Jsou to dva pěkné příběhy. Formule, kdy se nerd/popleta vyrovnává se světem je vděčná a stejně jako funguje třeba u IT Crowd, tak funguje i u dvojbiografie Alexandra von Humboldta a Friedricha Gausse _Vyměřování světa_. Na téhle rovině je to ‘obyčejný’ rodokaps zaměřený na objevování jižní Ameriky, respektive zpráva o životě matematika, který dobře ví, že se narodil do špatné doby.
Tedy samozřejmě že to není román zcela obyčejný – Kehlman pevně svírá opratě svého vyprávění; anebo je možná drží jen jednou rukou, těžko říct. Tak jako tak působí výsledná jízda ledabyle a suverénně zároveň. (Jak to jazykové mistrovství vzniká, vlastně není důležité.)
A pak je tu samozřejmě ta hlubší rovina. Tedy o čem to vlastně celé je. Já na slepo střílím, že o konci univerzálních géniů, ‘alchymistů’, kteří zkouší všechny své nápady na vlastním těle; kdy nejlepší matematik svojí generace zároveň vyměřuje Německo, zabývá se hvězdami a mezi řečí radí Niépcemu, jak na roztok pro první fotografii. A kdy právě tihle lidé svou vlastní romantickou činností ten starý, kouzelný (a pro protagonisty často nesnesitelný) svět zabíjejí. Že je člověku na konci teskno nepramení z toho, jak Humboldt s Gaussem stárnou, ale že s nimi umírá právě i ta pohádková/šeredná doba.