Psát na okraje Tripu od Tao Lina

Tao Lin – výrazná postava americké mladé literatury  – napsal subtilně-osobního průvodce psychedeliky pro osamělé. To je velmi záslužná práce. Chvílemi jsem byl z Tripu nadšený, s odstupem si ale říkám, že s tak otevřenou myslí mohl Tao napsat lepší knížku.

[na doporučení Taova vrstevníka. Sám četl jeho jinou knihu, zmínil ale novou o psychedelicích. Z rychlého googlení jsem pochopil, že je Tao jednou z hlavních postav tzv. Alt Lit. To je nesourodá skupina mladých lidí, kteří jsou odkojení internetem. Z toho vychází styl jejich často velmi osobního psaní literatury, která mnohdy působí jako příspěvky na blog. Publikují v zinech, vydávají vlastní ebooky. Inu alternativní & dejte mi tu knihu!]

{Delší text s osobní vklady. Proto psát na okraje.}

Newyorčanu Taovi je čtyřiatřicet, když na kalifornské zahradě botaničky a drogové aktivistky Kathleen Harrison poprvé vidí živou rostlinu konopí. Pravidelně přitom hulí snad už čtvrtým rokem. Stejnou dobu systematicky užívá psychedelika – LSD, houby a DMT. Den po obhlížení zahrady je hned od rána zhulený a kdesi zapomene telefon s nahrávkami rozhovoru s Harrison. Chtěl z nich uplést konec své autobiografické knihy.  Ztráta ho netrápí. Přemýšlí, v čem bude život bez mobilu lepší. Po letech odcizeného bloudění životem konečně cítí cosi jako smysl. Tady tahle Červená knihovna: verze 2018 – milénialové končí. Já byl dojatý.

To me, the world remains a terrible place, worthy of all the negative attributes I’ve called it in the past. But I’m now gratefully convinced it’s also awe-inspiring and excitingly bizarre and complicatedly magical, a place of easily accessible wonder and pervasive, explorable, feelable mystery.

Trip je rešeršně-deníkovým záznamem o tom, jak Tao do bodu neznechucení životem došel. Před pěti lety to byla úplně jiná písnička. Vyšel mu sice třetí román Taipei (2013), jeho život je ale jak vystřižený z waveovsko-a2larmovského vyprávění o kapitalismem drcené městské duši, která nezná nic než odcizení. Možná tak tlak na výkon.

V překladu do jazyka chemie to neznamená nic složitého: alprazolamy na úzkost & amfetaminy na to, ať  se člověk dokáže trochu soustředit a něco napsat. O životě s těmito a dalšími chemickými protézami je, jak jsem pochopil,  částečně onen román Taipei. Ten jsem nečetl. A možná jsem jím měl začít, katarze by totiž byla větší.

V Tripu už Tao popisuje svou obrodu, snahu o zbavení se návyků na výše zmíněné špatné drogy (Xanax atd.), které jej z jeho defaultního sebepohrdání a osamělosti stahují do ještě temnějších vod sebepohrdání a osamělosti. Katalyzátorem Taovy očisty jsou dobré drogy (LSD, konopí atd.) a jejich poznávání skrze dílo Terence McKenna, který se stává jakýmsi jeho duchovním otcem (mimochodem to byl bývalý manžel zmíněné Kathleen Harrison). McKenna je v roce 2000 zesnulý spisovatel a světově snad nejznámější psychonaut, nebo jak nazvat autora dnes-už-memu Five Dried Grams in Silent Darkness. Napsal pěknou řádku knih, na YouTube je plno jeho přednášek, což byla jeho specialita: vzal si mikrofon a vyprávěl. Popisoval třeba to, jak si lidstvo osvojilo jazyk skrze psilocybin v houbách a další podobné věci, kterým by přízemní člověk nevěřil, ale kdo se někdy rozpustil, tomu přitom zasvítí oči.

A to je celé.

