Září 19 II

Zvuk

Vinohradská 12: Jablonecká bramboračka. Spor o bezpečnostní kamery může rozetnout jen soud, říká novinář Kroupa. Neuvěřitelný příběh primátora za ANO, který je zároveň provozovatelem kamerového systému. Optické kabely položil načerno, záznamy tečou přes jeho servery, firmu má na “krásnou manželku, která rozumí fitness”, po městu chce prachy, aniž by měl smlouvu. Čechia.

–Jablonec je jako špatná gangsterka. Srovnejte s dílem o slovenské galerce, to už úsměv mizí ze tváře.

Reflexe: Historie / Filozofie! : Hranice migrace. Filozof Petr Kouba vykládá o fenoménu romské migrace z Česka do Velké Británie a Kanady. Filozoficky leč srozumitelně o zneviditelňovacích taktikách Romů v Česku, nabývání sebevědomí  na multikulturním Západě, o dohledu státního aparátu a funkci hranic. Kouba odchod Romů sledoval přímo na letišti, vše zaznamenal do knihy Exodus bez Mojžíše.

Doporučuju i další díly filozofických Reflexí. V tomto ohledu mě mrzí, že příští rok nejspíše skončí: nové schéma Vltavy s nimi nepočítá. Řekla mně šéfredaktorka stanice Jaroslava Haladová v rozhovoru pro Médiář.

99 % Invisible: Wait Wait… Tell me! Tradičně dobrý podcast tentokrát o tom, jak nám animace zne/zpříjemňují nesnesitelnost čekání. Bourání domů v Detroitu included.

The Guardian’s Audio Long Reads: The machine always wins: what drives our addiction to social media. Guardian má hezky živě  načtené longready. 

Karel Veselý poskládal na Spotify playlist nejlepších holubích hoven. Toxxx má v říjnu vydat album, výborné připomenutí matra od nejlepšího českého rappera. Viz také dnes-už-klasika Proč Hugo Toxxx není debil.

8. října v Praze zahraje Lingua Ignota, kterou znáte z prvního místa v žebříčku Paliva pro rok 2017. Po tehdejších All Bitches Must Die letos vydala album Caligula. Je pekelná, což je vzhledem k jejímu životnímu příběhu velmi pochopitelné, stačí wiki.  

Text

Thoughts on the planetary: An interview with Achille Mbembe 

Dlouhý rozhovor s kamerunským filozofem, který se proslavil hlavně myšlením o postkolonialismu. V Pocketu jsem udělal dvaadvacet highlightů, tedy podnětné af. Mluví hlavně o nutnosti všeobecné – tedy planetární – postkoloniální perspektivy, která může být zbraní proti přeměně velké části lidstva v datové objekty. Součástí samozřejmě rasismus, politika identit, odstraňování soch. Taky mě donutil hodně přemyslet moje literární plány pro podzim. Nádherné myšlení.  V češtině můžete Mbembeho číst ve sborníku Postkoloniální myšlení IIkterý vydalo v kvalitě jim vlastní nakladatelství tranzit.cz.

– Kriticky se na postkoloniální myšlení i zmíněný sborník dívá naopak Jan Lukavec na iliteratuře. 

Esej Pavla Barši: Slepá ulička antitolitarismu

Pavel Barša kriticky přečetl Velké Historiky Tonyho Judta, Marka Mazowera a Timothyho Snydera, aby vysvětlil, kde je současná hrozba pro liberální demokracii. Ta “nečelí náporu nějakého znovuoživeného totalitarismu, kombinujícího krajní pravici s krajní levicí, ale ‘jen’ oprášenému pravicovému nacionalismu, rasismu, patriarchalismu a morálního konzervatismu.” I tady je místo pro postkolonialismus: evropské elity byli ochotné přijmout Hitlera, pokud by s nimi zacházel vypočítavě jako Britové s Indy. On je ale masakroval jako k černochy a indiány, což je pro Evropany uvnitř Evropy barbarské.

Barša v září započal sérii čtyř sametových přednášek v Městské knihovně v Praze, kde nejprve vysvětloval, jak se v dějinách přelévaly individualistické a kolektivistické cesty k emancipaci. Ještě budou tři, doporučuju. Velmi dobře taky vypadá konference 16. listopadu v DOXu, kde bude mluvit třeba chorvatský filozof Boris Buden. Jeho Konec postkomunismu vydala jako-vždy-ošklivá Rybka. A vychází z něho třeba krásně široký Úvod do studia postkomunismu na webu Sociální teorie.

Snyderovu Cestu do nesvobody pokritizoval taky Tomáš Korda v Hostu. “Když se ‘liberální demokracie ani nesnaží definovat, co je dobrý život’ [Fukuyama] , sama touto svou ‘ctností’ vychází vstříc diktátorům, populistům nebo někomu jako Snyder, který přijde a liberálním demokraciím dobrý život zkrátka nadefinuje — jako boj se ‘zlem'”.

On Flooding: Drowning the Culture in Sameness

Na Longreads přehledně vysvětlují, jak algoritmy určují, co budeme číst, poslouchat, sledovat, jak mění mediální gatekeeping, jak nivelizují a dávají akorát to, co už známe. Antidotum: Nedělní příloha internetu!

Ženy připraví nástěnky a občerstvení

Náš rozhovor pro Heroine s brněnskou historičkou Denisou Nečasovou. Řešíme revoluční rajc, nového člověka a novou ženu i dopady nucené emancipace shora na dnešní myšlení. Nečasová k tématu vydala vloni v Hostu knihu Nový socialistický člověk. Je čtivá a na akademické poměry i moc hezky zpracovaná! Tematicky si také nemohou odpustit odkaz na článek Matěje Spurného, historika z FF UK, který v Salonu Práva skvěle popsal překvapivou nenápadnost nesvobody. “I Klement Gottwald byl člověk a mnoho jeho podporovatelů chtělo jen, aby bylo líp. Žádné zlo se tím nerelativizuje.” 

Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí

Další poúnorový kus, tentokrát kanonická próza, kterou jsem neznal. Pro mě snad literární objev roku. Píšu o ní poznámku na blogu. Tam jsem taky přepsal krátký kus od Bertolta Brechta o klimatické krizi.

 

Video

Kdo pamatuje Jágra v dresu tučňáků a základy ekonomie zná z vyměňování kartiček, musí zaplesat nad připomenutím kouzelné estetiky devadesátkové NHL. 

4chan bývá označován za jednu z nejšpinavějších stok internetu, která zároveň dokázala ovlivnit poslední prezidentské volby v USA. Kdo stojí za webem, který se od 4chanu odštěpil, protože byl ještě zvrácenější zajímavě zpracoval VICE. Hentai nudes těhotné Anne Frank bohužel included.

To je vše. Chcete další Nedělní přílohy internetu poslat na email? Stačí ho zadat do příslušného políčka. Co do formy se možná budou lehce lišit, jde ostatně o pilot. Proto také budeme _velmi_ rádi, když nám někdo napíše, co jo a co ne. Díky!



Bertolt Brecht – Kalendářové historky

KalendergeschichtenKalendergeschichten by Bertolt Brecht
My rating: 3 of 5 stars

 

 

BUDDHOVO PODOBENSTVÍ O HOŘÍCÍM DOMĚ

[snažil jsem se neúspěšně napodobit sazbu]

Gautama Buddha šířil
učení o kole chtivosti, na něž jsme vpleteni, a doporučoval zbavit se vší žádostivosti a vplynout tak bez jakéhokoli přání do nicoty, již nazýval nirvánou.
I ptali se ho jednoho dne jeho žáci:
Jaká je ta nicota, Mistře? Všichni bychom se rádi zbavili vší žádostivosti, jak doporučuješ, ale pověz nám, zdali to Veliké Nic, do něhož pak vplyneme,
je takové jako to veliké splynutí se vším, co stvořeno,
když člověk leží s nadlehčeným břichem v poledne ve vodě,
když líně, téměř bez myšlenek, leží ve vodě nebo upadne do spánku,
nevěda už téměř, že si upravuje přikrývku,
rychle klesaje ke dnu, zdali je tedy tato nicota,
takovou radostnou a dobrou nicotou nebo zdali je tato tvá nicota prostě jen oním Velikým Nic — chladným, prázdným a bezvýznamným.
Dlouho mlčel Buddha, pak pravil netečně:
Není odpovědi na vaši otázku.
Ale večer, když žáci odešli,
seděl Buddha pod chlebovníkem a vyprávěl jiným,
těm, kteří s neptali, toto podobenství:
Viděl jsem nedávno dům. Ten dům hořel. Střechu už olizovaly plameny. Šel jsem tam a zpozoroval jsem, že v něm jsou ještě lidé. Vstoupil jsem do dveří a volal jsem na ně, že jim hoří střecha nad hlavou, vyzývaje je takto, aby dům rychle opustili. Ale ti lidé
neměli, zdá se, naspěch. Jeden se mě ptal,
zatím co žár už mu spaloval brvy,
jaké je venku počasí, neprší-li snad,
nefouká-li snad vítr, je-li pro ně přichystán jiný dům a takovéhle věci. Bez odpovědi
jsem opět vyšel. Tihleti, myslil jsem si,
musí uhořet, dřív než se přestanou ptát. Opravdu,
přátelé,
komu půda ještě není tak horká že by ji raději vyměnil za jakoukoli jinou, než aby na ní zůstal, tomu nemám co říct. Tak pravil Gautama-Buddha.
Ale i my, kteří se už nezabýváme uměním, jak trpně
snášet život,
ale spíše uměním, jak se mu činně vzepřít, a přicházíme s rozličnými návrhy pozemského rázu a učíme lidi,
jak mají setřást lidské trýznitele, i my prohlašujeme,
že těm, kteří
tváří tvář vzlétajícím eskadrám bombardérů klimatické krize
se ještě sálodlouze vyptávají,
co zamýšlíme, jak si to představujeme
a co se stane po převratu s jejich pokladničkami
a svátečními kalhotami —
prohlašujeme, že těmto lidem
nemáme téměř, co říct.

