seriózní médium, ale teď jste vyhrocení a jedete jednu linku.”

Q_ A přemýšlíte, jak oslovit lidi, kteří nejsou progresivně liberální a zkrátka Respekt nečtou?

A_ Určitě. Ta aura a pověst Respektu totiž, myslím, někdy brání tomu, aby si ho přečetli lidé, kterým by daný text přišel zajímavý a nějak by se jich dotýkal. Teď jsem třeba debatovala na Facebooku s člověkem, sám se popsal jako konzervativec, na téma sexuálního obtěžování. Považoval mě tak trochu za fanatičku – zmiňoval třeba, že se tu nikdo nevěnuje mužům; všichni jen melou o ženách. Tak jsem mu poslala čtyři texty, které jsem za poslední dobu napsala o mužích. On si je všechny přečetl a říká: “Tyhle texty jsou rozumný, klidně vyargumentovaný a věcně napsaný”. Nakonec se mně omluvil s tím, že dal na to, co se o mně říká. Původně by se přitom k těm textům nedostal, protože Respekt nečte.

A odpověď na tu otázku zní jednoznačně – jasně že jo. I když vidíte svět trošku jinak, tak si můžete přečíst recenzi na album, zajímavý rozhovor se sportovcem nebo fantastickou reportáž z pralesa. A nemusíte nutně cítit, že se v každém článku promítá ten progresivní pohled na ten svět. Myslím, že to tak totiž není.

Q_ Tomu rozumím. Ale pracujete s tím vědomě ve smyslu narušování té aury?

A_ Pracujeme. Konkrétně u svých témat se snažím hodně myslet na to, jak citlivě je vnímaný “útočný postoj” nebo generalizace ve smyslu všichni chlapci jsou něco. Třeba u těch školek proto neobhajuju jeden způsob života, ale možnost volby. Pokud si to někdo uspořádá tak, že bude mít sedm dětí, nikdy nebude pracovat a všichni budou žít na farmě na Českolipsku, ať to tak má. Ale pokud někdo chce děti a přitom nevypadnout ze svojí práce, tak by mu měly být poskytnuty podmínky. A zatímco pro první model podmínky víceméně jsou, tak pro ten druhý ne.

Tohle je přesně způsob, jak chci oslovit i konzervativněji přemýšlející lidi. Snažím se na to myslet, zároveň ale nemůžete úplně ustupovat ze svých vlastních pozic.

Q_ Ještě k té pověsti. Stává se, že někoho oslovíte jako respondenta a on řekne: “Hmm, Respekt, to ne?”

A_ Stává. Neustále. Občas si přijdete, že pečete ve sklepě malé děti. Reakce některých působí, že v nich vyvoláváte až fyzický odpor.

Q_ Co s tím děláte?

A_ Snažíme se je přemluvit. Problém je, že kromě politiků se s námi odmítají bavit lidé pro běžné reportáže. Vyjedete někam do města, na ulici oslovíte člověka, který když slyší Respekt, tak si to spojí s Bakalou. A to je fuj.

Q_ Takových reakcí přibývá?

A_ Jo. Je toho víc. Kolegyně Ivana Svobodová, která jezdí na reportáže po Česku, si všímá zajímavého fenoménu – jak se proměňuje slovník lidí. Na dezinformačních webech se zavede jedno slovo, třeba presstitutky, a ona vyloženě v čase sleduje, že ho lidi používají. Ale další měsíc je to už zase něco jiného a celé to kopíruje dění na Parlamentních listech a dalších webech. Nadávání na Bakalu zní legračně, ale je to spíš smutné, prakticky to brání ve výkonu povolání.

Q_ Bakala je tak kontroverzní? Kdyby lidé říkali: “Vy jste vítači!”, ale –

A_ – Bakala je kontroverzní! My jsme ale i všechno ostatní. Hodně se jede Soros. Několik z nás má novinářskou cenu Open Society Fund, takže jsme rovnou Sorosovi novináři.

Q_ To je hezký, že se lidi zajímají i o to, kdo má ocenění.

A_ Jo. Jdou do hloubky.

Q_ Nakonec bych se ještě vrátil k feminismu. Vy jste nám říkala, že se chystáte o dovolené číst Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir. Znamená to, že jste k feminismu nedostala přes knížky a nějaký předmět Gender a rodina I, ale spíše životními zkušenostmi?

S_ Jednoznačně životem. Jeden z důvodů, proč mě zajímá téma obtěžování a násilí – což spousta lidí uhádla – je, že jsem to zažila ve svým životě xkrát. Včetně poměrně extrémních věcí, o kterých možná napíšu do svojí knihy, ale ještě nejsem rozhodnutá, protože je to velmi intimní.

Druhá věc je, že já jsem byla feministka třeba v sedmi a ani jsem o tom nevěděla. Viděla jsem situace, ve kterých se ke mně moje okolí – třeba rodina, ve škole – chová jinak než ke klukům a nerozuměla jsem tomu, proč. A přišlo mi to nefér. Specificky si pamatuju pomlázku, která mi vůbec nebyla jasná, proč mám pasivně přijímat nějakej rituál a ještě jim mám dávat nějaký vajíčka. Celý se mi to nelíbilo a ještě mi bylo nepříjemný, že okolo říkají, že tak to jako je a já to musím respektovat.

Takových situací bylo víc, třeba v rodině. Krom toho, že jsem vyrůstala v Brně, tak mám kořeny na moravským venkově v malý vesnici a vyrůstala jsem v rodině, kde byl pohled na ženy velmi vyhraněnej v tom smyslu, že je to někdo, kdo poslouchá. Žena vaří, uklízí, o všechno se stará, poslouchá muže a nic moc si nemyslí.

Ty nároky na ženy se demonstorovaly třeba tak, že se o víkendu kupříkladu vaří oběd, kterej musí být na stole přesně ve dvanáct hodin. A když je na stole v jednu nebo ve dvě, tak je to problém. Takhle se správná žena nestará o svoji rodinu. Je to ale nespočet drobností, třeba když vám ve škole učitelé řeknou: “Tady holky neposlouchají, protože tomu stejně nebudou rozumět.”

Tohle se vám spojí do takovýho celku. Později jsem zjistila, že mě baví o těch tématech psát, protože jsem měla pocit, že nepíšu o nějakých abstraktních lidech, ale o sobě. Postupně mě ovlivňovali různí autoři, cizí média i lidi kolem mě. Začala jsem tak pronikat do citlivějších oblastí. A někdy je to trochu na škodu tomu psaní, protože jsem až moc emocionálně zainteresovaná. Mám pocit, že když to napíšu blbě, tak poškodím třeba oběti znásilnění.

Q_ A svou rodinu jste nakonec dokázala s feminismem smířit?

A_ Já se se svojí rodinou téměř nestýkám. Do nějaký míry vím zprostředkovaně, jak to vnímají v té širší rodině. U té užší vím, že moje práce nějaký dopady má, že jim to dává smysl a ty texty čtou.

Q_ Ještě mě zaujala zmínka o vlastní knížce. Pokračujete v tradici redaktorů Respektu?

A_ Ano, i já píšu knížku. Nedávno jsem napsala první kapitolu. Bála jsem se toho, ale za víkend padlo osmnáct tisíc znaků. Bude to o feminismu, začala jsem globální situací. To je zajímavé, vždycky se mě totiž někdo ptá, proč potřebujeme feminismus. Tak jim začnu citovat všechna ta data Světové banky, kolik je žen s ženskou obřízkou, bez přístupu ke vzdělání a negramotných… Zjistila jsem, že to v sobě mám nastřádaný a zatím mě to fakt baví. Takže v souladu s tradicí, ano.

Q_ Taky na Magnesii Literu.

A_ Ne, to si nemyslím. Já budu ráda, když si to někdo přečte a nejde se pár lidí, kteří si řeknou, že feministky nejsou hnusný fousatý fanatičky, který nenáviděj chlapy, ale že je to relevantní směr, který chce férovější společnost. To když se podaří, tak budu strašně spokojená.

 

Všechno se do rozhovoru nevejde. Doporučujeme proto naše pocity pod čarou. Třeba o tom, kdy jsme si připadali před Silvií Lauder jako blbci.

Ptali se Ondřej Sliš a Jakub Jetmar. Korekturou opatřila Barbora Kubová.

Autorem úvodní fotografie je Matěj Stránský z Respektu.

 

Další rozhovory budou až zkraje nového roku. Do té doby na nás zapomenete. Rádi se vám proto připomeneme emailem. 



Pocity pod čarou

Máme tři věci.

Tu první jsme nazvali liberálním porozuměním. On to byl hrozně příjemný rozhovor. Zásadní je samozřejmě skutečnost, že Silvie Lauder je vysoce sympatickou ženou. Ale pak taky něco dalšího, snad společný kontext? Dialog klouzal jako pivo, nebylo potřeba nic moc dodávat, bylo jasné, o čem je řeč. Že se společnost nedělí příjmově a generačně, ale hodnotově, to víme, přesto nás překvapilo, jak moc nám Silvie mluvila z duše.

Tím si zdánlivě sedáme na lep otázce vypůjčené od Petra Fischera, jestli Respekt náhodou není redakcí pouze chlácholící svou bublinu liberálního čtenářstva, zatímco svět tam venku se tak moc mění. Přitom jsme sami šli na setkání s tímhle fischerovským úšklebkem, s představami o možnostech větší podvratnosti týdeníku, teoriemi o narušování diskurzů… Jenomže damn, když pak posloucháte, jak široce Silvie promýšlí věci, o kterých píše, tak se pak hrozně těžko hledá konkrétnější námitka, než je rypnutí do známého obrazu Havlových sirotků z Karlína.

Pokud Fischer říká (a my souhlasíme), že “média by se měla pokoušet (…) pomoct společnosti vyjednávat nové instituce vykazování pravdy, což ale znamená opakovaně vstupovat do debat a konfliktů, vyhledávat je a nebát se v nich znejisťovat i vlastní pozici”, tak Silvie tohle ve svých tématech dělá. Myslíme si my.

Druhým naším post-rozhorovým poznatkem je Silviina schopnost artikulovat myšlenky. To by jeden od novinářky čekal, jenomže jasně psát a mluvit, to není to samé. Zeptejte se hloubavě širokého Kašpárka a chaoticky rozmáchlého Kamberského. Silvie pokýve hlavou, krátce naznačí směřování své argumentace a pak dá krásnou figuru: ok, dám příklad! Ten dá. Dokončí myšlenku. Čistá práce. Skvělá schopnost.

A poslední věc. Jestliže jsme z rozhovoru s Michalem Horáčkem odcházeli s pocitem, že máme na víc, tak po setkání se Silvií, že musíme dělat víc. V něčem.

Když nám v březnu psala, že teď nemá moc času, protože má ve jménu “drobné masarykovské práce” domluvené nějaké debaty, netušili jsme, že dostaneme takovou lekci DMP.

Mysleli jsme, že onou masarykovskou prací míní třeba moderování diskuze na Meeting Brno nebo na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, což je jistě skvělé, ale přesto: furt dost Respekt. Takhle jsme to nadhodili, na což Silvie:

“Já vám do toho skočím. Tohle není ta drobná masarykovská práce. Za moderování beru honorář, to je prostě moje práce. Masarykovskou prací je, když vstávám ve 4:15, abych mohla jet v půl šesté vlakem do Přerova na základku mluvit s dětmi o médiích.”

Ok.

Jindy nám zase vysvětluje, jak jsou debaty na Facebooku často otravné, ale když se povede konverze alespoň jednoho člověka…!

My, jak na jednu stranu rádi teoretizujeme demokracii, ale v praxi to často znamená pouze obsesivní sledování zpravodajství a následné disputace, jestli vlastně nečíst jenom knížky, protože proboha to je taková marnost… tak tady jsme si připadali jako blbci. A to je dobrý! Je potřeba se občas zastydět nad spatřením možností, o kterých jsme předtím nevěděli.

Co ale dobrý není, to je ekonomická situace médií a následné nahánění čtenářů všude možně. Psát každý týden velký text na papír, několik menších na web, do toho moderovat za Respekt cosi, provést po redakci zájezd školáků a k tomu diskutovat na sociálních sítích. To je při kvalitě, kterou má podle nás Respekt nepochybnou, masakr.

To nám další rozhovor bude trvat zase tak do jara. Ale stavíme se do té doby aspoň na našich bývalých školách, slibujeme.

Teorie hráčství a pikola – rozšířená verze pro otrlé čtenáře

Je naprosto pochopitelné, že mnoha lidem horáčkovská poetika není po chuti. Stejně tak se může dostavit nechuť  u jeho vzývání hráčství. Příslušná hantýrka se za ta léta stala lehce vyprázdněným memem a přesytit se knížete Rohana a karetních narážek je velmi snadné. Jenomže forma ≠ obsah. Proč tedy Horáčkovy přesahy o riskování a neurčité budoucnosti stojí za to?

