Pocity pod čarou

Horáček se od nás a našich přátel – lehce znuděných dvacátníků – zásadně liší. Nejde ani tak o ranec peněz a prezidentskou kandidaturu. On nikdo z nich není ani zdaleka takový perfekcionista a dříč. To Horáčkův zápal vás až znervózní.

Jenomže když se po snídani rozvalí v křesílku, nohy natáhne daleko dopředu, tak, že spíš leží, a se zapálenou červenou marlborkou hledí na nebe, tak vás napadá: ten umí žít!

Tady se už orientujeme.

A nejde jen o požitkářství. Rozhovor samotný člověka velmi rychle uklidní. Může za to – odpusťte trochu patosu – jeho upřímná snaha o porozumění. Dobře to svého času popsal Filip Schneider. Na začátku prezidentské kampaně se Schneider po několika pivech dopotácel na jakousi debatu, kde byl i Horáček – a ten Filipovi, i přes jeho kognitivní handicap, jako jediný věnoval maximální pozornost. V tom totiž spočívá kouzlo Horáčkova charismatu: umí vyvolat dojem, že je tu pro vás. A není to jen zdání: když člověk zpětně slyší z diktafonu své chaoticky položené otázky, a upřímnou snahu Horáčka na ně podnětně odpovědět, tak to je maso. Velikej rozdíl.

Takhle kurzívou by to možná řekl. On totiž vůbec není zlý herec. Moc dobře ví, jak ve větě zdůraznit to podstatné, jak užívat hyperbolu. Úplně jiná rétorika, než ta od ztuhlého a nepřesvědčivého mentora z prezidentských debat. A když se do toho Horáček skutečně položí a vypráví, že jestli je to poctivé, tak to musí stačit, tak máte minimálně další tři dny chuť být také tím perfekcionistou, co bere věci vážně. Co má na víc. To je sakra pěkný. Protože v nestrukturovaném světě nekonečných hyperobjektů a odcizené post-ironie je potřeba občas slyšet, že něco musí stačit.

 

* Proč nám nebyl hloupý ten vtip s pikolem? Protože podstatnou součástí Horáčka je důraz na čin. Dej kůži do hry, neřeš blbosti jako název kafe a jednej. A nám se tohle líbí.

Stále nemáte dost? Správně. Přečtěte si rozsáhlejší zdůvodnění užití termínu pikolo a hráčství vůbec – zde. Pouze pro otrlé.

Jo a: chyběla vám v rozhovoru otázka na Petra Hapku? Tady ji máte:

Q_ Rozhovor s Michalem Horáčkem musí mít otázku, která se Hapky alespoň letmo dotýká. Nás by zajímalo, jestli vidíte rozdíl mezi géniem a řemeslníkem, který si vše odpracuje. Nebo jsou to stejné věci?

A_ Je to rozdíl. Hapka byl řemeslně slaboučkej. Když skládal, tak používal klavír a neuměl všechny tóniny – a to ho strašně omezovalo. Kdyby byl v mládí usilovnější a líp se naučil hrát, tak by skládal ještě lepší muziku. Ale, jak je vidět, není to to nejpodstatnější. U umění jde o něco jiného. Důležitá je inspirace, která se vám nějak dostane. Ten dar. Hapka nikdy nepracoval. Někde po bytě leštil měděné svícny a třeba ho při tom něco napadlo, tak svícen odložil a šel si to přehrát na klavír.

A pak jsou tu lidé, třeba Karel Svoboda. Nesmírně pracovitý člověk, který opravdu měl rituál: vstal, snídaně a jdeme ke klavíru. Jdeme skládat. A proto toho taky udělal mnohem více než Hapka. Ale nepamatuju si, že by mě píseň Karla Svobody opravdu dojala.

Q_ A vy? Když jdete psát, sednete po snídani ke stolu, anebo čekáte, až se to prostě objeví?

A_ Ono vždycky záleží, jak se člověk otevře. Říkal jsem si například, že udělám Český kalendář. Tak do toho zkrátka jdu. Napsal jsem dvě tři balady a už přicházely další, samy…

Něco jiného je, když dostanu zadaný úkol. Napsat esej. Tam není žádná zvláštní invence. Publicistiky jsem v životě napsal tolik, že ji teď můžu tvořit na jakékoliv téma. Nechci se vytahovat, prostě najdu si ty prameny, setřídím je, podškrtám, vyberu, sestavím. Ale to není umění, to je jenom jako… řemeslo.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *