Říjen 19 II

Nová média

Fat Cat Art

Něco, nevím co, mi přijde rozkošného na otylých kočkách. Stejný vkus má i Světlana Petrova a na její stránce Fat Cat Art dává pádné důvody, proč si máte myslet něco podobného – do desítek, stovek kanonických obrazů zakomponovala zrzavého kočičího basťocha.

(Nezapomeňte proscrollovat až na konec k modernímu umění!)

Řekneme vám, co číst. Úsvit newsletterů

On je to sice text, ale svým zájmem o medialitu se hodí do této kolonky. Matouš Hrdina pro Finmag výborně shrnul, proč jsou newslettery vynikající distribuční platformou, & přidal několik tipů, koho odebírat. My tam zatím nejsme, ale jdeme nahoru.

Kdo dnes používá teletext? V Česku ho mají pořád rádi třeba sázkaři

BBC končí s teletextem, v Česku ho stále měsíčně sjíždí 700 tisíc mediálních fajnšmekrů, říká v rozhovoru pro Lupu vedoucí teletextu Jan Zeman.

Audio

Against the Rules

Doporučovat Michaela Lewise je řehole. Umí pronikat do hloubky jako málokterý novinář, zvládne psát nesmírně poutavé bestsellery a jeho témata jsou namátkou: hypotéky, statistika, dění na ministerstvech energetiky a zemědělství.

Pro jednou je ale potřeba věřit obalům jeho knížek, když na nich píšou recenzenti o tom, že měli na konci slzy v očích, nebo že autor engages both heart and mind. Kdo viděl film The Big Short, natočený podle Lewisova stejnojmenného díla o pádu Lehmann Brothers, tak to rozechvění moc dobře chápe.

Nejnovější Lewisův počin je ovšem podcast. V Against the Rules je tématem úpadek archetypu soudce a řekněme pouze to, že každý díl dosahuje kvalit jeho knížek. Poslechnout si musíte buď díl o “posledním” Leonardově obrazu, nebo prapodivný příběh akademika, který stál za výzkumy pro Cambridge Analytica a jejich údajně zkázonosným dopadem na volby v roce 2016. Příjemný, jemně elitářský diskurz included.

1619

Projekt The New York Times Magazine s názvem 1619 se ohlíží na čtyři sta let od prvního zavlečení Afričanů do Severní Ameriky a nabízí nové vysvětlení toho, co znamenalo samotné otroctví i snahy o nastolení rovnosti. V řadě esejů mimo jiné tvrdí, že snaha o emancipaci černochů byla a je naplňováním principů napsaných v Ústavě, jejichž dodržováním se bílí Američané zabývali, řekněme, neochotně. A že otroctví a s ním spojené hospodářství bylo klíčové pro nastartování amerického kapitalismu. Celý projekt doprovází výpravný podcast.

Není přitom lehké doporučit jen jedinou epizodu. Zkuste ale ze seznamu vybrat třeba tu o hudbě (epizoda #3), anebo fest dojemnou o černošských farmářích, kteří v posledních letech kvůli pokoutné bankovní praxi ztratili svoje bydlo (dvoudílná epizoda #5).

Proti pohledu, který na historii nabízí 1619, se mimochodem vymezila levičácká bašta Jacobin. Zpochybňuje kupříkladu ústřední roli otrokářské ekonomiky v proměně Spojených států v supervelmoc. Pro podnětný beef klikejte tu.

Aneta vybírá hudbu

Country skladby mají v české kolektivní paměti místo výrazné jako málokterá další hudba. Neotřesitelný institut zpěvníku Já, písnička do našich hlav navěky zapsal slova ať už přetextovaných amerických klasik z dob občanské války, nebo původních tuzemských hitů. Jonáš Kucharský ostatně v A2 psal, že country hudba “má u nás v mnoha ohledech k lidovosti daleko blíž než valašský skanzen.” Globální hudební trendy ukazují na návraty ke kořenům a i v Česku můžeme sledovat, jak hudebníci tenhle “folklor” postupně znovuobjevují. Letos tady vyšly hned tři desky, které stojí za pozornost.

Dingo // Dingo

Nejčerstvější z trojice je říjnová debutová deska pražské kapely Dingo nazvaná Dingo. “Moc jsme nad tím nepřemejšleli, prostě country hraju od dětství a přišlo mi to upřímnější než si říct, že začnu hrát metal,” říká jeden z členů v posledním díle pořadu Špína. Což tezi o tom, že country je v našem kulturním kontextu přirozený hudební jazyk a jen jsme si to doteď odmítali přiznat, potvrzuje beze zbytku. Přiznaně kostrbatá angličtina a stadionové hity. Naživo za pár dní třeba v pražské Varšavě.

Wabi Experience // Wabi Experience

Wabi Experience jsou na první poslech od country na míle daleko. Z hitovek českého country hrdiny Wabiho Daňka totiž za pomoci mikrosamplingu poskládali ambientní album. ,,Co na Wabi Experience asi překvapí nejvíc, je svíravá úzkost, která se deskou line. Možná se nachází i v originále, jen jsme ji tam dříve neslyšeli,” píše ale v profilu Karel Veselý. Naživo v dohledu nic, na ohlášení koncertů můžete čekat aspoň u klipu.

Šimanský & Niessner // Tance neznámé

Šimanský & Niessner do českého prostředí přinesli snivý hudební styl nazvaný americký primitivismus. Spíše než o jednohlasem zpívatelné písničky tady jde o styl hraní na kytaru. Táborák u totemu na chatě v Posázaví by ale jejich Tance neznámé doplnily báječně.  Jejich hra je naživo meditativní a hladí po duši, k vidění a poslechu třeba zde.

Text

Od přirození v esejích Škvoreckého až po paniku z #MeToo

Deník N začal vydávat víkendovou přílohu Kontext N. Ideální čtení pro nudné lidi, kteří mají v pátek už přečtený celý Respekt. Co do světonázoru tedy očekávejme Karlín, viz překlad prachbídně neobjevného eseje od Anne Applebaum (velmi podobný piece přeložil vloni, haha, Respekt. Tehdejší kritika Matěje Hona platí na oba texty).

Ve stejném čísle ale byl i jeden článek výborný. Publicistka Karolína Kašparová se vydala do archivů 90. let, aby přinesla podstatný střípek pro pochopení tuzemských debat nad #MeToo. Má to myšlenku, má to zdroje, vzácný úkaz.

A Million People Are Jailed at China’s Gulags. I Managed to Escape. Here’s What Really Goes on Inside

Kterak Čína stabilizuje Ujgury. Uprchlice z tamního gulagu popisuje pro Haaretz trhání nehtů, pravidelná znásilňování, testování farmak, vyznávání se z hříchů a provolávání lásky prezidentu Si Ťin-pchingovi. V “převýchovných táborech” je celá desetina příslušníků etnické menšiny. Velmi nepříjemné čtení.

Bring Back “Yuppies”

Radosti “sdílené ekonomiky” podraží, píše v souvislosti s neudržitelným modelem Uberu, WeWorku a dalších městských cool-shitů Atlantic. A Slate dodává: well, už teď si ho může dovolit akorát – slovy ČRo – nastupující kosmopolitní třída. Takže pro ně přestaňme používat příliš obecný pojem milénialové. YUPPIES to jsou.

Když jsme u těch generací, tak dva pěkné články pískaj’ konec Xkám (1965 až 1985). “No living generation has shown less interest in changing the world. As a result, no living generation looks wiser today,” píšou Financial Times. “To be Gen X was to be disaffected from the consumer norms of the 1980s, but to be pessimistic about any chance for social transformation. It was to be ironic, skeptical, deflating of pretension and authority, detached from social movements and political parties alike,” čteme na Dissentu. Skoro bych řekl, že to sedí i na zdejší Xka.

The Insane, Unholy Life of John McAfee

Životopis Johna McAfeeho můžete začít číst jako příběh o pohádkovém zbohatnutí. Klasické matro z Forbesu. Když McAfee skrze svoje antivirové programy vydělal obrovský balík, mohl se zavřít na soukromý ostrov, nebo vstoupit za ANO do pražské komunální politiky. Dopadlo to malinko jinak.

Nechci přitom prozrazovat všechny kapitolky, kterými si od konce 90. let McAfee prošel a kvůli kterým se vymyká… tak nějak všemu. Jeho život ve střední Americe a zapletení do nájemných vražd, útěk před úřady a prozrazení polohy kvůli fotkám reportérů VICE, předstírání infarktu, kandidatura na prezidenta za Libertariánskou stranu a mnoho, mnoho dalšího. (Oceňte také, prosím, rozkošný design stránek 256 kilobytes!)

In the village, McAfee went full Breaking Bad on the poor people there and set a curfew at 8pm. He also opened up a police station, his own one. He didn’t want no cops at the police station, though – his security was supposed to be doing that job. He was calling his guards “hit men”, and would talk about perhaps taking over the Belize government. People there seemed to have been legitimately afraid of him, and he was bribing cops left and right, too.

(Epizodku s velrybami v článku raději vynechali. Tomu rozumím, všichni lidé se zbytkem morálky by měli učinit to samé.)

Video

Fajnšmekrem dřív než to bude cool. Druhý Serial Killer vyhráli Rusové a český webseriál o kyberšikaně

Komu chybí seriálové matro, nechť se obrátí na Ednu a v-denním-životě rozhlasového redaktora Toma Kremra, který vyčerpávajícím způsobem shrnul letošní ročník brněnského festivalu Serial Killer.

Pivo

Na nádraží v Pardubicích čepují v krásném prostředí bývalého bufetu moc dobrá piva. Tamní pivovar Bahno vaří spodně i svrchně kvašené pivo, zpoždění jsou úžasná, felení Na plovárně s Markem Ebenem hadr. 

To je vše. Budeme rádi za kritiku či sdílení. Každá zpětná vazba dobrá, to je jasné. Kdo chce další Přílohu přímo do emailu, tak zvažte přihlášení níže.

S láskou Jakub & Ondřej



Říjen 19 I

Text

Tři sestry postmoderních válek

Někteří autoři jsou grafomani, jiní píšou zřídka. A pak je tu Radan Haluzík. Dekádu pokrýval občanské války na Balkáně a další dekádu o nich přednášel na univerzitách po celém světě – a až loni z toho vznikla knížka Proč jdou chlapi do války. Ta se příliš nezabývá vzpomínkami a popisy šarvátek. Je to mnohem lepší – Haluzík přichází s vlastní teorií toho, jak se lidé dostávají do extáze, která se projevuje tu občanskou válkou, tu zvoněním klíčemi na náměstí. Kdo nechce číst pětiset stránkovou knížku, musí si zavdat alespoň tenhle shrnující rozhovor.

Nikdy nedostavěný sen

A nové Haluzíkovo bádání je rovněž lahůdka. Díky grantu mohl navštívit předměstí od Ghany, Libanonu po východní Evropu. Soustředí se přitom na jednoduchou věc: motá se kolem podnikatelského baroka. Nakoukněte do obýváků pompézně šeredných zámečků a osudů, díky kterým vznikají.

Nobelovu cenu za literaturu získali Olga Tokarczuková a Peter Handke

Handkeho dvě knihy vydalo v překladu naše oblíbené Rubato, takže: četli jsme. Doporučení na vlastní nebezpečí: je to krátké, ale číst se to moc nedá. Teda dost obtíženě. Viz kraťoučká poznámka na blogu k Úzkosti brankáře při penaltě a malinko delší a lepší k Velkému pádu. Mimochodem pan Handke podle vyjádření Salmana Rushdieho a Slavoje Žižeka, tedy dvou lidí, kteří korektností skutečně netrpí, není úplně etický vzor a sympoš.

K paní Tokarczuk snad jen, že se na Knihy Jakubovy samozřejmě už nějakou dobu chystám, ale 800+ stran, eh. Více nevíme. Akorát jsme viděli Přes kosti mrtvých, což na základě její knihy zfilmovala Agnieszka Holland. Jsou v tom srny vražedkyně a Miroslav Krobot.

David Klimeš začal vydávat newsletter

Analytik a publicista David Klimeš (nyní Aktuálně) viděl náš počin, tak to taky zkusil. Až na to, že my děláme celej život hovno, umíme jen dělat rap a hulit hydro, a Klimeš je asi nejlépe informovaný novinář u nás. Kde většina publicistů shrne pěnu dní do únavně předvídatelného konce, tam jde Klimeš o dva řády dál a přinese tvrdé informace, které téma nasvítí z nového úhlu. Viz např jeho poslední Kellner. Kdo chce znát základní pohyby na českém politickém, energetickém a byznysovém poli, nechť čte Klimeše. Třeba skrze newsletter.

Mimochodem Klimeš připomíná zájem Kellnera o TV Nova (viz Hlídací pes), což považuje za “asi nejzásadnějším tématem tohoto podzimu.” Zajímavé věci se ale dějí i kolem České televize: neschválené výroční zprávy, nestandardní setkání generálního ředitele s poslanci, příští rok se mění 6 radních z 15, bude mnoho legrace – viz dlouhodobě Médiář.

Against Against Billionaire Philanthropy

Scotta Alexandra a jeho asi-aktuálně-nejlepší-blog bychom mohli sdílet furt. Jeho červencový piece se ale obzvláště hodí ke kauze Home Credit & UK. Karlovka kromě způsobení všeobecného trapna udělala medvědí službu soukromému financování, které by se tolik šiklo. Předtím než naši levicoví přátelé sežerou bohaté, bychom je (míněno bohaté) mohli naučit pouštět účelově chlup. Vláda totiž není vždy ten nejlepší distributor peněz.

“George Soros donated/invested $500 million to help migrants and refugees. If he had given it to the government instead, would it have gone to some more grassroots migrant-helping effort? No. It would have gone to building a border wall, building more camps to lock up migrants, more cages to separate refugee children from their families. Maybe some tiny trickle, a fraction of a percent, would have gone to a publicly-funded pro-refugee effort, but not nearly as much as would have gone to hurting refugees.”

V archivu ale samozřejmě i rozdílný pohled na charitu, takřka klasiku. Šťavnatý beef na Člověka v tísni: Strážci postkomunistického dobra.

Připomínáme: nakladatelství Karolinum má celý říjen 30 % slevy na všechny své tituly. Doporučujeme zkontrolovat hlavně edice Limes (Kittler, Butler), Politeia (Mouffe & Laclau) a Myšlení současnosti (Petříček) [odkazujeme na Databázi knih, protože na vlastním webu, smutný lol, nemají vše].

Video

How The Shawshank Redemption Humanizes Prisoners

Videoeseje o srdcových dílech kinematografie – filmy i seroše. Po první epizodě zjistíte nepříjemnou věc: i vašeho favorita nejspíš Pop culture detective strhal na kusy. Přešlapy, kterých si při tom všímá, pramení z docela-daleko-nalevo spektra, a tedy nemusíte souhlasit se vším. Přinejmenším prvních pár epizod ale znamená podnětné, zábavné pohoršení se nad různými sexistickými ohavnostmi, kterých jste si nejspíš nevšimli, a které už nepůjdou nikdy odvidět.

(Vždycky přitom nejde o kritiku. Tak jako v případě videa, které linkuju.)

Až přijde válka

Jestli tohle zapadne, tak s námi fašouni zaslouží zamést. Slovenský dokument Až přijde válka se nejprv tváří jako sonda do života kluků, kteří si chodí hrát do lesa na vojáky – a stát se nemůže rozhodnout, jestli mu to vadí.

Brzy se ale rozvine úplně jiný příběh. Z filmu se stává studie růstu narcistního, mladičkého vůdce. Tu díky šikovné kameře nebo pozapomenutému portu, tu díky exhibicionismu se dostáváme do hloubky jeho psychiky. Vidíme pracovitost, nejšerednější machiavellismus… Tohle už není dokument, ale antická tragedie.

(Téma podobné jako Svět podle Daliborka. Až přijde válka obsahuje podobně esteticky potěšující detaily. Ale krom toho i závažnost, o níž se Klusákovi ani nezdálo.)

Zvuk

#22 Marchel

Podcast Heavyweight je zářící hvězda svýho žánru. Jonathan Goldstein v sobě snoubí brebentící úzkostlivost Woodyho Allena se zcela neironicky dojemnými příběhy. Ty se točí vždy kolem nějaké minulé křivdy, ranění a je potěchou sledovat jejich rozplétání amatérským, ale zároveň mimořádně zábavným psychologem.

Vybraná epizoda Marchel přitom nevyniká jen touhle směskou. Goldstein reflektuje i podstatu svého pořadu a správnost nahlížení na minulost jako na místo, ze kterého se porůznu vynořují různé bolesti.

Několik epizod Heavyweight se objevilo v čerstvém soupisu 66 podcastů, které vás spolehlivě rozpláčou. Vydal ho Bello Colective, který sdružuje tvůrce audia a sepisuje pečlivě kurátorované tipy na poslech.

Chtěli jsme mít v newsletteru taky hudbu. Té ale rozumíme bídně. Jsme až nehezky závislí na funkci Discovery na Spotify, takže napospas algoritmům. Sad. Požádali jsem proto Anetu Martínkovou, milovnici perlivého vína aka Margo, ať nám doporučí tři věci, které mají něco společného.

Aneta se odpíchla od nové nahrávky Nicka Cavea, aby ukázala jeho a další cesty, jak se hudebníci vyrovnávají s truchlením. Heavy shit na úvod, ale nám to nevadí.

Nick Cave & The Bad Seeds // Ghosteen

“Kreativní lidé v životě vyhledávají pocit úžasu. A trauma nás o schopnost žasnout nad věcmi může připravit,” řekl Nick Cave v odpovědi na dotaz fanouška, jestli je po smrti svého patnáctiletého syna schopný začít psát nové písně. „Moje přemýšlení nad texty se změnilo od základu. Myslím, že jsem našel způsob, jak se z traumatu vypsat, ale zároveň se úplně neodvrátit od skutečnosti, že zemřelo mé dítě. Po nějaké době zkoušení jsem zjistil, že lidská představivost se může dostat přes osobní a dopracovat se k údivu.“ Výsledkem je deska Ghosteen, která vysílá fascinující a hlavně naděje plnou zprávu o tom, že i lidé sklíčení osobní tragédií můžou nalézt své klidné místo na světě. 

(Citace pochází z webové zpovědnice Nicka Cavea nazvané The Red Hand Files,což je mimochodem pozoruhodné čtení. Hudebník tady otevřeně odpovídá na velmi velmi intimní dotazy fanoušků a dostává se třeba k tomu, jak jeho psaní v průběhu let ovlivňovaly drogy, jak svými písněmi ubližoval ženám nebo jaký je jeho postoj k hraní koncertů v Izraeli )

Sufjan Stevens // Carrie & Lowell

“Když mi byly tři nebo čtyři, nechala nás ve videopůjčovně,” zpívá Sufjan Stevens ve skladbě Should Have Known Better z desky Carrie & Lowel. Mluví o jedné z nešťastných vzpomínek na svou matku, která ho kvůli těžké psychické nemoci opustila v útlém věku. Carrie Stevens v roce 2012 zemřela a hudebník své zatím poslední album věnoval právě meditaci nad jejich vzájemným vztahem. Napříč intimní nahrávkou vyjmenovává osobní démony, které si kvůli ní nese životem, zároveň ale dochází k tomu, že matka udělala dobré rozhodnutí. 

Hodinu a půl dlouhý koncertní záznam desky, doporučujeme nakoupit kapesníčky a jako do libreta občas nakouknout na Genius. Bude to hluboký zážitek.

Cymbals Eat Guitars // Lose

Do třetice nostalgie. Frontmana kapely Cymbals Eat Guitars Josepha D’Agostina dohnaly vzpomínky na smrt kamaráda ze střední a v roce 2014 se z toho vypsal na desce Lose. Na vzteklé nahrávce plné momentek z dospívání hudebník přemýšlí nad smrtí i vlastním stárnutím. “Jsme víc než jen maso?” vyzpovídává se ze svého strachu. Východisko? Poctivě archivovaná a utříděná paměť (třeba v podobě hudebního alba) může pomoci člověku se přes kritické období dostat a posunout se někam dál, v případě D’Agostina směrem k dospělosti.

(Naživo ještě o něco urgentnější.)

Událost

Masaryk Seminar Series

MUNI dělá pěknou věc: zve docela zásadní oborové persony, aby zpravili brněnský lid, co je nového ve vědě. Na českých univerzitách člověk snadno získá pocit, že tady jen velmi těžko přičichne k “západní” vědě, tohle je alespoň fajn ochutnávka. Mají i pěkný web a videokanál. Doporučuje náš zvláštní brněnský zpravodaj Tom.

To je vše. Děkujeme za pozornost, budeme rádi za sdílení či zpětnou vazbu. Další Nedělní přílohu posíláme 27. října. Kdo ji nechce minout, nechť nám poskytne email a my mu ji spolehlivě doručíme.