Pokud by existovalo něco jako guilty pleasure, což už samozřejmě není, co sem zařadíš ze své YouTube diety?
Občas když se trochu napiju, zkusím zabruslit do vod českého youtuberismu. Obzvlášť na obsah určený dětem, konkrétně FIZIstyle. Udržuju tak sám sebe v přesvědčení, že opravdu probíhá jakýsi bizarní útok na dětské mozky. Možná jednou skončím jako Unabomber, akorát mým cílem budou tito lidé.
Popiš historii i současnost svého boje s trávením příliš mnoho času na internetu.
Internet je v podstatě místo, díky kterému mám svou práci. Dost věcí se změnilo od doby, kdy „být na internetu“ znamenalo sedět přikovaný k židli u počítače, byť to je stále velmi častá forma. Největší posun od puberty je asi v tom, že jsem naopak začal žíznit po tom „světě venku“. Tam kde dovolená s minimem internetu byla noční můrou, je teď opravdu vyhledávaný relax. Byť stejně se mu člověk stále nějakým způsobem trochu brání. Je to zajímavý.
Nezávisle na platformě, kdo je zdroj nejlepšího shitpostingu a kdo podnětných/chytrých věcí (nebo taky kulturních tipů; gastro inspirace…)?
Facebookové skupiny “gurmánská memíčkárna pro kluky a holky” a “demokratická žumpa” jsou stále kvalitním zdrojem zábavy. Druhá jmenovaná je obzvlášť pestrou galerií různých osobnostních poruch, která v člověku vyvolává zajímavé pocity. Pokud jste například nikdy nezažili intenzivní potřebu mnoho lidí nějakým kulometem či strojem kosit lidi, kosit je jak klasy obilí, zajděte tam. Bude to zážitek.
Co děláš na internetu, když jsi pod vlivem konopí?
Nejsem nikdy pod vlivem konopí. Když jsem opilý, rozhovořím se v groupchatu o nějakém tématu, které takřka výhradně zajímá jen mě. Občas si s někým píšu nějaké oplzlosti. A zběsile tedy hledám věci, které mě zajímají. Jak fungují a tak dále.
Kam se nejraději chodíš dívat na věci, které by sis chtěla někdy koupit, ale pravděpodobně to neuděláš?
Games Workshop. Miniatury z Warhammer 40.000 jsem si dřív kupoval, lepil a barvil, ale už to nikdy pravděpodobně neudělám. Ale chodím se tam koukat. Ty krásné modely, drahé cenovky a vidina lesklých, krásných krabiček, které stimulovaly můj mozek z polic fantasy shopu nad knihkupectvím už když jsem byl malý. Zbožní fetišismus a vyvolává to ve mně znova pachy a pocity.
Jaký je tvůj oblíbený meme template z poslední doby?
Pondering orb. Umím si k tomu představit i zvuky.
Napsal jsi stohy často vynikajících statusů, v médiích jsem tě ale potkával spíš výjimečně. Proč?
Nikdo mě do nich moc neoslovuje. A to má prostý důvod: nejsem zajímavý. Statusy na Facebooku nejsou samy o sobě zajímavý, ani pro mě. A ve skutečnosti málo lidí ví, kdo jsem. Můj dlouhodobý plán je samozřejmě se nějak dostat do DVTV a ohromit Martina Veselovského svými velkými vizemi ohledně lidstva, jeho problémů, budoucnosti a osudu.
Chceme definitivní odpověď na největší otázku současnosti: zakazují nám humor?
Nezakazují. Ale to není celá odpověď. Stejně jako všechno ostatní na světě, i na humor se dostává jakási snaha ho „zkrotit“, ovládnout a v konečném důsledku komodifikovat, prodávat, ideologizovat, třídit a vsadím se, že brzo i přijít s konceptem humoru „postaveného na datech“, protože co dnes není “postaveno na datech”, tak nemá buzz. Není to nic moc nového; co je na tom nové, je to, co je u všeho dneska: probíhá to novými nástroji. Sociální sítě, buzzwordy, identity, takřka univerzální volání po společném blaženém dobru, sociální zodpovědnosti, být “based” atd.
