Fakin rozečteno

Knihy, které mám rozečtené a rád bych je jednou dočetl. Bída tohleto.

 

Marek Švehla — Magor a jeho doba

Friedrich Kittler — Gramofon Film Typewriter

Janoščík, Likavčan, Růžička (eds.) —- Mysl v terénu

Simone Weil — Tíže a milost

Pavel Barša — Paměť a genocida

Georges Perec — Život návod k použití

Paulina Bren — Zelinář a jeho televize

Helena Bendová, Matěj Strnad (eds.) — Společenské vědy a audiovize

Jaroslav Hašek — Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (III-IV)

Walter Benjamin — The Storyteller

Pierre Bayard — How to Talk About Books You Haven’t Read

Ernesto Laclau — On Populist Reason

Jean Baudrillard — Screened Out

Sheila Fitzpatrick — Ruská revoluce

Philip Roth — Americká idyla

Liou Cch´-Sin — Problém tří těles

David Foster Wallace — Consider the Lobster and Other Essays

Friedrich Nietzsche — Radostná věda

Peter Handke — Velký pád

Sarah Perry — Every Cradle Is a Grave: Rethinking the Ethics of Birth and Suicid

 Venkatesh Rao —Crash Early, Crash Often

Tereza Matějčková — Hegelova fenomenologie světa

Nigella Lawson — How to Eat

Vilém Flusser — Za filozofii fotografie

 

Géza Csáth – Čarodějova zahrada

Čarodějova zahradaČarodějova zahrada by Géza Csáth
My rating: 4 of 5 stars

Ona je to vysoce esenciální otázka: není lepší než sto let všemožně mírnit utrpení bytí, raději deset let věnovat opiu, aspoň chvíli žít pro žití, a pak „složit hlavu na ledový polštář věčného zániku?“

Nevím, nemám odvahu k rozhodnutí. Géza Csáth (1887-1919) ji měl. A tak může Jan M. Heller ve výborně doplňujícím doslovu psát, že „Csáthovy snové, halucinační a alkoholické vize nejsou lacině eskapické, ale ukazují směrem kupředu, tam, kam nelze dohlédnout omezenou perspektivou bezútěšné existence jeho současnosti a kde partikulární osobní prožitky překračují své hranice k obecně platné výpovědi“.

Nedlouhé povídky, některé na jednu stránku – jako třeba Pohádky se špatným koncem – mají často skutečně špatný konec. Tak mimochodem. Bez zbytečných řečí, moralizování, lehce deskripní příběh a najednou přichází smrt. Je čas jít.

Ale nejde než zabít, když brášku Richarda postihne černé ticho. Posteli leželo malé slabé dítě a já ještě teď slyším, jak se černé ticho směje. Kdo je tu blázen?

Géza Csáth? Možná. Ostatně ve 32 letech ukončil svůj život. Do té doby stihl být bravurním spisovatelem, lékařem, psychonautem, feťákem, vrahem své manželky.

Neustálý rozpor. Sen a bdění, ironie a mrazení, pochopení a odpor, slast, perverze a sadismus.

Skvělý počin nakladatelství Runa. Objeveno díky mysliteli a překladateli Josefu Fulkovi (citoval jsem již u Sedmé funkce jazyky) a jeho recenzi v A2 (27.4.2016).

View all my reviews

Flann O´Brien – U ptáků plavavých

U ptáků plavavýchU ptáků plavavých by Flann O’Brien
My rating: 3 of 5 stars

Číst o tom, jak Púka MacPhellimey z čeledi ďáblíků mrzačí mladíka, který jej svým psaním vytvořil, je zábavná věc, jenomže do téhle pozdní části jsem se celý upocený dostal po asi osmi letech od otevření U ptáků plavavých.

Takhle: vůbec nepochybuju, že se jedná o tzv. Velkou Knihu, zásadní kus, vysoustružené dílo soustředěného ducha, místy je to navíc pořádně vtipné, tedy zejména pokud jste Ir, případně znáte tamní kulturu, protože pak se to dá číst, řekl bych, jako jejich Švejk, tedy zásadní kus národní kultury, který říká mnohé. Že by to ale ve mně – ne-Irovi a obecně neználkovi – udělalo hlubší rýhu, to úplně ne, spíše jsem byl rád, že už to mám za sebou.