Vysvětlíme na příkladu úvodní fotografie, kde Horáček žádá pikolo.

Dělat si legraci ze ctihodného textaře a kandidáta na prezidenta, že nezná kávovou terminologii, že vám není hanba, řeknete si. Není, odpovídáme, protože to není důležité. Nemá smysl rozhořčovat se a plýtvat energií nad zbytečnostmi, zní první Horáčkův postulát, aby následně mohl přidat návod, jak přistupovat ke věcem, které naopak důležité jsou. Takových témat není mnoho, ale o to spíš kvůli nim stojí za to jít s kůží na trh. To znamená: něco pro ně udělat, něco vsadit. A to není vůbec samozřejmá věc.

Vezměme si třeba debaty o politice. Často se pohoršujeme nad názory a chováním ostatních, říkáme si, jak někdo může dělat takové věci, to já bych přece… Jenže u toho to taky zůstane. Pro sebe jsme deklarovali nějaké dobro a máme hotovo. Jenomže slova a představy samy o sobě nic neznamenají, pokud nejsou prokázány činy. A do toho se jednomu už nechce. Něco to stojí a  budoucnost je navíc vždy nejistá a s ní i výsledek jednání, jehož účinky můžeme pozorovat až zpětně.

Na to Horáček, který neřeší prkotiny, jako je název kafe, řekne: nepropadejme fatalismu a buďme hybateli dění, neboť struktury nejsou věčné. Sociální realita je neskonale složitější než dostih, přesto pro obojí platí, že budoucnost je vždy otevřená a pokud jsme přesvědčeni, že něco nějak dopadne (dostih), nebo by mělo dopadnout (naše politické představy), vsaďme na to.

Převzít odpovědnost za svou svobodu a přitom být solidární, říká Horáček – veřejný intelektuál. Jednání, toť smysl našich dějin!

Že to něco stojí a pak to často stejně nevyjde, o tom žádná. Přesto je potřeba mít srdce, protože lepší svět je vždycky možný.

Tak proto pikolo a celý rozhovor.

Pocity pod čarou

Horáček se od nás a našich přátel – lehce znuděných dvacátníků – zásadně liší. Nejde ani tak o ranec peněz a prezidentskou kandidaturu. On nikdo z nich není ani zdaleka takový perfekcionista a dříč. To Horáčkův zápal vás až znervózní.

Jenomže když se po snídani rozvalí v křesílku, nohy natáhne daleko dopředu, tak, že spíš leží, a se zapálenou červenou marlborkou hledí na nebe, tak vás napadá: ten umí žít!

Tady se už orientujeme.

A nejde jen o požitkářství. Rozhovor samotný člověka velmi rychle uklidní. Může za to – odpusťte trochu patosu – jeho upřímná snaha o porozumění. Dobře to svého času popsal Filip Schneider. Na začátku prezidentské kampaně se Schneider po několika pivech dopotácel na jakousi debatu, kde byl i Horáček – a ten Filipovi, i přes jeho kognitivní handicap, jako jediný věnoval maximální pozornost. V tom totiž spočívá kouzlo Horáčkova charismatu: umí vyvolat dojem, že je tu pro vás. A není to jen zdání: když člověk zpětně slyší z diktafonu své chaoticky položené otázky, a upřímnou snahu Horáčka na ně podnětně odpovědět, tak to je maso. Velikej rozdíl.

Takhle kurzívou by to možná řekl. On totiž vůbec není zlý herec. Moc dobře ví, jak ve větě zdůraznit to podstatné, jak užívat hyperbolu. Úplně jiná rétorika, než ta od ztuhlého a nepřesvědčivého mentora z prezidentských debat. A když se do toho Horáček skutečně položí a vypráví, že jestli je to poctivé, tak to musí stačit, tak máte minimálně další tři dny chuť být také tím perfekcionistou, co bere věci vážně. Co má na víc. To je sakra pěkný. Protože v nestrukturovaném světě nekonečných hyperobjektů a odcizené post-ironie je potřeba občas slyšet, že něco musí stačit.

 

* Proč nám nebyl hloupý ten vtip s pikolem? Protože podstatnou součástí Horáčka je důraz na čin. Dej kůži do hry, neřeš blbosti jako název kafe a jednej. A nám se tohle líbí.

Stále nemáte dost? Správně. Přečtěte si rozsáhlejší zdůvodnění užití termínu pikolo a hráčství vůbec – zde. Pouze pro otrlé.

Jo a: chyběla vám v rozhovoru otázka na Petra Hapku? Tady ji máte:

Q_ Rozhovor s Michalem Horáčkem musí mít otázku, která se Hapky alespoň letmo dotýká. Nás by zajímalo, jestli vidíte rozdíl mezi géniem a řemeslníkem, který si vše odpracuje. Nebo jsou to stejné věci?

A_ Je to rozdíl. Hapka byl řemeslně slaboučkej. Když skládal, tak používal klavír a neuměl všechny tóniny – a to ho strašně omezovalo. Kdyby byl v mládí usilovnější a líp se naučil hrát, tak by skládal ještě lepší muziku. Ale, jak je vidět, není to to nejpodstatnější. U umění jde o něco jiného. Důležitá je inspirace, která se vám nějak dostane. Ten dar. Hapka nikdy nepracoval. Někde po bytě leštil měděné svícny a třeba ho při tom něco napadlo, tak svícen odložil a šel si to přehrát na klavír.

A pak jsou tu lidé, třeba Karel Svoboda. Nesmírně pracovitý člověk, který opravdu měl rituál: vstal, snídaně a jdeme ke klavíru. Jdeme skládat. A proto toho taky udělal mnohem více než Hapka. Ale nepamatuju si, že by mě píseň Karla Svobody opravdu dojala.

Q_ A vy? Když jdete psát, sednete po snídani ke stolu, anebo čekáte, až se to prostě objeví?

A_ Ono vždycky záleží, jak se člověk otevře. Říkal jsem si například, že udělám Český kalendář. Tak do toho zkrátka jdu. Napsal jsem dvě tři balady a už přicházely další, samy…

Něco jiného je, když dostanu zadaný úkol. Napsat esej. Tam není žádná zvláštní invence. Publicistiky jsem v životě napsal tolik, že ji teď můžu tvořit na jakékoliv téma. Nechci se vytahovat, prostě najdu si ty prameny, setřídím je, podškrtám, vyberu, sestavím. Ale to není umění, to je jenom jako… řemeslo.

 

 

Petr Kamberský: Toto není obžaloba kapitalismu

Petr Kamberský je svéráznou postavou české žurnalistiky jeho komentáře pálí do všech stran, jednou z konzervativních pozic, příště se zastává neziskovek. Abychom pochopili jeho kontroverzní status, zeptali jsme se ho na jeho ideologii, na psaní pod Babišem i na to, jak se svět proměnil od devadesátých let.

Rozhovor se šéfem komentářů Lidových novin a sobotní přílohy Orientace vznikl už před sněmovními volbami, konkrétně 17. října. Probíraná témata ale neztratila nic na své aktuálnosti. Některá jsou možná ještě palčivější. Přejeme inspirativní čtení.

Q_  Vy jste dysgrafik? Nemyslíme to zle, ale zajímá nás, proč máte snad v každém příspěvku na Facebooku tolik chyb a překlepů.

A_ Nemám dysgrafii. Je to stejný, jako když mě slyšíte mluvit. Drmolím. Srozumitelně mluvím jenom před kamerou nebo diktafonem, jinak se artikulací nezdržuju.

Q_ Že to i odbouchnete tím entrem bez přečtení…

A_ Já toho dělám prostě moc a formální stránka věci je nepodstatná. Psycholog se určitě vyřádí.

Q_ A když píšete do novin, to je stejně svižné?  

A_  Ze svižných textů mám hrůzu. Tam riskujete, že se necháte unést formou a co se táhne hlavou, to tam vysolíte. Máte nějakou znalost, empirii, zrovna si dáte pivo, takže vám to myslí, a v rámci té lehkosti se nemusíte příliš zdržovat fakty. Ráno můžu napsat, že Babiš smrdí, v poledne že Zeman smrdí a večer, že smrdí Trump nebo Putin. Vykoupat čumák nějakému politikovi je tak lehký a mně to přijde zbytečný.

Mně se píše naopak těžko, je to pracné a jestli to není vidět, tak je to dobře. Výjimkou jsou krátké sloupky na titulní straně. To je jen praxe, kterou se naučí každá cvičená opice. Jakmile máš trochu zkušenosti a aspoň malilinko literárního citu – přečetl jsi pár set odborných a pár tisíc normálních knížek – tak se vám ty věci začnou spojovat. Já nevěřil, že tvůrčí práce může být rutina, a ona částečně je.

Q_ V sobotní příloze Orientace psal Josef Chuchma, který ji před vámi šéfoval, že mezi zdejšími novinami neexistuje diskuse a kritika. Je to tím, že se všichni znáte od devadesátek?

A_ To Josef napsal dobře. Ale myslím, že to není kamarádšoftem. Spíše je to tím, že jsou papírová média v háji. Já bych se strašně rád hádal, psal polemiky. Mám dobrýho kamaráda Petra Honzejka z Hospodářek, se kterým běháme maratony, i po horách, mockrát jsme byli opravdu hodně daleko od civilizace, takže mu fakt vděčím za zdraví… A on píše občas strašný kraviny! Já bych mu tak rád omlátil o hlavu ty blbosti, nelogičnosti, já bych se s ním tak rád zhádal, serval, ale neudělám to.

Q_ Proč?

Za prvé – kam to psát? K nám, když čtenář nečetl tu jeho věc? K nim? Můžu tam psát? Tohle je jeden problém.

A druhej, aby to jako nevypadlo blbě. Mně je tohle hrozně líto. Když si čtete prvorepublikové noviny, tak to jsou opravdu jasný stranický orgány, který metaj tu špínu na ostatní. A to nikam nevede.

Na polemiku by přitom byla ideální situace, protože lidi se v Praze trochu znají, takže to není osobní nenávist. Já si třeba myslím, že když Erik Tabery píše politický komentáře, tak jsou to často úplný blbosti. Ale vůbec si nemyslím, že je hloupej, nebo že ho nerespektuju! Z nějakýho důvodu se mu ale určitý druh textů prostě nedaří a píše opak skutečnosti. Klidně bych mu napsal: tady jsem četl váš komentář, rozeberu to větu po větě a udělám z vás blbce. Vyvrátím tu tezi. Ale není to kam napsat a neudělám to, protože nebudu plivat na Respekt. Mimo jiné proto, že vím, že když řeknu, jakou napsali koninu, tak oni si otevřou noviny a najdou článek, který se zase nepovedl nám. A bude z toho ta válka. Já je spíš rád škádlím, když bojují za ženy a žádnou nemají ve vedoucí funkci.

Kdyby tedy někdo vymyslel platformu, kde se může disputace vést, tak bych byl nadšenej. Dřív, když kluci z Respektu dělali nájemné editory v Lidovkách, tak se trochu debata otevírala. Je škoda, že už to tak není – zacyklení ve vlastním skleníku se stane vždycky a ani si neuvědomíte, jak.

(Kamberskému vyšla 13. listopadu právě v Respektu obhajoba menšinové vlády s titulkem Gandalf v Čapím hnízdě)

Q_ Vy jste se dostal před třicítkou k vedení intelektuální přílohy Mladé fronty, která se jmenovala Civilizace. Nebylo to nějak rychlé?

A_ To jo, tehdy tu ale nebyl nikdo jinej. Když si někdo stěžuje, že jsou tady v novinách starý chlapi, tak říkám houbeles! Naopak, problém český žurny je naprostá juvenilita. Třicetiletej komentátor? Co to sakra je? Vždyť já se teprve dostávám do věku, kdy mám pocit, že začínám bejt zralej na práci, kterou dělám. Až teď, ne před pěti lety! A zpravodajská část novin, to je ještě horší. Ukažte mi nějakýho dospělýho, seniorního reportéra. Někoho, komu je pětačtyřicet, už něco zažil a tématu rozumí. Dobře, Václav Dolejší, to je jeden.

Q_ Pár jich je. Napadá mě Josef Kopecký z iDNESu…

A_ …Dobře, určitě jich najdeme ještě 10. Ale skoro všichni, kteří mají nějakou zkušenost a dovednost, tak buď z médií odešli, nebo sedí na řídících funkcích – šéfredaktorský nebo bavičský pozice. A novinařinu dělají buď dvacetiletý ucha anebo trochu poučený třicetiletý děcka. Problém je, že si tyhle lidi nepamatují, co bylo. A čtenář, kterýmu je padesát… ten musí zatínat zuby.

Q_ Vedete Orientaci, která je svým intelektuálním zaměřením blízká akademické sféře. Daří se zdejším médiím spolupracovat s akademiky?

