Leden 20 I

Ahoj! 
Dnešní příloha je jakýsi receptář. Chtěli jsme, abyste vstoupili do nové dekády připravení, proto servírujeme tu tipy, kde nakoupit nejlevněji zahraniční literaturu, tu zase tajemství iluze dlouhého života. Aby vám zbyly síly všechno to vstřebat, už nechám řečí a popřeju pouze inspirativní čtení! 

NOVÁ MÉDIA

Why time seems to fly as you get older & Passage | BBC Ideas & Jason Rohrer

V BBC připravili fešnou animaci o tom, proč život utíká stále rychleji s tím, jak stárneme. V monthypythonské estetice vysvětlují jednoduchý trik, jak tomu předcházet: bohatost vjemů vede mozek k domněnce, že uplynulo mnohem víc času. Pestřejší život = delší život. To zní fér.

Anebo to tak není? Pochmurněji se na stejnou věc dívá kraťounká, nezávislá hra Passage. Zadarmo ji spustíte v prohlížeči a projít ji zabere 5 minut. Mechaniku má primitivní: doslova jen projdete životem, zleva doprava a nic se při tom nestane. Anebo ano? Všímejte si pozice figurky, co se děje s minulostí a budoucností.

LITERATURA A NÁKUPY

Toni Morrison & Bookfinder

Až skrze jedno ze shrnutí končícího roku se ke mě dostala zpráva, že zemřela nobelistka Toni Morrison. Její novela Beloved byla tím suverénně nejsilnějším, co jsem loni přečetl, a proto je teď čas ji doporučit. Hledal jsem pro to nějaký profil nebo nekrolog. Mám pocit, že z nich vždy čiší ne-úplně-přenositelný pocit monumentality. Pro pochopení téhle emoce nezbývá než Beloved přečíst – ideálně v originále. Neprozradím víc, než že je to naprosté mistrovství formy a drásavosti.

Pozor: Výzvu, abyste si knížku přečetli, neříkám jen tak do větru. PDF se dá na internetu sehnat a česká verze taky existuje. Pak je tu ale ještě lákavější varianta: server Bookfinder.com umí prohledat miliony knížek v zahraničních antikvariátech a řekne vám, kolik by knížka stála i s doručením do Česka. Toni Morrison, Beloved z Anglie = 133 Kč. Omlouvám se vaší peněžence.

TYPOGRAFIE

Blogy Martina T. Peciny

K Vánocům jsem dostal nádherně zpracované Čtyři knihy od Ivana Blatného (na Vltavě teď mají pořad o jeho přátelství s Ortenem, kdo chce zvuk). Za knihami stojí asi náš neznámější typograf Martin T. Pecina, který vedle tvorby parádních knih také zábavně píše. Jak se mně Blatným připomněl, vydal jsem se na melancholickou procházku po jeho blozích Dýmkař a Typomil, kde jsem strávil už mnoho hezkých večerů. Z novějších věcí doporučuju třeba tu o ilustrované Ústavě.

VIDEO

Two Popes | Fernando Meirelles, Netflix

Liberální papež František a jeho konzervativní předchůdce Ratzinger jsou ve skutečnosti felláci – tvrdí nový film Dva papežové. Spoustu věcí tvůrci ustřelili, přesto tenhle spíše-divadelní snímek nádherně plyne. (A na Netflixu si ho pustíte i v češtině.)

Stejné prostředí, příběh tisíckrát divočejší: blíží se druhá série Mladého papeže od HBO. Na vatikánské intriky navnadí i rozhovor s tvůrcem seriálu Paolem Sorrentinem, který připravili v Salonu Práva. Doporučují i Čelisti, vždy vtipný a informačně hutný pořad Radia Wave. Těším se na Juda Lawa v bílém!

Gefilta Fresh and Dr. Dreidel | Key & Peele, Comedy Central

Z produktivity mě často vytrhávají skeče Key & Peele. Nepředpokládám, že by je někdo neznal – zejména potom, co Jordan Peele vyhrál loni Oscara. Méně známá epizoda o černošských bavičích na židovské oslavě bar micva by mohl fungovat jako samostatný tip.

Jews are like black people – but we were black people before there were black people.

Nádherný průsečík mezi afroamerickou a židovskou zkušeností ale ukazuje i epizoda podcastu This American Life. Je o příběhu z devadesátých let, kdy kalifornské děti z krapet vyloučené lokality ztropí humbuk při promítání Schindlerova seznamu. Mediální kolotoč, který se kolem celé události roztočí, přijede nakonec hasit samotný režisér Steven Spielberg – asi vidíte, že ten příběh má úplně všechno.

Albert Camus: Nedorozumění. Rodinná tragédie s Taťjanou Medveckou, Johannou Tesařovou a dalšími

Včera to bylo 60 let od smrti Alberta Camuse. V čerstvé Orientaci Lidovek věnovali otvírák o okolnostem jeho smrti, na jeho dílo vzpomíná Vltava. Na web nahrála hru Nedorozumění natočenou v roce 1999 a já výjimečně doporučuju něco, na co se sám teprve chystám. Důvod je prozaický – k poslechu je Camusova hra pouze šest dní.

STROJOVÝ TEXT

A conversation with the Zuckerbot | Julia Carrie Wong and Botnik Studios, The Guardian

Mark Zuckerberg nechce mluvit s Guardianem. Snad proto, že právě oni zveřejnili informace o datovém skandálu Cambridge Analytica. Guardian ovšem přišel s komickým nápadem – udělali rozhovor s botem, kterého před tím nechali učit se Zuckergerovy veřejné promluvy. Výsledek je jak divadlo od Havla.

– “How do you think about your responsibility to limit the spread of misinformation on your website?”
– “I don’t believe in Germany. Does that need to be fact-checked?”

Digitální filozof | Studia nových médií, FF UK

Když jsme u Havla, studenti nových médií měli obdobný projekt, v němž krmili neuronovou síť texty různých intelektuálů, aby se jich následně ptali na palčivé otázky. Projekt má i webové rozhraní, takže s digitálním Foucaultem, Arendtovou nebo samozřejmě s Havlem můžete pokecat i vy.

Na webu Digitální filosof se také ve zkratce dozvíte, jak taková věc funguje. Hodnocení z naší zkušenosti: občas sice digitální Havel a spol. melou páté přes deváté, do pár let ale máme zdroj vyladěných fake news o čemkoliv.

Prosinec 19 I

VÝJIMEČNÝ TIP

S-Town (Brian Reed, This American Life & Serial)

Podcast Shit Town se prvních deset minut tváří jako detektivní dokument. Přestože tenhle žánr nesnesu, dal jsem mu šanci – tihle tvůrci totiž patří k těm nejtalentovanějším lidem přes audio tvorbu vůbec.

A zaplaťpánbůh, že jsem to udělal. Za-plať-pán-bu. Namísto krimi dostanete hlubokou, dojemnou fresku jednoho zapadákova – příběh samotářského génia, queer romanci, bitvu o dědictví a názornou lekci, proč se vyhýbat rtuti. Víc neprozradím.

(Jestli si těch sedm epizod nepustíte, velmi se zlobím. Zmírněte ten hněv a dejte si aspoň útržek košatého, nádherně jižanského rantu hlavního hrdiny.)

AUDIO

Peklíčko | Brit Jensen, Český rozhlas Vltava

Čerti už jsou pryč, teď je čas na jejich reflexi. Dokumentaristka Brit Jensen se první zimu po přestěhování na Moravu setkává s mikulášskou tradicí a natočila o téhle zkušenosti pořad. Doporučit ho musím ze dvou důvodů. Jednak za něj v říjnu dostala v soutěži AudioREPORT 2019 první místo. Především je to ale dílko, které se od Jensen dá čekat: nikoliv prvoplánové ohmatání tématu, které se zároveň umí napojit na hluboké existenciální otázky. Mňam.

The Best Music of the 2010s | Pitchfork

Hudební web Pitchfork poctivě rekapituluje končící dekádu. Vedle obligátního žebříku shrnuje trendy ve více než desítce samostatných článků. Třeba o tom, jak hudbu změnil Twitter.

TEXT

Není vlastně důležité, jestli škola učí žahavce nebo disco | Ondřej Sliš, Heroine

Mluvil jsem s ředitelem střední školy, která je tak liberální, že jsem z toho i já – já ze všech lidí! – chvílemi znervózněl. Zvlčí děti bez fixního rozvrhu? A je dobrý nápad nechat studenty uklízet školu nebo řídit rozpočet? Odpovědi v rozhovoru s Filipem Dobrovolným.

Člověk visící ve vzduchu. S Věrou Kunderovou o návratech do míst, kde není doma | Miroslav Balaštík, Marie Vodičková, Host

Milan Kundera je po 40 letech Čechem. Jeho mediální mlčení ale samozřejmě pokračuje. Velmi ovšem doporučujeme pozoruhodný rozhovor s jeho manželkou Věrou, který vyšel v listopadovém Hostu. Ten otiskl jednak rozhovor Marie Vodičkové z roku 1991, jednak zbrusu nový šéfredaktora Balaštíka. I když rozhovor protekl v různě přeházených verzích mnoha médii, v literárním měsíčníku přeci jen voní nejlépe.

Rozhovor kriticky rozebírá na ArtZóně Josef Chuchma a přidává odkazy na další čtení.

Mimochodem předplatné Hosta (podle některých nejkrásnější tiskoviny u nás) je dobrý tip na vánoční dárek!

Dobrodružství fotovoltaiky. Proč se ze solární naděje stala zatracovaná cesta české energetiky? | Boček, Cibulka, Kočí, Sedláček, iRozhlas

Čtyři chytří mužové dali hlavy dohromady, abychom si my všichni ostatní mohli udělat pořádek v našich předsudcích o fotovoltaice. Jiná redakce takové mamuty asi nedokáže zaplatit, nevím, ale v obdobných tématech je iRozhlas nejdál.

The Most Important Politician of the 2010s | Matt Berman, BuzzFeed News

Anthony Winder. Neznal jsem. Přitom prý nejdůležitější politik dekády, píše BuzzFeed. Nevím, každopádně Zeitgeist zosobňuje skvěle. Už v první větě článku je ukryto mnohé. “Anthony Weiner changed the course of American history when he tweeted out a picture of his dick on May 27, 2011.” Od dickpicků přes soukromé maily Hillary až do Oválné pracovny Donalda Trumpa.

Against Economics | David Graeber, The New York Review of Books

I k laikovi se dostanou střípky názorů, podle níž má ekonomie problémy. Nepředpověděla krizi, přeceňovala racionalitu lidí – a mnoho dalšího. Přešlapy tohoto oboru by přitom měly zajímat i ty, kteří se nemuseli drtit mikro, makro a Phillipsovu křivku. Ekonomie totiž určuje situaci nás všech. Pro srozumitelný úvod do kritiky oboru se vyplatí sáhnout právě po článku Davida Graebera (a pak pokračovat k některé z jeho knížek).

Cooking with Bohumil Hrabal | Valerie Stivers, The Paris Review

Snad to tak mají i jiné malé národy, ale když něco o Česku či Češích napíší zahraniční média, je tomu věnována zvláštní pozornost. Ostatně i Andrej Babiš se čertí víc, když o něm nehezky píšou Timesy. Tento článek kontroverzní není, naopak se hodí k pivu. Valerie Stivers má krásný seriál, ve kterém vaří podle knih a charakterů velkých romanopisců. Došlo i na Bohumila Hrabala, a protože jsem Čech, klikl jsem. Doporučuju ale mrknout, jestli v sérii nenajdete i vašeho oblíbeného autora.

Knihy & Memy

Verso, největší levičácká knižní bašta, má zase slevu 50 % na všechny ty dryáčnické pamflety. Připomíná nám to třeba kvalitní meme stránka T H E O R Y is my “”praxis””.

To je vše.

S láskou Ondřej & Jakub

Listopad 19 I

Nová média 

Profil Oikoymenh

Knížky nakladatelství Oikoymenh v regálu nejspíš poznáte – ve spartánském designu u nich vychází nejdůležitější díla filozofie a teologie. Před nedávnem u nich došlo k odvážnějšímu kousku, než jakým je vydání předsokratovských zlomků ve starořecko-českém vydání.

Na svém Facebooku totiž začali mimořádně vtipně a poučeně představovat, co jsou vlastně zač jimi nabízená díla a autoři. Zdánlivě nepřístupní a sterilně působící autoři a autorky najednou získávají lidskou tvář a lákají ke čtení. Snoubení filozofie a marketingu je svůdné!

Audio

Anatomie jedné moravské vesnice / Brit Jensen, Český rozhlas Vltava

Brit Jensen, asi nejnadanější zdejší audio-dokumentaristka, se přestěhovala z Dánska na Moravu, kde ukázala mimořádnou schopnost dělat si nové přátele. Hned po příjezdu totiž natočila dokument, který pátrá po tabuizovaných událostech tamější nucené kolektivizace. Výsledkem je něžný portrét venkova a pošramocených sousedských vztahů.

Berka se rozhodl zemřít / Martina Pouchlá, Český rozhlas Dvojka

Další český venkov, tentokrát v hávu nefalšované existenciální deprese. Uslyšíte portrét IT specialisty a pasáčka ovcí, který se blíží datu, v němž se rozhodl zemřít. Je to chladné a ještě při vzpomínce na poslech mě jímá úzkost. Nelze nedoporučit.

Za tipy na audio o tuzemské krajině s/o Šimonu Pohořelému!

Moje terapie / Jonáš Zbořil, Táňa Zabloudilová, Radio Wave 

Rozhlasový Wave tento týden rozjel podcastovou sérii Moje terapie, ve které bude šest lidí vyprávět svou zkušenost s terapií. První díl natočil Jonáš Zbořil a je heavy as fuck. Pouze hlas od mládí zneužívané Anežky, její terapeutky a sugestivní zvukové podkresy.

