Month: July 2019

Ukažte mně jiný kus současné české literatury, na které se shodne přeintelektualizovaná studentka filozofické fakulty i její normie babička z vesnice. Dědina od Petry Dvořákové tohle dokázala. Že by ale byla bezproblémové, to samozřejmě není.

Jelikož mě už dávno nezajímají knihy samotné, ale jejich okraje, začnu cestou Dědiny ke mně. Na dědině jsem se narodil a nerad nosil zbytky ke slepicím, protože jsem nedůvěřoval jejich zobákům. A vůbec si nepamatuju, kdy jsem naposledy dostal tolik osobních tipů na knihu. Všechno víceméně lidé z fildy.

To vůbec nepíšu, protože bych chtěl říct, lidi koukejte, někdo napsal o burácích ze vsí i něco čtivýho pro městské fajnofky. Kdepak. Oni totiž všichni původně pochází ze vsi, akorát se tam nudili, tak šli za Keňou s vysokou aciditou do Brna, aby zjistili, že život je nicotný i tam. Docela pravidelně se ale vrací o víkendech za rodinami domů. Jejich nadšení tedy berme jako ověření myšlenkové platnosti textu Petry Dvořákové – prošla jejich estetickými nároky, ale i faktickými.

Když pak klasická babička z Vysočině – kam je situována Dědina, k čemuž se ještě dostaneme – jedné z kamarádek dodá, že to takhle chodí, pěkně to napsala, tak máme extra štempl a Dvořáková nám div nebourá postmodernu, podle které neexistují sjednocující narativy.

Dvořáková vykresluje více-či-méně pokřivené charaktery lidí, na nichž jsou stále velmi vidět pozemkově-reformní a normalizační šrámy, nejsou to lidé z ideálů humanitních, kdepak, je tam zloba, závist, zášť, kolik toho tam všeho je! Zatímco oni intelektuálové se považují za součást Západu, sají z jeho struků radostné poznání, ale i kapitalistické úzkosti, tak hrdinové Petry Dvořákové jsou přikováni ke své půdě, ke chlévům svým i cízím, které závidí, nebo se v nich starají o zabijačky.

Protože patřím mezi ty druhé, ale rád se vydávám do vod prvních, tak ocituju Ernesta Laclaua, který píše o dílu Richarda Rortyho Nahodilost, ironie, solidarita. Laclau připomíná, jak se Rorty v jím proklamované post-metafyzické době vyrovnává s otázkami jako je „Proč nebýt krutý“ nebo „Proč být laskavý“. A jsou jím pověřena vyprávění, respektive disciplíny „specializující se na hutnější popis soukromého a osobitého. Tento úkol, o kterém se předpokládalo, že ho mají naplnit důkazy o společné lidské přirozenosti, musí splnit především romány a etnografie, které zvyšují naši citlivost k bolesti těch, kdo nemluví našim jazykem,“ píše Rorty.

Dědina je román-etnografie života na vsi, jejímž obyvatelům mnozí Češi i přes formálně stejný jazyk nerozumí. Jsou pro ně němí, občas je až orientalizujeme, když se ptáme, jak ta splývající masa pitomců může volit Zemana. Empatizující Dvořáková je ukazuje jako konkrétní lidi, aniž by se snažila o jejich obhajobu. Mnohem spíše lze román číst jako kritika, byť to nejspíše není záměrem autorky. Sama Dvořáková v Hostu nabádá k politickému čtení a říká, že tam vepsala Babiše a Zemana. To je skvělé, stejně jako to, že tam neříká nic přímo, ale vše má vyplynout z děje.

Jenže to je na druhé straně ale taky pořádně problematické, protože Dvořákové dědina je hermeneuticky uzavřená, není to abstolutně žádné místo pro politiku ani občasné návraty těch liberálů, na nic zvenčí, takže jestli máme stopovat jejich politická rozhodnutí, tak jedině z jejich pokřivených vztahů. A to z nich stejně nakonec dělá trochu blbce, protože takhle jednoduché to skutečně není.