A_ Moc ne. Myslím, že se média snaží a výsledek je zoufalej. Já nedělám dvacet let nic jinýho, než že se pokouším o nějaké propojení. Svoji práci vlastně chápu jako překladatele. Překládám věci z odborného do srozumitelnějšího jazyka. V komentářích, který se týkají společnosti, tak když to přeženu, překládám sociologii, politickou vědu, ekonomii. Já jsem strávil to-lik-ča-su přemlouváním různejch lidí, aby psali do novin.

Je tady ale zvláštní jev: ti lidé vůbec necítí potřebu ukazovat svou práci. Nikdo je na fakultě nenutí, aby v tom byli aktivní – jako součást propagace jejich instituce. Přitom ve chvíli, kdy jde o výzkum placený z veřejných peněz, ne soukromých, tak bych to bral i svým způsobem jako povinnost. Ukazovat například, co na tom matfyzu dělají. Já tomu docela rozumím a stejně nevím, co tam ti kluci počítaj‘.

Navíc i v roce 2017 dostávám články do novin, který jsou napsaný jako pro vědecký paper do úzce zaměřeného časopisu o čínské poezii za dynastie Čching. Vy ho přepíšete, aby byl srozumitelný, a na to přijde reakce, že to nejde vydat, protože by se mně kolegové smáli! Tohle se nejspíš nezmění, dokud nebudou šéfové dupat po svých lidech, aby svoji práci propagovali. Je to škoda, máme tu snad osm historických ústavů – a kolik historiků píše zajímavě? A nemyslím blábolila Vondrušku.

Q_ Kdo jsou teda podle vás nějací tuzemští intelektuálové, kteří občas promluví do veřejné debaty a stojí za přečtení?

A_ Karel Havlíček, Václav Havel, Tomáš Masaryk. Ne, vážně nevím. A ne proto, že by tady nebyli, nebo že bych je nerespektoval, ale proto, že nesleduju debatu v dostatečně velké šíři. Abych věděl, co se píše v Babylonu, Revolver Revue, Respektu, Katolickým týdeníku…

Je tady spousta lidí, kteří občas promluví. Mám hrozně rád Bohouše Doležala, u kterého v podstatě nemine týden, aby mi nenapsal něco ošklivého. Ale on teď vede svatý boj proti Babišovi a Mafře. To byl pro mě vždycky provokativní myslitel, který byl ukotvený v čase a v Evropě, vycházel z jasných liberálních pozic. Ne připosraně levicově liberálních, jak je teď v módě. A vždycky psal, o čem byl přesvědčenej a stál si za tím, co si myslí. Když Petr Pithart občas promluví, tak mi to přijde důležitý.

Vezmu to ale ještě jinak. Když se mezi válkami udělovala Kniha roku v LN, tak tam hlasovali náčelník generálního štábu, různý osobnosti. Dneska když ty lidi oslovíte, tak je jako jedno, jestli to je voják nebo vysoký diplomat. Řeknou: „Sorry děcka, já skoro nečtu”. Jejich pracovní tempo je totiž takový, že ty lidi, pokud si sami sebe vážej, tak odmítnou odpovídat. Vědí, že když za rok přečtou pět knih, takže je nemůžou chválit – dalších padesát jim totiž uniklo.

Mám pocit, že hrozně moc lidí, co jsou nějakým způsobem nad tou debatou – šéfdirigent, přednosta kliniky – tak že jsou natolik zabraní ve svém oboru, že prostě neslyší všechno. Pak se vám stane, že těch pár lidí, co jsou ochotní mluvit, se zprofanujou. Máte je všude. Třeba když jsme v Hospodářkách “objevili” Tomáše Sedláčka. To bylo super! A dneska s prominutím otevřu časopis s reklamou na toaletní papír a tam je rozhovor s Tomem. On je supr kumpán, ale ten náš mediálně-bavičskej průmysl ho semlel. Myslím, že lidi, který bychom měli slyšet, tak neslyšíme. A ti, co často nemají co říct, jedou pořád do kola.

Q_ A vy číst stíháte?

A_ Já skoro vůbec. Stíhal jsem teda, když jsem dělal jen Orientaci. Jak ale pracuju i v deníku, tak hrozně málo. Přijdu večer domů a mám chuť maximálně si pustit DOOM nebo Smrtonosnou past 15.

To vnímám jako hrozný problém doby. Přijedu večer ke kamarádovi, primář, takováhle hlava a on tam sedí nad nějakým výzkumem. Místo aby si četl ruský autory, který má hrozně rád a má je načtený v originále. Jasně, když člověk chce, ten čas si udělá vždycky, ale…

Q_ Tam vidíte posun? Že tohle dříve nebylo?

A_ Tempo je úplně jinde. Samozřejmě, že je to jiný než před válkama. Ale rozdíl je patrný i oproti devadesátkám. Když si vezmeme jen média: teď dělá mnohem míň lidí mnohem víc práce. To znáte sami – napíšete večer pracovní e-mail a lidi vám obratem odpověděj. A je jedno, jestli je to člověk z neziskovky, z byznysu nebo živnostník. Spousta lidí prostě po večerech pracuje.

To není z mojí strany obžaloba kapitalismu, ale prosté konstatování. Já si to vysvětluju tím, že chceme mít německou životní úroveň, ale nemáme na to, takže to nějak doháníme časovým nasazením.

V životě je příjemná etapa, kdy člověk nasává, chodí si kam chce, kdy chce a kecá s kým chce. Pak se to ale přehoupne v etapu, kdy se chce slušně postarat o děti, partnera, dělat práci tak aby ho bavila a zároveň uživila… V tuhle chvíli to chce opravdu nadšení pro čtení nebo cokoliv jinýho. Říct si: to je moje priorita a nenechám si ji vzít. Anebo je potřeba mít nějakou profesi, která není tak náročná. Mám ale pocit, že i děcka z neziskovek často makaj‘ od nevidim do nevidim – rozhodně víc než státní správa – a za hovadský peníze.

Q_ Když už zmiňujete neziskovky… Jaké je vaše ideové ukotvení?

A_ To je těžký. Fakt těžký.  Mám kamaráda kněze, který říkal, že se může pominout z čumilů na mši. Hlavně na půlnoční. Že pozorovat člověka při mši je jako čumět na něj, když je s holkou v posteli.

Sám sebe bych v případě nouze definoval jako buberovsko-jungiánského tolkienistu. Ale to je asi všechno, co umím říct.

Q_ No očividně vás jako sociologa frankfurtská škola uplně nezasáhla.

A_ Ale jasně že zasáhla. Na gymplu jsem hltal Ericha Fromma, později Jana Kellera. A měl jsem to v knihovničce vyskládaný. Herberta Marcuseho a další.

Zároveň když se dívám na svoje texty z Mladé Fronty, tak je to bojovnej liberalismus proti tomu zatracenýmu státu a vysokým daním. Ono to je potřeba, protože stát je tady pořád velikej, rozmáchlej. Jsme hodně rovnostářská a etatistická země, máme to pod kůží.

Zároveň jsem na české poměry asi hodně konzervativní. Nemyslím si, že každá lumpárna je trestný čin, za který se mají usekávat ručičky. Nemyslím si, že všechno vyřeší nová instituce  a nahrazení špatného pána dobrým. Ale tohle je celkově divná otázka.

Q_ Mě třeba zaujalo, že jste sdílel články Saši Uhlové. Stejně jako třeba Petr Honzejk, který to komentoval s tím, že v devadestátkách byli novináři automaticky pravicoví a on na sobě cítí, že se posunul do leva.

A_ Řekl bych, Petr má v popisu tý naší bubliny pravdu. Spousta lidí, co dneska nemůžou přijít Klausovi na jméno, tak mu to v devadesátých žrali i s chlupama. A pravda je taková, že v reakci na ten hnusnej režim… No, kolik je vám?

Q_ 23.

A_ Tak mnozí z nás tenkrát opravdu věřili těm učebnicovejm poučkám. Člověk na to není dneska hrdej, ale zase si to nevyčítám. Zdroje tenkrát prostě nebyly. Ale nemyslím si, že bych se posouval do leva. Řekl bych naopak, že spíš doprava.

Obecně se pak rád pletu. Mám na svojí práci rád to dobrodružství. Když zjistím, že jsem se sekl, tak si sice říkám, jsi debil, ale nakonec mě právě tohle na té práci baví. Určitě jsem napsal několik textů o minimální mzdě. Nemá se moc zvyšovat, protože učebnice. A před asi čtyřmi lety si říkám, hele a oni vždycky hrozí propouštěním. A dělo se to fakt někdy? Tak jsem si to začal zjišťovat, našel si nějaký studie, metastudie a vidíte, že takhle se zvyšovala minimální mzda a takhle se nezaměstnanost snižovala. Nejsem tak blbej abych řekl, že je to korelace. Ale rozhodně se tady nepotvrdilo, že by zvyšování minimální mzdy zvyšovalo nezaměstnanost. Tak to prostě není. A s takovýmhle přístupem se snažím dívat na všechno.

Q_ Takže z otázky na ideový pozice vlastně plyne… nepřestávat s kritickým myšlením?

A_ Řekl bych sebekritický myšlení. Nedávno jsem se bavil s jednou figurou americkýho konzervativního politickýho myšlení a říkám mu: „Víte, čeho se bojím? Že kdybych se narodil v roce 1921, tak ze mě mohl bejt mladej komunista”. Prostředí člověka formuje prostě strašně moc. Jasně, na americký poměry jsem zatracenej liberál a nezachránilo by mě, že bych volil Bushe a McCaina. Nejdůležitější je ale reflektovat svoje hodnoty a uhnout, když ta hezká myšlenka nefunguje.

Q_ Vy jste před skoro pěti lety napsal status o tom, že Vám tehdejší ředitel LN Dalibor Balšínek zakazoval psát o tématech, která byla protiklausovská. Byla z toho docela aféra. Jak dlouho jste se to rozhodoval napsat? A byla i jiná možnost než Facebook?

A_ Nevím. Já si myslím, že to bylo hodně impulsivní a naprosto nepromyšlený. Říkal jsem si, to fakt nemůžu snášet. Ale už nevím, co byl ten spouštěč, nějaký strašný pokrytectví, že mně ruply nervy.

Ona je to hezká historka. Noviny jsou vždycky součet různých zájmů majitele, vydavatele, šéfredaktora, generálního ředitele, inzerenta, klíčového inzerenta, kamarádů šéfredaktora… Někomu zvenčí je hrozně těžký vysvětlit, že představa, jak jedny noviny řídí Bakala a druhý Babiš, je nonsens. Noviny, který vlastní Babiš mají mnohem větší problémy s jinými věcmi, než je Babiš. U těch Bakalových je to stejně.

A mně se zdálo, že se tenkrát v Lidovkách tyhle věci projevují moc. Vyšly třeba texty, kde byly podepsaní autoři a vyznění textu bylo úplně vymyšlené. Kvůli tomu odešli tři klíčoví redaktoři – Ondřej Malý, dneska vládní zmocněnec pro digitalizaci, Jakub Kalenský, který teď dělá pro Brusel, a Hanka Čápová, teď v Respektu. Já jsem tam byl nějak krátce, odcházet se mi nechtělo, moje kauza to nebyla. S Tomášem Němečkem jsme ale hodně řešili, co ještě máme zkousnout, protože všude něco smrdí. Kdyby měl člověk pracovat v ideálním médiu, tak si založí svůj blogísek. A to prostě nejde. Řešili jsme, kdy se vlastně podílíme na nějaké té špatnosti. Tomáš, protože je vzdělanější a sečtělejší, tak mi citoval Solžecinina Ne skrze mě.

„You can resolve to live your life with integrity. Let your credo be this: Let the lie come into the world, let it even triumph. But not through me.”

Člověk nemůže dopustit, aby se tohle dělo skrze jeho texty, skrze jeho rubriku. Když mně Dalibor vyhodil nějaký texty, tak s tím problém nebyl – ne všechno, co člověk napíše, je postříbřený hovno, které by mělo vyjít. Šéfredaktor má odpovědnost za noviny a to, že vyhodí text, to není cenzura, to je jeho svatý právo. Problém pro mě je, když vyhodí můj text a objedná se takovej, kterej bude obráceně a očividně vycucanej z prstu.

Já jsem odcházel ve chvíli, kdy otvírací text Orientace vyšel text, o kterým se Václav Klaus pochlubil, že to on vymyslel a objednal. V reakci na náš redakční text vyšel text autora výzvy D.O.S.T., kde převyprávěl a okomentoval tu výzvu. A to mně přišlo pro Orientaci nepřijatelné. Myslím si, že bych si dokázal najít spoustu důvodů, proč nad tím mávnout rukou. Prostě jsem se ale zasekl, že tohle je ta hranice a já jdu pryč.

Dneska bych asi řekl, že je to hysterický rozhodnutí. Člověk za ty roky v novinařině zažije miliony věcí, já jsem nikdy nic nezveřejňoval. Tady mi ruply nervy. Myslím, že člověk by si měl rozmyslet, než něco takového udělá. Obecně mi to nepřijde jako šťastný řešení.