Filozof Richard Rorty psal, že „romány a etnografie zvyšují naši citlivost k bolesti těch, kdo nemluví našim jazykem“. Očividně neznal audio-dokumenty / podcasty, protože by je musel zmínit. 

The Upside Down | Gianluca Stazi a Giuseppe Casu, Radio Atlas

Nejlepší radiodokument v Evropě podle loňského ročníku ocenění Prix. Pro plné vychutnání lyrického příběhu o italských hornících zahoďte žlutá sluchátka ze Student Agency: nasaďte si nějaká pořádná, zhasněte – a rázem se ocitnete desítky metrů pod zemí. 

1000 | Hugo Toxxx

Nejlepší hráč v české rapové game vydal po pěti letech album. Zase je o tisíc let napřed. Bez legrace. Ten zvuk. OG. Ostatně „žánr se vyvíjí před očima, není čas přešlapovat na místě“, tvrdí Hugo v profilu pro Hospodářky. Sepsal ho Miloš Hroch a slouží jako dobrý úvod do bauch money science.

Aneta vybírá tři desky

Po trojici desek o truchlení a novém českém country tu jsou ženy & rozchody. Časy se od roku 2011, Adele a jejího „nevadí, najdu si někoho jako ty!“, zdá se, dost změnily. Long story short: prvních čtrnáct dní umí ve vztahu hory přenášet každý blbeček, dál je potřeba zapojit trochu důvtipu, zpívá trojice výrazných žen.

FKA twigs: Magdalene

FKA Twigs je workoholička, která dovede posluchače přikovat k sluchátkům i monitoru. Kvůli novým písním vypiplala operní zpěv. Mimozemské beaty i opulentní kostýmy jsou u ní dávno standardem. Na čerstvém albu pitvá archetyp Máří Magdaleny a nakládá klukům za to, že se umí k holce chovat jen do chvíle, kdy kývne na pozvání na rande.

Angel Olsen: All Mirrors

Srdcervoucí písničkářka byla dřív k zastižení typicky s kytarou. Tu letos vyměnila za syntezátory a smyčcový ansámbl a do světa vypustila temný opus All Mirros. Na něm se vyznává z toho, jak její vztah ztroskotal – jak typické – na mizerné domluvě.

Ariana Grande: Thank u, next

Hvězda stadionového popu, ale taky žena, která rve feminismus ze spárů knihomolství a dopřává jeho krásy i těm, kdo se nehodlá zabývat významem pojmů, jako jsou male gaze nebo intersekcionalismus. Na letošní desce vzala rozchod úplně odjinud. ,,Jeden mě naučil lásku, druhý trpělivost, třetí bolest,“ jmenuje, co jí vztahy přinesly, a uzavírá s tím, že se ještě nějaký čas bude věnovat sama sobě. Thank u, next, bitch!  

Co na to říct? Snad jen, že žena je láska, jak se praví v českém virálním hitu.

Text

Žádné hodnoty snad nemám a ani mít nebudu | Sliš & Jetmar, Finmag

Abychom o kvalitních materiálech pouze neteoretizovali, tak tady jsme zandali dlouhý a hluboký rozhovor s filozofkou Terezou Matějčkovou. Odkazujeme na první díl, druhý byl měl být v neděli už také online. Dohromady zhruba 45K znaků, po jejichž přečtení už nikdo nebude stejný. Matějčková hovoří o zásadních věcech, přitom je nadmíru srozumitelná a pokorná, i když tedy tvrdí, že pokoru nemá. Myšlení je nádherné.

Video games: the addiction | Tom Bissell, The Guardian

Gonzo žurnalistika, když ji vymýšlel Hunter Thompson, byla svěží jako dvě žvýkačky naráz. Důraz na radikální subjektivitu a prožitky autora ale snadno překlopí vzrušující žánr v další historku o tom, jak se pisatel někde opil. 

Příkladem, kdy gonzo funguje skvěle, byť v neobvyklé podobě, je článek Toma Bissella. Celý se totiž odehrává v obýváku. Autor v něm prožil léta se spoustou kokainu, svým Xboxem a čtvrtým dílem herní série Grand Theft Auto. Tyhle mimořádně citlivé zápisky o návykovém, pohlcujícím médiu dojmou i nehráče.

What is code? / Paul Ford, Bloomberg

Takhle vizuálně propracovaný a interaktivní článek jsme tu ještě neměli. Paul Ford dává velmi přístupně nahlédnout, co vlastně znamená počítačový kód. Za přečtení stojí, pokud vás aspoň přibližně zajímá, jak funguje většina technologie kolem nás – od výtahu po laptop. Jde přitom o tu takřka nejnižší úroveň. Tedy jak je kupříkladu možné, že se na obrazovce objeví F poté, co zmáčknete F.

(Běžně nedoporučuju články, které jsem nedočetl celé. Tady jsem zatím po dvou hodinách ve dvou třetinách. Byli jste varováni.)

Amartya Sen’s Hopes and Fears for Indian Democracy / Isaac Chotiner, The New Yorker

O Číně mluvíme i v Česku hodně. Indii, další miliardové zemi, se věnuje pozornost výrazně menší. Rozhovor s filozofem a ekonomem Amartyovou Senou nabízí přehledný úvod do problematiky indické demokracie & nacionalismu premiéra Móndího. Součástí je i hodně vzpomínání. Není divu. Nobelista Sen je ročník 1933. 



Bertolt Brecht – Kalendářové historky

KalendergeschichtenKalendergeschichten by Bertolt Brecht
My rating: 3 of 5 stars

 

 

BUDDHOVO PODOBENSTVÍ O HOŘÍCÍM DOMĚ

[snažil jsem se neúspěšně napodobit sazbu]

Gautama Buddha šířil
učení o kole chtivosti, na něž jsme vpleteni, a doporučoval zbavit se vší žádostivosti a vplynout tak bez jakéhokoli přání do nicoty, již nazýval nirvánou.
I ptali se ho jednoho dne jeho žáci:
Jaká je ta nicota, Mistře? Všichni bychom se rádi zbavili vší žádostivosti, jak doporučuješ, ale pověz nám, zdali to Veliké Nic, do něhož pak vplyneme,
je takové jako to veliké splynutí se vším, co stvořeno,
když člověk leží s nadlehčeným břichem v poledne ve vodě,
když líně, téměř bez myšlenek, leží ve vodě nebo upadne do spánku,
nevěda už téměř, že si upravuje přikrývku,
rychle klesaje ke dnu, zdali je tedy tato nicota,
takovou radostnou a dobrou nicotou nebo zdali je tato tvá nicota prostě jen oním Velikým Nic — chladným, prázdným a bezvýznamným.
Dlouho mlčel Buddha, pak pravil netečně:
Není odpovědi na vaši otázku.
Ale večer, když žáci odešli,
seděl Buddha pod chlebovníkem a vyprávěl jiným,
těm, kteří s neptali, toto podobenství:
Viděl jsem nedávno dům. Ten dům hořel. Střechu už olizovaly plameny. Šel jsem tam a zpozoroval jsem, že v něm jsou ještě lidé. Vstoupil jsem do dveří a volal jsem na ně, že jim hoří střecha nad hlavou, vyzývaje je takto, aby dům rychle opustili. Ale ti lidé
neměli, zdá se, naspěch. Jeden se mě ptal,
zatím co žár už mu spaloval brvy,
jaké je venku počasí, neprší-li snad,
nefouká-li snad vítr, je-li pro ně přichystán jiný dům a takovéhle věci. Bez odpovědi
jsem opět vyšel. Tihleti, myslil jsem si,
musí uhořet, dřív než se přestanou ptát. Opravdu,
přátelé,
komu půda ještě není tak horká že by ji raději vyměnil za jakoukoli jinou, než aby na ní zůstal, tomu nemám co říct. Tak pravil Gautama-Buddha.
Ale i my, kteří se už nezabýváme uměním, jak trpně
snášet život,
ale spíše uměním, jak se mu činně vzepřít, a přicházíme s rozličnými návrhy pozemského rázu a učíme lidi,
jak mají setřást lidské trýznitele, i my prohlašujeme,
že těm, kteří
tváří tvář vzlétajícím eskadrám bombardérů klimatické krize
se ještě sálodlouze vyptávají,
co zamýšlíme, jak si to představujeme
a co se stane po převratu s jejich pokladničkami
a svátečními kalhotami —
prohlašujeme, že těmto lidem
nemáme téměř, co říct.

Marxističtější prózu jsem v životě nečetl. Příznačnou budiž cesta, jak se ke mně dostala: Brechta nám doporučovali na FF UK (ukažme klidně prstem na Josefa Šlerku) & já tento kus následně zcizil v jedné hospodě. Pivo měli dobré, ale po svrchně kvašené 14° mě druhý den bolela hlava.

Nejzábavnější je poslední kus. Tzv. naučná hra, ve které soudce osvobodí kupce, který zastřelí svého pomocníka. Kupec totiž podle soudce jednal v sebeobraně, nemohl “předpokládat kamarádský čin od nosiče, kterého, jak přiznal, týral.” Navíc nosič náležel ke třídě, která “v den zúčtování mohla jedině získat”.

Takže tak. Zbytek zapomenu, něco si od pana Brechta ale ještě přečtu.

Hodnocení: su na tenise a místo klimatické krize tam má slovo KAPITÁL ofc )))))))))))))))))))))))

View all my reviews

Silvie Lauder vás nechce opravovat

Svět se mění překotnou rychlostí a všichni jsme z toho trochu zmatení. Jako sůl proto potřebujeme každého, kdo umí z moře informací vybrat ty skutečně podstatné a poskládat je do srozumitelné podoby. Podle nás to velmi dobře zvládá Silvie Lauder z Respektu. A to i u těch nejožehavějších témat, jakými jsou sex, obtěžování, gender.

Tak jsme s ní udělali rozhovor. Vyjasnili si pár gender-otázek, zeptali se třeba na to, co máme v debatách o feminismu dělat my muži, na hranice svobody slova nebo jak funguje značka Respekt na maloměstě. Všechno se dozvíte. A co se nevešlo do rozhovoru, to doplníme v doslovu. Jak říkává jeden náš kolega šéfredaktor: přejeme inspirativní čtení.

Q_ Vy jste psala kdysi hodně o politice. Teď už ne. Jak to?

A_ Protože jsem strašně unavená. Teď to zní, že jsem se zbláznila – s genderem jsem totiž zaparkovala do extrémně kontroverzního tématu, kde lidem explodují hlavy každých pět minut. Ale já o politice psala patnáct let hodně a zkrátka dochází k únavě materiálu. Je to totiž frustrující a únavný psaní, od začátku do konce.

Q_ Proč?

Nejprve jen toho politika dohnat. To je třicet telefonátů s mluvčím, abyste je pak stejně naháněli po tiskovkách, v kuloárech, div ne až na záchod – a to je místy ponižující. Pak s nimi mluvíte a slyšíte fráze, které byste si mohl napsat sám. Nebo vám lžou a útočí na vás. Vy to napíšete a editor vám přijde říct, že ty citáty jsou příšerný.

Když článek konečně dokončíte, politici vám volají, nadávají a při dalším setkání vám ho připomínají. Pamatují si klidně deset let staré záležitosti. Nedávno na mě někdo vytáhl článek z Lidových novin, odkud jsem odešla na podzim 2004. Samostatná kapitola je pak Sněmovna se svou atmosférou a plastikami rolníků. Po návštěvách tam jsem se cítila jako po pobytu mezi mozkomory, kteří ze mě vysávají veškerou radost a naději.

Q_ Teď jste ale stala pro někoho až brandem – jste ta novinářka, co píše o genderu. Není to nepříjemné?

A_ Jo, stala jsem se takovým arbitrem na genderové otázky, haha. Něco stane a hned se objeví: “Co na to Silvie?!” Nic! Já si o tom nic nemyslím. Lidé očekávají, že se budu jasně vyjadřovat úplně ke všemu ohledně sexuality, pohlaví. Jenže já na spoustu věcí nemám názor.

A druhý bod: celkem dost lidí si mě zredukovalo jen na tohle. Přitom mám za to, že se věnuju širšímu spektru věcí. I když dám stranou ostatní témata a zaměřím se jen na gender, tak tam je tolik otázek! Od sexu až po zastoupení žen v byznyse, je tam strašně moc různorodých věcí a mě trošku mrzí být v nějaké škatulce.

Q_ Jak se to projevuje, že jste se stala arbitrem na otázky genderu?

A_ To má úplně absurdní rozměry. V Respektu máme poradu a někdo říká: “Já jsem byl tam a tam a byli tam supr kluci…” Pak se zarazí, podívá se na mě a řekne: “Holky tam byly taky, a taky byly skvělý!” Ježíšikriste, ze mě se stala genderová policie, která proniká do konverzací a lidi mají tendenci říkat všechno “správně” a dívají se u toho na mě. Což je srandovní, ale mě to děsí, nechci nikoho opravovat!

Q_ Co to zapříčinilo? Vaše debata v DVTV s Luďkem Staňkem, anebo to bylo už předtím?

A_ Ten Staněk byl předěl. My totiž nejsme masoví, za to DVTV má poměrně velkou sledovanost. Navíc se to stalo poměrně virálním, protože asi máme oba svůj fanklub. Lidé mi psali, že mají celý newsfeed jen o tom a jestli je zablokoval Staněk, anebo já.

Q_ A vyříkali jste si to pak nějak se Staňkem?