Marxističtější prózu jsem v životě nečetl. Příznačnou budiž cesta, jak se ke mně dostala: Brechta nám doporučovali na FF UK (ukažme klidně prstem na Josefa Šlerku) & já tento kus následně zcizil v jedné hospodě. Pivo měli dobré, ale po svrchně kvašené 14° mě druhý den bolela hlava.

Nejzábavnější je poslední kus. Tzv. naučná hra, ve které soudce osvobodí kupce, který zastřelí svého pomocníka. Kupec totiž podle soudce jednal v sebeobraně, nemohl “předpokládat kamarádský čin od nosiče, kterého, jak přiznal, týral.” Navíc nosič náležel ke třídě, která “v den zúčtování mohla jedině získat”.

Takže tak. Zbytek zapomenu, něco si od pana Brechta ale ještě přečtu.

Hodnocení: su na tenise a místo klimatické krize tam má slovo KAPITÁL ofc )))))))))))))))))))))))

View all my reviews

Josef Jedlička – Kde život náš je v půli se svou poutí

Kde život náš je v půli se svou poutíKde život náš je v půli se svou poutí by Josef Jedlička
My rating: 5 of 5 stars

 

 

Jak jsme vloni slavili sto let republiky, tak na Vltavě vybírali lidé od fochu to nejlepší matro, co zlaté české ručičky vykutali ve výtvarném umění, hudbě, esejích, poezii. Vždycky deset kousků. Docela logicky samí staří známí.

V próze to je takřka základkový přehled. Devět klasiků: Kundera, Škvorecký, Vančura, Hrabal, Deml, Čapek, Vaculík a Zábrana, a pak to desáté, o kterém jsem neslyšel, dokud jsem nedostal jeho knihu od jednoho budoucího učitele / literárního vědce přímo do ruky.

Josef Fakin Jedlička. BUM.

Pan Josef Jedlička vydal dvě prózy, psal eseje, po emigraci v roce 68 byl publicistou ve Svobodné Evropě v Německu. V Československu nemohl po většinu svého života vydávat. Jeho první soubor esejů o literatuře České typy vyšel až rok po jeho smrti, tedy v roce 1992. Typy jsou mimochodem součástí esejistického kánonu ve zmíněném výběru Vltavy. Chcu.

O moc více z rychlého googlení nevytřískáte, což je docela pozoruhodné: jeho próza-montáž Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) je neskutečná raketa, jejíž let nad rodným padesátkovým Litvínov a vůbec nad celým moderním a už-vlastně-ne-modernizační-a-už-vůbec-ne-avantgardní projektem známým jako budování komunismu v Československu svou dobu osvětluje v bezpredentní míře, na jakkoliv malém prostoru se pohybuje. Jsem nadšený a to jsem ani nečetl Danta, na jehož první verš odkazuje název knihy. Jedlička našel výjimečné ekvilibrium štiplavosti, každodennosti, závažnosti, pochybnosti, výkřiků o lásce, úspornosti, všeho.

Kolem fabriky a na okrajích propastí povrchových dolů stojí barákové ubikace. Baráky tu zbyly ještě po německých kóncentračních táborech. Okolo padesátého roku některé vrátili původnímu účelu a jiné upravili pro brigádníky i pro rodinné bydlení. Dvě a dvě místnosti spojili společnou předsíňkou, provedli dezinfekci a dispenzaraci pohlavních chorob. Mnoho brigádníků se oženilo a rodinný život začal determinovat formy společenských vztahů.

Podcast Vinohradská 12 dělá moc hezkou věc: rozhovory prokládá archivními zvuky dejme tomu politiků, jejichž jména na rozdíl od rozhlasu neohlašuje: prostě je tam plácnou a ono to funguje, protože hlas je nejlepším osvěžením paměti, takže bum, 90s s Klausem jsou náhle tady. Jedlička dělá něco podobného: akorát si ve své montáži musí vystačit s literami a ještě předat paměť doby, kterou nepamatuju ani přes historky.

Daří se mu to neskutečně: na pár řádcích bez jakéhokoliv uvození, kontextu nebo čehokoliv podobného vystřílí situace tak tíživě konkrétní, že si div nezačnete balit modráky na směnu do Stalinových závodů, které poháněly socialismus v Litvínově. Tam Kde život náš mezi léty 54 a 57 Jedlička napsal. Většina fragmentů je z té doby, občas si ale samozřejmě odskočí k jeho milovanému Kafkovi nebo únorovému Klementovi.

A já mlčím, s úzkostí se odvraceje od myšlenky na nejúděsnější příběh, který znám, ten deníkový záznam Kafkův o dvou osamělých dětech, které vstoupily do velkého kufru, zaklaply za sebou víko a udusily se.
Gottwald tedy pronesl svou řeč a teď v sílícím dešti mýtu vyráží poslední bojová hesla vstříc jásajícím davům, jimiž už zajisté od toho dne mlčky prošla smrt k tomuto deštivému dni reality vyššího řádu.

Takhle třaskavých je všech 115 stran. Tu si Jedlička vezme dělníka, tu řidiče či důchodkyni, jejich promluvu zkondenzuje jak Salko, aby nechal s docela nenápadnou civilností řvát rozpor mezi reálně nuzným životem a už docela znavenými záchvěvy budovatelské nadšení. To už si ale mikroskopický pozorovatel zpravující o makru zase všiml něčeho jiného.

Jeho postřehy přitom mají sílu až haškovských úderů. V nich ale vedle pečlivě vyměřené dávky cynismu a absurdna navíc fučí nepříjemně studený průvan, který profukuje škvírami v nově postavené chloubě. Tou je litvínovský Kolektivním dům, kde žil až do emigrace.

Staří lidé většinou vymírají. Jejich srdce nesnese stoupání do devátého a jedenáctého patra, když nejedou výtahy. Hned prvé jaro zemřel na odpočívadle mezi čtvrtým a pátým patrem starý inženýr a krátce na to odvezli s infarktem i jeho paní, což bylo ostatně chápáno jako osudový akt třídní spravedlnosti, neboť byt, který obývali, byl pro dva bezdětné manžele nadměrný.

Profesně etnograf litvínovského muzea ale nenapsal jen dobovou etnografii, do knihy vpletl taky nespočet kulturních mrknutí, kdy o většině nejspíše ani netuším. Snad nejsilnější jsou ale nakonec záznamy nejistých pocitů muže, jehož život je v půli se svou poutí, která se odehrává v době přesycené extrémy. V tu chvíli jsme až na poli poetickém, jakkoliv je u Jedličkově montáže pokus o kategorizaci zbytečný. Vůbec celé dělení je pochybné, Jedličku je potřeba zhltnout celého, ostatně tam není slovo navíc, tak co o tom psát.

Všem se vede dobře. Socialismus zvýšil životní úroveň pracujících. Školník denně vymetá dvě tři koruny v desetnících. Na maso stojí fronty, lidové komise kontrolují jídelníček dětských zařízení, a chléb už se dávno nekřižuje, protože přestal být božím darem.

View all my reviews

Petra Dvořáková – Dědina

Ukažte mně jiný kus současné české literatury, na které se shodne přeintelektualizovaná studentka filozofické fakulty i její normie babička z vesnice. Dědina od Petry Dvořákové tohle dokázala. Že by ale byla bezproblémové, to samozřejmě není.

Jelikož mě už dávno nezajímají knihy samotné, ale jejich okraje, začnu cestou Dědiny ke mně. Na dědině jsem se narodil a nerad nosil zbytky ke slepicím, protože jsem nedůvěřoval jejich zobákům. A vůbec si nepamatuju, kdy jsem naposledy dostal tolik osobních tipů na knihu. Všechno víceméně lidé z fildy.

To vůbec nepíšu, protože bych chtěl říct, lidi koukejte, někdo napsal o burácích ze vsí i něco čtivýho pro městské fajnofky. Kdepak. Oni totiž všichni původně pochází ze vsi, akorát se tam nudili, tak šli za Keňou s vysokou aciditou do Brna, aby zjistili, že život je nicotný i tam. Docela pravidelně se ale vrací o víkendech za rodinami domů. Jejich nadšení tedy berme jako ověření myšlenkové platnosti textu Petry Dvořákové – prošla jejich estetickými nároky, ale i faktickými.

Když pak klasická babička z Vysočině – kam je situována Dědina, k čemuž se ještě dostaneme – jedné z kamarádek dodá, že to takhle chodí, pěkně to napsala, tak máme extra štempl a Dvořáková nám div nebourá postmodernu, podle které neexistují sjednocující narativy.

Dvořáková vykresluje více-či-méně pokřivené charaktery lidí, na nichž jsou stále velmi vidět pozemkově-reformní a normalizační šrámy, nejsou to lidé z ideálů humanitních, kdepak, je tam zloba, závist, zášť, kolik toho tam všeho je! Zatímco oni intelektuálové se považují za součást Západu, sají z jeho struků radostné poznání, ale i kapitalistické úzkosti, tak hrdinové Petry Dvořákové jsou přikováni ke své půdě, ke chlévům svým i cízím, které závidí, nebo se v nich starají o zabijačky.

Protože patřím mezi ty druhé, ale rád se vydávám do vod prvních, tak ocituju Ernesta Laclaua, který píše o dílu Richarda Rortyho Nahodilost, ironie, solidarita. Laclau připomíná, jak se Rorty v jím proklamované post-metafyzické době vyrovnává s otázkami jako je „Proč nebýt krutý“ nebo „Proč být laskavý“. A jsou jím pověřena vyprávění, respektive disciplíny „specializující se na hutnější popis soukromého a osobitého. Tento úkol, o kterém se předpokládalo, že ho mají naplnit důkazy o společné lidské přirozenosti, musí splnit především romány a etnografie, které zvyšují naši citlivost k bolesti těch, kdo nemluví našim jazykem,“ píše Rorty.

Dědina je román-etnografie života na vsi, jejímž obyvatelům mnozí Češi i přes formálně stejný jazyk nerozumí. Jsou pro ně němí, občas je až orientalizujeme, když se ptáme, jak ta splývající masa pitomců může volit Zemana. Empatizující Dvořáková je ukazuje jako konkrétní lidi, aniž by se snažila o jejich obhajobu. Mnohem spíše lze román číst jako kritika, byť to nejspíše není záměrem autorky. Sama Dvořáková v Hostu nabádá k politickému čtení a říká, že tam vepsala Babiše a Zemana. To je skvělé, stejně jako to, že tam neříká nic přímo, ale vše má vyplynout z děje.

Jenže to je na druhé straně ale taky pořádně problematické, protože Dvořákové dědina je hermeneuticky uzavřená, není to abstolutně žádné místo pro politiku ani občasné návraty těch liberálů, na nic zvenčí, takže jestli máme stopovat jejich politická rozhodnutí, tak jedině z jejich pokřivených vztahů. A to z nich stejně nakonec dělá trochu blbce, protože takhle jednoduché to skutečně není.

Co z nich ale jistě dělá blbce, to je jazyk. Takhle na Vysočině nikdo nemluví. Méně je někdy více, měla říct editorka Dvořákové, když psala do Vysočiňanům do úst všechna možná nářečí včetně výrazů z Hané.

Že má ta kniha stále stejný rytmus, takže tam není možná gradace, celé se to trochu slévá, to bych odpustil. Ten přefouklý jazyk ale dělá z těch všech, jejichž tváře se Dvořáková pokusila chvályhodně osvítit, aby na ně viděli i lidi z Prahy, zase tu homogenní hroudu trochu opožděných lidí.