Q_ Do Lidovek jste se nakonec vrátil. Když potom celé vydavatelství MAFRA koupil Babiš, tak jste říkal, že vás v tomhle nastavení baví pracovat, protože se musíte víc kontrolovat a je to výzva. Platí to pořád?

A_ Určitě. Mně to šíleně profesionálně prospělo, protože si musím dávat bacha, aby moje emoce nepřemohly psaní. Takhle mě dokáže vykolejit Zeman, tam si nevěřím, že ho dokážu popsat racionálně, takže o něm radši nepíšu.

Přineslo to ale celkové zdivočení, které mě nebaví. Tolik lidí mně dneska nadává, že píšu jen to, co chce Babiš. Zároveň je spousta médií, jejichž jediným smyslem je zničit Babiše. U těchhle věcí si říkám, že zmizel prostor pro dialog, pro nějakou kritiku a při. Když najdu normální, věcnej text, tak skáču radostí.

Od začátku navíc říkám, že vedle Berlusconiho je Babiš malinkej. Tam byla koncentrována neskonale větší mediální moc, vedl válku se soudním systémem – a Itálie to přežila. Já bych se Babiše fakt děsil, kdyby měl Novu a Blesk. Myslím si ale, že vlastnictví médií nejen že nezastaví ty věci, který jsou proti němu, ale nefungujou ani jako ta atomovka, články proti němu vycházej. K čemu je mu Mafra?

Q_ Tady je potřeba oponovat. O Babišových kauzách se dočtete v Hospodářkách, napíše to i Právo. Ale už se o tom nezmíní největší noviny Mladá fronta nebo Lidovky.

A_Ale to prostě není pravda.  My Babiše pokrýváme převážně z ČTK. Protože je nesmysl, aby médium investigovalo proti svýmu majiteli, to nedělá žádný. Washington Post nebude investigovat proti Jeffu Bezosovi, Lidovky a Mladá fronta proti Babišovi a Hospodářky s Respektem proti Bakalovi.

Q_  Není tím ale třeba Mladá fronta DNES, které dříve „sundávala politiky“, hrozně podvázaná?

A_ Tohle je několik otázek. Jasně, že nám ztěžuje práci, nikdo si to nepřál. A všem to šíleně škodí. Všem. I lidem, kteří píšou třeba o vědě, protože: Á, ty seš z Mafry.

Druhá věc – já jsem nezpochybňoval, že z toho Babiš nějak těží. Že z toho nemá výhodu. Já jsem jenom říkal, že to ty kauzy nezastaví. Větší než Mladou frontu tu máte třeba Blesk, regionální Deníky. Podívejte na čísla, Seznam je dvakrát větší než iDnes. Babiš by nad trhem neměl kontrolu, ani kdyby každodenně vykonával vlastnický práva.

Největším problém Mladé fronty podle mě byl, že jejím účelem bylo sundávat ministry. Účelem novin ale přeci není sejmout ministra. Jakmile se podřídíte tomuhle cíli, tak neděláte novinařinu, ale politický byznys. Můžeme jít po jednotlivých kauzách, kde se ukazuje, že byly cíleně dělaný s účelem sestřelit ministra. Ten měl sice problém, ale sestříhali to, vybrali to tak, aby byl sestřelenej. Jarda Kmenta si pravidelně psal, že jeho články vedly k odstoupení několika ministrů a premiérů. Sakra, on je snad odstřelovač? Tohle snad není smysl novinařiny.

Q_ Ale my se shodneme, že ten cíl je špatně. Pointa byla, že ten hlídací pes, který štěkal na všechny strany, tak neštěká na všechny strany nebo neštěká vůbec, když se řeší Čapák, tak nepíšete

A_ …A teď se budu ptát já. Proč by tohle měla dělat jenom ta Mladá fronta? Tady je pět dalších deníků, patnáct časopisů, já nechápu tu logiku – tak proč to ti ostatní nedělaj? Proč to nedělá Právo, Respekt, Ekonom, Euro, Hlídací Pes? Je tady miliarda projektů, spousta peněz…

Sabina s Kubíkem se snaží v rámci Seznam Zprávy. Ano, tak to má bejt. Proč by to muselo vycházet  v Mladý frontě? Babiš tu firmu koupil, tak je jasný, že ty noviny nepůjdou proti němu, to ví i tříletý dítě. Tak to budou dělat jiný noviny. Ale tady místo toho, aby to někdo jinej dělal, tak se říká, že to Mladá fronta nedělá.

A_ No a neustupujeme teda dost z těch normativních pozic?

Q_ Mně se zdá, že máme představu světa, jakej byl a on se změnil. Babiš koupil média, vstoupil do politiky a my bychom chtěli, aby byl jako dřív. Ale to není možný. Kdybychom odhlídli od toho, že je Babiš politik, tak jeho média jsou k němu tak kritická, jak to jinde není. Je to samozřejmě daný tím, že je politik a tahle média jsou kritická k politikům, a tak musí být i k němu. Když média nejsou kritická k majiteli, tak se to všude bere jako normální – a je jedno, jestli jde o Křetínského, Dospivu, Soukupa, Číňany, Kellnera. Když jsou ale Babišova média opatrný, shovívavý, tak je z toho skandál.

Ta situace je špatná, nepřirozená a můžeme najít miliony důsledků, který jsou zkrátka nedobrý a nepřirozený. Já bych těm novinám vyčítal, kdyby se ukázalo: podívejte se – za stejnou věc Babiše chválíte a Chovance mlátíte, používáte dvojí metr. Pak se o tom bavme, že tady noviny fandí, nadržují, útočí. Já se ale fakt nechci věnovat MF Dnes. Fakt nejsem zaměstnanec Mladé fronty, její mluvčí, majitel, šéfredaktor. Já nechci vystupovat jako obhájce Marka Přibila a Babiše.

Q_ Není to teda čistší hra, když víme, kdo kde je?

A_ Jasně. To jsem rád, že po čtyřech letech pomaličku prosakuje moje teze, kterou říkám od počátku. Já jsem mnohem radši, když ten čtenář ví, komu to patří, jaké má ekonomické a politické zájmy a může si to odečítat, závorkovat. Přijde mi mnohem blbější, když neví, kdo vlastně platí tenhle server, kdo je vlastně tohle. Já si myslím, že bych svoje věci psal úplně stejně, i kdybych byl jinde, ale každej si může říct, nojo, on si dává pozor, ten musí být na toho Babiše hodnej. A ví, která bije.

Kluci, dobře jsme pokecali, ale klidně to smažte – je to moc dlouhý, to nikdy nepřepíšete.

Ptali se Jakub Jetmar a Ondřej Sliš. O korekturu se postarala Barbora Kubová.

 

Zajímá vás, na co jsme tedy ve vztahu k Petru Kamberskému přišli? Plácli jsme to sem. A jestli vás bavil tenhle rozhovor, tak vám nejspíš přijde k chuti i ten, co jsme dělali s nejinformovanějším Brňanem Michalem Kašpárkem.

Dobré ale budou i články, co teprve přijdou. Facebook nemáme, bez placení příspěvků bychom k vám stejně neprokapali. Rádi bychom vám je ale posílali emailem. Nebude to často, slibujeme.



Dodatek k Petru Kamberskému

Většina našich médií to nepraktikuje. Naposledy se vzpomínáme, že dojmy autorů ze zpovídaných připojoval k rozhovorům snad magazín Mladé fronty DNES.

Možná je to škoda. Autor interview si díky času strávenému přípravou, samotným rozhovorem a pak dlouhým přepisem musí nutně udělat určitý obrázek o zpovídaném. A rozhovor s Petrem Kamberským jsme dělali hlavně kvůli sobě: abychom si vyjasnili, co si o něm a jeho práci vlastně myslíme.

Zkusíme to.

Petr Kamberský je pluralista pravdy. To vůbec neznamená, že by byl reprezentantem doby post-faktické. Pouze si uvědomuje, že zejména v otázkách politických neexistuje jedna správná odpověď. Všechno jsou nějaké interpretace, které mohou být z určitého úhlu pohledu pravdivé, nejsou ovšem všeobsažné.

Díky svému širokému přehledu to rád demonstruje. Snažíte se vcelku přímočaře vyložit nějakou událost, což Kamberský smete ze stolu smrští pěti příkladů, kdy něco velmi podobného přeci bylo vykládáno jinak. Což je na jednu stranu skvěle kritické, ale má to i tu druhou stranu: zeptáte na Babiše a dostanete Bezose. Kamberský ví, jak se vybrušuje.

Nedá se svítit, Kamberský je publicistou, kterého je zkrátka nutné číst. I pro jeho jasně pravicové zaměření, protože na této straně spektra není mnoho autorů a autorek, kteří by byli, slovy našeho nejlepšího politika a politologa Robejška, intelektuálně osvěžující.

 

A že píše pro pana Babiše? To je téma, které nemáme po rozhovoru o mnoho více vyjasněné.

Kamberského postoj k Mafře, a jeho poznámku o tom, že je jasné, kdo kam patří, chápeme. A na rozdíl od kupříkladu pánů Macháčka a Léka bychom jeho texty neřadili do stáje Agrofertu. Přesto doufáme, že za dvacet let nebudeme takovými cyniky.

 

Georgina

Podle skutečných událostí. 

‚První, co si pamatuju, je malý, útulný akvárko. Vybavuju si trochu řas na dně, model potopený pirátský lodi. A spousta obličejů, věčně přilepenejch z druhý strany na moji nádržku, zírajících, ukazujících prstem. Taky bych tak očumoval, vždyť chovatelství tenkrát znamenalo pár zoufale nudnejch neonek a pak jsem tam byl já. Královskej, jedinej exemplář želvy.

Dělit se o tuhle přízeň? Ani náhodou. Když majitel pořídil do vedlejšího akvárka velikánskou, plochou rybu s věčně udiveným výrazem, s tou pusou do o, tak byli lidi chvíli překvapený a prohlíželi si i ji. Ta podivná exotika je ale brzo přestala bavit a pak už ťukali zase jenom na mě.

Jedno ráno otevřu oči a přímo nade mnou vidím vznášet se můj obraz. Další mladou želvu, nádherný vzory na krunýři. Úžasně mrštná. Nechci ji redukovat na to fantastický tělo, byl jsem z ní ale tenkrát hotovej a stejně tak lidi, co na nás zírali. Želví páreček. Jestli jsem žárlil? Panebože, to ne, byli jsme mladý, a tak jsme se rychle seznámili a pak plavali pořád dokola. Naháněli se a divočili do zbláznění. Kdoví, jestli si na to pamatuje, na tyhle zlatý časy.

‚Takže jsi ji poznal ve zverimexu. Koho si koupili prvního?‘

‚Ji. Dej mi ještě zkvašený jablko, líp se mi pak vypráví. Brzo si pro ni přišel takovej parchant. Než jsem si uvědomil, co se děje, byla v naběráku a už si ji nesl domů. Žádný rozloučení. To byl na dlouhou dobu konec jediný, co tam zůstalo, byla ta tichá, veliká ryba. A spousta vzpomínek na moji krásku.’

‘Určitě na tebe brzo zapomněla.’

‘Zkoušíš naštvat, ale upřímně mně sešla z mysli. Chovatel se totiž hned na to  zbankrotoval a vrhl se radši na aranžování výloh. Ať už to znamená cokoliv. Předtím se ještě mě, neonek, velký ryby – prostě všech – zkoušel zbavit. Asi jsem byl pořád moc drahej, protože moje další štace bylo vypuštění do hned vedle tekoucí Metuje.

Pro zhejčkanýho želváka není lehký překonat takovej šok, a to nemluvim o přežití. No a myslet při tom na svoji milenku, nějakou želva fatale? Dej pokoj, pomalu jsem zapomínal.‘

‘Dobře, tak jak se ti ji povedlo znova najít?’

‚Hmm, alkohol… Bylo to právě jako teď, pozdě v noci. S ještě jedním kamarádem jsme v sobě měli několik jablek. Takže pěkně přiopilí. Koukali jsme ze stráně na hvězdný nebe a nehybnou hladinu městskýho koupaliště pod náma a něco jsme hulákali. Mimochodem, kamaráde hlavně tam nikdy nezkoušej plavat. Je to asi nádhera, dovádět tam po setmění. Jenomže tě rozežere zevnitř chlor a zůstane z tebe jen krunýř.

Zpátky k tomu večeru. Najednou vidím, jak tu nehybnou, lesklou hladinu rozčeří velký žblunknutí, od kterýho se začnou dělat kruhy na hladině po celým bazénu. Na břehu v tý tmě žhne oranžovej uhlík cigarety, na hladině poskakuje úplněk měsíce a vedle něj se vynoří – moje želva. Myslel jsem, že si mi to snad zdá.‘

‚Co tam probůh dělala, to chtěla spáchat sebevraždu?’