A_ No my máme takovej zvláštní vztah. Je to zároveň hrozně zdravý, myslím, pro oba. Jakkoliv mi někdy přijde až hysterickej. On je hlasem alarmistů. Já píšu o tom, co se děje, a Luděk, ještě se spoustou dalších lidí, jsou v otázce genderu alarmisti ve smyslu “co se stane v budoucnu…?!”, “Příště nám zakážou…!”

Ten pohled na věci nesdílím, ale je to obohacující. On je chytrej a přestože neargumentuje vždy skvěle, tak často vystihne podstatu věci.

Q_ Sledujete proměnu v českém nazírání na otázky genderu za tu dobu, co se mu věnujete? Nejsme pořád zaseklí na stejných, triviálních věcech, jako byly Žáčkovy “sexistické” básničky ve školách?

A_ Ona ta básnička je i není triviální. Ukázala totiž konkrétní posun. Části společnosti už nepřijde v pořádku, aby si děti četly o tom, že holky mají být maminky a kluci jezdit na Severní pól a objevovat svět. Mimochodem, Klusák kritizoval jednu okrajovou učebnici. Pak je tu ale jedna hlavní, od jiného nakladatelství, které někdy před deseti lety požádalo Žáčka o změnu těch básniček. On je upravil a normálně se podle ní dál vyučuje. A nikomu to nevadilo, nikdo si toho nevšiml.

Co se ale časem mění zásadně je to, že přibývá lidí, kteří se k tomu vyjadřují. Dám jeden konkrétní příklad takové změny. Think-tank IDEA – mladí ekonomové a ekonomky – se genderu začali věnovat a ono je to hrozně zajímavé i z jejich pohledu. Ekonomie už není jen obor, který sleduje na akcie a schodky, ale vnímá i důležitá společenská témata. Zaměřili se na dopady rozvodů na ženy a muže, rozdílné platy, udělali skvělou studii o nákladech, které mají ženy kvůli mateřství… To by bylo před deseti lety naprosto nemyslitelné.

Další je občanská sféra, kde se v poslední době se objevilo spoustu sdružení a skupin, které dělají strašně zajímavé věci. Holky ze Čtvrté vlny nebo třeba z Konsentu, které nově ta témata otevírají, šíří osvětu a svěží pohledy na věc.

Q_ Přijde ale?

A_ Přijde. Posledních pár let tady zároveň máme konzervativní zpátečku. Hodně je vidět i v mainstreamových médiích – v Blesku nebo třeba Mladé frontě. Je to taková nostalgie po tradicích. Když se na to ale člověk zaměří, tak je to úplně nesmyslný. Vzpomínají na minulost, která se nikdy nestala.

V posledních několika měsících to má podobu různých rozhovorů s lektory a kouči, kteří nám začínají vyprávět, jaké jsou ženy. V roce 2018 se dozvídáme, že jsou příliš slabé a křehké na vrcholový sport, byznys nebo medicínu. A mě to udivuje hlavně z toho důvodu, že jde o argumenty z konce 19. století. Vymezoval se proti nim už Masaryk, který je v roce 1905 nazýval zastaralými a nemoderními.

Takže mně přijde, že se tu mísí dva proudy, občas slyšet víc jeden, občas druhý. Nevím, kdo vyhrává, je to asi vyrovnané. Zatímco ale nad lektorem můžeme mávnout rukou, tak ve Sněmovně sedí Václav Klaus mladší, který ty věci chce reálně prosazovat.

Q_ Probrali jsme zdejší debatu. Mě vždycky malinko štve, když se míchá situace Česka a jiných zemí, takže bychom se mohli přesunout od nás na západ. Je to vlastně taková staňkovská otázka –

A_ – Nevíte, jak požádat o sex?

Q_ Přesně tak, potřeboval bych poradit. Na amerických kampusech je zvláštní kultura, kdy vztah třeba ke svobodě slova je přinejmenším ambivalentní. Nezachází tam hrozně daleko?

A_ To byste mně musel říct, co konkrétně myslíte. Protože různí lidé si pod “hrozně daleko” představují různé věci. Pro Mirku Spáčilovou je “hrozně daleko”, když ve Hvězdných válkách hraje hlavní roli ženská a vedlejší černoch. A má pocit, že je to výsledek nějakého diktátu – nikoliv toho, že do kina chodí i ženy a černí lidé. Pro někoho je to překvapivé, ale děje se to.

Q_ Dobře. Tak když se přidržím té svobody slova, tak v tomto prostředí občas přichází požadavek na právo nebýt urážen.

A_ Já jsem nedávno viděla reportáž o tom, jací komici mohou vystupovat na univerzitách. Někteří jsou odmítnutí, protože lidem, kteří o tom rozhodují, připadají příliš urážliví. Nebo jim je doporučeno, ať nějaké fóry neříkají, protože by se to dotklo jejich studentů. Tohle je přesně ten moment, kdy je to podle mě za hranou. Protože humor se z podstaty věci někoho dotýká. A vy nemůžete nikdy dopředu jako komik skenovat publikum, jestli tam není oběť něčeho, čehokoliv –  pravděpodobně jich tam bude celá řada – a zjišťovat, kdo by mohl být teoreticky uražen.

Na straně druhé rozumím tomu, že ten prostor patří univerzitám a ta nemá povinnost nechat na své půdě promluvit kohokoliv. Když skočím z Ameriky zpět do Česka, tak si třeba nemyslím, že je vhodné, aby v prostoru Karolina ve Vlasteneckém sálu, kde visí na stěně obří obraz Masaryka, přednášel islamofobní a xenofobní Petr Hampl svoje šílený a nesmyslný závěry.

Q_ Nedávno vyšel na Guardianu článek o rozkolu ve feministickém hnutí. Jsou v něm prý dvě strany, kdy jedna je individualistická a třeba v souvislosti s #MeToo říká, že ženy mají útočníky umět poslat do háje. Ta druhá je více sociální a asi radikálnější, protože říká, že tohle nepostačí, je třeba změnit struktury. Jak to vidíte vy?

A_ Platí oboje. Mně se líbí feminismus, který běží po více vrstvách. Když budeme holky a kluky – to je důležitý, není to jen o holkách – vychovávat v tom, že mají právo se ozvat, mají právo říct ne, mají tělesnou integritu, jen oni mohou rozhodovat o svém těle… A zároveň budeme řešit, jak to udělat, aby systém lépe fungoval.

Třeba platy. Tam je jasné, že to má víc rovin. Je pravda, že ženy mají tendenci neříkat si o více peněz. Takže má smysl mluvit o tom, jak posílit každou individuální ženu, aby se cítila sebevědomější a dokázala si říct o větší peníze. Zároveň je ale nutné řešit systém. Málokdo v Česku ví, že máme jednu z největších platových propastí. Jak za stejnou práci – což nedávno dokázala inspekce práce –, tak hlavně v ženských oborech máme v porovnání s jinými zeměmi podprůměrné platy.

Nebo to obtěžování. Individuální rovina je jasná: je nutné všechny vychovávat k tomu, aby se nebáli ozvat, věděli, co je trestný čin. A ta druhá, systémová, má šíleně moc dalších rovin. Může být trestněprávní, popkulturní – v tom jak zobrazujeme násilí – a tak dále. Takže si myslím, že to není buď a nebo. Nejde tu o spor; obě roviny jsou důležité.

Silné individuality můžou měnit systém a dobře nastavený systém může tvořit ty silné individuality.

Q_ A co by měli v téhle situaci dělat muži?

A_ Každopádně ne jen mlčet a poslouchat. Já rozumím tomu, odkud takový požadavek přichází – jenže ten míří na nevysvětlování toho, jak se cítit. “Haló, někdo mě znásilnil a bylo to fakt celkem blbý.” Přijde chlap a řekne: “Prosímvás, to vám nemůže vadit, to nemohlo bejt tak hrozný.”Excuse me, já vám to teď říkám, je to můj zážitek z mýho života a bylo to hrozný!”

Tohle je problém. Ale určitě není dobré říkat mužům, aby seděli, mlčeli a vůbec se toho neúčastnili.

Q_ Jasně. Když si ale vezmu příklad své dívky, tak ona má kérku GRL PWR! a má ten svůj boj. Co máme dělat my, muži, když MAN PWR je jaksi mimo?

A_  Já si myslím, že je naprosto nutné – a to je hrozný anglismus – učinit muže součástí konverzace. Přizvat je ke společnému stolu a zdůraznit, že není nic jako mužská a ženská témata. Všechno je téma všech. Děti zejména, protože děti mají i otce. Muži mají být součástí té debaty a ne si říct, že to je ta holčičí věc a ať si to holky vyřeší.

Jedna holka, dvacátnice, mně například vyprávěla příběh ještě ze základky, kde holky měly přednášku o sexuálním násilí – a kluci šli zatím hrát fotbal. To nedává smysl. To násilí někdo páchá. Neříkám, že tihle kluci, co šli hrát fotbal, jsou budoucí znásilňovači. Ale sexuální násilí, nerovnost, výchova dětí, sexismus, to nejsou témata jen pro ženy, ale i pro muže.

Celá debata by měla být nakonec i více o nich. Proč páchají více sebevražd, proč více trpí závislostmi, že systém škatulek dopadá i na ně…

Q_ Tahle témata řešíte v Respektu. Jak se to hodí do časopisu, který bývá někdy vnímán jako středo-pravý?

A_ Neřekla bych, že jsme takoví. Navíc se proměňujeme v čase. Zapojovala jsem se třeba do debat, kdy nám mladí levičáci vyčítají, že ignorujeme chudé, a hystericky jsem vytahovala naše články o ghettech z roku 1997. Což si nepamatují, protože jim byly dva roky. Odjakživa jsme psali o sociálně vyloučených lidech, samoživitelkách, seniorech.

Já bych sebe možná před pár lety označila za středo-pravýho člověka. Teď už ne. Změnila jsem pohled na spoustu otázek. Na roli státu ve zdravotnictví, v sociálních službách i ve feminismu.

Q_ Vaše redakce zvenčí vypadá, že jste si dost blízcí. Není to světonázorově až na škodu?

A_ Blízcí – to myslíte jak?

Q_ Tak jezdíte na Letní filmovou školu, kde se fotíte a vypadáte, že jste kámoši, ne jenom kolegové.

A_ My totiž jsme. Ono to zní jako klišé, ale já drtivou většinu svých spolupracovníků z Respektu považuji za své osobní přátele. Rádi se vídáme i mimo práci, takže naše večírky jsou, troufám si říct, legendární a končí nad ránem. Takže to platí, naprosto.

Zároveň neplatí, že jsme až sekta, kde zastáváme totožný pohled na svět. Ve spoustě otázek to tak není, což se projevuje poměrně únavnými a dlouhými debatami. Třeba na blízkovýchodních konfliktech nebo školkách pro dvouleté děti se zhádají úplně všichni a pro nás to platí taky.

Q_ Petr Fischer, šéfredaktor Vltavy, občas rýpe do Respektu, že prý svým čtenářům mluvíte z duše. Předkládáte jim, co chtějí slyšet, co možná už dávno vědí…

A_ V tomhle nerýpe jen on. Hodně lidí tvrdí, že přesvědčujeme přesvědčené. Já mám ale s tímhle pohledem základní problém v tom, že náš smysl přeci není jenom předkládat světonázor, ale hlavně informovat o světě. A i když se spoustou lidí vidíte situaci podobně, tak nemáte v daný okamžik všechny informace o tom, co se děje. Úkolem novinářů není jenom ten svět vykládat, ale i informovat o dění. A tam můžete stále nacházet nové informace, nové úhly, zkoumat věc, co jste ještě nezkoumali.

A samozřejmě, že část čtenářů říká: “Bývali jste názorově vyhranění, byli jste pankáči a teď jste úplně zmainstreamovatěli!”, někteří naopak: “Byli jste seriózní médium, ale teď jste vyhrocení a jedete jednu linku.”

Q_ A přemýšlíte, jak oslovit lidi, kteří nejsou progresivně liberální a zkrátka Respekt nečtou?

A_ Určitě. Ta aura a pověst Respektu totiž, myslím, někdy brání tomu, aby si ho přečetli lidé, kterým by daný text přišel zajímavý a nějak by se jich dotýkal. Teď jsem třeba debatovala na Facebooku s člověkem, sám se popsal jako konzervativec, na téma sexuálního obtěžování. Považoval mě tak trochu za fanatičku – zmiňoval třeba, že se tu nikdo nevěnuje mužům; všichni jen melou o ženách. Tak jsem mu poslala čtyři texty, které jsem za poslední dobu napsala o mužích. On si je všechny přečetl a říká: “Tyhle texty jsou rozumný, klidně vyargumentovaný a věcně napsaný”. Nakonec se mně omluvil s tím, že dal na to, co se o mně říká. Původně by se přitom k těm textům nedostal, protože Respekt nečte.

A odpověď na tu otázku zní jednoznačně – jasně že jo. I když vidíte svět trošku jinak, tak si můžete přečíst recenzi na album, zajímavý rozhovor se sportovcem nebo fantastickou reportáž z pralesa. A nemusíte nutně cítit, že se v každém článku promítá ten progresivní pohled na ten svět. Myslím, že to tak totiž není.

Q_ Tomu rozumím. Ale pracujete s tím vědomě ve smyslu narušování té aury?

A_ Pracujeme. Konkrétně u svých témat se snažím hodně myslet na to, jak citlivě je vnímaný “útočný postoj” nebo generalizace ve smyslu všichni chlapci jsou něco. Třeba u těch školek proto neobhajuju jeden způsob života, ale možnost volby. Pokud si to někdo uspořádá tak, že bude mít sedm dětí, nikdy nebude pracovat a všichni budou žít na farmě na Českolipsku, ať to tak má. Ale pokud někdo chce děti a přitom nevypadnout ze svojí práce, tak by mu měly být poskytnuty podmínky. A zatímco pro první model podmínky víceméně jsou, tak pro ten druhý ne.

