Prosinec II

No ahoj!

jej, to bylo familiérní. Kdo neutekl, tomu se dostane nejsladších plodů internetu. Vedle tipů na čtení máme na menu taky neotřelé — snad až divné! — formáty. Třeba výlet na dno oceánu. Ondřej, ten starý kýčař, mně nedávno říkal, že dostat se až na dno tzv. stojí za to. Jinak totiž krásu přírody ani vlastní duše prý nelze pochopit. Krásný člověk. 

Já akorát dokážu popřát inspirativní čtení. Tak inspirativní čtení! 

DIVNÝ WEB

The Deep Sea | (Neal Agarwal)

Jednoduchý, ale o to krásnější nápad. Proscrolujte se až do nejhlubšího bodu na planetě. Cestou potkáte všemožná zvířata, dozvíte se pár faktů a nakonec se dojmete u vítězství ducha nad hmotou. Víc nechci. Neal Agarval má víc projektů, ve kterých ukázkově pracuje s možnostmi webu. Všechny jsou tady. Doporučuju třeba ten, kde ukazuje měřítka vesmíru. Taky mě přivedl k tomu, abych sám sobě poslal email, který dojde za pět let. Divná zkušenost.

Cameron’s World | (Cameron Askin)

Muzejní koláž devadesátkových webů z hostingu GeoCities. Ta estetiky, ta témata. To obchoďák Facebook nemůže nabídnout. Záslužná práce.

Na web nás upozornil Ondřej Trhoň, známá Otevřená hlava, díky za to. Sám napsal o vzpomínání na virtuální věty polemický článek na ArtZónu, na A2larm zase o hře Hypnospace Outlaw, která je na nostalgii po divném webu postavená.

TEXT

The Age of Instagram Face | (Jia Tolentino, The New Yorker)

„Ultimátní cíl je vždycky Kim.“ Článek o ideálech krásy, které tolik proměnil Instagram, filtry, aplikace FaceTune a dostupný botox. Jia Tolentino téma, která je v něčem „všem jasné“, zpracovala přehledně, informativně a velmi lidsky. Ostatně už nějakou dobu je považována za jednu z nejtalentovanějších esejistek mladé generace. Myslí si to třeba i slovutná spisovatelka Zadie Smith.

Podcast Moje terapie: hovory o bolestech duše mají své vlastní bolístky, ale smysl nepostrádají | (Josef Chuchma, ArtZóna)

Na Wavu doběhla podcastová série Moje terapie, čas pro hodnocení od Josefa Chuchmy. Je pozitivnější, než když psal ještě do Orientace o Zhasni!.

In This Is All | (Jim Holt, Lapham’s Quarterly)

Jak se cítit šťastný? To je jednoduché: příběh, který sami sobě vyprávíte o vlastním životě, musí stát za to. Chybět nesmí konflikt a překonání nesnází. Ale jak dál – máme usilovat o originalitu, nebo objektivní dobro? A není chronologický narativ vlastně fikcí? Přístupně psát o těch nejzávažnějších tématech naší existence – to umí Jim Holt jako málokdo!

4chan’s ‘Doomer’ Memes Are a Strange Frontier in Online Extremism | (Miles Klee, MEL Magazine)

Že existují Boomers, to už na internetu ví každý. O “doomers”, “zoomers” nebo “gloomers” se ví méně. Jejich tvůrci jsou přitom meme-předvojem, jejichž nejvirálnější kousky vídáme později i my normies. Vedle vysvětlení pojmů se autor vypořádává i s “ironickým rasismem”, který není tak ironický, jak víme z případu střelce z mešity na Novém Zélandu a jeho manifestu.

Being asexual (Natasha McKeever a Luke Brunning, Aeon)

Pro povědomí o asexualitě toho nejvíc udělal v posledních letech Todd Chavez, nádherný génius ze seriálu BoJack Horseman. Co se nevejde do animáku, dovysvětluje ukázkově přístupná dvojice výzkumníků.

In 2029, the Internet Will Make Us Act Like Medieval Peasants (Max Read, New York Magazine)

Čekali jsme kyberpunk, dostáváme tolkienovské fantasy. Zábavné přemýšlení o internetu a světě, který prožíváme jako ve středověku – je plný kouzel & dohlíží na nás seskupení, které má mnohem víc informací než ostatní. Facebook jako nová katolická církev!

Why Nietzsche wouldn’t go near social media (Joe Humphreys, The Irish Times)

Volné pokračování předešlého aneb jak z nás sítě dělají pasivní nihilisty, což by se ani trochu nelíbilo Nietzschemu, tomu aktivnímu nihilistovi. Minimálně to v rozhovoru tvrdí Nolen Gertz, autor spisku Nihilism and Technology. Recenze na knihu třeba zde.  

Být radikální dnes znamená být liberální. Rozhovor s Nadiou Urbinati (Jan Bíba, Filozofický časopis)

Znetvořená demokracieTakhle šťavnatě se jmenuje kniha politické teoretičky Nadii Urbinati. Do češtiny ji přeložil Jan Bíba, vedoucí Ústavu politologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, který navíc udělal s autorkou rozhovor. Vyšel odemčený v aktuálním čísle Filozofického časopisu. Chvílemi trochu suché čtení, padají tam ale samozřejmě i podstatné věci.

“Demokracie neslibuje sociální rovnost, neslibuje, že nám všem poskytne stejné množství majetku, nebo že všem zajistí práci, či snad že budeme všichni úplně stejní. Znamená příslib, že politická hra zůstane otevřená. To znamená, že když cítím, že nemám žádnou moc omezit něčí super-moc ve společnosti či ekonomice, jsem zbaven politické či demokratické moci.”

Hry

Disco Elyseum (ZA/UM)

Poprvé doporučuju v Příloze hru. A víte, proč to dělám? Protože ti nejšikovnější textaři už nemusí psát krásnou literaturu ani se věnovat žurnalistice. Spousta peněz je v herním průmyslu a ten ryzí talent, který stojí za scénářem Diska, to vycítil. Vodovková grafika, otevřený svět a především propadání se do šíleného nitra hlavní postavy = krása. 

Kurzy

Rozvoj lidské společnosti ve století klimatické změny (Masarykova demokratická aliance)

Málokomu se chce vracet do školních lavic. Nový kurz Masarykovy demokratické aliance ale vábí právě k tomu. Jednou týdně chodit do pražské kanceláře OSN na přednášky a hlubší debaty o změně klimatu – to je férová nabídka.

Líbilo? Tak to pošlete dál! Budeme rádi, to je jasné.

Díky. S láskou Jakub & Ondřej

Prosinec 19 I

VÝJIMEČNÝ TIP

S-Town (Brian Reed, This American Life & Serial)

Podcast Shit Town se prvních deset minut tváří jako detektivní dokument. Přestože tenhle žánr nesnesu, dal jsem mu šanci – tihle tvůrci totiž patří k těm nejtalentovanějším lidem přes audio tvorbu vůbec.

A zaplaťpánbůh, že jsem to udělal. Za-plať-pán-bu. Namísto krimi dostanete hlubokou, dojemnou fresku jednoho zapadákova – příběh samotářského génia, queer romanci, bitvu o dědictví a názornou lekci, proč se vyhýbat rtuti. Víc neprozradím.

(Jestli si těch sedm epizod nepustíte, velmi se zlobím. Zmírněte ten hněv a dejte si aspoň útržek košatého, nádherně jižanského rantu hlavního hrdiny.)

AUDIO

Peklíčko | Brit Jensen, Český rozhlas Vltava

Čerti už jsou pryč, teď je čas na jejich reflexi. Dokumentaristka Brit Jensen se první zimu po přestěhování na Moravu setkává s mikulášskou tradicí a natočila o téhle zkušenosti pořad. Doporučit ho musím ze dvou důvodů. Jednak za něj v říjnu dostala v soutěži AudioREPORT 2019 první místo. Především je to ale dílko, které se od Jensen dá čekat: nikoliv prvoplánové ohmatání tématu, které se zároveň umí napojit na hluboké existenciální otázky. Mňam.

The Best Music of the 2010s | Pitchfork

Hudební web Pitchfork poctivě rekapituluje končící dekádu. Vedle obligátního žebříku shrnuje trendy ve více než desítce samostatných článků. Třeba o tom, jak hudbu změnil Twitter.

TEXT

Není vlastně důležité, jestli škola učí žahavce nebo disco | Ondřej Sliš, Heroine

Mluvil jsem s ředitelem střední školy, která je tak liberální, že jsem z toho i já – já ze všech lidí! – chvílemi znervózněl. Zvlčí děti bez fixního rozvrhu? A je dobrý nápad nechat studenty uklízet školu nebo řídit rozpočet? Odpovědi v rozhovoru s Filipem Dobrovolným.

Člověk visící ve vzduchu. S Věrou Kunderovou o návratech do míst, kde není doma | Miroslav Balaštík, Marie Vodičková, Host

Milan Kundera je po 40 letech Čechem. Jeho mediální mlčení ale samozřejmě pokračuje. Velmi ovšem doporučujeme pozoruhodný rozhovor s jeho manželkou Věrou, který vyšel v listopadovém Hostu. Ten otiskl jednak rozhovor Marie Vodičkové z roku 1991, jednak zbrusu nový šéfredaktora Balaštíka. I když rozhovor protekl v různě přeházených verzích mnoha médii, v literárním měsíčníku přeci jen voní nejlépe.

Rozhovor kriticky rozebírá na ArtZóně Josef Chuchma a přidává odkazy na další čtení.

Mimochodem předplatné Hosta (podle některých nejkrásnější tiskoviny u nás) je dobrý tip na vánoční dárek!

Dobrodružství fotovoltaiky. Proč se ze solární naděje stala zatracovaná cesta české energetiky? | Boček, Cibulka, Kočí, Sedláček, iRozhlas

Čtyři chytří mužové dali hlavy dohromady, abychom si my všichni ostatní mohli udělat pořádek v našich předsudcích o fotovoltaice. Jiná redakce takové mamuty asi nedokáže zaplatit, nevím, ale v obdobných tématech je iRozhlas nejdál.

The Most Important Politician of the 2010s | Matt Berman, BuzzFeed News

Anthony Winder. Neznal jsem. Přitom prý nejdůležitější politik dekády, píše BuzzFeed. Nevím, každopádně Zeitgeist zosobňuje skvěle. Už v první větě článku je ukryto mnohé. “Anthony Weiner changed the course of American history when he tweeted out a picture of his dick on May 27, 2011.” Od dickpicků přes soukromé maily Hillary až do Oválné pracovny Donalda Trumpa.

Against Economics | David Graeber, The New York Review of Books

I k laikovi se dostanou střípky názorů, podle níž má ekonomie problémy. Nepředpověděla krizi, přeceňovala racionalitu lidí – a mnoho dalšího. Přešlapy tohoto oboru by přitom měly zajímat i ty, kteří se nemuseli drtit mikro, makro a Phillipsovu křivku. Ekonomie totiž určuje situaci nás všech. Pro srozumitelný úvod do kritiky oboru se vyplatí sáhnout právě po článku Davida Graebera (a pak pokračovat k některé z jeho knížek).

Cooking with Bohumil Hrabal | Valerie Stivers, The Paris Review

Snad to tak mají i jiné malé národy, ale když něco o Česku či Češích napíší zahraniční média, je tomu věnována zvláštní pozornost. Ostatně i Andrej Babiš se čertí víc, když o něm nehezky píšou Timesy. Tento článek kontroverzní není, naopak se hodí k pivu. Valerie Stivers má krásný seriál, ve kterém vaří podle knih a charakterů velkých romanopisců. Došlo i na Bohumila Hrabala, a protože jsem Čech, klikl jsem. Doporučuju ale mrknout, jestli v sérii nenajdete i vašeho oblíbeného autora.

Knihy & Memy

Verso, největší levičácká knižní bašta, má zase slevu 50 % na všechny ty dryáčnické pamflety. Připomíná nám to třeba kvalitní meme stránka T H E O R Y is my “”praxis””.

To je vše.

S láskou Ondřej & Jakub

Listopad 19 II

Tentokrát máme neobyčejně mediální vydání. Jakubovy texty vám pomůžou orientovat se na tuzemské i zahraniční scéně. Venkatesh Rao zase poradí, jestli odejít ze sociálních sítí a číst jen antickou klasiku (nedělejte to). Minout byste neměli ani působivý podcast s klimatoložkou a zábavný výběr nejzásadnější hudby, kterou zrodilo polistopadové Česko.

Než popřejeme inspirativní čtení, máme malou prosbu: máte ve svém okolí bystré lidi? Vrána k vráně sedá, takže určitě ano! Potěšte je a doporučte jim náš newsletter. Tady je link. Na světě bude zase o něco krásněji.

AUDIO

We live in the good place. And we’re screwing it up | The Ezra Klein Show

Klimatoložka Kate Marvel je výsostně sympatická na první poslech: často odpovídá Nevím nebo To fakt není moje parketa. V podcastu Ezry Kleina ovšem zazní i spousta informačně bohatších výroků. Od těch exaktních (Jak se vlastně modeluje oteplování planety?) po mystické, spekulativní (Jaké narativy používáme při řeči o klimatické krizi; a dokážeme ji odvrátit v rámci demokracie?) Poslouchejte, budete o moc moudřejší.

Od Korna po Korna | Karel Veselý, Jiří Špičák, Radio Wave

Třicet let od revoluce = čas na připomenutí zásadních tuzemských tracků od roku 1989 do současnosti. Za každý rok jeden. Pořadem, v němž se mísí šlágry s undergroundovou produkcí, provází Karel Veselý a mimořádně čtverácký Jiří Špičák. Ten taky připomněl dojemnou scénu z filmu Kobry a užovky, kde se potkává piko & Země vzdálená.

Veselý pak v Artzóně České televize vykopl téma globálnější: shrnutí končící dekády. Roční, dekádové, tahle shrnutí dají člověku vždy pěkný přehled. Veselý zmiňuje, byť mezi opomenutými, třeba rappery Run The Jewels, kvůli kterým na text také odkazujeme. Mají totiž track s featem od Ricka & Mortyho, vůbec největšího kulturního statku minulé dekády. Snad to všichni ví, ale přesto: začala čtvrtá série.

Against Waldenponding | Venkatesh Rao, Ribbon Farm

Určitě znáte pocit provinilosti, když místo čtení knížky nebo hluboké práce ztrácíte čas na Twitteru a Facebooku. Proč není na místě přehnané sebemrskačství, vysvětlí Venkatesh Rao, autor vynikajícího blogu Ribbon Farm. Shrnuje, proč je totiž nesmysl dávat si závazky jako “končím se sociálními sítěmi” nebo “nebudu používat chytrý telefon”.

Jeho košatá argumentace, dotýkající se přeceňování návykové podstaty sociálních sítí nebo taky duševního vlastnictví memů, je dobře stravitelná v rozhovoru s Russem Robertsem. A kdo nemá čas na hodinku pěkného povídání, může si přečíst Venkateshův původní blogový příspěvek.

Dietetika – rodná sestra filozofie. Jak žít zdravě, dobře a krásně | Petr Šourek, Reflexe: Historie / Filozofie!

U tohoto dílu mého oblíbeného pořadu na Vltavě mně došlo, co v Nedělní příloze internetu děláme. My jsme informační dietologové! Jakkoliv je tento obor dnes symbolem nahodilých trendů, které dohlížejí a trestají naše těla, není zdaleka pouze tím. Viz zejména první část, kde Petr Šourek vede rozhovor s filozofem Hynkem Bartošem, odborníkem na hippokratovskou medicínu.

TEXT

Policie chce v Praze testovat sledování obličejů. ‚Není důvod, jen chtějí hračku,‘ oponují ochránci soukromí | Jan Cibulka, iRozhlas

Policie by v Praze ráda testovala rozpoznávání obličejů, primátor Hřib je proti. Ok, mnoho amerických měst – hlavně ta, kde sídlí velké technologické platformy – tuto praktiku zakázalo. Bude-li vůle, zvládneme to taky. Zajímavější ale bude sledovat, jak si poradíme se soukromým a byznysovým využitím podobných technologií. Stále nejsou perfektní, ale svět už mění, stojí v podtitulku longreadu od New Yorku, který shrnuje současná využití. Kdo je stalker Taylor Swift, nechť nechodí na její koncerty.

The Captured City | Jathan Sadowski, Real Life

Urbanistické pokračování předešlého. Kolem technologií je dnes víc kocoviny než nadšení, přesto stále slýcháme chvalozpěvy na smart cities. Jathan Sadowski tvrdí, že je to ale šaráda a záměr hráčů, kteří nám tahle řešení pro správu měst chtějí prodat. Snad až přehnaně dystopický článek – ale někdo nám říkal, že velké mysli myslí v hyperbolách.

Nerušená jízda Googlu končí | Jakub Jetmar, Médiář

Pročetl jsem asi milion článků o Googlu, abych popsal diskuze kolem jeho monopolního postavení na trhu s online reklamou a vyhledáváním. Tady je výsledek, druhý díl seriálu o médiích a Googlu (v prvním jsem rozplétal důležitou evropském směrnici o copyrightu).

A proč této situaci věnovat pozornost? Nikdy v historii neměla žádná společnost takovou moc na toky informací. Příští roky budou, tvrdím, plné zásadního vyjednávání o nové společenské smlouvě mezi lidmi a platformami. Tohle je orientační základ o 22 tisících znacích. Komu by to nestačilo, v článku je dostatek odkazů na další čtení.

„Dnes na trhu není podstatné, jestli média vydělávají“ | Aust & Jetmar, Médiář

Na Médiáři jsme připravili rozsáhlý rozhovor s Michelem Fleischmannem, doyenem českého soukromého rádia. Fleischmann po třech dekádách skončil v čele Lagardere, aby se stal velvyslancem ve Francii. Neváhali jsme a mezidobí využili, abychom s ním nad dýmem Gauloisek pomeditovali nad historií a budoucnost rádia a médií obecně.

Mindf*ck: Cambridge Analytica and the Plot to Break America | Christopher Wylie

Na Facebook samozřejmě nezapomínáme. Dáváme proto k dobru doporučení od našeho kamaráda informatika Toma, který nadšeně přečetl zpověď whistleblowera Christophera Wylieho. Ten svět zpravil o skandálu okolo firmy Cambridge Analytica a možnostech ovlivňování voleb.