‚Prostě tam podplavávala provazy s fáborky, který ohraničujou dráhy. Křížem krážem se vznášela tam a zase zpátky.

Viděl jsem ji tam asi třikrát. Ten uhlík na pobřeží, to byl její novej majitel, barman v lokálu hned vedle. Nad druhou ranní zavřel podnik a vzal ji do náručí. Nevím, proč nešel spát. Podlezl ale vždycky plot, půlhoďky si ještě dopřával tuhle idylku a vyřvával ‘Georgino, jsem už ožralej, jdeme spát!’

‘Možná je to těma jablkama, ale neironicky říkám, že tohle je krásný, vole. Georgina. Dává to nějak smysl, že ji chceš najít. Teď ale nejdeme ke koupališti, že ne?’

‘Tam už nechodí. Mám ale novej tip. Chtěl jsem ale, abys věděl, proč je to pro mě tak důležitý. Na ten pohled totiž nikdy nezapomenu. Byl plnej úžasu a úcty – hvězdný nebe nade mnou a pod tím želva v opuštěným, nočním koupališti.‘

***

‘Nechci zbytečně kibicovat, ale tady na milion procent…’

‘… není, to vidím taky. Ukaž mi ještě ten leták… Slavnostní otevření baru Korytnačka. Fotka šťastnýho majitele starýho dobrýho barmana z koupaliště. Ale jak tak koukám, tady po Georgině není ani památky. Sakra, sakra.‘

‚Hmm, poslední hosti i on vypadaj’ štastně a ožrale, takže to asi byl úspěšnej večer. Nepojmenoval ten flek Korytnačka prostě proto, že je celej ten bar prosklenej jako velký akvárko? A vůbec, on je to Slovák?‘

‚Od kdy zajímá želvu národnost? Já teď chci vědět, proč v tom baru nemá akvárko s Georginou!’  

‚Tak tady prostě počkáme. Třeba má zase nějakou rutinu po zavíračce. Chceš ještě jablko? To je beztak jedinej důvod, proč’s mě bral s sebou. Protože si nemůžeš nést tuhle ožírací zásobičku jako ježek na zádech.‘

‚Ani ježci nenosí jablka na bodlinách, to je milionkrát vyvrácenej předsudek.‘

‘…’

‚Počkej, myslím, že už se zvedaj‘ poslední lidi. Heh, stejná rutina jako před koupalištěm. Úplně stejná. Zhasnout neon, zamknout bar a zatáhnout mříž. Tak co teď uděláš, barmane?’

‚Vypadá to, že si dá retko s mimořádně blaženým, tupým výrazem, opřenej o krám. To tak dělal vždycky?‘

‚První den jeho novýho života. Víš, jak to cigáro musí chutnat?’

‘Hele, už odchází a… vypadá to, že jde hned vedle, do nějaký zahrady. Nebydlí přímo nad barem?’

‚Kriste, mě se točí svět.

‘Dělej, vyrážíme za ním.’

***

‚Říkám ti, že to jde podlézt. Když jsem se pod tou brankou protáhl já se svým krunýřem, dokáže to každej. Prokrista ty děláš kravál. Ses tam zasekl? No, a teď ještě někdo přichází. Skvělý, vole, skvělý.’

‚Je tam někdo? …A sakra, želváci? Dorazili jste na otevíračku? Haha, to mě poser, to si musím vyfotit, protože tohle mi nikdo neuvěří. Jdete pozdě, kluci, dneska už mám výčep zavřenej. Nechcete přinýst společnost? Ale žádný oplzlosti, je vám to jasný? Já se zbláznim, taková želví slezlost na mým dvorku…’

‘Ožrala. Myslíš, že ti přinese Georginu?‘

‚Já hlavně nevim, jestli ji ještě poznám… Už někoho nese.‘

‚Georgino, máš tady návštěvu. Počkat, teď vopatrně. Ták. Říkal jsem, že si vás vyfotim. To by se hodilo do baru na zeď, ne? Zarámovat. Doprdele, kde mám mobil? No to je jedno, bavte se. Telefon někde v hajzlu, měl bych si v zájmu všech dojít na cígo. Nemáte zapík? Heh, no, tak já už jdu.’

‚Tady máš poslední jablko. Já vás taky… nechám o samotě.‘

***

‚Vážně jsem myslel, že mě nepoznáš. Víš, jak se mi ulevilo?‘

‚To jsem jen těžko mohla… Nezměnil ses a hlavně seš první želva, kterou vidím od toho… zverimexu.‘

‚Chci to slyšet všechno. Dáš si zkvašený jablko, ať se ti líp mluví?‘

‚Georgina si dá jedno s náma.‘

‚Cože?’

‚To říkali vždycky chlapi v baru. Ještě votočíme rundu a Georgina si dá s náma. No a pak mi to nalili do akvárka. Zelenou, calvados, cokoliv.’

‚Jak ses tam dostala? Odnesl tě tam ten chlap ze zverimexu?‘

‚Přesně tak. Ten chlap neměl nikoho. Chodil se jenom nalejvat do baru, a když konečně pošel, kdo mě asi zdědil? Jasně že Barman. On je to dobrej člověk. Dokonce mě jednu dobu bral na koupaliště. To byla nádhera. Nezodpovědná a smrtící, ale nepopsatelně krásná. Pode mnou zelenočerný kachličky a nekonečná plocha pro plavání. Měla jsem úplně stejnej pocit, jako tenkrát v chovatelství. Je strašná škoda, že jsi tam nemohl být se mnou‘

‚Já…‘

‘Je to ale dobře.. Ten chlor nejdřív necítíš, játra mám ale úplně napadrť. Jednou týdně mě Barman bere na kapačky a stačila by kapka alkoholu nebo právě chlóru a je se mnou konec.’

‚Tak pojď se mnou, utečeme. Teď je čas!‘

‚To nemůžu. Musím k doktorovi každý týden. Proto mě nemohl dát do novýho podniku. Lidi jsou občas pěkně blbí a určitě by se zase chtěli dělit o svoje drinky. Je to ale jedno, už to mám vlastně spočítaný. Slyšela jsem, co říká veterinář Barmanovi. U více orgánů je to už jen otázka času.

‚Bude to znít hrozně, ale… neměla bys jít tím spíš?‘

‚Ne, bude lepší, když počkám, než ten trouba najde telefon, a nechám se odnést do akvárka nahoře. Pitomý maličký akvárko. To když srovnám s koupalištěm… tomu bys nevěřil, určitě se tomu nevyrovná ani tisíc zkvašenejch jablek. Tak ráda bych si ho ještě jednou zkusila. Namísto kapaček naprostá, nekonečná svoboda. Ve vybraný společnosti, s tebou. Ještě alespoň jedinkrát.’

‘… Tak vyrazíme?‘

Usměje se. ‚Dobře. Tak mě veď.‘

 

Michal Kašpárek soudí živé i mrtvé

 

Česká publicistika je zatuchlým klubem kamarádů z devadesátek. Jednou z nejvýraznějších výjimek je díky nekompromisním komentářům a recenzím knih třiatřicetiletý Michal Kašpárek. Vypili jsme s ním proto několik piv a zeptali se, jak to dělá, že je tak dobrý. A on vyprávěl. O beletrii, fetování v Brně nebo výhodách protržního socialismu. Nám nezbývá než popřát inspirativní čtení.

Q_ Erik Tabery v polemice s tebou říkal, že se díváš na svět skrze knihy. Nepřipadáš si někdy přechytralej?

A_ Jasně, že připadám.

Q_ A neotravuje to lidi kolem tebe?

A_ Otravuje to i mě, ale lidi okolo určitě. Hodně mých přátel, který mám rád a považuju je za hrozně inteligentní, zábavný lidi s úžasným rozhledem, se mi ožralých přiznává, že mají problém přede mnou mluvit. Protože se stydí. Což by mě nenapadlo, ale řeklo mi to několik z nich nezávisle na sobě.  To je nepříjemný.

Q_ Takže všechny ty knížky, který přečteš, znamenají i určitý handicap?

A_ Třeba mě štve, že lidi kolem mě věci víc prožívají. To je sféra, který já tolik nerozumím a občas jsou z toho scény jak z blbýho sitcomu. Je to nepříjemný jak v soukromým životě, tak v publicistice. A to jsem i spoustu věcí prožil. Nejsem knihomol, který nevytáhne paty z knihovny. Byl jsem u porodu, mám dítě, viděl jsem lidi umírat, i mladý lidi umírat. Byl jsem v uprchlickým táboře. Akorát mi nějak schází ten autentický prožitek.

Q_ Hledáš ty emoce třeba v beletrii, nebo ti na ni už nezbývá čas?

A_ Teď na ni neměl čas kvůli beletrii, kterou jsem sám psal (Michalova novela Hry bez hranic vyjde na jaře 2018). Ale jinak ji mám rád. Než se narodil kluk, tak jsem měl pravidlo, že za každou knížku na recenzi přečtu jednu beletrii. Nejvíc mě ale stejně baví věci, který nejsou emoční. Který vyprávějí autisti a psychopati. Mám třeba strašně rád Velký sešit od Agoty Kristof. To je popis války očima dvou malých děcek, která jsou svědky hrůz a mluví o nich strašně věcně a popisně. Pak mám rád třeba spisovatele Davida Marksona. To se vůbec nepodobá ničemu jinýmu, co jsem kdy četl: jsou to životopisný a dějepisný útržky, který fungujou spíš jako hudba než beletrie. Ale to taky nejsou knihy, který bych si přečetl s tím, že se dojmu, nebo rozesměju.

Q_ Sdílíš hodně politiku, technologie. Čteš i kulturu?

A_Vedle starý lásky Cinepuru si rád přečtu Paris Review, což je americký literární magazín, který má na webu hluboký archiv a jsou tam strašně dobrý rozhovory se spisovateli. Vznikaly třeba několik týdnů v kuse, kdy se ti lidé opravdu scházeli, a mají desítky stránek.

Q_ Tam jsem četl Houellebecqa a bylo to skvělej rozhovor.

A_ To mi připomíná super formát Lunch with Financial Times, kde byl třeba Houellebecq, kterej kouřil v nekuřácké restauraci. Redaktor z FT jde s člověkem na oběd a třeba hodinu s ním mluví. Skvělej je tam Andrej Babiš. V tom podniku se náhodou objeví i Klaus a přátelsky se spolu baví. Klaus odchází a Babiš ho za zády začne pomlouvat. A pak byl dobrej Noam Chomsky, se kterým byli v nějaké studentské kantýně a byl to asi nejlevnější oběd v historii té rubriky.

Q_ Ty jsi s Babišem dělal rozhovor na jaře. Jaký to bylo?

A_ Bylo to strašně supr, lidsky jsme si sedli v nějakém nesednutí. Vlastně jsme se moc pěkně hádali a špičkovali. Skoro bych to prodával jako vánoční poukaz na zážitky: „Můžeš se pohádat s Babišem“. Je bezprostřední, nebere si servítky, je vulgární, ale zároveň neodchází od stolu. Je trpělivej v tom, že si pořád mele tu svou. Komentáře o něm píšu zhruba tři roky a když jsem to počítal, tak devět bylo kritických a v jednom jsem se ho zastával. Tady jsme měli možnost konfrontace a to jsem si hrozně užil, jestli se mě ptáš na ten subjektivní zážitek.

Q_ Přeložil jsi knížku Kraď jako umělec. Máš někoho, od koho bys „kradl“?  

A_ Třeba před pěti lety jsem byl zamilovaný do Setha Godina, to je takový byznysový poradce, motivační řečník. Teď už v tom vidím bullshit, ale pořád ne ten nejhorší.

Aktuálně je to asi Tyler Cowen, americký ekonom, blogger. Na Tylerovi se mi líbí, jak ohromnej má rozhled. Pro mě je to zdroj třeba padesáti procent knih, který se rozhodnu přečíst a recenzovat. Čte všechno nový a čte to sice rychle, ale má dobrý připomínky a zajímavý výpisky. Nefláká to. Vůbec nechápu, kde na to bere čas a energii.

Ještě malá odbočka – Cowen je vášnivý cestovatel. Země si vybírá podle toho, jak rychle jim roste hrubý domácí produkt. Říká tomu GDP tourism. Teď hodně jezdí do Nigérie, do Lagosu a píše z toho fantastický blogy. Kde tam jedl a že ho vůbec nezabili.

V Bloombergu měl taky děsně dobrej sloupek o tom, že jídlo je nová hudba. Jestli máme nultý, desátý, nebo devadesátý léta nepoznáš podle toho, co hrají v rádiích, protože i ty nový věci zní úplně stejně. Výrazně se ale mění to, co jíme. Cowen má dobrou teorii, podle které je teď jídlo hlavním signálem sociálního statusu. Řekni mi jméno kapely a za pět hodin od ní mám vše naposlouchané. Začni ale mluvit o nějaké kuchyni – třeba o bangladéšské – a já musím někam jet, vystát si tam frontu, bavit se s místníma, abych se do té restaurace vůbec dostal.

Q_ S tím trochu souvisí tvůj kultovní, dnes už ale nefunkční průvodce po Brně. Jsi stále odborníkem na Brno?

A_ Lidi se na to pořád ptají. Co chvíli mi někdo píše, že se vrací po letech do Brna, tak kam mají jít do restaurace a tak. I když je mi to líto, tak už není v mých silách na to odpovídat. Jsem v tomhle už hodně vyhořelej a potřebuju jinou motivaci, než je snaha pomoci svýmu městu.

Q_ Ty jezdíš i dost po Česku.

A_ Jasně, letos si poprvé po pěti letech nekupuju vlakovou Jízdenku na léto.

Q_ Co vlastně děláš při těch cestách?

A_ Mám takovou frázi, kvůli které se mně směje moje žena: při plánování cest  říkám, že chcu vidět vítězství ducha nad hmotou. Dojímá mě třeba, když jsme byli v Gdaňsku a já jsem tam viděl mechanický jeřáb z 15. století, oni tomu říkají Żuraw, na kterém dole chodili otroci v kolečku a ono to zvedalo náklad z lodí. Podobně působivá je v Terezíně výstava časopisu Vedem. Vydávali ho tam kluci, kterým bylo dvanáct let a tušili, že to s nima nedopadne dobře. Přesto si dělali humoristickej časopis. Tohle mě hrozně bere. Pozorovat, jak se někde lidi potýkali s problémy a řešili je, to jsou pro mě silný momenty.

Michal na cestách

Q_ Vybíráš ta místa záměrně, nebo jezdíš kam tě zrovna napadne?

A_ Nedokážu si představit, že jezdím někam na náhodu. Mám dopředu plán věcí, co chci vidět. Často se mi stává, že čtu knížku a píše se tam o nějakým zajímavém místě, tak si to vykopíruju do Trella a když pak někam jedu, tak vím, že tohle mám třeba sto kilometrů z cesty. A že stojí za to udělat si zajížďku.

Q_ Velká míra systematizace života.

A_ Když to říkám nahlas, tak asi fakt jo. Vloni jsem završil svoje několikaletý putování po všech českých městských památkových rezervacích.

Q_ Co bylo nejlepší?

A_ Neznámý a přitom krásný město je Moravská Třebová.  Ta je pro mě na vrcholu těch míst, o kterých se málo ví a jsou pěkný. A pak třeba míň známej Žatec.

Q_ Souvisí to s pivem?

A_ Vůbec ne.  Na náměstí je sice několik palic chmele, ale jinak mi hlavně přišlo, že takhle musel vypadat Český Krumlov, než dostal nátěr pozdního kapitalismu s trdelníkama. V Žatci není nic, je to chcíplý, ale to město je krásný.

Q_ Co vlastně říkáš na Prahu?

A_ Co tady vybudovaly předcházející generace, to je dechberoucí. Takových míst je asi jen pár na světě. Zároveň mi ale přijde, že lidi, co tady vymýšlí, jak město bude fungovat, politici a úředníci na magistrátě, tak z Prahy dělají strašně velkorysou dálnici pro auta. Když se někdo rozhodne bydlet třicet kilometrů za Prahou, tak to bude mít do garáže krásně za půl hodiny. Pokud tady ale jdeš pěšky, tak je doprava dost nepříjemná. Ve srovnání s Brnem úplně enormně.

Q_ Takže vtipy Praha – Brno…?

A_ Ty mi přijdou vlastně bez výjimky blbý. Doprava je jedna věc. Ta druhá je, že v Brně se třeba už třetí rok likviduje vizuální smog: billboardy, cedule. Tady jedeš po magistrále a dostáváš signály „buď poslušný, odseď si v práci 8 až 12 hodin, ať si můžeš koupit tenhle telefon anebo můžeš jít na tenhle koncert”. Vždycky když jsem v Praze, tak se mi potom o něco víc líbí články z A2ky.

Q_ Jak se ti čte publicistika na těchhle levicových webech, na Alarmu nebo v Deníku Referendum?

A_ Na DRku je moc nečtu, na mě je to moc rozvláčný. Takový masarykovský pojďme se konstruktivně bavit. Na Alarmu mě občas něco hodně baví – rozhovory, anebo třeba Jarda Fiala. Akorát u obou dvou médií mívám stále častěji pocit, že ty texty mohla napsat nějaká neuronová síť schopná hlubokýho učení, která přečetla jiný texty a nějak to zkompilovala dohromady.

Q_ Co tím přesně myslíš?

A_ Třeba mě odkážou na zajímavý knížky, který neznám, ale vždycky to končí stejnou pointou: tohle vám dělá kapitalismus, milé děti. Ještě mě napadá k předchozí otázce, že na Alarmu mám nejraději asi Lukáše Likavčana, kterej je hrozně sečtělej.  Občas sice píše, jak když potřebuje sehnat grant pro nějakou disertaci, má tam hodně diskurzů a akademickýho linga, ale jeho články dávaj věci do souvislostí a třeba nabízejí perspektivu, kterou jsem doteď k těm tématům neměl.

Q_ Ještě zpět k neuronový síti. Jak se ty bráníš tomu, abys sklouzával k jednoduchý pointě s kapitalismem?

A_ Moje výhoda třeba je, že jsem docela rozkročenej. Mám kolem sebe lidi, kterých si vážím a jsou to hodně velcí levičáci. Stejně tak si vážím lidí v okolí, kteří celej život dělaj na sebe, nikdy po nikom nic nechtěli a teď mají někomu platit daně… A tak vím, že cokoliv napíšu, bude někdo považovat za zradu a brát si to osobně. Ve výsledku mně tohle dává svobodu. Vím, že nemám jednu skupinu blízkejch, kterou když zradím, tak je to konec všeho.

Q_ Takže si do tebe občas lidi vkládají falešný představy?

A_ Mně je občas těch fanoušků líto. Třeba když napíšu nějakej feministicky laděnej text, tak mně hodně často píšou ženy, že „takhle by měli psát a přemýšlet všichni muži, strašně si toho vážím” a něco si do mě pak promítají. Sdílí nějakou věc a označí mě s tím, že „o tom by měl napsat Kašpárek”. Čekají zkrátka, že jsem vždycky na té jejich straně. Což samozřejmě nejsem.

Q_ To máš skoro jako když Kamil Fila mluví o KaMILFkách.

A_ Jsou lidi, který se se mnou snaží mít hrozně přátelský kontakt a já jsem skoro stoprocentně přesvědčenej, že se prostě bojí toho, že bych je v nějakým kontextu mohl vyhejtovat. A tak třeba sdílí moje články s tím memem „naprosto přesný Michal Kašpárek”, abysme jako byli zadobře.

Q_ To zní jako Marek Prchal třeba.

A_ Jo, možná je to Marek. Ono tě to naučí pochlebování nevnímat jako relevantní zpětnou vazbu. Je dobrý mít vypíchnutý lidi, kteří o tom nevědí a ti jsou tvůj benchmark v různých oblastech. Lidi, kteří dokážou rozlišovat, jestli se jim něco nelíbí proto, že s tím nesouhlasí, nebo proto, že je to blbě napsaný. Ty sleduju, a když občas něco mýho sdílí s tím, že je to krok stranou, tak si řeknu „aha”. Z pochopitelných důvodů nebudu říkat, o koho se jedná, protože bych přišel o to nezávislý hodnocení.

Q_ Tak obecněji, to budeš moct mluvit: Halík, krom toho, že je pro humor, tak často mluví a píše o Patočkovské postavě intelektuála. Koho tady vnímáš jako intelektuála, kterej je hodnej ne nutně následování, ale minimálně toho, že si to přečteš a v hlavě se s ním dobře pohádáš?

A_ V hlavě se vždycky dobře pohádám s Jiřím Hlavenkou.

Q_ Podnikatel, co píše na DRko? Ale jo, u něho na Facebooku na Continue reading klikneš.

A_ Věci, o kterejch píše, zasazuje do širších souvislostí. Je si na český poměry docela slušně vědomej svýho ideologickýho ukotvení. Líbí se mi taky Štefan Švec. Píše krátký sloupky na 2,5k znaků, ale bouchne hřebíček na hlavičku. A když zrovna nebouchne, tak je ta vnitřní hádka mnohem přínosnější, než když se plete blbec.

Q_ Když Literární noviny řešily intelektuály v ČR, tak to dělaly podle zmínek v médiích a vyhrál to Svěrák. Potom byl nahoře třeba Marek Eben. A až asi 18. byl Miloš Čermák jako první novinář. Což nevím, kde nabral ty zmínky.

A_ Přes Reflex. On má to jméno hrozně dobře vybudovaný, jak dlouho píše jeden a ten samej článek dokola.  Tahle generace devadesátkovejch a dvoutisícovejch novinářů je hrozně zacyklená.

Q_ On to říká Jindřich Šídlo v rozhovoru u vás na Finmagu, že čekal víc mladých novinářských osobností. Mně se líbí věci od Radia Wave, třeba Otevřené hlavy a tak.

A_ Jo, Hlavy jsou supr. Já mám Wave moc rád, poslouchám v podcastu skoro všechno, co tam jde. Ale taky souhlasím s tím, co někam napsal Pepa Šlerka: že je to vlastně další drolení publika. Je trochu škoda, že ty věci, co jsou na Wavu, nepustí třeba na Radiožurnálu. Manažer ze střední třídy, který jede v autě, by si poslechl vedle klasickýho obsahu Radiožurnálu třeba Zhasni! o tom, jak se žije asexuálům.

Q_ Který novinář z tvojí generace je teda známej? Ty a Kamil Fila?

A_ Standa Biler má velký publikum.

Q_ Myslíš? Není to brněnská kavárna at its finest?

A_ Když říkáš mě a Filu, tak bych do tý trojice připojil ještě Standu. Sice teď píše málo, ale snad mu vyjde ještě letos knížka. Dřív než mně. Mě pěkně nasral.

Q_ Román, jo?

A_ Právě. Kdyby vydal sbírky fejetonů.

Q_ A co ta devadesátková zacyklenost?

A_ Možná teď nedám dobrou odpověď, trochu si to teprve artikuluju. Přijde mně ale, že se moje generace novinářů neměla moc na čem vyhranit proti té předchozí, těsně porevoluční. Nepřišel žádnej velkej moment, kterej by definoval novou generaci. I ta krize spíš jen tak probublala. Byl tady leda CzechTek 2005.

Q_ To už je takový „Jindra Šídlo vzpomíná” moment. Nám v týhle době bylo 12 roků.

A_ Chybí zlom, kde by se řeklo: pánové, všechna čest, ale tomuhle už nerozumíte a teď nás k tomu pusťte. Je to pořád zaseklý. Jakýkoliv přemýšlení nad ekonomickou základnou a o tom, jak jsou rozdělený výrobní prostředky, nebo co způsobuje chudobu a bohatství. Ve chvíli, kdy říkáš, že za tím je něco jinýho než píle a odvaha, tak seš zafixovanej ve škatulce bolševika, kterej chce všechno znárodnit. Taková byla i česká reflexe Corbyna. Toho já osobně nemusím, ale asi jsem k němu od generace českých mainstreamových novinářů ve věku 40–60 nečetl jediný komentář, který by byl ukotvený v něčem jiným než je dospívání za normalizace

Možná takhle šla uchopit ekonomická krize, kdyby tady byl silnější proud, kterej by říkal: „Tak se prostě musí natisknout nový peníze a napumpovat to do ekonomiky. A nemůžeme trestat ty nejchudší.” Ale na tom se tu nic nezlomilo. V anglickojazyčným diskurzu vnímám roky 2007–9 víc jako přelomový. Mainstreamový média jako Economist a Spectator došly k nějaký katarzi, že „ty fundamenty ekonomiky možná nefungovaly tak, jak jsme říkali. Pojďme o tom přemýšlet jinak.”

Q_ O levicový publicistice říkáš, že je někdy jako neuronová síť. O Respektu jsi zase psal, že nedokáže nahlížet na problémy, jako třeba na Babiše, nijak systémově, a ani nepřináší nový společenský témata. Konkrétně, že má revoluční potenciál Světa motorů. Kde teda vidíš tu cestu, když nechceš všechno pointovat zlým kapitalismem, ale ani hájit statut quo?

A_ Popravdě sám nevím, kudy jít, co dělat. Jak o tom mluvíme, tak mě napadla možnost, že Petr Honzejk napíše do Hospodářských novin jednoho dne komentář, že je jediná možná cesta socialismus. Co by se stalo pak? Myslíš, že by volal nějaký oligarcha, že ho mají vyhodit? Já ne. Podle mě tu funguje spíš autocenzura, mentální nastavení redaktorů pražskýho mediální establishmentu. Nesmíš jít moc doleva, protože to je přece špatně. Jeden den navrhneš hromadnou dopravu pro děti do 15 zdarma a druhej den se staví gulagy. Kdyby Hospodářky měly hlavní komentář Je na čase se začít vážně bavit o socialismu, pojďme něco menšího zestátnit, tak se nakonec stejně vůbec nic nestane.