Tohle je přesně způsob, jak chci oslovit i konzervativněji přemýšlející lidi. Snažím se na to myslet, zároveň ale nemůžete úplně ustupovat ze svých vlastních pozic.

Q_ Ještě k té pověsti. Stává se, že někoho oslovíte jako respondenta a on řekne: “Hmm, Respekt, to ne?”

A_ Stává. Neustále. Občas si přijdete, že pečete ve sklepě malé děti. Reakce některých působí, že v nich vyvoláváte až fyzický odpor.

Q_ Co s tím děláte?

A_ Snažíme se je přemluvit. Problém je, že kromě politiků se s námi odmítají bavit lidé pro běžné reportáže. Vyjedete někam do města, na ulici oslovíte člověka, který když slyší Respekt, tak si to spojí s Bakalou. A to je fuj.

Q_ Takových reakcí přibývá?

A_ Jo. Je toho víc. Kolegyně Ivana Svobodová, která jezdí na reportáže po Česku, si všímá zajímavého fenoménu – jak se proměňuje slovník lidí. Na dezinformačních webech se zavede jedno slovo, třeba presstitutky, a ona vyloženě v čase sleduje, že ho lidi používají. Ale další měsíc je to už zase něco jiného a celé to kopíruje dění na Parlamentních listech a dalších webech. Nadávání na Bakalu zní legračně, ale je to spíš smutné, prakticky to brání ve výkonu povolání.

Q_ Bakala je tak kontroverzní? Kdyby lidé říkali: “Vy jste vítači!”, ale –

A_ – Bakala je kontroverzní! My jsme ale i všechno ostatní. Hodně se jede Soros. Několik z nás má novinářskou cenu Open Society Fund, takže jsme rovnou Sorosovi novináři.

Q_ To je hezký, že se lidi zajímají i o to, kdo má ocenění.

A_ Jo. Jdou do hloubky.

Q_ Nakonec bych se ještě vrátil k feminismu. Vy jste nám říkala, že se chystáte o dovolené číst Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir. Znamená to, že jste k feminismu nedostala přes knížky a nějaký předmět Gender a rodina I, ale spíše životními zkušenostmi?

S_ Jednoznačně životem. Jeden z důvodů, proč mě zajímá téma obtěžování a násilí – což spousta lidí uhádla – je, že jsem to zažila ve svým životě xkrát. Včetně poměrně extrémních věcí, o kterých možná napíšu do svojí knihy, ale ještě nejsem rozhodnutá, protože je to velmi intimní.

Druhá věc je, že já jsem byla feministka třeba v sedmi a ani jsem o tom nevěděla. Viděla jsem situace, ve kterých se ke mně moje okolí – třeba rodina, ve škole – chová jinak než ke klukům a nerozuměla jsem tomu, proč. A přišlo mi to nefér. Specificky si pamatuju pomlázku, která mi vůbec nebyla jasná, proč mám pasivně přijímat nějakej rituál a ještě jim mám dávat nějaký vajíčka. Celý se mi to nelíbilo a ještě mi bylo nepříjemný, že okolo říkají, že tak to jako je a já to musím respektovat.

Takových situací bylo víc, třeba v rodině. Krom toho, že jsem vyrůstala v Brně, tak mám kořeny na moravským venkově v malý vesnici a vyrůstala jsem v rodině, kde byl pohled na ženy velmi vyhraněnej v tom smyslu, že je to někdo, kdo poslouchá. Žena vaří, uklízí, o všechno se stará, poslouchá muže a nic moc si nemyslí.

Ty nároky na ženy se demonstorovaly třeba tak, že se o víkendu kupříkladu vaří oběd, kterej musí být na stole přesně ve dvanáct hodin. A když je na stole v jednu nebo ve dvě, tak je to problém. Takhle se správná žena nestará o svoji rodinu. Je to ale nespočet drobností, třeba když vám ve škole učitelé řeknou: “Tady holky neposlouchají, protože tomu stejně nebudou rozumět.”

Tohle se vám spojí do takovýho celku. Později jsem zjistila, že mě baví o těch tématech psát, protože jsem měla pocit, že nepíšu o nějakých abstraktních lidech, ale o sobě. Postupně mě ovlivňovali různí autoři, cizí média i lidi kolem mě. Začala jsem tak pronikat do citlivějších oblastí. A někdy je to trochu na škodu tomu psaní, protože jsem až moc emocionálně zainteresovaná. Mám pocit, že když to napíšu blbě, tak poškodím třeba oběti znásilnění.

Q_ A svou rodinu jste nakonec dokázala s feminismem smířit?

A_ Já se se svojí rodinou téměř nestýkám. Do nějaký míry vím zprostředkovaně, jak to vnímají v té širší rodině. U té užší vím, že moje práce nějaký dopady má, že jim to dává smysl a ty texty čtou.

Q_ Ještě mě zaujala zmínka o vlastní knížce. Pokračujete v tradici redaktorů Respektu?

A_ Ano, i já píšu knížku. Nedávno jsem napsala první kapitolu. Bála jsem se toho, ale za víkend padlo osmnáct tisíc znaků. Bude to o feminismu, začala jsem globální situací. To je zajímavé, vždycky se mě totiž někdo ptá, proč potřebujeme feminismus. Tak jim začnu citovat všechna ta data Světové banky, kolik je žen s ženskou obřízkou, bez přístupu ke vzdělání a negramotných… Zjistila jsem, že to v sobě mám nastřádaný a zatím mě to fakt baví. Takže v souladu s tradicí, ano.

Q_ Taky na Magnesii Literu.

A_ Ne, to si nemyslím. Já budu ráda, když si to někdo přečte a nejde se pár lidí, kteří si řeknou, že feministky nejsou hnusný fousatý fanatičky, který nenáviděj chlapy, ale že je to relevantní směr, který chce férovější společnost. To když se podaří, tak budu strašně spokojená.

 

Všechno se do rozhovoru nevejde. Doporučujeme proto naše pocity pod čarou. Třeba o tom, kdy jsme si připadali před Silvií Lauder jako blbci.

Ptali se Ondřej Sliš a Jakub Jetmar. Korekturou opatřila Barbora Kubová.

Autorem úvodní fotografie je Matěj Stránský z Respektu.

 

Další rozhovory budou až zkraje nového roku. Do té doby na nás zapomenete. Rádi se vám proto připomeneme emailem. 



Silvie Lauder vás nechce opravovat

Svět se mění překotnou rychlostí a všichni jsme z toho trochu zmatení. Jako sůl proto potřebujeme každého, kdo umí z moře informací vybrat ty skutečně podstatné a poskládat je do srozumitelné podoby. Podle nás to velmi dobře zvládá Silvie Lauder z Respektu. A to i u těch nejožehavějších témat, jakými jsou sex, obtěžování, gender.

Tak jsme s ní udělali rozhovor. Vyjasnili si pár gender-otázek, zeptali se třeba na to, co máme v debatách o feminismu dělat my muži, na hranice svobody slova nebo jak funguje značka Respekt na maloměstě. Všechno se dozvíte. A co se nevešlo do rozhovoru, to doplníme v doslovu. Jak říkává jeden náš kolega šéfredaktor: přejeme inspirativní čtení.

Q_ Vy jste psala kdysi hodně o politice. Teď už ne. Jak to?

A_ Protože jsem strašně unavená. Teď to zní, že jsem se zbláznila – s genderem jsem totiž zaparkovala do extrémně kontroverzního tématu, kde lidem explodují hlavy každých pět minut. Ale já o politice psala patnáct let hodně a zkrátka dochází k únavě materiálu. Je to totiž frustrující a únavný psaní, od začátku do konce.

Q_ Proč?

Nejprve jen toho politika dohnat. To je třicet telefonátů s mluvčím, abyste je pak stejně naháněli po tiskovkách, v kuloárech, div ne až na záchod – a to je místy ponižující. Pak s nimi mluvíte a slyšíte fráze, které byste si mohl napsat sám. Nebo vám lžou a útočí na vás. Vy to napíšete a editor vám přijde říct, že ty citáty jsou příšerný.

Když článek konečně dokončíte, politici vám volají, nadávají a při dalším setkání vám ho připomínají. Pamatují si klidně deset let staré záležitosti. Nedávno na mě někdo vytáhl článek z Lidových novin, odkud jsem odešla na podzim 2004. Samostatná kapitola je pak Sněmovna se svou atmosférou a plastikami rolníků. Po návštěvách tam jsem se cítila jako po pobytu mezi mozkomory, kteří ze mě vysávají veškerou radost a naději.

Q_ Teď jste ale stala pro někoho až brandem – jste ta novinářka, co píše o genderu. Není to nepříjemné?

A_ Jo, stala jsem se takovým arbitrem na genderové otázky, haha. Něco stane a hned se objeví: “Co na to Silvie?!” Nic! Já si o tom nic nemyslím. Lidé očekávají, že se budu jasně vyjadřovat úplně ke všemu ohledně sexuality, pohlaví. Jenže já na spoustu věcí nemám názor.

A druhý bod: celkem dost lidí si mě zredukovalo jen na tohle. Přitom mám za to, že se věnuju širšímu spektru věcí. I když dám stranou ostatní témata a zaměřím se jen na gender, tak tam je tolik otázek! Od sexu až po zastoupení žen v byznyse, je tam strašně moc různorodých věcí a mě trošku mrzí být v nějaké škatulce.

Q_ Jak se to projevuje, že jste se stala arbitrem na otázky genderu?

A_ To má úplně absurdní rozměry. V Respektu máme poradu a někdo říká: “Já jsem byl tam a tam a byli tam supr kluci…” Pak se zarazí, podívá se na mě a řekne: “Holky tam byly taky, a taky byly skvělý!” Ježíšikriste, ze mě se stala genderová policie, která proniká do konverzací a lidi mají tendenci říkat všechno “správně” a dívají se u toho na mě. Což je srandovní, ale mě to děsí, nechci nikoho opravovat!

Q_ Co to zapříčinilo? Vaše debata v DVTV s Luďkem Staňkem, anebo to bylo už předtím?

A_ Ten Staněk byl předěl. My totiž nejsme masoví, za to DVTV má poměrně velkou sledovanost. Navíc se to stalo poměrně virálním, protože asi máme oba svůj fanklub. Lidé mi psali, že mají celý newsfeed jen o tom a jestli je zablokoval Staněk, anebo já.

Q_ A vyříkali jste si to pak nějak se Staňkem?

A_ No my máme takovej zvláštní vztah. Je to zároveň hrozně zdravý, myslím, pro oba. Jakkoliv mi někdy přijde až hysterickej. On je hlasem alarmistů. Já píšu o tom, co se děje, a Luděk, ještě se spoustou dalších lidí, jsou v otázce genderu alarmisti ve smyslu “co se stane v budoucnu…?!”, “Příště nám zakážou…!”

Ten pohled na věci nesdílím, ale je to obohacující. On je chytrej a přestože neargumentuje vždy skvěle, tak často vystihne podstatu věci.

Q_ Sledujete proměnu v českém nazírání na otázky genderu za tu dobu, co se mu věnujete? Nejsme pořád zaseklí na stejných, triviálních věcech, jako byly Žáčkovy “sexistické” básničky ve školách?

A_ Ona ta básnička je i není triviální. Ukázala totiž konkrétní posun. Části společnosti už nepřijde v pořádku, aby si děti četly o tom, že holky mají být maminky a kluci jezdit na Severní pól a objevovat svět. Mimochodem, Klusák kritizoval jednu okrajovou učebnici. Pak je tu ale jedna hlavní, od jiného nakladatelství, které někdy před deseti lety požádalo Žáčka o změnu těch básniček. On je upravil a normálně se podle ní dál vyučuje. A nikomu to nevadilo, nikdo si toho nevšiml.

Co se ale časem mění zásadně je to, že přibývá lidí, kteří se k tomu vyjadřují. Dám jeden konkrétní příklad takové změny. Think-tank IDEA – mladí ekonomové a ekonomky – se genderu začali věnovat a ono je to hrozně zajímavé i z jejich pohledu. Ekonomie už není jen obor, který sleduje na akcie a schodky, ale vnímá i důležitá společenská témata. Zaměřili se na dopady rozvodů na ženy a muže, rozdílné platy, udělali skvělou studii o nákladech, které mají ženy kvůli mateřství… To by bylo před deseti lety naprosto nemyslitelné.

Další je občanská sféra, kde se v poslední době se objevilo spoustu sdružení a skupin, které dělají strašně zajímavé věci. Holky ze Čtvrté vlny nebo třeba z Konsentu, které nově ta témata otevírají, šíří osvětu a svěží pohledy na věc.

Q_ Přijde ale?

A_ Přijde. Posledních pár let tady zároveň máme konzervativní zpátečku. Hodně je vidět i v mainstreamových médiích – v Blesku nebo třeba Mladé frontě. Je to taková nostalgie po tradicích. Když se na to ale člověk zaměří, tak je to úplně nesmyslný. Vzpomínají na minulost, která se nikdy nestala.

V posledních několika měsících to má podobu různých rozhovorů s lektory a kouči, kteří nám začínají vyprávět, jaké jsou ženy. V roce 2018 se dozvídáme, že jsou příliš slabé a křehké na vrcholový sport, byznys nebo medicínu. A mě to udivuje hlavně z toho důvodu, že jde o argumenty z konce 19. století. Vymezoval se proti nim už Masaryk, který je v roce 1905 nazýval zastaralými a nemoderními.