Wylie v knize otevírá řadu témat nezbytných pro čtení budoucích diskusí o regulaci obchodu s uživatelskými daty. Vedle srozumitelného technologického pohledu na věc přidává i mnoho empatie, kterou se obdobná literatura a Silicon Valley obecně úplně nehemží. Prý skvělé čtení.

Antropologie bolesti podle Martina Soukupa | Zuzana Válková, Finmag

V Česku bohužel nemáme moc lidí, co umí psát dobré magazínové věci. Zuzanu Válkovou, bývalou přispěvatelku Ega! od Hospodářek, bych mezi ně ale v klidu zařadil. Do Finmagu vyzpovídala antropologa Martina Soukupa, který napsal plno zajímavých knih & skrze vnímání bolesti toho řekne hodně nejen o Papuáncích, ale i Zápaďanech.

Kdo by chtěl číst Válkovou v osobnější rovině, na jaře sepsala hojně sdílený piece o svém otci a jeho obtížích s hledáním práce. To jsi to dopracoval, táto. Na vrátnici, za třináct tisíc hrubého. Ale neboj: až mně bud padesát, budu na tom podobně. A na vrátnicích budou roboti.

Úkol pro intelektuální elitu | Filip Pertold, Lidové noviny

K 17. listopadu toho bylo napsáno moc. Vybíráme docela jednoduchý komentář Filipa Pertolda, ekonoma z Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA), ve kterém připomíná, že patos nás před maďarskou cestou nezachrání. “Nikomu nesmí ‘smrdět’ praktické problémy lidí. Jde například o hledání předškolní péče o malé děti, dojíždění za doktory, nebo obíhání úřadů”.

Vždy je také dobré číst, co napíše bývalý novinář Tomáš Němeček. Toho času právník je v hodnocení vývoje velmi pozitivní. Kdo by toužil po něčem čistě intelektuálním, nejštiplavěji zandal v Salonu Práva Ondřej Slačálek.

PSYCHEDELIE

The Donald – Trumpwave

Odlehčení nakonec. Původně jsem chtěl doporučit netflixí minisérii o počátku Donalda Trumpa – od prvního hotelu v New Yorku po ohlášení kandidatury (stojí za zhlédnutí, kdyžtak tu). Namísto toho si ale můžete pustit něco kratšího, přitom stejně horečnatého: klip kombinující jeho erotický sen s estetikou osmdesátkového velkoměsta. Aerobik, dietní kola, Donald.

To je vše.

S láskou Ondřej & Jakub

Září 19 II

Zvuk

Vinohradská 12: Jablonecká bramboračka. Spor o bezpečnostní kamery může rozetnout jen soud, říká novinář Kroupa. Neuvěřitelný příběh primátora za ANO, který je zároveň provozovatelem kamerového systému. Optické kabely položil načerno, záznamy tečou přes jeho servery, firmu má na “krásnou manželku, která rozumí fitness”, po městu chce prachy, aniž by měl smlouvu. Čechia.

–Jablonec je jako špatná gangsterka. Srovnejte s dílem o slovenské galerce, to už úsměv mizí ze tváře.

Reflexe: Historie / Filozofie! : Hranice migrace. Filozof Petr Kouba vykládá o fenoménu romské migrace z Česka do Velké Británie a Kanady. Filozoficky leč srozumitelně o zneviditelňovacích taktikách Romů v Česku, nabývání sebevědomí  na multikulturním Západě, o dohledu státního aparátu a funkci hranic. Kouba odchod Romů sledoval přímo na letišti, vše zaznamenal do knihy Exodus bez Mojžíše.

Doporučuju i další díly filozofických Reflexí. V tomto ohledu mě mrzí, že příští rok nejspíše skončí: nové schéma Vltavy s nimi nepočítá. Řekla mně šéfredaktorka stanice Jaroslava Haladová v rozhovoru pro Médiář.

99 % Invisible: Wait Wait… Tell me! Tradičně dobrý podcast tentokrát o tom, jak nám animace zne/zpříjemňují nesnesitelnost čekání. Bourání domů v Detroitu included.

The Guardian’s Audio Long Reads: The machine always wins: what drives our addiction to social media. Guardian má hezky živě  načtené longready. 

Karel Veselý poskládal na Spotify playlist nejlepších holubích hoven. Toxxx má v říjnu vydat album, výborné připomenutí matra od nejlepšího českého rappera. Viz také dnes-už-klasika Proč Hugo Toxxx není debil.

8. října v Praze zahraje Lingua Ignota, kterou znáte z prvního místa v žebříčku Paliva pro rok 2017. Po tehdejších All Bitches Must Die letos vydala album Caligula. Je pekelná, což je vzhledem k jejímu životnímu příběhu velmi pochopitelné, stačí wiki.  

Text

Thoughts on the planetary: An interview with Achille Mbembe 

Dlouhý rozhovor s kamerunským filozofem, který se proslavil hlavně myšlením o postkolonialismu. V Pocketu jsem udělal dvaadvacet highlightů, tedy podnětné af. Mluví hlavně o nutnosti všeobecné – tedy planetární – postkoloniální perspektivy, která může být zbraní proti přeměně velké části lidstva v datové objekty. Součástí samozřejmě rasismus, politika identit, odstraňování soch. Taky mě donutil hodně přemyslet moje literární plány pro podzim. Nádherné myšlení.  V češtině můžete Mbembeho číst ve sborníku Postkoloniální myšlení IIkterý vydalo v kvalitě jim vlastní nakladatelství tranzit.cz.

– Kriticky se na postkoloniální myšlení i zmíněný sborník dívá naopak Jan Lukavec na iliteratuře. 