Q_ Máš osobní zkušenost s fungováním Hospodářek, Respektu…?

A_ Třeba do časopisu Moderní řízení pro vydavatelství Economia už čtyři roky píšu přehled čtení pro manažery a dávám tam pravidelně věci, který by se asi daly považovat za podvratný: volání po zkrácení pracovní doby, kritiku kapitalismu platforem… A mám na to dobrou zpětnou vazbu. Ale to je vlastně taky smutný, protože to o tobě vypovídá, že máš ten revoluční potenciál Světa motorů.

Q_ Řešíš ještě svou pravolevost? Kdysi jsi o tom něco psal.

A_ Před asi čtyřmi lety jsem napsal článek o tom, že jsem menšinovej pravičák, co má na spoustu věcí jinej názor než Václavové Klausové. Před rokem a půl jsem měl komentář, že mně vlastně nevadí, když mně někdo říká, že jsem levičák. Tím jsem se ještě nevyautoval, ale neuráželo mě to. A teď nad tím přemýšlím posledních pár týdnů a když bych se měl nějak definovat – tak to je protržní socialista.

Mně na levici hrozně vadí, že v teoretických textech i praktických pokusech ruší trh jako něco špatnýho. Trh je ale ve spoustě ohledů strašně efektivní, dobře fungující mechanismus, který ti ušetří spoustu starostí. Než se hádat, jestli má bejt někde parkovací místo, nebo zahrádka restaurace, je přece lepší na to dát cenovku. A uvidí se, pro koho je to důležitější. Zároveň si uvědomuju, že jsou ohledy lidské existence, který nemůžeš podrobit trhu. Nebo alespoň cítím, že bys neměl. Neměly by se prodávat děti do otroctví. Některé věci jsou nedotknutelný – lidská důstojnost, svoboda a tak.

Zároveň socialismus vnímám jako uvědomění si, že některý věci nemůžeš hájit individuálně. Kdybys dereguloval pracovní dobu z těch 40 hodin, což je určitě omezování svobody uzavírat kontrakty, tak se to zase dostane k tomu, že budeme chodit do práce na deset hodin denně, šest dní v týdnu. Vždycky se najde někdo ochotnej prozávodit se ještě hlouběji. Přijde mně, že se strašně vytratila úcta k čemukoliv kolektivnímu.

Je plavání levicové, nebo pravicové?

Q_ Můžeš dát ještě nějakej příklad?

A_ Tak třeba kolektivní imunita. Když bude v populaci naočkovaných hodně procent lidí, tak jsme schopni vytlačit třeba spalničky úplně ze světa a pak se proti nim nebudeme muset očkovat vůbec. Paradoxně tím, že spousta šarlatánů zpochybňuje existenci kolektivní imunity, tak se zase vynořujou nemoci, který zabily hrozně moc lidí. Tohle mi přijde jako moment, kdy se ze mě úplně vytrácí liberál. Ne, nemáte právo si dělat se svým tělem, co chcete.

Q_– Nezní volání po větší míře kolektivismu trochu paradoxně od člověka, co brzo odešel na volnou nohu, pak spoluzaložil Žít Brno, které pak, když se stalo kolektivní silou, opustil?

A_ To je dobrá poznámka. Myslím na to pořád. Jasně, že kážu vodu a piju víno.

Q_ Pohybuješ se ještě v okolí Žít Brno? Co na ně říkáš?

A_ Kdyby byly zítra volby, tak jim to hodím znova. Pořád v Brně nevidím nic lepšího. Děcka mají můj respekt, jak se potýkají s tou šílenou byrokracií, která doopravdy vládne. Když jsem ale odešel, tak to bylo pro docela velký názorový rozdíly. Já bych třeba byl rád, kdyby město jedno volební období vůbec nic novýho nestavělo. Žádnej novej stadion, žádnou meziúrovňovou křižovatku. Kdyby se místo toho daly prachy třeba radši na mateřskou školku v nevyužitejch prostorech. A v tomhle ohledu je pro mě Žít Brno součástí establishmentu a nechci pod tím bejt podepsanej.

Q_ Vidíš nějakou smysluplnou participaci, teď v roce 2017?

A_ Jo, vidím ji pro ostatní. Já to mám složitější v tom, že jsem publicista, živí mě to a nemám žádnou záložní kariéru. Ale každej to má nějak složitý. Třeba úplně nechci naskakovat na vlnu lidí, kteří hejtujou lidi, kteří jsou v ANO a jsou loajální k Babišovi. Přijde mně, že i tam jsou lidi, kteří v nějaký dobrý víře vlezli do politickýho hnutí. Konkrétně na Žít Brnu vidím, že to asi zákonitě vždycky dojde do bodu, kdy je to najednou hrozně trapný. Navrší se tam spousta věcí, u kterých si říkáš: tyjo, s tímhle jsem fakt spojenej? Začínám si myslet, že je to důsledek toho, že máš hodně lidí na jednom místě a dělá se politika.

Q_ To taky řeším. Jak přemýšlet o lidech v ANO, o novinářích v Mafře. Papež František sice říká, kdo jsem já, abych soudil, ale…

A_ Ale zároveň musíš soudit. Ty ve společnosti musíš mít nějaký názory. I když se ti podaří se s tím hnutím někam dostat, tak se po čase začne drolit. Zároveň když něco prosazuješ, tak jsi součástí velký koalice. V Brně, jestli dobře počítám, je šest stran, protože to je pětikoalice a Žít Brno s Piráty dohromady. Ty musíš pětkrát polknout sám, aby ostatní pak ustoupili tobě.

Q_ Mně přijde stejně nejpodivnější, že se v Žít Brno rezignovalo na tu dřív vynikající komunikaci.

A_ To dost. Na druhou stranu ta komunikace byla vždycky trochu arogantní a v tom to bylo půvabný. Když to dělá někdo, koho si platíš z daní, tak už to není tak dobrý.

Q_ Když zůstaneme u komunikace na internetu – s tím byly spojený nějaký ideály…

A_ A ty teď dostávají na prdel.

Q_ Můžeš trošku rozvést ten stav, ve kterým se nacházíme?

A_ Na internetu je spoustu svobody, spousty možností. Chceš si vyzkoušet drogy – podíváš se na Redditu, jaký mají lidi zkušenosti a objednáš je přes Tor. A samozřejmě můžeš konzumovat spoustu obsahu zadarmo.

A_ Teď už přijde to ALE?

Q_ Třeba Facebook je jako záchod, ve kterým plave hrozně moc věcí, co se ti líbí. Každou minutu ale někdo spláchne a ty už to nemůžeš vylovit. Strašně špatně tam můžeš najít něco, co se tam právě mihlo a tebe to fakt zajímá. Nemůžeš navíc ten zážitek z Facebooku moc ovlivnit, je to roztěkaný, afektovaný. Přitom obsah samotnej je často zajímavej. A je hrozně dobrý, že se někomu podařilo udělat platformu, kam tolik lidí otevřeně a zajímavě přispívá.

Takže i když v kurzu, který učím na FSS, tak i ve svém psaní, jsem kritický k tomu, co internet dělá, tak se ze mě zároveň pořád nevytratil ten úžas. I když začínám trochu brzdit v tom, že to nemusí bejt všechno dobrý.

Q_ Řešíš nějak svoji prezentaci na Facebooku?

A_ Nepostuju na něj opilej.  Zbytečně se tam nehádám s lidma, protože kdykoli se s někým pustím do hádky, tak z toho může být článek, za kterej dostanu zaplaceno. A to je lepší než lajky. Navíc za ten článek jsou taky lajky, takže to je win–win.

Třeba pro články na Finmagu je Facebook hrozně velká brána. Dokáže to znásobit čtenost, když se to chytne. Vlastně je tahle prezentace sebe na sociálních médiích stěžejní věc, kterou bych mohl trávit víc času. Ladit posty tak, aby přitáhly větší publikum. Mně se do toho ale nějak instinktivně nechce.

Jedna z oblíbených Michalových hospod Na Božence

A_ To je zajímavý, že říkáš, že by to mohlo bejt lepší. Já neznám moc lidí, kteří by dělali dobrý promo na Facebooku. Kdo napadá tebe?

Q_ Třeba když sleduju prezentaci lidí jako je Michal Zlatkovský nebo Jára Cerman, tak tam vnímám hroznou lehkost. Tu já tam nedokážu dostat. Moc nad tím přemýšlím, všechny vtipy mám přes dva rohy. Ale to vlastně není chyba, mám rád vtipy, který pochopí jen člověk, kterej viděl jen starej a málo známej film, na kterej to odkazuje.

Dlouho jsem hledal personu, se kterou můžu vystupovat na sociálních sítích. Aby to bylo konzistentní a zároveň se od toho šlo nějak distancovat. Nějakou dobu jsem se nacházel v Karlu Krausovi – jeho sborník Soudím živé i mrtvé je hrozně nelítostnej. Nikomu nic nedaroval. A potom jsem asi jako fotr vyměkl. Teď si držím tu roli člověka, kterej v prezentaci míchá sebevědomí s nějakým nesebevědomím. Takovej roztěkanej intelektuál, kterej je asi v projevu nějak roztomilej.

A_ Je vidět, že nad svojí personou asi dost přemejšlíš.

Q_ Já totiž doopravdy žádnou personu nemám. Já jsem prostě v různých situacích různej člověk. Něco jinýho jsem, když si jdu s klukama z gymplu udělat táborák do lesa, a něco jinýho, když jsem sám. Hezky o tom píše Imre Kertész v knize Někdo jiný – celá ta kniha je o tom, že nějak působí na další lidi, ale sám neví, kdo je. Jede třeba na místo, který bylo v jeho životě strašně důležitý, a nic tam necítí. Má pocit, že ty věci prožil někdo cizí. Stejně tak se cítím, když se zpětně koukám na svýho facebookovýho avatara.

Nedokážu představit, že bych řekl: tohle je upřímný – protože nevím, jestli mám autentický já. Možná když jsem se synem? Před ním fakt nehraju žádný role. Hodně jsem personu řešil, když jsem psal prózu.

Q_ Povídej.

A_ To jsem byl snad dva roky zaseklej na tom, že nevím, z jaký pozice to vyprávět. Začal jsem er-formou, ale to jsem si připadal jako Kundera, Škvorecký. Ti to vykládají zvnějšku a můžou si vymyslet cokoliv a „vy nám to uvěříte, protože jsme dobrý“. Úplně vidím, jak se hladí přes tesilový kalhoty po stehně, protože je rajcuje, že umí vyprávět takovej příběh.

Takhle mi došlo, že to musím vyprávět z první osoby, zpověď jednoho člověka. Když jsem potom Adamu Hrubému ukazoval tu novelu, tak mi říkal, že je super, jak jsem dokázal trefit vnitřní svět ajťáka, úchylonerda. Ptal se mě, jak jsem to dlouho studoval a já mu říkal: nic jsem nestudoval, psal jsem to tak, jak se na některý situace koukám sám. Když mám někomu napsat přání k Vánocům, tak třeba hodinu přemýšlím nad tím, komu to píšu, co mu chci říct. Jsem v těch situacích ztracenej.

A_ To asi směřuje k tomu, že si seš vědomej toho, že máš nějaký fundamenty, který ale nejsou vytesaný do kamene. Ne?

Q_ Jo, je to daný dost náhodou. Kdybych se nedostal na humanitní obory a vyrůstal na IT mezi lidma, kteří jsou v určitý míře úchylonerdi, tak jsem mnohem blíž hrdinovi z mýho románu.

A hlavně kdybych nikdy nepoznal svoji ženu, která je empatická a dost řeší lidský záležitosti a drobný nuance v komunikaci. Takže to je jednak náhoda a jednak je to proměnlivý v situaci od situace. Bojím, že kdybych jel s rowdies do Polska, tak za dva dny tam hajluju. V tom je dobrý odjet někam sám a připomenout si ty opravdový fundamenty. Jakože se třeba nehajluje.

Q_ Nedokážeš si i takovýhle hodnoty zpochybnit?  

A_ No, v životě jsou nějaký zarážky. Mám ženu a dítě a měl bych pro ně bejt pevnej bod, ať už pochybuju o věcech jakkoli. Nebudu klukovi říkat, že se řítíme vesmírem po studený kouli a nakonec všichni stejně umřeme. Spíše že si má v životě zkusit zjistit, co ho tak baví a to zkusit dělat. A že bude všechno dobrý, alespoň chvílema.

Q_ Nemáš třeba určitou kotvu v některé z knížek, kterých jsi přečetl kupu?  Třeba v Bibli nebo v jakékoliv jiné, ke které se častěji vracíš?

A_ Bible je dobrá v tom, že člověku dá perspektivu. Dva a půl tisíce let řeší lidé ty stejný otázky – jak naložit se svým životem. A že jsi nakonec proti celý společnosti, dějinám i Bohu malej. A není toho zase tolik, kolik bys toho dokázal zvládnout. Že bych jinak v knihách viděl nějakou svoji kotvu, to ne, to je proměnlivý. Na gymplu jsem četl věci, který když vezmu do ruky teď, tak se mě v lepším případě nijak nedotknou, v horším případě si řeknu „jéžišmarja“.

Q_ Co to třeba je?

A_ Ten lepší případ je třeba Hrabal. To není něco, za co bych se styděl. Už si v tom ale nenajdu to potěšení. Ten horší případ, kdy si říkám „kam jsi dal hlavu?”, tak to je většina poezie. Jednu dobu jsem měl fakt rád od Jaroslava Seiferta Nejkrásnější bývá šílená.

Q_ Přečetl jsi zároveň kupu self-help knih. Psal jsi o nich pro Psychologii, pak i na Finmag. Co sis vzal z nich?

A_ Jsem ovlivněný nejen metodikou, ale i ideologií knížky Mít vše hotovo. Mám tendenci v životě upřednostňovat věci, který jsou definovaný jako úkol, a mám je v nějakým systému. Takže třeba spíš odpovím cizímu člověku na mail, než abych napsal „Čau vole, jak se máš” kamarádovi, kterého jsem dlouho neviděl. Platí to i pro cestování, kdy mám ten seznam míst. Bere mi hodně energie a odhodlání si říct „tam se nikdy nepodíváš, nepojedeš 250 kilometrů vlakem od místa, kam jsi předtím letěl, jen aby sis to odškrtl“. Snažím se toho postupně zbavit a jde mi to docela těžko.

Q_ Mě napadá, že když něco čtu, tak si říkám „Jo, to je dobrý” a pak stejně většinu z toho nedělám. Jak to máš ty?

A_ Řekl bych, že o fous důležitější, než co jsem přečetl, je prožitá zkušenost. Asi jsem nikdy nečetl nic, u čehož bych měl aha–moment, kterej by mě obrátil život naruby. Pár takových chvil jsem měl a nebylo to ze čtení. Dostal jsem se k tomu nějak sám. Společným jmenovatelem byla hrozná únava. Třeba čtvrt roku jel hrozně moc a dělal jsem fakt hodně práce, která mi zpětně přišla nedůležitá – a řekl jsem si takhle to dál nejde. Když nad tím přemýšlím, tak je to tak cyklicky jednou za dva roky.

Q_ Takže už raději jedeš mikrodávkování?

A_ Rád bych to jel, ale nechci si úplně dovolit brát halucinogeny, protože se hodně času starám o dítě, takže si nemůžu dovolit žádný blikanec. Poslouchal jsem ale třeba The Best of Our Knowledge, můj oblíbenej podcast, ve kterém mikrodávkuje nějaká sportovní máma, co rozváží děti po všech možných sportovních turnajích a že jí to pomáhá v depresi. Právě přemýšlím, že bych šel full JXD a do některýho z příštích čísel tištěnýho Finmagu udělal článek o tom, jak jsem si z darknetu objednal třeba éčko, LSD a kokain. Napadlo mě, že bych třeba řekl svýmu terapeutovi, jestli bych mu nemohl zaplatit den, aby se mnou byl, aby se mi nic nestalo. To by bylo dobrý.

Q_ Vlastně neznám nikoho, kdo by to dělal. Občas mě ale překvapí, že lidi, kteří mě pár lety pi*ovali skrze trávu, tak tam posílaj pravidelně éčko.

A_ Éčko. Já to nikdy nezkoušel, ale vidím to všude okolo. Přijde mi, že za poslední půlrok, rok začali všichni v mém okolí fetovat. Hodně. Lidi, který nikdy neměli zkušenost se žádnejma tvrdejma drogama, tak tripujou, šňupou kokain. To je fakt jak kdyby se vrátili devadesátý léta – Zeman, Pithart a éčko.

Q_ Hulíš?

A_ Málo. Já nejsem rád zkouřenej, jakože bych vykouřil jointa sám, ale když si dám někde práska, tak mě to tak příjemně zahřeje na duši. Jednou za měsíc, jednou za dva.

Q_ Mě zajímalo, jestli se mezi městským obyvatelstvem nad třicet stále ještě kouří tráva.

A_ Jo, hrozně moc. Úplně jak v Samotářích. Koláčky, hodně lidí vaporizuje – to je snad častější než joint. Vůbec si ale třeba nepamatuju, že bychom připalovali skleněnku.

Q_ Měli bychom to uzavřít něčím odlehčeným, takový to zvířátko na konec. V čem podle tebe spočívá tyranie liberálního individualismu?

A_ Jednak ten režim slibuje, že můžeš být kým chceš. Dělat, co chceš. A ono to tak není. Společnost potřebuje lidi, který utírají blitky na záchodech a liberální individualismus ti na rozdíl od socialismu nebo nacionalismu nedává moc velkej prostor, abys to bral jako svou životní výhru, naplnění.

Zároveň se atomizujou rodiny, což by fungovalo skvěle v ideálním světě, kde by byli chlapi a ženský naprosto rovnoprávní. Papírově to vypadá tak, že když mladý rodinný pár nemá prarodiče, tak že si muž a žena budou tu péči 50:50 střídat a 50:50 dělat kariéru. A v reálu to bejvá horší, než když bylo někde s babičkou, takže se o to dítě postarala jiná žena. Zatímco muži někde dělali ty mužský věci. Nebyl to ideální stav, ale lepší, než být zavřená celý měsíc v satelitním městečku sama s nemocnýma dětma, zatímco muž bouchá kačáky na hypinu.

A pak je to ten všudypřítomnej princip konkurence, kterej ti na jednu stranu může sloužit tak, že vytahuješ lidstvo nahoru, když se snažíš dostat na vzdálenější vesmírný tělesa než Sovětskej svaz. Na druhou stranu se ale snižuje cena práce dolů. Dokážeš udělat za 40 něco, co by tvůj kolega udělal za 35.

V tomhle ohledu mě v mým vlastním táboře sere to, když lidi říkají, že tady potřebujeme imigranty, protože budou dělat práce, který Češi dělat nechtějí. Když jim za to zaplatíte, tak možná začnou chtít. Konkurovat si cenou práce s lidma, který pomalu umíraj hlady v uprchlickejch táborech není úplně cesta, jak udělat prosperující společnost, ve který jsou lidi spokojený s tím, co od života dostávají.

(odmlčí se na velmi, velmi dlouho.)

Q_ Ještě něco k tomu liberalismu?

A_ Ne, už jsem předložil vyčerpávající obžalobu.

 

Ptali se Jakub Jetmar a Ondřej Sliš, vy nuly ))))))))))))

Argument fraškou

Politici a markeťáci se naučili snadný trik na vykrývání kritiky. Dá se ale říct, že je to nefér metoda? 

 

V politice nemůžete brát stereoidy. Kdo chce působit přesvědčivě a v debatě porážet ostatní, musí se v posledku spolehnout vždycky jen sám na sebe. Přesto se mi zdá, jakoby několik politiků narazilo na zázračná anabolika. Dokážou s nimi lehce odrazit jakoukoliv kritiku a ještě vrátit úder. Je přitom dost pravděpodobné, že jste si tohodle cheatu všimli. Příkladů je dost:

 

Andrej Babiš měl zprvu dost zavařeno – jeho odseknutí redaktorce České televize Sorry jako jakoby ztělesnilo fakt, že se za maskou sympatickýho miliardáře skrývá ukřivděný neurotik. Střih o pár týdnů později – sám Babiš otevírá široce sledovanou show Kazmy už zdomácnělou frází Sorry jako. Tu používá kudy chodí a veřejné zesměšnění se proměnilo v komický štěk.

 

Aktivista Matěj Hollan z hnutí Žít Brno je odjakživa opředený kontroverzí. Když pak dosáhl na funkci náměstka primátora v Brně, v téhle tradici čile pokračoval – nejvíc rozruchu způsobila jeho eskapáda z ukrajinského klubu. Tam se nechal zbičovat a video s výkřiky „I want more“ se začalo šířit na internetu. Hollan se ale neschovával a brzy začal kauzu se svým úšklebkem na tváři komentovat a Žít Brno dokonce založilo stránky iwantmore.cz, kde si badge s náměstkovou hláškou můžete přidat na vlastní profilovou fotku.

 

Zázračná technika do třetice: prezidentskou kampaň v USA doprovázela novinka – fake news. Vymyšlené zprávy s bombastickými titulky, které často favorizovaly Donalda Trumpa, vůbec nemusely pocházet od jeho štábu. I kdyby je ale někdo spojoval, až tak to nevadí: fake news ztratily část svojí aury, když se tímto termínem Trump začal ohánět při každé příležitosti. Na Twitteru, při tiskových konferencích. CNN? To jsou very fake news.  

 

Příklady teď na chvíli stranou. Způsobů, jak se obecně vyrovnat se kritikou, je víc. Jednu z metod vyrovnávání se se shitstormem popisuje filosof Sylvester Stallone: „Nezáleží na tom, jakou dáš ránu, ale kolik jich ustojíš”. Právě to je strategií premiéra Sobotky, který po sobě nechá kritiku stéct, jako by byl z teflonu. Úplně stejné je zapírání nebo krátkozraké kopání kolem sebe. „To je účelová kampani proti mojí osobě“. Pořád jde o to samé, o Rockyho a reagování na kritiku vesměs pasivním přijímáním.

 

Na úplném začátku uvedené příklady jsou ale založené na něčem jiném: ukazují schopnost vzít kritiku a dát si ji hrdě do štítu. Ať jde o parodii anebo věcnou výtku, cílem je si ji ‘ukrást’, získat monopol na její interpretaci. I want more? Když tyhle fráze začne opakovat Hollan, respektive Babiš, pak se z kořisti najednou stává člověk, který má navrch. Který nejspíš prošel (byť předstíranou) sebereflexí a nemá co skrývat.

 

Pokud se vám tenhle krok podaří, potom krom vykrytí zásahu rovnou jeden zasadíte. Kritik je ten upjatý, jeho pozice vůči úšklebku ztrácí na síle. Když ruské ministerstvo zahraničí udělá na svojí infolince aprílový vtípek ‘stiskněte trojku pro hackerské vměšování’, je to hravé, potměšilé. Stejně tak opakování fake news, sorry jako. Z kritiky je komedie, z kritika zapšklý člověk.

 

Téhle strategie si přitom novináři příliš nevšímají. Je za ignorací téhle strategie dobrý důvod? První otázka tak zní: co když při autentizaci parodie nejde o vědomé tahání za nitky, ale o vrozenou schopnost lidsky se shodit, nebrat se tak vážně? A druhá: co je na oné taktice špatného?

 

K první otázce: komunikace českých politiků bývá velmi, velmi amatérská. Výjimky ale existují. Před čtyřmi roky vykládal Marek Prchal na konferenci New Media Inspiration o tom, jak svým klientům spravuje účty na Facebooku. To bylo v době, kdy ještě nebyl vnímán jako klíčový zákulisní hráč, který vrtí psem ve službách ANO. Když tenkrát mával za pultíkem dva a půl tisíce let starou knížkou Umění války a alespoň na oko z ní odvozoval svoje strategie na sociální sítě, měl za sebou prezentaci s bodem Autentizujte si parodie! Nakonec se k tomuhle bodu nedostal, ale její slidy ukazují přesně na poučky, o kterých zde píšu. Vezměte kritikům vítr z plachet, ukradněte jim jejich parodii. Jen těžko nespatřovat to samé u Žít Brno, když za jejím úspěšným marketingem stál Adam Hrubý.

 

Trump to může celé dělat spíš intuitivně. I u Hrubého spekuluju. Mnohem důležitější než záměrnost je tak nejspíš druhá otázka – je na autentizaci kritiky/parodie něco špatně?

 

Well, tady bude vždy existovat tenká linie, uzounká hrana mezi tím, kdy se člověk umí nebrat zcela vážně, a mezi tím, co zde popisuju – tj. mezi situací, kdy je debata cíleně obracena v pitvoření. První zmíněné je zdravý odstup. Druhá je pak – i v případě, kdy máte na svojí straně zdravý rozum jako Hollan – spolehlivým způsobem, jak zabít jakoukoliv snahu o debatu.  

 

Pokud bych se snažil přesněji definovat, kdy jde o neškodnou sebeironii, a kdy už o zabijáka debaty, nepovede se mi to. To ale nevadí. Ať už jde o politiku, marketing, nebo nejobyčejnější mezilidskou komunikaci, je dobré vědět, že takový komunikační stereoid existuje. Jak jinak si uvědomit, že záležitosti, které zaslouží největší pozornost, může někdo proměnit ve frašku lusknutím prstu.