Month: March 2019

Marshall McLuhan je pro mediální vědu nedostižný vzor: inspiruje ji, ukazuje jí cestu, definuje její působení – podobně jako tuhle větu jistá vágnost.

McLuhan má současně problém. Z jeho myšlenek přežívá jen výseč a ta je šeredně překroucená. Koncepty globální vesnice, horkých a chladných médií nebo medium is the message stále žijou: ale myslím si, že McLuhana už nikdo doopravdy nečte. Veliká škoda. Tyhle koncepty, který se člověk naučí na test– to je jen odrazovej můstek. Nejdřív k němu, stojí za to.

V podstatě všechny McLuhanovy koncepty říkají: média zásadně proměňujou svět – a nejde o jejich obsah. Každé z médií zvrátí naše smysly: jejich zapojení, utlumení, rovnováhu mezi nimi. Třeba knížky: nezáleží, jestli čtete Ziburu anebo cokoliv. Důležité je, že nás knihtisk naučil orientaci především na zrak. Naučil nás očekávat uniformní písmena. Odstup od věcí, racionalitu. Harlekýn na babčině stole není romantika: je to exemplář zlověstného nástroje, který na čas vytrhl západního člověka ze vší přirozenosti do mechanického, horkého světa.

A takhle McLuhan pracuje. Začne s víceméně seriózním konceptem – a potom s jeho pomocí vysvětlí s nevídanou divokostí úplně všechno. Číst jeho text po padesáti letech je samozřejmě horská dráha. Tu ho jeho dobrodružství zavede k vnímavému proroctví, tu k vážně-dalšímu? poznatku o životě divochů.

Ať máte představu. Médium auta je demokratizující: vytváří z nás všech šlechtu, každý se stává ve svém voze rytířem. Americká kultura je nejvizuálnější, nejmechaničtější: proto jsou tamější ženy nejkrásnější ze všech (a pro Evropany zároveň nesnesitelně loutkovité).

Vedle toho působí veliká spousta jeho náznaků (použiju to slovo, ano) prorocky. McLuhan předvídá Amazon i Google Calendar a ukazuje, že pro orální Rusy je nejsilnější zbraní zasévání idejí. Je to jako na skládce. Vedle šuntu se válí skvělé kousky. Myslím, že Jak rozumět médiím se tak hodí spíš k hospodskému tlachání než akademické analýze. A největším přínosem je důraz kladený na onen neviditelný vliv médií. Začnete si všímat, jak se kvůli Messengeru promítají oči a hlas našich blízkých do každé naší akce a myšlenky. A proměňuje zážitek z čtení existence Goodreads? Já nevím.

//náhodná citace z knížky: “Když ve třicátých letech miliónová vydání comics zaplavila mladé lidi kalužemi krve, zřejmě nikoho nenapadlo, že emociálně je násilí miliónů automobilů v našich ulicích nesrovnatelně hysteričtější než vše, co kdy bylo vytištěno. Kdyby se všichni nosorožci a hroši světa sešli v jednom městě, nemohli by ani zdaleka vytvořit takové ohrožení a explozívní intenzitu, jakou dnes a denně zakoušíme s výbušnými motory. To se od lidí vskutku očekává, že všechnu tu sílu a explozivní násilí budou internalizovat, že tedy s nimi budou žít, aniž by je kompenzovali a vyvážili jakousi formou fantazie?”

A “Moralismus je v technologických záležitostech až příliš často pouhou náhražkou pochopení.”

Jsem ignorant, anebo ksakru jaktože jsem tuhle knížku neznal?

 

Považte: Doktor Faustus je životopisem Nietzscheho, pokud by se narodil jako skladatel. Stejně tak rozpracovává původní Faustův mýtus z šestnáctého století. Podává zprávu o umírání Německa, o jeho zrození a paktu s ďáblem a ještě jedné smrti. Půjčuje si motivy Dürera, jazyk Martina Lutera i vážné hudby. Je to mistrovství a samotným autorem nejoblíbenější dílo nobelisty Manna.

Well, ta ona neznámost: nejspíš ani já nikomu o téhle lákavé směsce neřeknu: tohle je potřeba číst! Není. Zaslouží si to stejně tak jednu hvězdu. Těch 550 stran příjemně neplyne, ne, jsou hutné jako hrudky zkaženýho mlíka.

Všechna ta poselství šla předat pěkně přímo, na pozadí příběhu o velikém, fiktivním skladateli. Nebo mohl být autor nepřístupnější, a do textu vmíchat i odborné pasáže, které dokreslí příběh i kulisy Německa první půlky dvacátého století. Anebo to mohl být Mann.

Když má chuť na patnáctistránkový monolog o neproniknutelných detailech klasické hudby, o kontrapunktech, polyharmoniích a italském názvosloví – a právě v tom jsou ona zmíněná poselství – tak je dostanete. Dostanete je v těžkém jazyce, v němčině Martina Luthera, a i překlad vyžaduje pomalé, soustředěné čtení, jen aby to člověk stejnak nepochopil. Takových meziher je *hafo*.

A potom to Mannovi stejnak patolízalsky odpustíte. Evropa se v Faustusovi vyčerpává grandiózně, není to uondané chcípání jako u Houellebecqua. Nový barbarismus se vítá s boucháním šampaňského. A tu je další důvod, že knížku nikomu nedoporučíte k prostudování. Aby ten další třeba pochopil zrod fašismu. Protože – co byste mu tak řekli? Nepadne ani slovo o rase, o vůdci, o levici nebo pravici. Něco se tu jasně rozpadá, Německo a Evropa jsou unavené a o sílu se hlásí dravé síly a v románu to cítíte, jenže to nečtete mezi řádky, možná mezi každým třetím schovává jedno písmenko, jednu notu.

//Překladatel Hanuš Karlach je nadčlověk; a na rozdíl ode mě umí aji shrnout pro knížku klíčový střet dvou sil. První je Respekt, druhý jsou trollové.

“Jedna postava reprezentuje křečovitý útěk k tradicím vzestupné, humanistické fáze měšťanské existence, k níž však už chybí adekvátní společenská aréna, a tedy tato varianta nutně zkomírá v privátním ústraní, v lamentující pasivitě, ve starosvětské, obřadně nechápavé ustrašenosti.

Druhá postava symbolizuje neuhýbavé vědomí úpadku, dezintegrace, rozplývání dříve koherentních a navzájem funkčních elementů dějinného údobí započavšího někde v reformaci a existujícího smysluplně dnes už jenom v osamělých ostrovech stranou hlavního historického a hledání cest ne-li zrušením, tedy obejitím onoho břemene úpadku, jež znemožňuje účelné a tedy v tomto případě umělecky plodné existování; a z dopuštění autorovy neúprosné logiky nalézá takové východisko v silách, které všechno pozitivní přivádějí nakonec do zhoubné pasti.”