Esej Pavla Barši: Slepá ulička antitolitarismu

Pavel Barša kriticky přečetl Velké Historiky Tonyho Judta, Marka Mazowera a Timothyho Snydera, aby vysvětlil, kde je současná hrozba pro liberální demokracii. Ta “nečelí náporu nějakého znovuoživeného totalitarismu, kombinujícího krajní pravici s krajní levicí, ale ‘jen’ oprášenému pravicovému nacionalismu, rasismu, patriarchalismu a morálního konzervatismu.” I tady je místo pro postkolonialismus: evropské elity byli ochotné přijmout Hitlera, pokud by s nimi zacházel vypočítavě jako Britové s Indy. On je ale masakroval jako k černochy a indiány, což je pro Evropany uvnitř Evropy barbarské.

Barša v září započal sérii čtyř sametových přednášek v Městské knihovně v Praze, kde nejprve vysvětloval, jak se v dějinách přelévaly individualistické a kolektivistické cesty k emancipaci. Ještě budou tři, doporučuju. Velmi dobře taky vypadá konference 16. listopadu v DOXu, kde bude mluvit třeba chorvatský filozof Boris Buden. Jeho Konec postkomunismu vydala jako-vždy-ošklivá Rybka. A vychází z něho třeba krásně široký Úvod do studia postkomunismu na webu Sociální teorie.

Snyderovu Cestu do nesvobody pokritizoval taky Tomáš Korda v Hostu. “Když se ‘liberální demokracie ani nesnaží definovat, co je dobrý život’ [Fukuyama] , sama touto svou ‘ctností’ vychází vstříc diktátorům, populistům nebo někomu jako Snyder, který přijde a liberálním demokraciím dobrý život zkrátka nadefinuje — jako boj se ‘zlem'”.

On Flooding: Drowning the Culture in Sameness

Na Longreads přehledně vysvětlují, jak algoritmy určují, co budeme číst, poslouchat, sledovat, jak mění mediální gatekeeping, jak nivelizují a dávají akorát to, co už známe. Antidotum: Nedělní příloha internetu!

Ženy připraví nástěnky a občerstvení

Náš rozhovor pro Heroine s brněnskou historičkou Denisou Nečasovou. Řešíme revoluční rajc, nového člověka a novou ženu i dopady nucené emancipace shora na dnešní myšlení. Nečasová k tématu vydala vloni v Hostu knihu Nový socialistický člověk. Je čtivá a na akademické poměry i moc hezky zpracovaná! Tematicky si také nemohou odpustit odkaz na článek Matěje Spurného, historika z FF UK, který v Salonu Práva skvěle popsal překvapivou nenápadnost nesvobody. “I Klement Gottwald byl člověk a mnoho jeho podporovatelů chtělo jen, aby bylo líp. Žádné zlo se tím nerelativizuje.” 

Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí

Další poúnorový kus, tentokrát kanonická próza, kterou jsem neznal. Pro mě snad literární objev roku. Píšu o ní poznámku na blogu. Tam jsem taky přepsal krátký kus od Bertolta Brechta o klimatické krizi.

 

Video

Kdo pamatuje Jágra v dresu tučňáků a základy ekonomie zná z vyměňování kartiček, musí zaplesat nad připomenutím kouzelné estetiky devadesátkové NHL. 

4chan bývá označován za jednu z nejšpinavějších stok internetu, která zároveň dokázala ovlivnit poslední prezidentské volby v USA. Kdo stojí za webem, který se od 4chanu odštěpil, protože byl ještě zvrácenější zajímavě zpracoval VICE. Hentai nudes těhotné Anne Frank bohužel included.

To je vše. Chcete další Nedělní přílohy internetu poslat na email? Stačí ho zadat do příslušného políčka. Co do formy se možná budou lehce lišit, jde ostatně o pilot. Proto také budeme _velmi_ rádi, když nám někdo napíše, co jo a co ne. Díky!



Bertolt Brecht – Kalendářové historky

KalendergeschichtenKalendergeschichten by Bertolt Brecht
My rating: 3 of 5 stars

 

 

BUDDHOVO PODOBENSTVÍ O HOŘÍCÍM DOMĚ

[snažil jsem se neúspěšně napodobit sazbu]

Gautama Buddha šířil
učení o kole chtivosti, na něž jsme vpleteni, a doporučoval zbavit se vší žádostivosti a vplynout tak bez jakéhokoli přání do nicoty, již nazýval nirvánou.
I ptali se ho jednoho dne jeho žáci:
Jaká je ta nicota, Mistře? Všichni bychom se rádi zbavili vší žádostivosti, jak doporučuješ, ale pověz nám, zdali to Veliké Nic, do něhož pak vplyneme,
je takové jako to veliké splynutí se vším, co stvořeno,
když člověk leží s nadlehčeným břichem v poledne ve vodě,
když líně, téměř bez myšlenek, leží ve vodě nebo upadne do spánku,
nevěda už téměř, že si upravuje přikrývku,
rychle klesaje ke dnu, zdali je tedy tato nicota,
takovou radostnou a dobrou nicotou nebo zdali je tato tvá nicota prostě jen oním Velikým Nic — chladným, prázdným a bezvýznamným.
Dlouho mlčel Buddha, pak pravil netečně:
Není odpovědi na vaši otázku.
Ale večer, když žáci odešli,
seděl Buddha pod chlebovníkem a vyprávěl jiným,
těm, kteří s neptali, toto podobenství:
Viděl jsem nedávno dům. Ten dům hořel. Střechu už olizovaly plameny. Šel jsem tam a zpozoroval jsem, že v něm jsou ještě lidé. Vstoupil jsem do dveří a volal jsem na ně, že jim hoří střecha nad hlavou, vyzývaje je takto, aby dům rychle opustili. Ale ti lidé
neměli, zdá se, naspěch. Jeden se mě ptal,
zatím co žár už mu spaloval brvy,
jaké je venku počasí, neprší-li snad,
nefouká-li snad vítr, je-li pro ně přichystán jiný dům a takovéhle věci. Bez odpovědi
jsem opět vyšel. Tihleti, myslil jsem si,
musí uhořet, dřív než se přestanou ptát. Opravdu,
přátelé,
komu půda ještě není tak horká že by ji raději vyměnil za jakoukoli jinou, než aby na ní zůstal, tomu nemám co říct. Tak pravil Gautama-Buddha.
Ale i my, kteří se už nezabýváme uměním, jak trpně
snášet život,
ale spíše uměním, jak se mu činně vzepřít, a přicházíme s rozličnými návrhy pozemského rázu a učíme lidi,
jak mají setřást lidské trýznitele, i my prohlašujeme,
že těm, kteří
tváří tvář vzlétajícím eskadrám bombardérů klimatické krize
se ještě sálodlouze vyptávají,
co zamýšlíme, jak si to představujeme
a co se stane po převratu s jejich pokladničkami
a svátečními kalhotami —
prohlašujeme, že těmto lidem
nemáme téměř, co říct.