Tao ve svých očíslovaných odstavcích extrahuje a míchá myšlenky McKenna, další rešerše spojené s drogami a svoje deníkové zápisy dokumentující užívání konopí / kofeinu / LSD / DMT /  psilocybinu.

A to je celé.

***

Co je na tom dobrý a co je spíše slabší:

Dobrý je, že ta kniha u mě naplnila smysl čtení hnula mnou. Když pominu počáteční drogové FOMO, kdy jsem měl chuť vyběhnout do ulic našeho německého maloměsta shánět DMT, ať už jsem konečně trochu woke, tak jde hlavně o dvě věci.

První je moje vnímání konopí, druhou je moje ochota zveřejňovat osobně laděné věci. Ta nebyla velká, protože jsem si říkal, že nejsu žádnej Imre Kertész, ale tady Tao-exibicionista jím taky co do schopnosti psát rozhodně není, byť oba teda napsali Kroniku jedné proměny, a stejně to solí, tak co já bych nemohl.

A tím se dostávám ke konopí, protože právě Kertézse jsem četl pod jeho vlivem a doslova fyzicky mě zvedal ze židle, jak jsem byl do rytmu jeho slov ponořený. V životě jsem nečetl nic lepšího, říkal jsem si, což možná pak trochu opadlo, ale v tu chvíli to byla neskutečná hlubina a stále dokážu při pořádném nádechu ucítit na patře ozvěny těch sakrálních pocitů (čtěte: literatura pod vlivem konopí získává nové rozměry). To Tao byl v tomhle trochu zívačka, k čemuž se ještě dostanu, ale proč tu historku s Kertézsem kromě podobnosti podtitulů zmiňuju, je skutečnost, že taky mám nějakou zkušenost s konopím.

A Tao mně ji donutil promyslet a snad i překolíkovat můj vztah k oné bylině. On sám ji aktivně začal poznávat až v pozdních dvaceti a snad po vzoru McKenna (jeho rutina: vstal každý den v šest hodin, udělal si kafe, vytřel podlahu a začal hulit hašiš), do toho skočil rovnýma nohama a pálil taky celé dny. Účinky přitom shledával jako povzbuzující empatii, kreativitu, fyzickou aktivitu, pečlivost, klid.

Tedy opak toho, co mu říkala kultura popisující lenost, nezájem, zapomínání, neproduktivitu.  

Na což bych mu řekl, ano, ale ty jsi očividně nikdy neměl toho správného spolubydlícího, se kterým bys mohl střídavě koukat na Family Guye a hrát FIFU, abys poznal, jak dokáže konopí být líné!

Co tím ale chci říct: je kouření konopí a kouření konopí. A je potřeba vědět, že Tao je dospělý muž, co žije výsostně samotářským životem člověka, a nemá na práci nic moc než psaní a zvládání proměn nálad (ne že by to bylo málo). A v tomhle případě – dle mého – dává užívání konopí skutečně smysl (a mnoho lidí by řeklo, že dává smysl skoro při všem, ale jak říkám: v případě této knihy se nevydáváme za hranice života v samotě).

Nemusí jít přitom o celodenní rauš, naprosto stačí večerní seance, která mě osobně – roztěkaného studenta / občas mediálního pracovníka, jímž každý den protékají řeky různě podstatných informací dokáže usadit do zpět do těla, že si pak – nedokážu to popsat jinak připadám jako  člověk. 1 Zhruba takhle:

Velmi krátký úvod do večerního konopí:

Večerní konopí ukončí formálně den. To je ve světě, kde se těžko hledá hranice mezi prací a volným časem, úžasná věc. Jeden můj učitel končí hodiny tím, že několikrát klepne pěstí do stolu a řekne Dík2  Symbol toho, že hodina je pryč. Konopí tohle umí perfektně. Věci přestávají být fatálními, vše co se stane, bude už jenom navíc.

