Já jsem nadšený. Bych už ani nevěřil, že narazím na úplně normální knížku, kde jsou nějaké postavy, ty postavy dávají smysl, je mezi nimi nějaký dialog, který nemusí být vůbec nutně vyslovený, ostatně mnohé tam není přímo řečeno, přesto lze sledovat záměry autorky, no nádherné tři dny jsem s tím strávil, jakkoliv se mně to asi do paměti hluboko nevyreje, protože to nebyla zase taková řachanda, i když teda konec, kterej krátce a intenzivně graduje, velmi dobré, to je mimochodem taky věc, co jsem dlouho nepotkal, aby se to rozjela směrem, který nebyl zřejmý dejme tomu od druhé strany, takže prostě dobrá knížka.
A mám samozřejmě i literárně-vědné přesahy, takže mohu říct poučku: když píše žena knihu, co se odehrává u jezera, bývá to zpravidla dobré. Ověřeno na dvou zdrojích a to nám lidem od médií stačí. Akorát tady Antwoodová narozdíl od Bellové feministkou je, chudák Bianca, dala jeden blbej piece a všichni jak kdyby zapomněli, že Jezero je anti-patriarchát ekologickej piece, no nic, ale tohle je přesně to samé, teda ten anti a eko, byť vlastně docela jemně, 1972 vibes, v zásadě jediné postavy jsou dvě ženy a dva jejich muži, hádejte, které dvě z těch postav jsou dementní nedocenění kecalové, co si myslí, že jim má patřit svět, i když jsou nuly, no není to těžké trefit, klidně vás vezmu někdy s kamarády na pivo, to napoví.
Vlastně nevím, kdy přesně se to odehrává, akorát vím, že to je v Kanadě a označení Američan je tam největší zloduch a plenič přírody, plus časově to je teda zhruba někdy po Hitlerovi, protože jeho stín se tam občas mihne, to když se potká s tím ekologickým přesahem, tak tam Antwood hází skvělé věty jako “Podobně jako se někteří lidé těžko vyrovnávají s tím, že jsou Němci, je pro mě těžké vyrovnat se s tím, že jsem člověk”. Bum ho.
Úplně nejlepší pasáž, tedy ta, se kterou se ztotožňuju a říkám si pro jednou, jakej roztomitelej lajf to my podobní nežijeme (ne), je ale v první čtvrtině, kdy ta parta dorazí na chatu, kde se to celé odehrává, a zjistí, že se tam vlastně budou nudit, protože tam není elektrika a toto. Tak si říkám, damn, bejt u jezera s mejma lidma, jak říkáme my od rapu, tak už balíme obřího johndeera. Otočím na další stranu a tam na mě mává linka: “Tak co, lidi, nedáme si trochu trávy?”, aby došli do stavu “Pár piv a trochu trávy, legrácky a chytré řeči o politice, zlatá střední cesta; my jsme ta nová buržoazie, klidně bychom teď mohli sedět v rozhlasovém studiu.”
Jarek Nohavica a Pio squat: Já tam byl
Ve skutečnosti to celé je samozřejmě hlavně o existenciálních pochodech jedné mladé ženy, co vyrostla na samotě, ve městě měla dítě, kterého se vzdala, teď dělá velkou — přitom velmi civilní — introspektivní pouť, no prostě tohle bych v životě nemohl zažít, ani mi to žádnej Milan nemůže nikdy říct, takže díky díky, čistá práce, dávám nejlepší tři hvězdy, co kdy mohu dát.