Marxističtější prózu jsem v životě nečetl. Příznačnou budiž cesta, jak se ke mně dostala: Brechta nám doporučovali na FF UK (ukažme klidně prstem na Josefa Šlerku) & já tento kus následně zcizil v jedné hospodě. Pivo měli dobré, ale po svrchně kvašené 14° mě druhý den bolela hlava.

Nejzábavnější je poslední kus. Tzv. naučná hra, ve které soudce osvobodí kupce, který zastřelí svého pomocníka. Kupec totiž podle soudce jednal v sebeobraně, nemohl “předpokládat kamarádský čin od nosiče, kterého, jak přiznal, týral.” Navíc nosič náležel ke třídě, která “v den zúčtování mohla jedině získat”.

Takže tak. Zbytek zapomenu, něco si od pana Brechta ale ještě přečtu.

Hodnocení: su na tenise a místo klimatické krize tam má slovo KAPITÁL ofc )))))))))))))))))))))))

View all my reviews

Josef Jedlička – Kde život náš je v půli se svou poutí

Kde život náš je v půli se svou poutíKde život náš je v půli se svou poutí by Josef Jedlička
My rating: 5 of 5 stars

 

 

Jak jsme vloni slavili sto let republiky, tak na Vltavě vybírali lidé od fochu to nejlepší matro, co zlaté české ručičky vykutali ve výtvarném umění, hudbě, esejích, poezii. Vždycky deset kousků. Docela logicky samí staří známí.

V próze to je takřka základkový přehled. Devět klasiků: Kundera, Škvorecký, Vančura, Hrabal, Deml, Čapek, Vaculík a Zábrana, a pak to desáté, o kterém jsem neslyšel, dokud jsem nedostal jeho knihu od jednoho budoucího učitele / literárního vědce přímo do ruky.

Josef Fakin Jedlička. BUM.

Pan Josef Jedlička vydal dvě prózy, psal eseje, po emigraci v roce 68 byl publicistou ve Svobodné Evropě v Německu. V Československu nemohl po většinu svého života vydávat. Jeho první soubor esejů o literatuře České typy vyšel až rok po jeho smrti, tedy v roce 1992. Typy jsou mimochodem součástí esejistického kánonu ve zmíněném výběru Vltavy. Chcu.

O moc více z rychlého googlení nevytřískáte, což je docela pozoruhodné: jeho próza-montáž Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) je neskutečná raketa, jejíž let nad rodným padesátkovým Litvínov a vůbec nad celým moderním a už-vlastně-ne-modernizační-a-už-vůbec-ne-avantgardní projektem známým jako budování komunismu v Československu svou dobu osvětluje v bezpredentní míře, na jakkoliv malém prostoru se pohybuje. Jsem nadšený a to jsem ani nečetl Danta, na jehož první verš odkazuje název knihy. Jedlička našel výjimečné ekvilibrium štiplavosti, každodennosti, závažnosti, pochybnosti, výkřiků o lásce, úspornosti, všeho.

Kolem fabriky a na okrajích propastí povrchových dolů stojí barákové ubikace. Baráky tu zbyly ještě po německých kóncentračních táborech. Okolo padesátého roku některé vrátili původnímu účelu a jiné upravili pro brigádníky i pro rodinné bydlení. Dvě a dvě místnosti spojili společnou předsíňkou, provedli dezinfekci a dispenzaraci pohlavních chorob. Mnoho brigádníků se oženilo a rodinný život začal determinovat formy společenských vztahů.

Podcast Vinohradská 12 dělá moc hezkou věc: rozhovory prokládá archivními zvuky dejme tomu politiků, jejichž jména na rozdíl od rozhlasu neohlašuje: prostě je tam plácnou a ono to funguje, protože hlas je nejlepším osvěžením paměti, takže bum, 90s s Klausem jsou náhle tady. Jedlička dělá něco podobného: akorát si ve své montáži musí vystačit s literami a ještě předat paměť doby, kterou nepamatuju ani přes historky.

Daří se mu to neskutečně: na pár řádcích bez jakéhokoliv uvození, kontextu nebo čehokoliv podobného vystřílí situace tak tíživě konkrétní, že si div nezačnete balit modráky na směnu do Stalinových závodů, které poháněly socialismus v Litvínově. Tam Kde život náš mezi léty 54 a 57 Jedlička napsal. Většina fragmentů je z té doby, občas si ale samozřejmě odskočí k jeho milovanému Kafkovi nebo únorovému Klementovi.

A já mlčím, s úzkostí se odvraceje od myšlenky na nejúděsnější příběh, který znám, ten deníkový záznam Kafkův o dvou osamělých dětech, které vstoupily do velkého kufru, zaklaply za sebou víko a udusily se.
Gottwald tedy pronesl svou řeč a teď v sílícím dešti mýtu vyráží poslední bojová hesla vstříc jásajícím davům, jimiž už zajisté od toho dne mlčky prošla smrt k tomuto deštivému dni reality vyššího řádu.

Takhle třaskavých je všech 115 stran. Tu si Jedlička vezme dělníka, tu řidiče či důchodkyni, jejich promluvu zkondenzuje jak Salko, aby nechal s docela nenápadnou civilností řvát rozpor mezi reálně nuzným životem a už docela znavenými záchvěvy budovatelské nadšení. To už si ale mikroskopický pozorovatel zpravující o makru zase všiml něčeho jiného.

Jeho postřehy přitom mají sílu až haškovských úderů. V nich ale vedle pečlivě vyměřené dávky cynismu a absurdna navíc fučí nepříjemně studený průvan, který profukuje škvírami v nově postavené chloubě. Tou je litvínovský Kolektivním dům, kde žil až do emigrace.

