Internetové diskuse jsou plné Hitlera. Nejde ale nutně o argumentační faul, spíš tím získáváme fascinující vhled do iracionálních základů naší morálky a uvažování.
Proč internetové diskuse tak často směřují k Hitlerovi? „Xenofob Trump se chová přesně jako Hitler”, zní zleva. „Sluníčkářka Merkelová jen pokračuje v tom, co načal Hitler. A levičácký odpůrci Brexitu jakbysmet”, je slyšet naopak zprava.
Jsme tak zoufale neoriginální, že veškerou debatu o politice musí utnout přirovnání nacistickému diktátorovi, koncentrákům nebo převzetí moci NSDAP?
Tohodle bizarního jevu si všiml už v 90. letech Mike Goodwin: „Čím déle se vine online debata, tím více se pravděpodobnost přirovnání k Hitlerovi blíží jedné.” Na vině ale nebude jenom internet, na argument reductio ad Hitlerum si stěžoval už filosof Leo Strauss v 50. letech.
Nechme teď stranou, kde všude se tahle přirovnání objevují, a jestli je to vždycky argumentační faul. Lepší je se zeptat: Proč se to vůbec děje?
Hitlera používáme v diskusích tak často proto, že je to určitá kotva. Až na malé skupinky hlupců v naší společnosti nezpochybňujeme, že je Hitler esencí zla. Pokud se podíváme, jak fungují naše morální a politická přesvědčení, pak zjistíme, že je tahle triviální shoda na Hitler = špatně zatraceně důležitá.
Abychom docenili, proč je to tak význačné, je nutné začít u fungování naší morálky. Zkuste se nejdřív se zamyslete nad tvrzením: “Při použití ochrany není na incestu nic špatně.” Velká spousta lidí řekne něco jako ‘Tak počkat.’ Nezvládne už ale pro svoje pozastavení, znechucení dát racionální důvody. Protože padá argument narodí se vám retardované dítě!, zůstanou jen neúspěšné pokusy rozumu vysvětlit tu pachuť.
Pointa, kterou tento příklad zjednodušeně ilustruje, se dá shrnout: soudíme intuitivně a rozum se tyto bezprostřední emoce jen snaží obhájit jako obzvlášť urputný advokát. To je jeden z principů fungování morálky, ze které odvozujeme svá politická přesvědčení.
První poznatek tedy říká: nerozhodujeme o tom, co je správné, vždy zcela racionálně. Že navíc podvědomě straníme informacím, které potvrzují náš názor (confirmation bias), už jste asi slyšeli. Pojďme si tuhle zkreslenost našeho vnímání palčivých témat rozebrat ještě trošku hlouběji. Nejenže dáváme přednost intuici a informacím, které odpovídají našemu světonázoru – svá přesvědčení si hýčkáme ještě dalším způsobem.
Vezměte si rozdíl mezi rytířem proti islámu Jiřího Jiskrou a diplomatem ve Francii Petrem Janyškou. Jiskra se v dokumentování zhoubnosti muslimské přítomnosti vydal do Paříže. Co tam našel, jsou ošklivá předměstí plná Arabů a Senegalců, dusné čekání na riot, multikulturní dystopie.
O Paříži psal i Janyška – v komentáři v Lidovkách (Takový obyčejný pařížský den, 14. 6. 2017) říká, že média ukazují zkresleně na úpadek sladké Francie. V jeho zkušenosti je Paříž naopak čisté město bez graffiti. Funguje tam perfektně školství, lidé se chovají uctivě. Důvěra je všudypřítomná.
Co tyhle příklady ukazují: pro názor, kterému chceme intuitivně věřit, nám stačí jednoduché (nezřídka jen jedno) potvrzení. Rozum se zeptá můžu tomu věřit? Může Jiskra mozek věřit, že je Paříž multikulturní dno? Ano, najde v realitě příklad, který podporuje jeho pohled. Může Janyška věřit své představě? Úplně stejně.
Co se týče názorů, se kterými nesouhlasíme – tam přemýšlíme přesně naopak. Tentokrát se ptáme Musím tomu věřit? Tedy hledáme jediný příklad, který cizí světonázor vyvrací. Musí Jiskra věřit pohledu Janyšky? Rozhodně ne, podívej na tohle ghetto. Musí Janyška věřit Jiskrovi? Ne, tady šoféři autobusu div nesmekají klobouk.
Proto: Nemusíte se vůbec zabývat Robejškem, ten člověk opsal asi kus svojí práce. Nemusíte věřit dobrovolníkům v uprchlických táborech, tady je video, kde nevděční migranti vyrvali vodu pomahačům a předstírali pláč. Anebo naopak uprchlíky rádi mít můžete, třeba jste potkali alespoň jednoho skvělého muslima. Můžete věřit v selhání Merkelové, protože Silvestr v Kolíně nad Rýnem.
Dosavadní argumenty vychází z knihy The Righteous Mind psychologa Johnatana Haidta. Shrnutě říkají: intuice má navrch před rozumem, ten pouze obhajuje naše pocity. Našemu přesvědčení navíc stačí jediný příklad, proč může věřit své pozici, a stejně tak jeden příklad, proč nevěřit protivníkům. Pokud máme po ruce internet, znamenají tyhle poznatky nekonečnou munici důkazů, proč je váš světonázor ten správný. Jak na tohle pasuje Adolf?
Jak už jsem psal na začátku: on je určitou kotvou. Jak jde o Hitlera, všichni se shodnou: co dělal, je naprosto špatně. Malé odchylky budou existovat, ale nic moc lepšího, na čem bychom se bez ohledu na přesvědčení shodli, nemáme. Hitler je vzácný axiom ve chvíli, kdy je nemožné při libovolné debatě slyšet: ‘Máte lepší argumenty, pletli jsme se.’ Kvůli intuitivní povaze naší morálky se to prostě nestává. Vždy existuje na dosah prstu nekonečná zásoba důvodů, proč můžu věřit sobě a vám věřit nemusím. Nacisté jsou naopak výjimečným ‘konsenzem’.
Nastíněné fungování části našeho přesvědčení samozřejmě není bezmocným rozhozením rukou, ústícím v relativismus. Rozum může porazit intuici – třeba v dlouhodobém měřítku, při skutečné empatii. Stejně tak se některé světonázory budou zakládat na pravdě mnohem víc. Ale co na tom vlastně tak lpíte? Tenhle dogmatismus, to mi připomíná Hitlera.