Co z nich ale jistě dělá blbce, to je jazyk. Takhle na Vysočině nikdo nemluví. Méně je někdy více, měla říct editorka Dvořákové, když psala do Vysočiňanům do úst všechna možná nářečí včetně výrazů z Hané.

Že má ta kniha stále stejný rytmus, takže tam není možná gradace, celé se to trochu slévá, to bych odpustil. Ten přefouklý jazyk ale dělá z těch všech, jejichž tváře se Dvořáková pokusila chvályhodně osvítit, aby na ně viděli i lidi z Prahy, zase tu homogenní hroudu trochu opožděných lidí.

Gellnera samozřejmě dobře znám, protože od něho mám půjčeno přes Gome Credit, ale otevřel jsem ho až na základě doporučení Vaška Postráneckého, skutečně, budiž mu země lehká, Vaškovi myslím, cituji: “Miluju Františka Gellnera, už od puberty. To je pro mě básník všech básníků, takový český Francouz. Toho miluju nade všechno. Mám rád poezii a teď k stáru snad víc než předtím.”

Jelikož jsem laciný narcistní čtenář, tak mi úplně stačí, když někdo řekne, že můj životní styl je ok, a tady František je velmi pro humor, pro lití, život bez práce a bez peněz, v tom se orientuju, takže když dropne následující bars, jsem spokojený.

To je teď celá moudrost moje

To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela radost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.

Četl jsem to v den, kdy jsem se morálně vybičoval, abych dorazil omrknout demošku proti Babišovi, kam jsem dorazil v čase řečnění Dominika Haška, což bych vzal na milost jedině, kdyby přečetl Františkovo

— Ó národe můj! Zdravý je tvůj kořen
a úrodná je půda rolí tvých

— Zázračné klíny dcer tvých úrodné ‘sou
a lůno jejich nezná únavy
Tví syni v srdcích lásku k vlasti nesou a lásku ke krásnému pohlaví.

— Můj národe! Pln křepkosti a síly
překonáváš slavně kruté zápasy.
Zavlaje hrdě prapor rudobílý
s lvem bílým, který má dva ocasy.

to ale neudělal, takže jsem šel rovnou do hospody pokračovat ve čtení

Boj o život a blaho jednotlivce,
za ideální statky národa
hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce,
umění, syfilis, svoboda.

Já byl spokojený.

Já jsem nadšený. Bych už ani nevěřil, že narazím na úplně normální knížku, kde jsou nějaké postavy, ty postavy dávají smysl, je mezi nimi nějaký dialog, který nemusí být vůbec nutně vyslovený, ostatně mnohé tam není přímo řečeno, přesto lze sledovat záměry autorky, no nádherné tři dny jsem s tím strávil, jakkoliv se mně to asi do paměti hluboko nevyreje, protože to nebyla zase taková řachanda, i když teda konec, kterej krátce a intenzivně graduje, velmi dobré, to je mimochodem taky věc, co jsem dlouho nepotkal, aby se to rozjela směrem, který nebyl zřejmý dejme tomu od druhé strany, takže prostě dobrá knížka.

A mám samozřejmě i literárně-vědné přesahy, takže mohu říct poučku: když píše žena knihu, co se odehrává u jezera, bývá to zpravidla dobré. Ověřeno na dvou zdrojích a to nám lidem od médií stačí. Akorát tady Antwoodová narozdíl od Bellové feministkou je, chudák Bianca, dala jeden blbej piece a všichni jak kdyby zapomněli, že Jezero je anti-patriarchát ekologickej piece, no nic, ale tohle je přesně to samé, teda ten anti a eko, byť vlastně docela jemně, 1972 vibes, v zásadě jediné postavy jsou dvě ženy a dva jejich muži, hádejte, které dvě z těch postav jsou dementní nedocenění kecalové, co si myslí, že jim má patřit svět, i když jsou nuly, no není to těžké trefit, klidně vás vezmu někdy s kamarády na pivo, to napoví.