Čímž neříkám, že si to v pozdním věku nedám znovu, pochopil jsem z toho docela málo, občas se ztratil v postavách, prolínání jazykových, časových, místních rovin, ze kterých je tenhle postmoderní román z dob hluboce modernistických poskládaný… Takže mně nezbývá než pokývat obdivně hlavou směrem k překladateli Martinu Pokornému, kvůli němuž jsem to ostatně četl, někdo kdo překládá od Woolfové přes DFW po Derridu, se přeci musí vyznat, říkal jsem si, a tady zase ukázal kvalitu, protože jazykově je to našlapané jak zimák v první lize, když tam přijede Kladýnko s Jardou, neskutečná práce s dialekty a historickým jazykem a tak dále, ale jak říkám: pokud nemáte načtenou většinu Rubata – a nejste velká fanynka irské literatury – sáhněte zatím po něčem jiném a tohle si nechte na dlouhé podzimní večery, jestli někdy v životě přijdou. Když ne, tak je tu stále pivko, v případě spisovatele Trellise porter, a na to se dá spolehnout.

Když se život nedaří, je toho moc,
a přes všechnu snahu s tím nemůžeš hnout,
když zítřek vypadá černě jak noc –
NA PIVKO SE MŮŽEŠ SPOLEHNOUT

Když kapsa je prázdná, a pokud si vsadíš,
kůň sotva dokáže doběhnout,
když dluhy jen přes sebou valíš,
NA PIVKO SE MŮŽEŠ SPOLEHNOUT

 

View all my reviews

Samin Nosrat – Salt, Fat, Acid, Heat: Mastering the Elements of Good Cooking

Článek vyšel na Heroine, tak tam klikněte.

Tady akorát nechám část, co se nevešla. Dává to smysl, jsou to kecy navíc, na druhou stranu šlo o první impuls k napsání textu. Vycházím z nejskvělejšího sborníku Medienwissenschaft. Východiska a aktuální pozice německé filozofie, který vyšel díky editorské práci Kateřin Krtitlové a Svatoňové.  

„Myšlení v síti je jednou z nejpodstatnějších lekcí, co Nosrat dává. Pro její rozvedení si musíme na chvilku odskočit od plotny k výzdobě kostela. Na obou místech nám jde o následující: šikovná síť či rozvrh dokážou být velmi užitečným nástrojem vedení a kontroly. Výjimečný umělec (nebo kuchař) totiž není pouze „génius“, vysvětluje teoretik médií Bernhard Siegert, on musí zároveň být pořádný řemeslník, co ovládá soudobé techniky a postupy. To rozhodně platí pro italského malíře Masaccia, který roku 1425 v kostele Santa Maria Novella ve Florencii začíná pracovat na své fresce Svatá trojice. Výjimečná věc. Masaccio totiž vyfikl první známou malbu podle pravidel centrální perspektivy.

Dokázal to díky zapomenuté — a tehdy znovuobjevené — technice ptolemaiovského síťování map, které pracuje s délkovými a šířkovými stupni. Ty umožňují tvořit opticky konzistentní mapy nebo taky síť-rozvrh na zdi. Do uhlíky vyznačeného rozvrhu pak může Massacio i na dvourozměrném povrchu namalovat fresku přesně podle pravidel perspektivy.

Nosrat ze svých čtyřech elementů vytváří síť, jejíž smysl je při troše představivosti podobný. Tedy vede nás a je díky ní možné „prokázat chyby a předepsat opravy,“ jak poznamenává Siegert. Chybí osvěžující kyselost, příliš pomalu smažené — tedy nekřupavé, opomenuté nasolení předem. Pohlídejme si tohle, říká Nosrat, a naše vaření bude chuťově vyvážené a konzistentní. Konzistentně výborné.“

A takhle vypadaj‘ ilustrace. Kvůli nim rozhodně doporučuju tištěnou knihu, v Kindlu jich je mnoho k nepřečtení, což je škoda.