Staří lidé většinou vymírají. Jejich srdce nesnese stoupání do devátého a jedenáctého patra, když nejedou výtahy. Hned prvé jaro zemřel na odpočívadle mezi čtvrtým a pátým patrem starý inženýr a krátce na to odvezli s infarktem i jeho paní, což bylo ostatně chápáno jako osudový akt třídní spravedlnosti, neboť byt, který obývali, byl pro dva bezdětné manžele nadměrný.

Profesně etnograf litvínovského muzea ale nenapsal jen dobovou etnografii, do knihy vpletl taky nespočet kulturních mrknutí, kdy o většině nejspíše ani netuším. Snad nejsilnější jsou ale nakonec záznamy nejistých pocitů muže, jehož život je v půli se svou poutí, která se odehrává v době přesycené extrémy. V tu chvíli jsme až na poli poetickém, jakkoliv je u Jedličkově montáže pokus o kategorizaci zbytečný. Vůbec celé dělení je pochybné, Jedličku je potřeba zhltnout celého, ostatně tam není slovo navíc, tak co o tom psát.

Všem se vede dobře. Socialismus zvýšil životní úroveň pracujících. Školník denně vymetá dvě tři koruny v desetnících. Na maso stojí fronty, lidové komise kontrolují jídelníček dětských zařízení, a chléb už se dávno nekřižuje, protože přestal být božím darem.

View all my reviews

Petra Dvořáková – Dědina

Ukažte mně jiný kus současné české literatury, na které se shodne přeintelektualizovaná studentka filozofické fakulty i její normie babička z vesnice. Dědina od Petry Dvořákové tohle dokázala. Že by ale byla bezproblémové, to samozřejmě není.

Jelikož mě už dávno nezajímají knihy samotné, ale jejich okraje, začnu cestou Dědiny ke mně. Na dědině jsem se narodil a nerad nosil zbytky ke slepicím, protože jsem nedůvěřoval jejich zobákům. A vůbec si nepamatuju, kdy jsem naposledy dostal tolik osobních tipů na knihu. Všechno víceméně lidé z fildy.

To vůbec nepíšu, protože bych chtěl říct, lidi koukejte, někdo napsal o burácích ze vsí i něco čtivýho pro městské fajnofky. Kdepak. Oni totiž všichni původně pochází ze vsi, akorát se tam nudili, tak šli za Keňou s vysokou aciditou do Brna, aby zjistili, že život je nicotný i tam. Docela pravidelně se ale vrací o víkendech za rodinami domů. Jejich nadšení tedy berme jako ověření myšlenkové platnosti textu Petry Dvořákové – prošla jejich estetickými nároky, ale i faktickými.

Když pak klasická babička z Vysočině – kam je situována Dědina, k čemuž se ještě dostaneme – jedné z kamarádek dodá, že to takhle chodí, pěkně to napsala, tak máme extra štempl a Dvořáková nám div nebourá postmodernu, podle které neexistují sjednocující narativy.

Dvořáková vykresluje více-či-méně pokřivené charaktery lidí, na nichž jsou stále velmi vidět pozemkově-reformní a normalizační šrámy, nejsou to lidé z ideálů humanitních, kdepak, je tam zloba, závist, zášť, kolik toho tam všeho je! Zatímco oni intelektuálové se považují za součást Západu, sají z jeho struků radostné poznání, ale i kapitalistické úzkosti, tak hrdinové Petry Dvořákové jsou přikováni ke své půdě, ke chlévům svým i cízím, které závidí, nebo se v nich starají o zabijačky.

Protože patřím mezi ty druhé, ale rád se vydávám do vod prvních, tak ocituju Ernesta Laclaua, který píše o dílu Richarda Rortyho Nahodilost, ironie, solidarita. Laclau připomíná, jak se Rorty v jím proklamované post-metafyzické době vyrovnává s otázkami jako je „Proč nebýt krutý“ nebo „Proč být laskavý“. A jsou jím pověřena vyprávění, respektive disciplíny „specializující se na hutnější popis soukromého a osobitého. Tento úkol, o kterém se předpokládalo, že ho mají naplnit důkazy o společné lidské přirozenosti, musí splnit především romány a etnografie, které zvyšují naši citlivost k bolesti těch, kdo nemluví našim jazykem,“ píše Rorty.

Dědina je román-etnografie života na vsi, jejímž obyvatelům mnozí Češi i přes formálně stejný jazyk nerozumí. Jsou pro ně němí, občas je až orientalizujeme, když se ptáme, jak ta splývající masa pitomců může volit Zemana. Empatizující Dvořáková je ukazuje jako konkrétní lidi, aniž by se snažila o jejich obhajobu. Mnohem spíše lze román číst jako kritika, byť to nejspíše není záměrem autorky. Sama Dvořáková v Hostu nabádá k politickému čtení a říká, že tam vepsala Babiše a Zemana. To je skvělé, stejně jako to, že tam neříká nic přímo, ale vše má vyplynout z děje.

Jenže to je na druhé straně ale taky pořádně problematické, protože Dvořákové dědina je hermeneuticky uzavřená, není to abstolutně žádné místo pro politiku ani občasné návraty těch liberálů, na nic zvenčí, takže jestli máme stopovat jejich politická rozhodnutí, tak jedině z jejich pokřivených vztahů. A to z nich stejně nakonec dělá trochu blbce, protože takhle jednoduché to skutečně není.

Co z nich ale jistě dělá blbce, to je jazyk. Takhle na Vysočině nikdo nemluví. Méně je někdy více, měla říct editorka Dvořákové, když psala do Vysočiňanům do úst všechna možná nářečí včetně výrazů z Hané.

Že má ta kniha stále stejný rytmus, takže tam není možná gradace, celé se to trochu slévá, to bych odpustil. Ten přefouklý jazyk ale dělá z těch všech, jejichž tváře se Dvořáková pokusila chvályhodně osvítit, aby na ně viděli i lidi z Prahy, zase tu homogenní hroudu trochu opožděných lidí.