Děje se s tím to samé, jako se vším ostatním kolem nás.
Proč Cormac McCarthy a čím mají dosud neznalí začít?
Jak říká můj kamarád Standa Biler: protože Cormac McCarthy každou větu vytesá tak pečlivě a mistrovsky, že i kdyby ji samotnou někdo našel a přečetl, zůstane v němém úžasu nad duchem toho člověka. Jeho jazyk a psaní je stejně neúprosné a chladné, jako obsah jeho knih. Prostě: „…měsíc se zvedal nad obrubou světa jako oko slepé kočky.“
Paradoxně bych doporučil Cestu, je nejpřístupnější a podle mě tam docela nečekaně McCarthy sklouzává ke kýči. Ale to je vlastně dobrý úvod, protože pak už od něj není kýč vůbec nic. A na kýč jsou ale lidi trochu zvyklý.
V rámci tvojí komedie figurují často zbraně. Chceš k tomu povědět víc? To není nejčastější kombo u člověka, který je politicky evidentně nalevo.
Mám zbraně rád. Myslím, že se tím hodně odchyluji od nějaké „internetové levice“. Přitom ale tradičně levicové směry a zbraně mají velmi výraznou společnou historii a zdaleka nejde o nějaké věci, které by inherentně stály proti sobě.
Stala se z toho další identitářská válka, kdy když máte rádi zbraně, jste v očích svých vlastních nejspíš někdo, kdo volí Svobodné, žvaní o bezpečné a ozbrojené společnosti a nejspíš se nemůže dočkat, až se budou černé děti topit ve Středozemním moři.
Ale není to tak. Já mám malou důvěru obecně ve společenské instituce a velmi věřím ve svobodu lidí. Zbraně mě zajímají technicky, historicky i užíváním. A ano, věřím, že člověk má právo být ozbrojený, včetně právě chuďase. Přijde mi to jako samozřejmý lidský právo. I Marx má rozpravku o tom, že lidé by za žádných okolností neměli být odzbrojováni – a tak dále.
A přijde mi vtipný, když tomu sice někdo vůbec nerozumí, o legislativě nic neví, tváří se jako velmi ACAB a velmi proti kapitalistickému establishmentu a zároveň naprosto poslušně a s úsměvem svěřuje celé svoje bezpečí do rukou té nenáviděné policie a souhlasně kýve právě tomu establishmentu, který mu říká, že on sám je sobě a ostatním příliš nebezpečný, aby měl právo na něco tak fuj fuj jako je zbraň. Vždyť je to absurdní.
Jaká je stand-upová scéna v Česku? Cringefest, nebo tu máme dobré věci?
Máme tu dobré věci. Třeba já, pochopitelně. Na český standup přichází řada oprávněné kritiky, cringe je tu víc než dost. Vždy jsem tenhle styl argumentu nenáviděl, ale nakonec se nachytám, že ho řeknu sám: pojďte to zkusit. Tak zkuste rozesmát místnost plnou lidí, kteří nejsou vaši kámoši v hospodě nebo soudruzi ve facebookové skupině.
Lidi často spíš někde něco odkoukají z televize a to je všechno, na čem to zakládají. Vím naprosto jistě, že ti nejhlasitější, především mladší, na žádné standupy nechodí. Jsem ochoten na to vsadit peníze, protože vím, že vyhraju. Je tu hodně cringe především pro kamery, ale v klubu je úplně jiný repertoár a styl.
Je co zlepšovat, zcela jistě, je potřeba víc a víc lidí a víc a víc stylů. Ale přijde mi, že takové to odplivávání si nad českým standupem je stejné, jako kdyby člověk lamentoval nad stavem českého divadla podle toho, co za divadelní inscenace viděl zrovna v televizi.