František Gellner – Teplo zhaslého plamene

Gellnera samozřejmě dobře znám, protože od něho mám půjčeno přes Gome Credit, ale otevřel jsem ho až na základě doporučení Vaška Postráneckého, skutečně, budiž mu země lehká, Vaškovi myslím, cituji: “Miluju Františka Gellnera, už od puberty. To je pro mě básník všech básníků, takový český Francouz. Toho miluju nade všechno. Mám rád poezii a teď k stáru snad víc než předtím.”

Jelikož jsem laciný narcistní čtenář, tak mi úplně stačí, když někdo řekne, že můj životní styl je ok, a tady František je velmi pro humor, pro lití, život bez práce a bez peněz, v tom se orientuju, takže když dropne následující bars, jsem spokojený.

To je teď celá moudrost moje

To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela radost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.

Četl jsem to v den, kdy jsem se morálně vybičoval, abych dorazil omrknout demošku proti Babišovi, kam jsem dorazil v čase řečnění Dominika Haška, což bych vzal na milost jedině, kdyby přečetl Františkovo

— Ó národe můj! Zdravý je tvůj kořen
a úrodná je půda rolí tvých

— Zázračné klíny dcer tvých úrodné ‘sou
a lůno jejich nezná únavy
Tví syni v srdcích lásku k vlasti nesou a lásku ke krásnému pohlaví.

— Můj národe! Pln křepkosti a síly
překonáváš slavně kruté zápasy.
Zavlaje hrdě prapor rudobílý
s lvem bílým, který má dva ocasy.

to ale neudělal, takže jsem šel rovnou do hospody pokračovat ve čtení

Boj o život a blaho jednotlivce,
za ideální statky národa
hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce,
umění, syfilis, svoboda.

Já byl spokojený.

Margaret Antwood – Z hlubin

Já jsem nadšený. Bych už ani nevěřil, že narazím na úplně normální knížku, kde jsou nějaké postavy, ty postavy dávají smysl, je mezi nimi nějaký dialog, který nemusí být vůbec nutně vyslovený, ostatně mnohé tam není přímo řečeno, přesto lze sledovat záměry autorky, no nádherné tři dny jsem s tím strávil, jakkoliv se mně to asi do paměti hluboko nevyreje, protože to nebyla zase taková řachanda, i když teda konec, kterej krátce a intenzivně graduje, velmi dobré, to je mimochodem taky věc, co jsem dlouho nepotkal, aby se to rozjela směrem, který nebyl zřejmý dejme tomu od druhé strany, takže prostě dobrá knížka.

A mám samozřejmě i literárně-vědné přesahy, takže mohu říct poučku: když píše žena knihu, co se odehrává u jezera, bývá to zpravidla dobré. Ověřeno na dvou zdrojích a to nám lidem od médií stačí. Akorát tady Antwoodová narozdíl od Bellové feministkou je, chudák Bianca, dala jeden blbej piece a všichni jak kdyby zapomněli, že Jezero je anti-patriarchát ekologickej piece, no nic, ale tohle je přesně to samé, teda ten anti a eko, byť vlastně docela jemně, 1972 vibes, v zásadě jediné postavy jsou dvě ženy a dva jejich muži, hádejte, které dvě z těch postav jsou dementní nedocenění kecalové, co si myslí, že jim má patřit svět, i když jsou nuly, no není to těžké trefit, klidně vás vezmu někdy s kamarády na pivo, to napoví.

Vlastně nevím, kdy přesně se to odehrává, akorát vím, že to je v Kanadě a označení Američan je tam největší zloduch a plenič přírody, plus časově to je teda zhruba někdy po Hitlerovi, protože jeho stín se tam občas mihne, to když se potká s tím ekologickým přesahem, tak tam Antwood hází skvělé věty jako “Podobně jako se někteří lidé těžko vyrovnávají s tím, že jsou Němci, je pro mě těžké vyrovnat se s tím, že jsem člověk”. Bum ho.

Úplně nejlepší pasáž, tedy ta, se kterou se ztotožňuju a říkám si pro jednou, jakej roztomitelej lajf to my podobní nežijeme (ne), je ale v první čtvrtině, kdy ta parta dorazí na chatu, kde se to celé odehrává, a zjistí, že se tam vlastně budou nudit, protože tam není elektrika a toto. Tak si říkám, damn, bejt u jezera s mejma lidma, jak říkáme my od rapu, tak už balíme obřího johndeera. Otočím na další stranu a tam na mě mává linka: “Tak co, lidi, nedáme si trochu trávy?”, aby došli do stavu “Pár piv a trochu trávy, legrácky a chytré řeči o politice, zlatá střední cesta; my jsme ta nová buržoazie, klidně bychom teď mohli sedět v rozhlasovém studiu.”