A pokaždé je to dobrodružství. Byť často velmi drobné a z jisté perspektivy směšné: třeba si náhle pustíte video z dronu, který zachycuje sklizeň kukuřice. Je fascinující. Nebo se vydáte ven na obhlídku hoodu, který má najednou úplně jinou závažnost, je třpytivě přítomný.

Co je při výběru těchto malých dobrodružství zásadní, nepotřebujete k nim vůli, což je po dni nejasných úkolů, promýšlení priorit a přemlouvání sebe k akci, velmi osvobozující. Řízení převezme zvědavost, takže třeba sáhnete po knížce, co máte už dva měsíce na stole a furt se vám do ní z důvodu neznámého nechtělo. Často s ní v tento moment navážete vztah. Klidně se i velmi přirozeně dostanete v myšlenkách k denním shitům, které ovšem díky nové perspektivě ztrácí svou neobjemenutelnou hustotu a jsou možné promyslet. Pozornost, pravda, není dlouhá, ale i v onom kratším úseku je možná šíře a hlavně spojování nečekaného.

Všechno tohle se teoreticky sbíhá u skutečnosti, že myšlení pod vlivem konopí neběží po sedimentovaných drahách automatizovaného každodenního života. Dokáže pak nehierarchicky věnovat stejnou pozornost okrajům a marginálnímu, jako tomu původně hlavnímu.

Velmi často jsou ony myšlenkové asambláže z odstupu skutečně přihlouplé, ale nepochybně se v nich najdou i zrna.

A navíc a to hlavně se člověk celou dobu pohybuje v rozpoložení žasnutí a údivu.

Takhle mě to donutil Tao promyslet. Dík.

A co Tao sám (jde o poslední kapitolu, kde při návštěvě Kathleen Harrison přechází do třetí osoby a celé se to jazykově stane měkčím, beletrističtější a celkově se to velmi hodí k hřejivému konci smíření):

He was caffeinated and cannabinoided to feel at his most social and curious and lively and charming, his least troubling and joyless. In the past, this required not-small amounts of benzodiazepine, amphetamine, and caffeine; afterward, he’d feel terrible, suicidal. Now it could be achieved on low to moderate amounts of caffeine, smoked cannabis, and ingested cannabis; afterward, he often felt pleasantly tired and existentially reinvigorated.

Tolik k tomu, co jsem si z knihy vzal pozitivního. Teď přijde rozprava ambivalentní až kritická. Když jsem psal, že Trip je trochu zívačka, narážel jsem na jeho styl psaní. Je to suché jako polní cesta v létě 2018. Což není nutně na škodu: ona subtilnost zabraňuje riziku New Age hyperbol o zásadní změně života po užití DMT. Drogy nikomu výrazně necpe, popisuje pouze svou proměnu.

Jenomže právě popis proměny a drogových zážitků je pro mě místem, kde mohl jít Tao hlouběji. A nechci mu vyčítat něco, co nezamýšlel: osobně bych dokonce řekl, že literatura není nejpřiléhavějším médiem pro sdílení psychedelických zážitků. Taková halucinace zvuků známá jako hudba, nebo třeba film, tam se vjemy z časů intoxikace dají přiblížit ve větší míře, řekl bych. Přesto: pokud  nám už řekne, že měl od roku 2010 zhruba osmdesátkrát různé dávky LDS, tak by mě hergot zajímalo, jaké to bylo a hlavně jak s onou zkušeností naložil.

Za tuto mělkost, a toto je pouze moje teorie, může Taova metodologie psaní literatury. Někde jsem četl, a zdroj ztratil, že pro předchozí knihy nedělal zvláštní rešerše. Místo toho projížděl svůj gmail a hledal, co komu napsal uplatnitelného pro knihu.3 Tady rešerše dělal viz McKenna a velmi průměrný úvod do současné popularizačně-vědecké debaty o drogách , k osobním archivům ovšem dle mého čtení přistupoval velmi povrchně a telegraficky. Tehdy X gramů toho. To je škoda. Doufal jsem ve větší ponory.4

Pokud už se pustí do barvitější analýzy, je z toho subjektivně nejhorší pasáž knihy. Předlouhý popis zkušenosti s DMT, který se v archivované podobě smrskne ve vykreslení post-DMT schízy z toho, že přítomná kamarádka je ze CIA, je vyloženě frustrující.

Což mě vede k tomu, že jsem mu rozhodně neměl koukat na Twitter a tamní 9/11 was inside job zprávy a anti-vakcinační propagandu. Během prvních pár jointů, kdy najednou tolik věcí dává smysl, jsem si taky říkal, že na mnohých konspiracích něco je, ale z toho už jsem snad vyrostl. A taky bych řekl, že pokud někdo považuje současná města za chemickou past, tak by možná měl zvažovat, zda trávit všechen čas v New Yorku. 

On je zkrátka Tao v něčem trochu otravný kecal. To já znám.5 

Vraťme se ale ještě na začátek a já dovysvětlím, proč šlo o záslužnou práci. Pomůžeme si oblíbenou kvízovou otázkou marxistů “co je současné opium lidstva” a odpovědí marxisty z nejmilejších: Slavoje Žižeka. Populismus a opium samo, říká. Samozřejmě nemíní opium, ale kupy prášků na spaní, proti úzkostem, tráva, koks, všemožná emka — tohle všechno strukturuje životy tolika z nás. Emoce outsourcované do chemie, říká Slavoj. A mně připadá, že je tahle životní proměnná i přes svůj význam stále docela tabu.

V biu každého druhého instagramu visí Coffee Lover, ale kdo – mimo Reddit – otevřeně mluví o systematickém užívání Xanaxu, trávy, koksu. Rapeři. A dál? Ano, posouvá se to, deprese a antidepresiva jsou tématem progresivních médií stále častěji, máme tady občas něco o psychedelicích (byť často přerámováno do ludwigovského narativu konce prokrastinace)… Ale stále je to dle mého zbytečně senzitivní téma.

A že Tao tuhle bublinu mlčení, kdy všichni něco bereme, ale radši o tom nemluvíme, nebo předpokládáme, že ostatní přeci taky vědí, takže mluvení není potřeba, velmi civilním způsobem propichuje, to je záslužný. Někomu osamělému nebo otrávenému nesmyslností života – a že takových lidí v naší individualistické společnosti je – by se ta knížka určitě mohla hodit. 

(Že mu vyšlo na konci rovnice kuřte weedeček, je to dobré, to samozřejmě podepisuju.)

 

  1. Tedy ne pouze Turingův stroj, kterým zpracovává informace, ale člověk se všemi různými vjemy, city, pocity. []
  2. Ondřej mě v této souvislosti upozornil na velmi přiléhavé německé slovo: „Nepřeložitelný ‚Feierabend‘ je přesně tím. Znamená: ok a od teď seru na povinnosti. Nejdu spát nebo nedělat nic, ale začíná jakýsi předěl. Feierabend může začít klidně v poledne.“ []
  3. Už déle nosím v hlavě [a jistě to někdo už dávno dobře popsal], že každý den necháváme spoustu online stop, které po vytěžení a urovnání do trochu lineární podoby mohou být svébytným dílem. Jeho kusy lze navíc už předem prohnat sociálními sítěmi, což znamená připoutání pozornosti, ale taky ověření virality myšlenky, jak tuhle techniku popsal v rozhovoru na Wavu Václav Janoščík. []
  4. Po přečtení knihy jsem narazil v Reportérovi na článek spisovatelky a hudebnice Evy Turnové, ve kterém velmi plasticky popisuje podivný život po užití psychedelické ropuchy. Tam ty ponory jsou, řekl bych. []
  5. Nejlépe celou knihu shrnula Barbora K., když jsem ji požádal o korekturu: “Sebestředný týpek, co nemá rodinu a co na práci, vyměnil chemku za hulení a přijde mu to cool. Gratuluji.” A já se s tím tak píšu. []

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *