Krize mezi copingem & přiznáním Ls

Každá krize má dvě osy: přiznávání ztrát a jejich (budoucí) odmítnutí — ať už skrze popření, nebo odpovídající strategii. Existují tedy čtyři různé odpovědi. Tady jsou.

[Abstrakt: Memetická analýza krize v Česku v únoru 2021 postavená na matici z psychologizujících pojmů definovaných 4chanem a Fortnitem. Zdroj dat: několikaměsíční doomscrolling a poslech Vinohradské 12.]

Internet v posledním letech hojně využívá dva pojmy, které se hodí pro naši nynější krizi: Cope a Take the L.

Coping odkazuje na tendenci odmítat bídný stav věcí, místo jehož uznání člověk přijímá konejšivější výklad. Jde o psychologický mechanismus, který má různé výklady, jak ukazuje i poměrně rozsáhlé heslo na české Wiki. Kanonický online výklad ale pochází od milých lidí z 4chanu, kteří všechno — jak skutečné zavírání očí před zmarem, tak i jakoukoliv docela upřímnou snahu o trochu důstojný život — označí právě za cope. Chtějí tím říct to, co vždy: nic nemá smysl, jsi piča.

Jsi piča / jsme v piči, podívej se proto pravdě do očí —  a uznej prohru. Ztrátu. To označuje onen druhý pojem: take the L (loss), který zpopularizovalo druhé hlavní město internetu: hra Fortnite.

Obojí jako vždy časem přijali i staří lidé, takže to na Twitteru kvete účty shromažďující coping MAGA-lidí nebo záměrně i nezáměrně přiznaná Ls novinářů, furries, coomerů.

Coping a Ls stojí v digitálním výkladu víceméně v opozici. Na opačných pólech jedné osy. Žijeme ve světě ztrát, které buď popíráme, nebo je v jejich nevyhnutelnosti přiznáme. Ve druhém případě jsme sice za loosery, aspoň si ale nic nenalháváme. Cope není dobrý, říká internet.

Ve skutečnosti ale v opozici být nemusí, ba dokonce by to tak být ani nemělo. Potřebujeme totiž obojí.

Potřebujeme přiznávat ztráty (Ls), abychom mohli odmítnout (cope) ty budoucí.

Obojí má tedy svou vlastní osu. Vzniká klasický kompas, který ukazuje, že coping není apirori špatně, jak tvrdí 4chan.

[Čím víc uznání ztrát, tím výš. Čím víc odmítání ztát, tím víc vpravo. Číslování kvadrantů po směru hodinových ručiček.]

Coping je palivo jednání. Strategie. Příběh!

Pokud totiž uznáme ztráty, aniž bychom měli strategii (a odpovídající příběh) pro jejich budoucí překonání, skončíme v nihilismu. Jak píše jeden moudrý komentátor na YouTube: pokud nemáme coping, zbývá akorát provaz.

Pokud ke copingu ale sáhneme příliš brzy nebo účelově, pokud místo uznání dosavadních chyb, proher a ztrát budeme rovnou vyprávět konejšivý příběh, nebude potom naše strategie odpovídat situaci — a jsme skutečně v piči.

Tady je konkrétnější podoba kompasu.

Q1 uznává, že jsme v píči, stav přijal ale tak moc, že ztrácí vůli pro jeho zlepšení. Rezignace, doomerství.

Q2 uznává, že jsme v píči, ale odmítá budoucí ztráty. Pojmenovává a současně nabízí plán, ke kterému se dá přidat. Přitakání životu.

Q3 neuznává, že jsme v píči, realitu překresluje na růžovo. Vědomě či nevědomě, Q3 nenabízí reakci odpovídající skutečnému rozsahu ztrát, které tak pravděpodobně budou ještě narůstat.

Q4 je v píči tolik a z tolika důvodů, že nemá kapacitu vyhodnocovat stav reality, rozsah krizových ztrát, natož se aktivně podílet na omezení těch budoucích. Případně na obojí kašle.

Tady je Česko: únor 2021.

Smyslem postu není úplně konkrétně ukazovat aktuální dynamiku, viděli jste osy, to je to hlavní, ale přesto pár příkladů:

  1. Kvadranty spolu neustále hrají o výklad (rozsah a rozložení dosavadních ztrát) a nastavení procedur (překonávání budoucích ztrát), kdy se obojí neustále vzájemně ovlivňuje.
  2. Zásadní kvadrant Q2 v Česku reprezentují hlavně jedinci (Kulveit) nebo výzkumné týmy (cerge-ei, PAQ). Ne však česká vláda, která má kruciální vliv na výklad i procedury.
  3. Vláda patří dlouhodobě do Q3. Neuznává ztráty odpovídajícím způsobem, což vede k neodpovídajícímu copingu. To zvětšuje reálné ztráty. Stále dokola.
  4. Q4 se pro absenci vládního Q2 na způsob lokálně odpovídajícího Německa (jasná komunikace, jasně fungující kompenzace, pozitivní motivace) nechce či nemůže ke Q2 připojit, byť právě tam potřebujeme co nejvíc aktérů.
  5. Frustrované Q2 dosud tlačící na Q3 stále častěji přechází do Q1.
  6. Q1 není ve své rezignaci na coping nutně špatné, protože bychom neměli podceňovat schopnost “nekurvit to ostatním”, která je v pandemii poměrně zásadní. To je ale záležitostí hlavně jednotlivce.
  7. Problém je, když Q1 ve své nihilistické podobě začne převládat jako kolektivní výklad.
  8. Do Q1 teď míří, zdá se podle tendence rozvolňovat v čase nárůstu případů, česká vláda, která se doposud pohybovala hlavně v Q3. Dochází lůžka i copium — měníme společenskou smlouvu na silnější pes mrdá, zachraň se, kdo můžeš.
  9. Kapitulace na hodnoty pohánějící coping (ochrana lidského života).
  10. Q4 roste, lidé umírají.

Potřebujeme silné Q2. Vyhodnocovat otevřeně ztráty, předcházet a překonávat budoucí.

Máme tragicky slabé Q2 — a je to selhání vlády, která nezvládá vyhodnocování a nenabízí odpovídající strategii a příběh, ke kterému by se chtěla připojit kritická masa.

GG.


(a pochopitelně silné Q2, které má jednotící tendence, není vždy dobré, neboť uměle vyvolávané krize [Soros nám působí ztráty, potřebujeme proto výjimečné prostředky pro jejich překonávání] dobře slouží k politikám, které nejsou demokratické. Toho se mnozí komentátoři báli i tentokrát. Naše krize ale není umělá.)