Takže mně přijde, že se tu mísí dva proudy, občas slyšet víc jeden, občas druhý. Nevím, kdo vyhrává, je to asi vyrovnané. Zatímco ale nad lektorem můžeme mávnout rukou, tak ve Sněmovně sedí Václav Klaus mladší, který ty věci chce reálně prosazovat.

Q_ Probrali jsme zdejší debatu. Mě vždycky malinko štve, když se míchá situace Česka a jiných zemí, takže bychom se mohli přesunout od nás na západ. Je to vlastně taková staňkovská otázka –

A_ – Nevíte, jak požádat o sex?

Q_ Přesně tak, potřeboval bych poradit. Na amerických kampusech je zvláštní kultura, kdy vztah třeba ke svobodě slova je přinejmenším ambivalentní. Nezachází tam hrozně daleko?

A_ To byste mně musel říct, co konkrétně myslíte. Protože různí lidé si pod “hrozně daleko” představují různé věci. Pro Mirku Spáčilovou je “hrozně daleko”, když ve Hvězdných válkách hraje hlavní roli ženská a vedlejší černoch. A má pocit, že je to výsledek nějakého diktátu – nikoliv toho, že do kina chodí i ženy a černí lidé. Pro někoho je to překvapivé, ale děje se to.

Q_ Dobře. Tak když se přidržím té svobody slova, tak v tomto prostředí občas přichází požadavek na právo nebýt urážen.

A_ Já jsem nedávno viděla reportáž o tom, jací komici mohou vystupovat na univerzitách. Někteří jsou odmítnutí, protože lidem, kteří o tom rozhodují, připadají příliš urážliví. Nebo jim je doporučeno, ať nějaké fóry neříkají, protože by se to dotklo jejich studentů. Tohle je přesně ten moment, kdy je to podle mě za hranou. Protože humor se z podstaty věci někoho dotýká. A vy nemůžete nikdy dopředu jako komik skenovat publikum, jestli tam není oběť něčeho, čehokoliv –  pravděpodobně jich tam bude celá řada – a zjišťovat, kdo by mohl být teoreticky uražen.

Na straně druhé rozumím tomu, že ten prostor patří univerzitám a ta nemá povinnost nechat na své půdě promluvit kohokoliv. Když skočím z Ameriky zpět do Česka, tak si třeba nemyslím, že je vhodné, aby v prostoru Karolina ve Vlasteneckém sálu, kde visí na stěně obří obraz Masaryka, přednášel islamofobní a xenofobní Petr Hampl svoje šílený a nesmyslný závěry.

Q_ Nedávno vyšel na Guardianu článek o rozkolu ve feministickém hnutí. Jsou v něm prý dvě strany, kdy jedna je individualistická a třeba v souvislosti s #MeToo říká, že ženy mají útočníky umět poslat do háje. Ta druhá je více sociální a asi radikálnější, protože říká, že tohle nepostačí, je třeba změnit struktury. Jak to vidíte vy?

A_ Platí oboje. Mně se líbí feminismus, který běží po více vrstvách. Když budeme holky a kluky – to je důležitý, není to jen o holkách – vychovávat v tom, že mají právo se ozvat, mají právo říct ne, mají tělesnou integritu, jen oni mohou rozhodovat o svém těle… A zároveň budeme řešit, jak to udělat, aby systém lépe fungoval.

Třeba platy. Tam je jasné, že to má víc rovin. Je pravda, že ženy mají tendenci neříkat si o více peněz. Takže má smysl mluvit o tom, jak posílit každou individuální ženu, aby se cítila sebevědomější a dokázala si říct o větší peníze. Zároveň je ale nutné řešit systém. Málokdo v Česku ví, že máme jednu z největších platových propastí. Jak za stejnou práci – což nedávno dokázala inspekce práce –, tak hlavně v ženských oborech máme v porovnání s jinými zeměmi podprůměrné platy.

Nebo to obtěžování. Individuální rovina je jasná: je nutné všechny vychovávat k tomu, aby se nebáli ozvat, věděli, co je trestný čin. A ta druhá, systémová, má šíleně moc dalších rovin. Může být trestněprávní, popkulturní – v tom jak zobrazujeme násilí – a tak dále. Takže si myslím, že to není buď a nebo. Nejde tu o spor; obě roviny jsou důležité.

Silné individuality můžou měnit systém a dobře nastavený systém může tvořit ty silné individuality.

Q_ A co by měli v téhle situaci dělat muži?

A_ Každopádně ne jen mlčet a poslouchat. Já rozumím tomu, odkud takový požadavek přichází – jenže ten míří na nevysvětlování toho, jak se cítit. “Haló, někdo mě znásilnil a bylo to fakt celkem blbý.” Přijde chlap a řekne: “Prosímvás, to vám nemůže vadit, to nemohlo bejt tak hrozný.”Excuse me, já vám to teď říkám, je to můj zážitek z mýho života a bylo to hrozný!”

Tohle je problém. Ale určitě není dobré říkat mužům, aby seděli, mlčeli a vůbec se toho neúčastnili.

Q_ Jasně. Když si ale vezmu příklad své dívky, tak ona má kérku GRL PWR! a má ten svůj boj. Co máme dělat my, muži, když MAN PWR je jaksi mimo?

A_  Já si myslím, že je naprosto nutné – a to je hrozný anglismus – učinit muže součástí konverzace. Přizvat je ke společnému stolu a zdůraznit, že není nic jako mužská a ženská témata. Všechno je téma všech. Děti zejména, protože děti mají i otce. Muži mají být součástí té debaty a ne si říct, že to je ta holčičí věc a ať si to holky vyřeší.

Jedna holka, dvacátnice, mně například vyprávěla příběh ještě ze základky, kde holky měly přednášku o sexuálním násilí – a kluci šli zatím hrát fotbal. To nedává smysl. To násilí někdo páchá. Neříkám, že tihle kluci, co šli hrát fotbal, jsou budoucí znásilňovači. Ale sexuální násilí, nerovnost, výchova dětí, sexismus, to nejsou témata jen pro ženy, ale i pro muže.

Celá debata by měla být nakonec i více o nich. Proč páchají více sebevražd, proč více trpí závislostmi, že systém škatulek dopadá i na ně…

Q_ Tahle témata řešíte v Respektu. Jak se to hodí do časopisu, který bývá někdy vnímán jako středo-pravý?

A_ Neřekla bych, že jsme takoví. Navíc se proměňujeme v čase. Zapojovala jsem se třeba do debat, kdy nám mladí levičáci vyčítají, že ignorujeme chudé, a hystericky jsem vytahovala naše články o ghettech z roku 1997. Což si nepamatují, protože jim byly dva roky. Odjakživa jsme psali o sociálně vyloučených lidech, samoživitelkách, seniorech.

Já bych sebe možná před pár lety označila za středo-pravýho člověka. Teď už ne. Změnila jsem pohled na spoustu otázek. Na roli státu ve zdravotnictví, v sociálních službách i ve feminismu.

Q_ Vaše redakce zvenčí vypadá, že jste si dost blízcí. Není to světonázorově až na škodu?

A_ Blízcí – to myslíte jak?

Q_ Tak jezdíte na Letní filmovou školu, kde se fotíte a vypadáte, že jste kámoši, ne jenom kolegové.

A_ My totiž jsme. Ono to zní jako klišé, ale já drtivou většinu svých spolupracovníků z Respektu považuji za své osobní přátele. Rádi se vídáme i mimo práci, takže naše večírky jsou, troufám si říct, legendární a končí nad ránem. Takže to platí, naprosto.

Zároveň neplatí, že jsme až sekta, kde zastáváme totožný pohled na svět. Ve spoustě otázek to tak není, což se projevuje poměrně únavnými a dlouhými debatami. Třeba na blízkovýchodních konfliktech nebo školkách pro dvouleté děti se zhádají úplně všichni a pro nás to platí taky.

Q_ Petr Fischer, šéfredaktor Vltavy, občas rýpe do Respektu, že prý svým čtenářům mluvíte z duše. Předkládáte jim, co chtějí slyšet, co možná už dávno vědí…

A_ V tomhle nerýpe jen on. Hodně lidí tvrdí, že přesvědčujeme přesvědčené. Já mám ale s tímhle pohledem základní problém v tom, že náš smysl přeci není jenom předkládat světonázor, ale hlavně informovat o světě. A i když se spoustou lidí vidíte situaci podobně, tak nemáte v daný okamžik všechny informace o tom, co se děje. Úkolem novinářů není jenom ten svět vykládat, ale i informovat o dění. A tam můžete stále nacházet nové informace, nové úhly, zkoumat věc, co jste ještě nezkoumali.

A samozřejmě, že část čtenářů říká: “Bývali jste názorově vyhranění, byli jste pankáči a teď jste úplně zmainstreamovatěli!”, někteří naopak: “Byli jste seriózní médium, ale teď jste vyhrocení a jedete jednu linku.”

Q_ A přemýšlíte, jak oslovit lidi, kteří nejsou progresivně liberální a zkrátka Respekt nečtou?

A_ Určitě. Ta aura a pověst Respektu totiž, myslím, někdy brání tomu, aby si ho přečetli lidé, kterým by daný text přišel zajímavý a nějak by se jich dotýkal. Teď jsem třeba debatovala na Facebooku s člověkem, sám se popsal jako konzervativec, na téma sexuálního obtěžování. Považoval mě tak trochu za fanatičku – zmiňoval třeba, že se tu nikdo nevěnuje mužům; všichni jen melou o ženách. Tak jsem mu poslala čtyři texty, které jsem za poslední dobu napsala o mužích. On si je všechny přečetl a říká: “Tyhle texty jsou rozumný, klidně vyargumentovaný a věcně napsaný”. Nakonec se mně omluvil s tím, že dal na to, co se o mně říká. Původně by se přitom k těm textům nedostal, protože Respekt nečte.

A odpověď na tu otázku zní jednoznačně – jasně že jo. I když vidíte svět trošku jinak, tak si můžete přečíst recenzi na album, zajímavý rozhovor se sportovcem nebo fantastickou reportáž z pralesa. A nemusíte nutně cítit, že se v každém článku promítá ten progresivní pohled na ten svět. Myslím, že to tak totiž není.

Q_ Tomu rozumím. Ale pracujete s tím vědomě ve smyslu narušování té aury?

A_ Pracujeme. Konkrétně u svých témat se snažím hodně myslet na to, jak citlivě je vnímaný “útočný postoj” nebo generalizace ve smyslu všichni chlapci jsou něco. Třeba u těch školek proto neobhajuju jeden způsob života, ale možnost volby. Pokud si to někdo uspořádá tak, že bude mít sedm dětí, nikdy nebude pracovat a všichni budou žít na farmě na Českolipsku, ať to tak má. Ale pokud někdo chce děti a přitom nevypadnout ze svojí práce, tak by mu měly být poskytnuty podmínky. A zatímco pro první model podmínky víceméně jsou, tak pro ten druhý ne.

Tohle je přesně způsob, jak chci oslovit i konzervativněji přemýšlející lidi. Snažím se na to myslet, zároveň ale nemůžete úplně ustupovat ze svých vlastních pozic.

Q_ Ještě k té pověsti. Stává se, že někoho oslovíte jako respondenta a on řekne: “Hmm, Respekt, to ne?”

A_ Stává. Neustále. Občas si přijdete, že pečete ve sklepě malé děti. Reakce některých působí, že v nich vyvoláváte až fyzický odpor.

Q_ Co s tím děláte?

A_ Snažíme se je přemluvit. Problém je, že kromě politiků se s námi odmítají bavit lidé pro běžné reportáže. Vyjedete někam do města, na ulici oslovíte člověka, který když slyší Respekt, tak si to spojí s Bakalou. A to je fuj.

Q_ Takových reakcí přibývá?

A_ Jo. Je toho víc. Kolegyně Ivana Svobodová, která jezdí na reportáže po Česku, si všímá zajímavého fenoménu – jak se proměňuje slovník lidí. Na dezinformačních webech se zavede jedno slovo, třeba presstitutky, a ona vyloženě v čase sleduje, že ho lidi používají. Ale další měsíc je to už zase něco jiného a celé to kopíruje dění na Parlamentních listech a dalších webech. Nadávání na Bakalu zní legračně, ale je to spíš smutné, prakticky to brání ve výkonu povolání.

Q_ Bakala je tak kontroverzní? Kdyby lidé říkali: “Vy jste vítači!”, ale –

A_ – Bakala je kontroverzní! My jsme ale i všechno ostatní. Hodně se jede Soros. Několik z nás má novinářskou cenu Open Society Fund, takže jsme rovnou Sorosovi novináři.

Q_ To je hezký, že se lidi zajímají i o to, kdo má ocenění.

A_ Jo. Jdou do hloubky.

Q_ Nakonec bych se ještě vrátil k feminismu. Vy jste nám říkala, že se chystáte o dovolené číst Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir. Znamená to, že jste k feminismu nedostala přes knížky a nějaký předmět Gender a rodina I, ale spíše životními zkušenostmi?

S_ Jednoznačně životem. Jeden z důvodů, proč mě zajímá téma obtěžování a násilí – což spousta lidí uhádla – je, že jsem to zažila ve svým životě xkrát. Včetně poměrně extrémních věcí, o kterých možná napíšu do svojí knihy, ale ještě nejsem rozhodnutá, protože je to velmi intimní.

Druhá věc je, že já jsem byla feministka třeba v sedmi a ani jsem o tom nevěděla. Viděla jsem situace, ve kterých se ke mně moje okolí – třeba rodina, ve škole – chová jinak než ke klukům a nerozuměla jsem tomu, proč. A přišlo mi to nefér. Specificky si pamatuju pomlázku, která mi vůbec nebyla jasná, proč mám pasivně přijímat nějakej rituál a ještě jim mám dávat nějaký vajíčka. Celý se mi to nelíbilo a ještě mi bylo nepříjemný, že okolo říkají, že tak to jako je a já to musím respektovat.

Takových situací bylo víc, třeba v rodině. Krom toho, že jsem vyrůstala v Brně, tak mám kořeny na moravským venkově v malý vesnici a vyrůstala jsem v rodině, kde byl pohled na ženy velmi vyhraněnej v tom smyslu, že je to někdo, kdo poslouchá. Žena vaří, uklízí, o všechno se stará, poslouchá muže a nic moc si nemyslí.

Ty nároky na ženy se demonstorovaly třeba tak, že se o víkendu kupříkladu vaří oběd, kterej musí být na stole přesně ve dvanáct hodin. A když je na stole v jednu nebo ve dvě, tak je to problém. Takhle se správná žena nestará o svoji rodinu. Je to ale nespočet drobností, třeba když vám ve škole učitelé řeknou: “Tady holky neposlouchají, protože tomu stejně nebudou rozumět.”

Tohle se vám spojí do takovýho celku. Později jsem zjistila, že mě baví o těch tématech psát, protože jsem měla pocit, že nepíšu o nějakých abstraktních lidech, ale o sobě. Postupně mě ovlivňovali různí autoři, cizí média i lidi kolem mě. Začala jsem tak pronikat do citlivějších oblastí. A někdy je to trochu na škodu tomu psaní, protože jsem až moc emocionálně zainteresovaná. Mám pocit, že když to napíšu blbě, tak poškodím třeba oběti znásilnění.

Q_ A svou rodinu jste nakonec dokázala s feminismem smířit?

A_ Já se se svojí rodinou téměř nestýkám. Do nějaký míry vím zprostředkovaně, jak to vnímají v té širší rodině. U té užší vím, že moje práce nějaký dopady má, že jim to dává smysl a ty texty čtou.

Q_ Ještě mě zaujala zmínka o vlastní knížce. Pokračujete v tradici redaktorů Respektu?

A_ Ano, i já píšu knížku. Nedávno jsem napsala první kapitolu. Bála jsem se toho, ale za víkend padlo osmnáct tisíc znaků. Bude to o feminismu, začala jsem globální situací. To je zajímavé, vždycky se mě totiž někdo ptá, proč potřebujeme feminismus. Tak jim začnu citovat všechna ta data Světové banky, kolik je žen s ženskou obřízkou, bez přístupu ke vzdělání a negramotných… Zjistila jsem, že to v sobě mám nastřádaný a zatím mě to fakt baví. Takže v souladu s tradicí, ano.

Q_ Taky na Magnesii Literu.

A_ Ne, to si nemyslím. Já budu ráda, když si to někdo přečte a nejde se pár lidí, kteří si řeknou, že feministky nejsou hnusný fousatý fanatičky, který nenáviděj chlapy, ale že je to relevantní směr, který chce férovější společnost. To když se podaří, tak budu strašně spokojená.

 

Všechno se do rozhovoru nevejde. Doporučujeme proto naše pocity pod čarou. Třeba o tom, kdy jsme si připadali před Silvií Lauder jako blbci.

Ptali se Ondřej Sliš a Jakub Jetmar. Korekturou opatřila Barbora Kubová.

Autorem úvodní fotografie je Matěj Stránský z Respektu.

 

Další rozhovory budou až zkraje nového roku. Do té doby na nás zapomenete. Rádi se vám proto připomeneme emailem. 



Pocity pod čarou

Máme tři věci.

Tu první jsme nazvali liberálním porozuměním. On to byl hrozně příjemný rozhovor. Zásadní je samozřejmě skutečnost, že Silvie Lauder je vysoce sympatickou ženou. Ale pak taky něco dalšího, snad společný kontext? Dialog klouzal jako pivo, nebylo potřeba nic moc dodávat, bylo jasné, o čem je řeč. Že se společnost nedělí příjmově a generačně, ale hodnotově, to víme, přesto nás překvapilo, jak moc nám Silvie mluvila z duše.

Tím si zdánlivě sedáme na lep otázce vypůjčené od Petra Fischera, jestli Respekt náhodou není redakcí pouze chlácholící svou bublinu liberálního čtenářstva, zatímco svět tam venku se tak moc mění. Přitom jsme sami šli na setkání s tímhle fischerovským úšklebkem, s představami o možnostech větší podvratnosti týdeníku, teoriemi o narušování diskurzů… Jenomže damn, když pak posloucháte, jak široce Silvie promýšlí věci, o kterých píše, tak se pak hrozně těžko hledá konkrétnější námitka, než je rypnutí do známého obrazu Havlových sirotků z Karlína.

Pokud Fischer říká (a my souhlasíme), že “média by se měla pokoušet (…) pomoct společnosti vyjednávat nové instituce vykazování pravdy, což ale znamená opakovaně vstupovat do debat a konfliktů, vyhledávat je a nebát se v nich znejisťovat i vlastní pozici”, tak Silvie tohle ve svých tématech dělá. Myslíme si my.

Druhým naším post-rozhorovým poznatkem je Silviina schopnost artikulovat myšlenky. To by jeden od novinářky čekal, jenomže jasně psát a mluvit, to není to samé. Zeptejte se hloubavě širokého Kašpárka a chaoticky rozmáchlého Kamberského. Silvie pokýve hlavou, krátce naznačí směřování své argumentace a pak dá krásnou figuru: ok, dám příklad! Ten dá. Dokončí myšlenku. Čistá práce. Skvělá schopnost.

A poslední věc. Jestliže jsme z rozhovoru s Michalem Horáčkem odcházeli s pocitem, že máme na víc, tak po setkání se Silvií, že musíme dělat víc. V něčem.

Když nám v březnu psala, že teď nemá moc času, protože má ve jménu “drobné masarykovské práce” domluvené nějaké debaty, netušili jsme, že dostaneme takovou lekci DMP.

Mysleli jsme, že onou masarykovskou prací míní třeba moderování diskuze na Meeting Brno nebo na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, což je jistě skvělé, ale přesto: furt dost Respekt. Takhle jsme to nadhodili, na což Silvie:

“Já vám do toho skočím. Tohle není ta drobná masarykovská práce. Za moderování beru honorář, to je prostě moje práce. Masarykovskou prací je, když vstávám ve 4:15, abych mohla jet v půl šesté vlakem do Přerova na základku mluvit s dětmi o médiích.”

Ok.

Jindy nám zase vysvětluje, jak jsou debaty na Facebooku často otravné, ale když se povede konverze alespoň jednoho člověka…!

My, jak na jednu stranu rádi teoretizujeme demokracii, ale v praxi to často znamená pouze obsesivní sledování zpravodajství a následné disputace, jestli vlastně nečíst jenom knížky, protože proboha to je taková marnost… tak tady jsme si připadali jako blbci. A to je dobrý! Je potřeba se občas zastydět nad spatřením možností, o kterých jsme předtím nevěděli.

Co ale dobrý není, to je ekonomická situace médií a následné nahánění čtenářů všude možně. Psát každý týden velký text na papír, několik menších na web, do toho moderovat za Respekt cosi, provést po redakci zájezd školáků a k tomu diskutovat na sociálních sítích. To je při kvalitě, kterou má podle nás Respekt nepochybnou, masakr.

To nám další rozhovor bude trvat zase tak do jara. Ale stavíme se do té doby aspoň na našich bývalých školách, slibujeme.

Teorie hráčství a pikola – rozšířená verze pro otrlé čtenáře

Je naprosto pochopitelné, že mnoha lidem horáčkovská poetika není po chuti. Stejně tak se může dostavit nechuť  u jeho vzývání hráčství. Příslušná hantýrka se za ta léta stala lehce vyprázdněným memem a přesytit se knížete Rohana a karetních narážek je velmi snadné. Jenomže forma ≠ obsah. Proč tedy Horáčkovy přesahy o riskování a neurčité budoucnosti stojí za to?

Vysvětlíme na příkladu úvodní fotografie, kde Horáček žádá pikolo.

Dělat si legraci ze ctihodného textaře a kandidáta na prezidenta, že nezná kávovou terminologii, že vám není hanba, řeknete si. Není, odpovídáme, protože to není důležité. Nemá smysl rozhořčovat se a plýtvat energií nad zbytečnostmi, zní první Horáčkův postulát, aby následně mohl přidat návod, jak přistupovat ke věcem, které naopak důležité jsou. Takových témat není mnoho, ale o to spíš kvůli nim stojí za to jít s kůží na trh. To znamená: něco pro ně udělat, něco vsadit. A to není vůbec samozřejmá věc.

Vezměme si třeba debaty o politice. Často se pohoršujeme nad názory a chováním ostatních, říkáme si, jak někdo může dělat takové věci, to já bych přece… Jenže u toho to taky zůstane. Pro sebe jsme deklarovali nějaké dobro a máme hotovo. Jenomže slova a představy samy o sobě nic neznamenají, pokud nejsou prokázány činy. A do toho se jednomu už nechce. Něco to stojí a  budoucnost je navíc vždy nejistá a s ní i výsledek jednání, jehož účinky můžeme pozorovat až zpětně.

Na to Horáček, který neřeší prkotiny, jako je název kafe, řekne: nepropadejme fatalismu a buďme hybateli dění, neboť struktury nejsou věčné. Sociální realita je neskonale složitější než dostih, přesto pro obojí platí, že budoucnost je vždy otevřená a pokud jsme přesvědčeni, že něco nějak dopadne (dostih), nebo by mělo dopadnout (naše politické představy), vsaďme na to.

Převzít odpovědnost za svou svobodu a přitom být solidární, říká Horáček – veřejný intelektuál. Jednání, toť smysl našich dějin!

Že to něco stojí a pak to často stejně nevyjde, o tom žádná. Přesto je potřeba mít srdce, protože lepší svět je vždycky možný.

Tak proto pikolo a celý rozhovor.

Pocity pod čarou

Horáček se od nás a našich přátel – lehce znuděných dvacátníků – zásadně liší. Nejde ani tak o ranec peněz a prezidentskou kandidaturu. On nikdo z nich není ani zdaleka takový perfekcionista a dříč. To Horáčkův zápal vás až znervózní.

Jenomže když se po snídani rozvalí v křesílku, nohy natáhne daleko dopředu, tak, že spíš leží, a se zapálenou červenou marlborkou hledí na nebe, tak vás napadá: ten umí žít!

Tady se už orientujeme.

A nejde jen o požitkářství. Rozhovor samotný člověka velmi rychle uklidní. Může za to – odpusťte trochu patosu – jeho upřímná snaha o porozumění. Dobře to svého času popsal Filip Schneider. Na začátku prezidentské kampaně se Schneider po několika pivech dopotácel na jakousi debatu, kde byl i Horáček – a ten Filipovi, i přes jeho kognitivní handicap, jako jediný věnoval maximální pozornost. V tom totiž spočívá kouzlo Horáčkova charismatu: umí vyvolat dojem, že je tu pro vás. A není to jen zdání: když člověk zpětně slyší z diktafonu své chaoticky položené otázky, a upřímnou snahu Horáčka na ně podnětně odpovědět, tak to je maso. Velikej rozdíl.

Takhle kurzívou by to možná řekl. On totiž vůbec není zlý herec. Moc dobře ví, jak ve větě zdůraznit to podstatné, jak užívat hyperbolu. Úplně jiná rétorika, než ta od ztuhlého a nepřesvědčivého mentora z prezidentských debat. A když se do toho Horáček skutečně položí a vypráví, že jestli je to poctivé, tak to musí stačit, tak máte minimálně další tři dny chuť být také tím perfekcionistou, co bere věci vážně. Co má na víc. To je sakra pěkný. Protože v nestrukturovaném světě nekonečných hyperobjektů a odcizené post-ironie je potřeba občas slyšet, že něco musí stačit.

 

* Proč nám nebyl hloupý ten vtip s pikolem? Protože podstatnou součástí Horáčka je důraz na čin. Dej kůži do hry, neřeš blbosti jako název kafe a jednej. A nám se tohle líbí.

Stále nemáte dost? Správně. Přečtěte si rozsáhlejší zdůvodnění užití termínu pikolo a hráčství vůbec – zde. Pouze pro otrlé.

Jo a: chyběla vám v rozhovoru otázka na Petra Hapku? Tady ji máte:

Q_ Rozhovor s Michalem Horáčkem musí mít otázku, která se Hapky alespoň letmo dotýká. Nás by zajímalo, jestli vidíte rozdíl mezi géniem a řemeslníkem, který si vše odpracuje. Nebo jsou to stejné věci?

A_ Je to rozdíl. Hapka byl řemeslně slaboučkej. Když skládal, tak používal klavír a neuměl všechny tóniny – a to ho strašně omezovalo. Kdyby byl v mládí usilovnější a líp se naučil hrát, tak by skládal ještě lepší muziku. Ale, jak je vidět, není to to nejpodstatnější. U umění jde o něco jiného. Důležitá je inspirace, která se vám nějak dostane. Ten dar. Hapka nikdy nepracoval. Někde po bytě leštil měděné svícny a třeba ho při tom něco napadlo, tak svícen odložil a šel si to přehrát na klavír.

A pak jsou tu lidé, třeba Karel Svoboda. Nesmírně pracovitý člověk, který opravdu měl rituál: vstal, snídaně a jdeme ke klavíru. Jdeme skládat. A proto toho taky udělal mnohem více než Hapka. Ale nepamatuju si, že by mě píseň Karla Svobody opravdu dojala.

Q_ A vy? Když jdete psát, sednete po snídani ke stolu, anebo čekáte, až se to prostě objeví?

A_ Ono vždycky záleží, jak se člověk otevře. Říkal jsem si například, že udělám Český kalendář. Tak do toho zkrátka jdu. Napsal jsem dvě tři balady a už přicházely další, samy…

Něco jiného je, když dostanu zadaný úkol. Napsat esej. Tam není žádná zvláštní invence. Publicistiky jsem v životě napsal tolik, že ji teď můžu tvořit na jakékoliv téma. Nechci se vytahovat, prostě najdu si ty prameny, setřídím je, podškrtám, vyberu, sestavím. Ale to není umění, to je jenom jako… řemeslo.

 

 

Petr Kamberský: Toto není obžaloba kapitalismu

Petr Kamberský je svéráznou postavou české žurnalistiky jeho komentáře pálí do všech stran, jednou z konzervativních pozic, příště se zastává neziskovek. Abychom pochopili jeho kontroverzní status, zeptali jsme se ho na jeho ideologii, na psaní pod Babišem i na to, jak se svět proměnil od devadesátých let.

Rozhovor se šéfem komentářů Lidových novin a sobotní přílohy Orientace vznikl už před sněmovními volbami, konkrétně 17. října. Probíraná témata ale neztratila nic na své aktuálnosti. Některá jsou možná ještě palčivější. Přejeme inspirativní čtení.

Q_  Vy jste dysgrafik? Nemyslíme to zle, ale zajímá nás, proč máte snad v každém příspěvku na Facebooku tolik chyb a překlepů.

A_ Nemám dysgrafii. Je to stejný, jako když mě slyšíte mluvit. Drmolím. Srozumitelně mluvím jenom před kamerou nebo diktafonem, jinak se artikulací nezdržuju.

Q_ Že to i odbouchnete tím entrem bez přečtení…

A_ Já toho dělám prostě moc a formální stránka věci je nepodstatná. Psycholog se určitě vyřádí.

Q_ A když píšete do novin, to je stejně svižné?  

A_  Ze svižných textů mám hrůzu. Tam riskujete, že se necháte unést formou a co se táhne hlavou, to tam vysolíte. Máte nějakou znalost, empirii, zrovna si dáte pivo, takže vám to myslí, a v rámci té lehkosti se nemusíte příliš zdržovat fakty. Ráno můžu napsat, že Babiš smrdí, v poledne že Zeman smrdí a večer, že smrdí Trump nebo Putin. Vykoupat čumák nějakému politikovi je tak lehký a mně to přijde zbytečný.

Mně se píše naopak těžko, je to pracné a jestli to není vidět, tak je to dobře. Výjimkou jsou krátké sloupky na titulní straně. To je jen praxe, kterou se naučí každá cvičená opice. Jakmile máš trochu zkušenosti a aspoň malilinko literárního citu – přečetl jsi pár set odborných a pár tisíc normálních knížek – tak se vám ty věci začnou spojovat. Já nevěřil, že tvůrčí práce může být rutina, a ona částečně je.

Q_ V sobotní příloze Orientace psal Josef Chuchma, který ji před vámi šéfoval, že mezi zdejšími novinami neexistuje diskuse a kritika. Je to tím, že se všichni znáte od devadesátek?

A_ To Josef napsal dobře. Ale myslím, že to není kamarádšoftem. Spíše je to tím, že jsou papírová média v háji. Já bych se strašně rád hádal, psal polemiky. Mám dobrýho kamaráda Petra Honzejka z Hospodářek, se kterým běháme maratony, i po horách, mockrát jsme byli opravdu hodně daleko od civilizace, takže mu fakt vděčím za zdraví… A on píše občas strašný kraviny! Já bych mu tak rád omlátil o hlavu ty blbosti, nelogičnosti, já bych se s ním tak rád zhádal, serval, ale neudělám to.

Q_ Proč?

Za prvé – kam to psát? K nám, když čtenář nečetl tu jeho věc? K nim? Můžu tam psát? Tohle je jeden problém.

A druhej, aby to jako nevypadlo blbě. Mně je tohle hrozně líto. Když si čtete prvorepublikové noviny, tak to jsou opravdu jasný stranický orgány, který metaj tu špínu na ostatní. A to nikam nevede.

Na polemiku by přitom byla ideální situace, protože lidi se v Praze trochu znají, takže to není osobní nenávist. Já si třeba myslím, že když Erik Tabery píše politický komentáře, tak jsou to často úplný blbosti. Ale vůbec si nemyslím, že je hloupej, nebo že ho nerespektuju! Z nějakýho důvodu se mu ale určitý druh textů prostě nedaří a píše opak skutečnosti. Klidně bych mu napsal: tady jsem četl váš komentář, rozeberu to větu po větě a udělám z vás blbce. Vyvrátím tu tezi. Ale není to kam napsat a neudělám to, protože nebudu plivat na Respekt. Mimo jiné proto, že vím, že když řeknu, jakou napsali koninu, tak oni si otevřou noviny a najdou článek, který se zase nepovedl nám. A bude z toho ta válka. Já je spíš rád škádlím, když bojují za ženy a žádnou nemají ve vedoucí funkci.

Kdyby tedy někdo vymyslel platformu, kde se může disputace vést, tak bych byl nadšenej. Dřív, když kluci z Respektu dělali nájemné editory v Lidovkách, tak se trochu debata otevírala. Je škoda, že už to tak není – zacyklení ve vlastním skleníku se stane vždycky a ani si neuvědomíte, jak.

(Kamberskému vyšla 13. listopadu právě v Respektu obhajoba menšinové vlády s titulkem Gandalf v Čapím hnízdě)

Q_ Vy jste se dostal před třicítkou k vedení intelektuální přílohy Mladé fronty, která se jmenovala Civilizace. Nebylo to nějak rychlé?

A_ To jo, tehdy tu ale nebyl nikdo jinej. Když si někdo stěžuje, že jsou tady v novinách starý chlapi, tak říkám houbeles! Naopak, problém český žurny je naprostá juvenilita. Třicetiletej komentátor? Co to sakra je? Vždyť já se teprve dostávám do věku, kdy mám pocit, že začínám bejt zralej na práci, kterou dělám. Až teď, ne před pěti lety! A zpravodajská část novin, to je ještě horší. Ukažte mi nějakýho dospělýho, seniorního reportéra. Někoho, komu je pětačtyřicet, už něco zažil a tématu rozumí. Dobře, Václav Dolejší, to je jeden.

Q_ Pár jich je. Napadá mě Josef Kopecký z iDNESu…

A_ …Dobře, určitě jich najdeme ještě 10. Ale skoro všichni, kteří mají nějakou zkušenost a dovednost, tak buď z médií odešli, nebo sedí na řídících funkcích – šéfredaktorský nebo bavičský pozice. A novinařinu dělají buď dvacetiletý ucha anebo trochu poučený třicetiletý děcka. Problém je, že si tyhle lidi nepamatují, co bylo. A čtenář, kterýmu je padesát… ten musí zatínat zuby.

Q_ Vedete Orientaci, která je svým intelektuálním zaměřením blízká akademické sféře. Daří se zdejším médiím spolupracovat s akademiky?

A_ Moc ne. Myslím, že se média snaží a výsledek je zoufalej. Já nedělám dvacet let nic jinýho, než že se pokouším o nějaké propojení. Svoji práci vlastně chápu jako překladatele. Překládám věci z odborného do srozumitelnějšího jazyka. V komentářích, který se týkají společnosti, tak když to přeženu, překládám sociologii, politickou vědu, ekonomii. Já jsem strávil to-lik-ča-su přemlouváním různejch lidí, aby psali do novin.

Je tady ale zvláštní jev: ti lidé vůbec necítí potřebu ukazovat svou práci. Nikdo je na fakultě nenutí, aby v tom byli aktivní – jako součást propagace jejich instituce. Přitom ve chvíli, kdy jde o výzkum placený z veřejných peněz, ne soukromých, tak bych to bral i svým způsobem jako povinnost. Ukazovat například, co na tom matfyzu dělají. Já tomu docela rozumím a stejně nevím, co tam ti kluci počítaj’.

Navíc i v roce 2017 dostávám články do novin, který jsou napsaný jako pro vědecký paper do úzce zaměřeného časopisu o čínské poezii za dynastie Čching. Vy ho přepíšete, aby byl srozumitelný, a na to přijde reakce, že to nejde vydat, protože by se mně kolegové smáli! Tohle se nejspíš nezmění, dokud nebudou šéfové dupat po svých lidech, aby svoji práci propagovali. Je to škoda, máme tu snad osm historických ústavů – a kolik historiků píše zajímavě? A nemyslím blábolila Vondrušku.

Q_ Kdo jsou teda podle vás nějací tuzemští intelektuálové, kteří občas promluví do veřejné debaty a stojí za přečtení?

A_ Karel Havlíček, Václav Havel, Tomáš Masaryk. Ne, vážně nevím. A ne proto, že by tady nebyli, nebo že bych je nerespektoval, ale proto, že nesleduju debatu v dostatečně velké šíři. Abych věděl, co se píše v Babylonu, Revolver Revue, Respektu, Katolickým týdeníku…

Je tady spousta lidí, kteří občas promluví. Mám hrozně rád Bohouše Doležala, u kterého v podstatě nemine týden, aby mi nenapsal něco ošklivého. Ale on teď vede svatý boj proti Babišovi a Mafře. To byl pro mě vždycky provokativní myslitel, který byl ukotvený v čase a v Evropě, vycházel z jasných liberálních pozic. Ne připosraně levicově liberálních, jak je teď v módě. A vždycky psal, o čem byl přesvědčenej a stál si za tím, co si myslí. Když Petr Pithart občas promluví, tak mi to přijde důležitý.

Vezmu to ale ještě jinak. Když se mezi válkami udělovala Kniha roku v LN, tak tam hlasovali náčelník generálního štábu, různý osobnosti. Dneska když ty lidi oslovíte, tak je jako jedno, jestli to je voják nebo vysoký diplomat. Řeknou: „Sorry děcka, já skoro nečtu”. Jejich pracovní tempo je totiž takový, že ty lidi, pokud si sami sebe vážej, tak odmítnou odpovídat. Vědí, že když za rok přečtou pět knih, takže je nemůžou chválit – dalších padesát jim totiž uniklo.

Mám pocit, že hrozně moc lidí, co jsou nějakým způsobem nad tou debatou – šéfdirigent, přednosta kliniky – tak že jsou natolik zabraní ve svém oboru, že prostě neslyší všechno. Pak se vám stane, že těch pár lidí, co jsou ochotní mluvit, se zprofanujou. Máte je všude. Třeba když jsme v Hospodářkách “objevili” Tomáše Sedláčka. To bylo super! A dneska s prominutím otevřu časopis s reklamou na toaletní papír a tam je rozhovor s Tomem. On je supr kumpán, ale ten náš mediálně-bavičskej průmysl ho semlel. Myslím, že lidi, který bychom měli slyšet, tak neslyšíme. A ti, co často nemají co říct, jedou pořád do kola.

Q_ A vy číst stíháte?

A_ Já skoro vůbec. Stíhal jsem teda, když jsem dělal jen Orientaci. Jak ale pracuju i v deníku, tak hrozně málo. Přijdu večer domů a mám chuť maximálně si pustit DOOM nebo Smrtonosnou past 15.

To vnímám jako hrozný problém doby. Přijedu večer ke kamarádovi, primář, takováhle hlava a on tam sedí nad nějakým výzkumem. Místo aby si četl ruský autory, který má hrozně rád a má je načtený v originále. Jasně, když člověk chce, ten čas si udělá vždycky, ale…

Q_ Tam vidíte posun? Že tohle dříve nebylo?

A_ Tempo je úplně jinde. Samozřejmě, že je to jiný než před válkama. Ale rozdíl je patrný i oproti devadesátkám. Když si vezmeme jen média: teď dělá mnohem míň lidí mnohem víc práce. To znáte sami – napíšete večer pracovní e-mail a lidi vám obratem odpověděj. A je jedno, jestli je to člověk z neziskovky, z byznysu nebo živnostník. Spousta lidí prostě po večerech pracuje.

To není z mojí strany obžaloba kapitalismu, ale prosté konstatování. Já si to vysvětluju tím, že chceme mít německou životní úroveň, ale nemáme na to, takže to nějak doháníme časovým nasazením.

V životě je příjemná etapa, kdy člověk nasává, chodí si kam chce, kdy chce a kecá s kým chce. Pak se to ale přehoupne v etapu, kdy se chce slušně postarat o děti, partnera, dělat práci tak aby ho bavila a zároveň uživila… V tuhle chvíli to chce opravdu nadšení pro čtení nebo cokoliv jinýho. Říct si: to je moje priorita a nenechám si ji vzít. Anebo je potřeba mít nějakou profesi, která není tak náročná. Mám ale pocit, že i děcka z neziskovek často makaj’ od nevidim do nevidim – rozhodně víc než státní správa – a za hovadský peníze.

Q_ Když už zmiňujete neziskovky… Jaké je vaše ideové ukotvení?

A_ To je těžký. Fakt těžký.  Mám kamaráda kněze, který říkal, že se může pominout z čumilů na mši. Hlavně na půlnoční. Že pozorovat člověka při mši je jako čumět na něj, když je s holkou v posteli.

Sám sebe bych v případě nouze definoval jako buberovsko-jungiánského tolkienistu. Ale to je asi všechno, co umím říct.

Q_ No očividně vás jako sociologa frankfurtská škola uplně nezasáhla.

A_ Ale jasně že zasáhla. Na gymplu jsem hltal Ericha Fromma, později Jana Kellera. A měl jsem to v knihovničce vyskládaný. Herberta Marcuseho a další.

Zároveň když se dívám na svoje texty z Mladé Fronty, tak je to bojovnej liberalismus proti tomu zatracenýmu státu a vysokým daním. Ono to je potřeba, protože stát je tady pořád velikej, rozmáchlej. Jsme hodně rovnostářská a etatistická země, máme to pod kůží.

Zároveň jsem na české poměry asi hodně konzervativní. Nemyslím si, že každá lumpárna je trestný čin, za který se mají usekávat ručičky. Nemyslím si, že všechno vyřeší nová instituce  a nahrazení špatného pána dobrým. Ale tohle je celkově divná otázka.

Q_ Mě třeba zaujalo, že jste sdílel články Saši Uhlové. Stejně jako třeba Petr Honzejk, který to komentoval s tím, že v devadestátkách byli novináři automaticky pravicoví a on na sobě cítí, že se posunul do leva.

A_ Řekl bych, Petr má v popisu tý naší bubliny pravdu. Spousta lidí, co dneska nemůžou přijít Klausovi na jméno, tak mu to v devadesátých žrali i s chlupama. A pravda je taková, že v reakci na ten hnusnej režim… No, kolik je vám?

Q_ 23.

A_ Tak mnozí z nás tenkrát opravdu věřili těm učebnicovejm poučkám. Člověk na to není dneska hrdej, ale zase si to nevyčítám. Zdroje tenkrát prostě nebyly. Ale nemyslím si, že bych se posouval do leva. Řekl bych naopak, že spíš doprava.

Obecně se pak rád pletu. Mám na svojí práci rád to dobrodružství. Když zjistím, že jsem se sekl, tak si sice říkám, jsi debil, ale nakonec mě právě tohle na té práci baví. Určitě jsem napsal několik textů o minimální mzdě. Nemá se moc zvyšovat, protože učebnice. A před asi čtyřmi lety si říkám, hele a oni vždycky hrozí propouštěním. A dělo se to fakt někdy? Tak jsem si to začal zjišťovat, našel si nějaký studie, metastudie a vidíte, že takhle se zvyšovala minimální mzda a takhle se nezaměstnanost snižovala. Nejsem tak blbej abych řekl, že je to korelace. Ale rozhodně se tady nepotvrdilo, že by zvyšování minimální mzdy zvyšovalo nezaměstnanost. Tak to prostě není. A s takovýmhle přístupem se snažím dívat na všechno.

Q_ Takže z otázky na ideový pozice vlastně plyne… nepřestávat s kritickým myšlením?

A_ Řekl bych sebekritický myšlení. Nedávno jsem se bavil s jednou figurou americkýho konzervativního politickýho myšlení a říkám mu: „Víte, čeho se bojím? Že kdybych se narodil v roce 1921, tak ze mě mohl bejt mladej komunista”. Prostředí člověka formuje prostě strašně moc. Jasně, na americký poměry jsem zatracenej liberál a nezachránilo by mě, že bych volil Bushe a McCaina. Nejdůležitější je ale reflektovat svoje hodnoty a uhnout, když ta hezká myšlenka nefunguje.

Q_ Vy jste před skoro pěti lety napsal status o tom, že Vám tehdejší ředitel LN Dalibor Balšínek zakazoval psát o tématech, která byla protiklausovská. Byla z toho docela aféra. Jak dlouho jste se to rozhodoval napsat? A byla i jiná možnost než Facebook?

A_ Nevím. Já si myslím, že to bylo hodně impulsivní a naprosto nepromyšlený. Říkal jsem si, to fakt nemůžu snášet. Ale už nevím, co byl ten spouštěč, nějaký strašný pokrytectví, že mně ruply nervy.

Ona je to hezká historka. Noviny jsou vždycky součet různých zájmů majitele, vydavatele, šéfredaktora, generálního ředitele, inzerenta, klíčového inzerenta, kamarádů šéfredaktora… Někomu zvenčí je hrozně těžký vysvětlit, že představa, jak jedny noviny řídí Bakala a druhý Babiš, je nonsens. Noviny, který vlastní Babiš mají mnohem větší problémy s jinými věcmi, než je Babiš. U těch Bakalových je to stejně.

A mně se zdálo, že se tenkrát v Lidovkách tyhle věci projevují moc. Vyšly třeba texty, kde byly podepsaní autoři a vyznění textu bylo úplně vymyšlené. Kvůli tomu odešli tři klíčoví redaktoři – Ondřej Malý, dneska vládní zmocněnec pro digitalizaci, Jakub Kalenský, který teď dělá pro Brusel, a Hanka Čápová, teď v Respektu. Já jsem tam byl nějak krátce, odcházet se mi nechtělo, moje kauza to nebyla. S Tomášem Němečkem jsme ale hodně řešili, co ještě máme zkousnout, protože všude něco smrdí. Kdyby měl člověk pracovat v ideálním médiu, tak si založí svůj blogísek. A to prostě nejde. Řešili jsme, kdy se vlastně podílíme na nějaké té špatnosti. Tomáš, protože je vzdělanější a sečtělejší, tak mi citoval Solžecinina Ne skrze mě.

„You can resolve to live your life with integrity. Let your credo be this: Let the lie come into the world, let it even triumph. But not through me.”

Člověk nemůže dopustit, aby se tohle dělo skrze jeho texty, skrze jeho rubriku. Když mně Dalibor vyhodil nějaký texty, tak s tím problém nebyl – ne všechno, co člověk napíše, je postříbřený hovno, které by mělo vyjít. Šéfredaktor má odpovědnost za noviny a to, že vyhodí text, to není cenzura, to je jeho svatý právo. Problém pro mě je, když vyhodí můj text a objedná se takovej, kterej bude obráceně a očividně vycucanej z prstu.

Já jsem odcházel ve chvíli, kdy otvírací text Orientace vyšel text, o kterým se Václav Klaus pochlubil, že to on vymyslel a objednal. V reakci na náš redakční text vyšel text autora výzvy D.O.S.T., kde převyprávěl a okomentoval tu výzvu. A to mně přišlo pro Orientaci nepřijatelné. Myslím si, že bych si dokázal najít spoustu důvodů, proč nad tím mávnout rukou. Prostě jsem se ale zasekl, že tohle je ta hranice a já jdu pryč.

Dneska bych asi řekl, že je to hysterický rozhodnutí. Člověk za ty roky v novinařině zažije miliony věcí, já jsem nikdy nic nezveřejňoval. Tady mi ruply nervy. Myslím, že člověk by si měl rozmyslet, než něco takového udělá. Obecně mi to nepřijde jako šťastný řešení.

Q_ Do Lidovek jste se nakonec vrátil. Když potom celé vydavatelství MAFRA koupil Babiš, tak jste říkal, že vás v tomhle nastavení baví pracovat, protože se musíte víc kontrolovat a je to výzva. Platí to pořád?

A_ Určitě. Mně to šíleně profesionálně prospělo, protože si musím dávat bacha, aby moje emoce nepřemohly psaní. Takhle mě dokáže vykolejit Zeman, tam si nevěřím, že ho dokážu popsat racionálně, takže o něm radši nepíšu.

Přineslo to ale celkové zdivočení, které mě nebaví. Tolik lidí mně dneska nadává, že píšu jen to, co chce Babiš. Zároveň je spousta médií, jejichž jediným smyslem je zničit Babiše. U těchhle věcí si říkám, že zmizel prostor pro dialog, pro nějakou kritiku a při. Když najdu normální, věcnej text, tak skáču radostí.

Od začátku navíc říkám, že vedle Berlusconiho je Babiš malinkej. Tam byla koncentrována neskonale větší mediální moc, vedl válku se soudním systémem – a Itálie to přežila. Já bych se Babiše fakt děsil, kdyby měl Novu a Blesk. Myslím si ale, že vlastnictví médií nejen že nezastaví ty věci, který jsou proti němu, ale nefungujou ani jako ta atomovka, články proti němu vycházej. K čemu je mu Mafra?

Q_ Tady je potřeba oponovat. O Babišových kauzách se dočtete v Hospodářkách, napíše to i Právo. Ale už se o tom nezmíní největší noviny Mladá fronta nebo Lidovky.

A_Ale to prostě není pravda.  My Babiše pokrýváme převážně z ČTK. Protože je nesmysl, aby médium investigovalo proti svýmu majiteli, to nedělá žádný. Washington Post nebude investigovat proti Jeffu Bezosovi, Lidovky a Mladá fronta proti Babišovi a Hospodářky s Respektem proti Bakalovi.

Q_  Není tím ale třeba Mladá fronta DNES, které dříve “sundávala politiky”, hrozně podvázaná?

A_ Tohle je několik otázek. Jasně, že nám ztěžuje práci, nikdo si to nepřál. A všem to šíleně škodí. Všem. I lidem, kteří píšou třeba o vědě, protože: Á, ty seš z Mafry.

Druhá věc – já jsem nezpochybňoval, že z toho Babiš nějak těží. Že z toho nemá výhodu. Já jsem jenom říkal, že to ty kauzy nezastaví. Větší než Mladou frontu tu máte třeba Blesk, regionální Deníky. Podívejte na čísla, Seznam je dvakrát větší než iDnes. Babiš by nad trhem neměl kontrolu, ani kdyby každodenně vykonával vlastnický práva.

Největším problém Mladé fronty podle mě byl, že jejím účelem bylo sundávat ministry. Účelem novin ale přeci není sejmout ministra. Jakmile se podřídíte tomuhle cíli, tak neděláte novinařinu, ale politický byznys. Můžeme jít po jednotlivých kauzách, kde se ukazuje, že byly cíleně dělaný s účelem sestřelit ministra. Ten měl sice problém, ale sestříhali to, vybrali to tak, aby byl sestřelenej. Jarda Kmenta si pravidelně psal, že jeho články vedly k odstoupení několika ministrů a premiérů. Sakra, on je snad odstřelovač? Tohle snad není smysl novinařiny.

Q_ Ale my se shodneme, že ten cíl je špatně. Pointa byla, že ten hlídací pes, který štěkal na všechny strany, tak neštěká na všechny strany nebo neštěká vůbec, když se řeší Čapák, tak nepíšete

A_ …A teď se budu ptát já. Proč by tohle měla dělat jenom ta Mladá fronta? Tady je pět dalších deníků, patnáct časopisů, já nechápu tu logiku – tak proč to ti ostatní nedělaj? Proč to nedělá Právo, Respekt, Ekonom, Euro, Hlídací Pes? Je tady miliarda projektů, spousta peněz…

Sabina s Kubíkem se snaží v rámci Seznam Zprávy. Ano, tak to má bejt. Proč by to muselo vycházet  v Mladý frontě? Babiš tu firmu koupil, tak je jasný, že ty noviny nepůjdou proti němu, to ví i tříletý dítě. Tak to budou dělat jiný noviny. Ale tady místo toho, aby to někdo jinej dělal, tak se říká, že to Mladá fronta nedělá.

A_ No a neustupujeme teda dost z těch normativních pozic?

Q_ Mně se zdá, že máme představu světa, jakej byl a on se změnil. Babiš koupil média, vstoupil do politiky a my bychom chtěli, aby byl jako dřív. Ale to není možný. Kdybychom odhlídli od toho, že je Babiš politik, tak jeho média jsou k němu tak kritická, jak to jinde není. Je to samozřejmě daný tím, že je politik a tahle média jsou kritická k politikům, a tak musí být i k němu. Když média nejsou kritická k majiteli, tak se to všude bere jako normální – a je jedno, jestli jde o Křetínského, Dospivu, Soukupa, Číňany, Kellnera. Když jsou ale Babišova média opatrný, shovívavý, tak je z toho skandál.

Ta situace je špatná, nepřirozená a můžeme najít miliony důsledků, který jsou zkrátka nedobrý a nepřirozený. Já bych těm novinám vyčítal, kdyby se ukázalo: podívejte se – za stejnou věc Babiše chválíte a Chovance mlátíte, používáte dvojí metr. Pak se o tom bavme, že tady noviny fandí, nadržují, útočí. Já se ale fakt nechci věnovat MF Dnes. Fakt nejsem zaměstnanec Mladé fronty, její mluvčí, majitel, šéfredaktor. Já nechci vystupovat jako obhájce Marka Přibila a Babiše.

Q_ Není to teda čistší hra, když víme, kdo kde je?

A_ Jasně. To jsem rád, že po čtyřech letech pomaličku prosakuje moje teze, kterou říkám od počátku. Já jsem mnohem radši, když ten čtenář ví, komu to patří, jaké má ekonomické a politické zájmy a může si to odečítat, závorkovat. Přijde mi mnohem blbější, když neví, kdo vlastně platí tenhle server, kdo je vlastně tohle. Já si myslím, že bych svoje věci psal úplně stejně, i kdybych byl jinde, ale každej si může říct, nojo, on si dává pozor, ten musí být na toho Babiše hodnej. A ví, která bije.

Kluci, dobře jsme pokecali, ale klidně to smažte – je to moc dlouhý, to nikdy nepřepíšete.

Ptali se Jakub Jetmar a Ondřej Sliš. O korekturu se postarala Barbora Kubová.

 

Zajímá vás, na co jsme tedy ve vztahu k Petru Kamberskému přišli? Plácli jsme to sem. A jestli vás bavil tenhle rozhovor, tak vám nejspíš přijde k chuti i ten, co jsme dělali s nejinformovanějším Brňanem Michalem Kašpárkem.

Dobré ale budou i články, co teprve přijdou. Facebook nemáme, bez placení příspěvků bychom k vám stejně neprokapali. Rádi bychom vám je ale posílali emailem. Nebude to často, slibujeme.