Existují čtyři možnosti, jak může člověk naložit se svým pozdně mladistvým kánonem.
Člověk mezi 17 a 21 lety zjišťuje, že dokáže myslet, a to díky zvláštnímu druhu knih právě k tomu určených. Jde o Hello, World! knihy, která člověka nadějí prvním skutečnou zkušeností vědomí, jeho tíhou a milostí, jeho rozpínavostí.
Patří mezi ně Stopařův průvodce po Galaxii, romány Ayn Rand nebo „metaforické okno do myslí a strojů v duchu Lewise Carrolla“ Gödel, Escher, Bach, píše ve svém vlákně o prvotním zážehu mysli Venkatesh Rao. Jeho výčet je pouze ilustrační, odpovídá jeho vlastní zkušenosti a zase odpovídá jeho době a místu. Sám bych po krátkém průzkumu ve svém okolí doplnil 1984, Stepního vlka, Milana Kunderu nebo Remarqua. A podle některých taky filmy, alba nebo třeba webová fóra.
Na příkladech Hello, Mind! rozbušek ale v tomto textu nesejde. Nezajímají mě ani dopady konkrétních titulů na formující se osobnosti lidí. Chci vědět, jak vypadají následující fáze obecně.
Konkrétně mě zajímá 3. fáze. Ta podle mých výpočtů nastává zhruba po dokončení univerzitního studia, během kterého si člověk odbude 2. fázi. Ta bývá velmi obdobná: člověk si během ní tvoří svůj kánon, svou mapu. Polyká červené pilulky, které vědomí nabyté v první fázi rozvíjí, nebo ho naopak popírají, v obou případech ale člověka usazují v kontextu, nabízí základní rozhled.
Co teď ale s tím, když má člověk svůj mladistvý kánon.
Existují čtyři (idealizované) možnosti, jak s ním naložit. Liší v se jednak v tom, jednak ve své nabídce chlebu a smyslu (tak zjednodušeně označuju na jedné straně uspokojení materiálních potřeb, na druhé sociální uznání a vlastní naplnění)
3.1. Respekt
Mám slušný základ, na kterém chci stavět, říká si první člověk a skutečně to plní. Je to dobrý dělník vědy či médií, který ve svém myšlení už asi nikdy neprojde paradigmatickou změnou. Jeho hřiště zůstává vyrýhované, pohybuje se pouze na něm a může se na něm postupně stát docela vlivným hráčem. Stejně tak ale může myšlenkově nehezky zatvrdnout. Tohle riziko člověku 3.1. ale nemusí vadit. Hraje totiž na uzemí hegemonie, kterou spoluvytváří. Díky tomu i s docela slušnou pravděpodobností zajištěný chleba. Spoluúčast na hegemonii mu navíc dodává i smysl, neboť panuje všeobecné přesvědčení, že dělá záslužnou práci, dělá dobrou věc. Dlouhodobě mu v případě osobní strnulosti a určité antiseptičnosti vlastní scény může nedostatek smyslu hrozit , to ale nemusí nutně vadit, pokud to je vyvážené dostatkem chleba.
Příklad: Ten jeden redaktor Respektu, kterého neznáte jménem, ale někdo ten časopis kromě Silvie Lauder přece musí plnit, nedělá to přitom zle, takže jich asi bude ještě víc, jak by to ten jeden stíhal.
3.2. Londýn
Druhý člověk se svým vědomím ustanoveným ve 2. fázi neuspokojí. Naopak ho radikalizuje, často kontradičně přepisuje. Věnuje se kritickému umění, radikální teorii, špičkové vědě. V tuzemsku má ale problém, že si to nemá s kým narazit. Podmínkou se tak víceméně stává připojení ke globální debatě, část života v zahraničí. Zapojení do globální vrstvy slibuje slušný chleba a neustálý rozvoj nabízí smysl. Člověk ale musí být opravdu dobrý a snad může být takový život osamělý. Už protože člověk spolyká až příliš red pills, které mu svět dost možná ukážou v nehezkých barvách. Na druhou stranu: pokud má odněkud přijít paradigmatická změna i světa samotného, pak nejspíš právě odtud.
Příklad: Ta jedna bývalá spolužačka, která přešla na LSE, kde se věnuje komparativní planetologii, což, pozor, opravdu není přírodovědný obor. Nic jako přírodovědný obor totiž neexistuje.
3.3. Overtonovo okno
Třetí člověk se snaží přihlížením k práci druhého člověka rozšiřovat hřiště, na kterém se pohybuje první člověk. Chce svůj kánon překračovat, zároveň ho uplatňovat na lokální úrovni. Chce zvětšovat Overtonovo okno hegemonie. Je to spíš liška, která zná spoustu věcí (oproti ježkovi, která zná jednu důležitou), což slibuje zábavu. Pohyb v částečně cizím terénu ale může znamenat riziko, že chleba a smysl budou v opozici. Chce dělat tohle, to ale dnes není oceňované, takže musí dělat to, co mu zase nedává tolik smysl. Pokud je ale někdo opravdu dobrá trojka, postupně se alespoň částečně stává jedničkou, tedy rozšiřuje tamní hřiště, kam může pouštět i další trojky, které už jsou zase o něco dál.
Příklad: Michal Kašpárek a ty, kdo tohle čteš, to je jasné.
3.4. Prazdroj
Čtvrtý člověk si nechává kánon fáze 2. jako koníček nebo ho docela úplně opustí. Místo toho jde dělat něco jiného. Ideálně něco v dobrém poměru náročnost / chleba, aby mu zbýval volný čas na smysl. Variant se tady ale nabízí nespočet. Někdo může mít chleba i smysl zároveň: jako třeba Tomáš Drahoňovský, který po letech opouští novinařinu (3.1.) a místo toho jde dělat manažera řemeslných piv (king shit move ofc).
Příklad: Hodně lidí s hodně různými výsledky.