Vlastně nevím, kdy přesně se to odehrává, akorát vím, že to je v Kanadě a označení Američan je tam největší zloduch a plenič přírody, plus časově to je teda zhruba někdy po Hitlerovi, protože jeho stín se tam občas mihne, to když se potká s tím ekologickým přesahem, tak tam Antwood hází skvělé věty jako “Podobně jako se někteří lidé těžko vyrovnávají s tím, že jsou Němci, je pro mě těžké vyrovnat se s tím, že jsem člověk”. Bum ho.

Úplně nejlepší pasáž, tedy ta, se kterou se ztotožňuju a říkám si pro jednou, jakej roztomitelej lajf to my podobní nežijeme (ne), je ale v první čtvrtině, kdy ta parta dorazí na chatu, kde se to celé odehrává, a zjistí, že se tam vlastně budou nudit, protože tam není elektrika a toto. Tak si říkám, damn, bejt u jezera s mejma lidma, jak říkáme my od rapu, tak už balíme obřího johndeera. Otočím na další stranu a tam na mě mává linka: “Tak co, lidi, nedáme si trochu trávy?”, aby došli do stavu “Pár piv a trochu trávy, legrácky a chytré řeči o politice, zlatá střední cesta; my jsme ta nová buržoazie, klidně bychom teď mohli sedět v rozhlasovém studiu.”

Jarek Nohavica a Pio squat: Já tam byl

Ve skutečnosti to celé je samozřejmě hlavně o existenciálních pochodech jedné mladé ženy, co vyrostla na samotě, ve městě měla dítě, kterého se vzdala, teď dělá velkou — přitom velmi civilní — introspektivní pouť, no prostě tohle bych v životě nemohl zažít, ani mi to žádnej Milan nemůže nikdy říct, takže díky díky, čistá práce, dávám nejlepší tři hvězdy, co kdy mohu dát.

“Já neumím číst!,” citovala s oblibou hlášku Čertíka ze slavného Godardova filmu Princezna ze mlejna jedna dívka, co měla kdysi tu smůlu a musela často poslouchat má pečlivě ošetřená doporučení k četbě. Znamenalo to strč si do prdele.

Až za mnou přijde kolega Handke, ať si přečtu jeho novej kus, tak mu s díky zopakuju, že neumím číst. Stejně bych to totiž nepochopil. Minimálně tohle jsem nepochopil. A to samozřejmě není výtka, kdo jsem já, abych byl proti nepochopitelnosti, když mě to rozrýpe jiným způsobem, jenomže tohle bylo asi příliš avant pro mou zahradu.

Nepamatuju beletrii, kde bych se musel tolikrát vracet a číst odstavce znovu a znovu, abych vůbec dokázal oddělovat věty. Bylo to jako když slyšíte cizí jazyk, kterému lehce rozumíte, ale v proudu řeči to celé začne splývat a člověk je pytli. Jenomže tohle bylo česky, ve výborném překladu Věry Koubové, kterou znáte z překladů toho ufňukánka Nietzscheho.

I když teď si říkám, že snad bych si od něj ještě něco dal, to mi to teda vydrželo dlouho, protože by mě zajímalo, jak to ten chlap dělá, že dokáže tak kondenzovat, že se v tom nedá pobývat, normálně tu bichlu musíte po chvíli zahodit a jít se projít na nejbližší planinu, kde je trochu prostoru. A to nejsou žádné popisy místností, všechno je naopak v pohybu, náš herec jde, potkává město, potkává lidi, potkává celej svět, mění se tempo, míchají se obrazy, co jeho myšlenka, vjem, autorův popis, netuším, po chvíli už člověk neví, kde končí kafe a začíná tonik, takže vlastně nevím, jestli nepsal samé blbosti, protože jak říkám, já to vlastně nechopil, takže smolík, víc nevím.

Skutečný smolík ovšem je, že jsem po tom Handkem teď chtěl sáhnout, že se kouknu, co jsem si podtrhal — a já ho nemám a samozřejmě nevím, komu jsem to půjčil. Existuje horší pocit, než když zjistíte, že vám v knihovně chybí kniha, o které nevíte, kde je?

Tahle hořká úzkost, to je přesně jak čtení Handkeho.