Jarek Nohavica a Pio squat: Já tam byl

Ve skutečnosti to celé je samozřejmě hlavně o existenciálních pochodech jedné mladé ženy, co vyrostla na samotě, ve městě měla dítě, kterého se vzdala, teď dělá velkou — přitom velmi civilní — introspektivní pouť, no prostě tohle bych v životě nemohl zažít, ani mi to žádnej Milan nemůže nikdy říct, takže díky díky, čistá práce, dávám nejlepší tři hvězdy, co kdy mohu dát.

Peter Handke – Velký pád

“Já neumím číst!,” citovala s oblibou hlášku Čertíka ze slavného Godardova filmu Princezna ze mlejna jedna dívka, co měla kdysi tu smůlu a musela často poslouchat má pečlivě ošetřená doporučení k četbě. Znamenalo to strč si do prdele.

Až za mnou přijde kolega Handke, ať si přečtu jeho novej kus, tak mu s díky zopakuju, že neumím číst. Stejně bych to totiž nepochopil. Minimálně tohle jsem nepochopil. A to samozřejmě není výtka, kdo jsem já, abych byl proti nepochopitelnosti, když mě to rozrýpe jiným způsobem, jenomže tohle bylo asi příliš avant pro mou zahradu.

Nepamatuju beletrii, kde bych se musel tolikrát vracet a číst odstavce znovu a znovu, abych vůbec dokázal oddělovat věty. Bylo to jako když slyšíte cizí jazyk, kterému lehce rozumíte, ale v proudu řeči to celé začne splývat a člověk je pytli. Jenomže tohle bylo česky, ve výborném překladu Věry Koubové, kterou znáte z překladů toho ufňukánka Nietzscheho.

I když teď si říkám, že snad bych si od něj ještě něco dal, to mi to teda vydrželo dlouho, protože by mě zajímalo, jak to ten chlap dělá, že dokáže tak kondenzovat, že se v tom nedá pobývat, normálně tu bichlu musíte po chvíli zahodit a jít se projít na nejbližší planinu, kde je trochu prostoru. A to nejsou žádné popisy místností, všechno je naopak v pohybu, náš herec jde, potkává město, potkává lidi, potkává celej svět, mění se tempo, míchají se obrazy, co jeho myšlenka, vjem, autorův popis, netuším, po chvíli už člověk neví, kde končí kafe a začíná tonik, takže vlastně nevím, jestli nepsal samé blbosti, protože jak říkám, já to vlastně nechopil, takže smolík, víc nevím.

Skutečný smolík ovšem je, že jsem po tom Handkem teď chtěl sáhnout, že se kouknu, co jsem si podtrhal — a já ho nemám a samozřejmě nevím, komu jsem to půjčil. Existuje horší pocit, než když zjistíte, že vám v knihovně chybí kniha, o které nevíte, kde je?

Tahle hořká úzkost, to je přesně jak čtení Handkeho.

Fakin rozečteno

Knihy, které mám rozečtené a rád bych je jednou dočetl. Bída tohleto.

 

Marek Švehla — Magor a jeho doba

Friedrich Kittler — Gramofon Film Typewriter

Janoščík, Likavčan, Růžička (eds.) —- Mysl v terénu

Simone Weil — Tíže a milost

Pavel Barša — Paměť a genocida

Georges Perec — Život návod k použití

Paulina Bren — Zelinář a jeho televize

Helena Bendová, Matěj Strnad (eds.) — Společenské vědy a audiovize

Jaroslav Hašek — Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (III-IV)

Walter Benjamin — The Storyteller

Pierre Bayard — How to Talk About Books You Haven’t Read

Ernesto Laclau — On Populist Reason

Jean Baudrillard — Screened Out

Sheila Fitzpatrick — Ruská revoluce

Philip Roth — Americká idyla

Liou Cch´-Sin — Problém tří těles

David Foster Wallace — Consider the Lobster and Other Essays

Friedrich Nietzsche — Radostná věda

Peter Handke — Velký pád

Sarah Perry — Every Cradle Is a Grave: Rethinking the Ethics of Birth and Suicid

 Venkatesh Rao —Crash Early, Crash Often

Tereza Matějčková — Hegelova fenomenologie světa

Nigella Lawson — How to Eat

Vilém Flusser — Za filozofii fotografie

 

Géza Csáth – Čarodějova zahrada

Čarodějova zahradaČarodějova zahrada by Géza Csáth
My rating: 4 of 5 stars

Ona je to vysoce esenciální otázka: není lepší než sto let všemožně mírnit utrpení bytí, raději deset let věnovat opiu, aspoň chvíli žít pro žití, a pak „složit hlavu na ledový polštář věčného zániku?“

Nevím, nemám odvahu k rozhodnutí. Géza Csáth (1887-1919) ji měl. A tak může Jan M. Heller ve výborně doplňujícím doslovu psát, že „Csáthovy snové, halucinační a alkoholické vize nejsou lacině eskapické, ale ukazují směrem kupředu, tam, kam nelze dohlédnout omezenou perspektivou bezútěšné existence jeho současnosti a kde partikulární osobní prožitky překračují své hranice k obecně platné výpovědi“.

Nedlouhé povídky, některé na jednu stránku – jako třeba Pohádky se špatným koncem – mají často skutečně špatný konec. Tak mimochodem. Bez zbytečných řečí, moralizování, lehce deskripní příběh a najednou přichází smrt. Je čas jít.

Ale nejde než zabít, když brášku Richarda postihne černé ticho. Posteli leželo malé slabé dítě a já ještě teď slyším, jak se černé ticho směje. Kdo je tu blázen?

Géza Csáth? Možná. Ostatně ve 32 letech ukončil svůj život. Do té doby stihl být bravurním spisovatelem, lékařem, psychonautem, feťákem, vrahem své manželky.

Neustálý rozpor. Sen a bdění, ironie a mrazení, pochopení a odpor, slast, perverze a sadismus.

Skvělý počin nakladatelství Runa. Objeveno díky mysliteli a překladateli Josefu Fulkovi (citoval jsem již u Sedmé funkce jazyky) a jeho recenzi v A2 (27.4.2016).

View all my reviews

Flann O´Brien – U ptáků plavavých

U ptáků plavavýchU ptáků plavavých by Flann O’Brien
My rating: 3 of 5 stars

Číst o tom, jak Púka MacPhellimey z čeledi ďáblíků mrzačí mladíka, který jej svým psaním vytvořil, je zábavná věc, jenomže do téhle pozdní části jsem se celý upocený dostal po asi osmi letech od otevření U ptáků plavavých.

Takhle: vůbec nepochybuju, že se jedná o tzv. Velkou Knihu, zásadní kus, vysoustružené dílo soustředěného ducha, místy je to navíc pořádně vtipné, tedy zejména pokud jste Ir, případně znáte tamní kulturu, protože pak se to dá číst, řekl bych, jako jejich Švejk, tedy zásadní kus národní kultury, který říká mnohé. Že by to ale ve mně – ne-Irovi a obecně neználkovi – udělalo hlubší rýhu, to úplně ne, spíše jsem byl rád, že už to mám za sebou.

Čímž neříkám, že si to v pozdním věku nedám znovu, pochopil jsem z toho docela málo, občas se ztratil v postavách, prolínání jazykových, časových, místních rovin, ze kterých je tenhle postmoderní román z dob hluboce modernistických poskládaný… Takže mně nezbývá než pokývat obdivně hlavou směrem k překladateli Martinu Pokornému, kvůli němuž jsem to ostatně četl, někdo kdo překládá od Woolfové přes DFW po Derridu, se přeci musí vyznat, říkal jsem si, a tady zase ukázal kvalitu, protože jazykově je to našlapané jak zimák v první lize, když tam přijede Kladýnko s Jardou, neskutečná práce s dialekty a historickým jazykem a tak dále, ale jak říkám: pokud nemáte načtenou většinu Rubata – a nejste velká fanynka irské literatury – sáhněte zatím po něčem jiném a tohle si nechte na dlouhé podzimní večery, jestli někdy v životě přijdou. Když ne, tak je tu stále pivko, v případě spisovatele Trellise porter, a na to se dá spolehnout.

Když se život nedaří, je toho moc,
a přes všechnu snahu s tím nemůžeš hnout,
když zítřek vypadá černě jak noc –
NA PIVKO SE MŮŽEŠ SPOLEHNOUT

Když kapsa je prázdná, a pokud si vsadíš,
kůň sotva dokáže doběhnout,
když dluhy jen přes sebou valíš,
NA PIVKO SE MŮŽEŠ SPOLEHNOUT

 

View all my reviews