František Gellner – Teplo zhaslého plamene

Gellnera samozřejmě dobře znám, protože od něho mám půjčeno přes Gome Credit, ale otevřel jsem ho až na základě doporučení Vaška Postráneckého, skutečně, budiž mu země lehká, Vaškovi myslím, cituji: “Miluju Františka Gellnera, už od puberty. To je pro mě básník všech básníků, takový český Francouz. Toho miluju nade všechno. Mám rád poezii a teď k stáru snad víc než předtím.”

Jelikož jsem laciný narcistní čtenář, tak mi úplně stačí, když někdo řekne, že můj životní styl je ok, a tady František je velmi pro humor, pro lití, život bez práce a bez peněz, v tom se orientuju, takže když dropne následující bars, jsem spokojený.

To je teď celá moudrost moje

To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela radost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.

Četl jsem to v den, kdy jsem se morálně vybičoval, abych dorazil omrknout demošku proti Babišovi, kam jsem dorazil v čase řečnění Dominika Haška, což bych vzal na milost jedině, kdyby přečetl Františkovo

— Ó národe můj! Zdravý je tvůj kořen
a úrodná je půda rolí tvých

— Zázračné klíny dcer tvých úrodné ‘sou
a lůno jejich nezná únavy
Tví syni v srdcích lásku k vlasti nesou a lásku ke krásnému pohlaví.

— Můj národe! Pln křepkosti a síly
překonáváš slavně kruté zápasy.
Zavlaje hrdě prapor rudobílý
s lvem bílým, který má dva ocasy.

to ale neudělal, takže jsem šel rovnou do hospody pokračovat ve čtení

Boj o život a blaho jednotlivce,
za ideální statky národa
hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce,
umění, syfilis, svoboda.

Já byl spokojený.

Margaret Antwood – Z hlubin

Já jsem nadšený. Bych už ani nevěřil, že narazím na úplně normální knížku, kde jsou nějaké postavy, ty postavy dávají smysl, je mezi nimi nějaký dialog, který nemusí být vůbec nutně vyslovený, ostatně mnohé tam není přímo řečeno, přesto lze sledovat záměry autorky, no nádherné tři dny jsem s tím strávil, jakkoliv se mně to asi do paměti hluboko nevyreje, protože to nebyla zase taková řachanda, i když teda konec, kterej krátce a intenzivně graduje, velmi dobré, to je mimochodem taky věc, co jsem dlouho nepotkal, aby se to rozjela směrem, který nebyl zřejmý dejme tomu od druhé strany, takže prostě dobrá knížka.

A mám samozřejmě i literárně-vědné přesahy, takže mohu říct poučku: když píše žena knihu, co se odehrává u jezera, bývá to zpravidla dobré. Ověřeno na dvou zdrojích a to nám lidem od médií stačí. Akorát tady Antwoodová narozdíl od Bellové feministkou je, chudák Bianca, dala jeden blbej piece a všichni jak kdyby zapomněli, že Jezero je anti-patriarchát ekologickej piece, no nic, ale tohle je přesně to samé, teda ten anti a eko, byť vlastně docela jemně, 1972 vibes, v zásadě jediné postavy jsou dvě ženy a dva jejich muži, hádejte, které dvě z těch postav jsou dementní nedocenění kecalové, co si myslí, že jim má patřit svět, i když jsou nuly, no není to těžké trefit, klidně vás vezmu někdy s kamarády na pivo, to napoví.

Vlastně nevím, kdy přesně se to odehrává, akorát vím, že to je v Kanadě a označení Američan je tam největší zloduch a plenič přírody, plus časově to je teda zhruba někdy po Hitlerovi, protože jeho stín se tam občas mihne, to když se potká s tím ekologickým přesahem, tak tam Antwood hází skvělé věty jako “Podobně jako se někteří lidé těžko vyrovnávají s tím, že jsou Němci, je pro mě těžké vyrovnat se s tím, že jsem člověk”. Bum ho.

Úplně nejlepší pasáž, tedy ta, se kterou se ztotožňuju a říkám si pro jednou, jakej roztomitelej lajf to my podobní nežijeme (ne), je ale v první čtvrtině, kdy ta parta dorazí na chatu, kde se to celé odehrává, a zjistí, že se tam vlastně budou nudit, protože tam není elektrika a toto. Tak si říkám, damn, bejt u jezera s mejma lidma, jak říkáme my od rapu, tak už balíme obřího johndeera. Otočím na další stranu a tam na mě mává linka: “Tak co, lidi, nedáme si trochu trávy?”, aby došli do stavu “Pár piv a trochu trávy, legrácky a chytré řeči o politice, zlatá střední cesta; my jsme ta nová buržoazie, klidně bychom teď mohli sedět v rozhlasovém studiu.”

Jarek Nohavica a Pio squat: Já tam byl

Ve skutečnosti to celé je samozřejmě hlavně o existenciálních pochodech jedné mladé ženy, co vyrostla na samotě, ve městě měla dítě, kterého se vzdala, teď dělá velkou — přitom velmi civilní — introspektivní pouť, no prostě tohle bych v životě nemohl zažít, ani mi to žádnej Milan nemůže nikdy říct, takže díky díky, čistá práce, dávám nejlepší tři hvězdy, co kdy mohu dát.

Peter Handke – Velký pád

“Já neumím číst!,” citovala s oblibou hlášku Čertíka ze slavného Godardova filmu Princezna ze mlejna jedna dívka, co měla kdysi tu smůlu a musela často poslouchat má pečlivě ošetřená doporučení k četbě. Znamenalo to strč si do prdele.

Až za mnou přijde kolega Handke, ať si přečtu jeho novej kus, tak mu s díky zopakuju, že neumím číst. Stejně bych to totiž nepochopil. Minimálně tohle jsem nepochopil. A to samozřejmě není výtka, kdo jsem já, abych byl proti nepochopitelnosti, když mě to rozrýpe jiným způsobem, jenomže tohle bylo asi příliš avant pro mou zahradu.

Nepamatuju beletrii, kde bych se musel tolikrát vracet a číst odstavce znovu a znovu, abych vůbec dokázal oddělovat věty. Bylo to jako když slyšíte cizí jazyk, kterému lehce rozumíte, ale v proudu řeči to celé začne splývat a člověk je pytli. Jenomže tohle bylo česky, ve výborném překladu Věry Koubové, kterou znáte z překladů toho ufňukánka Nietzscheho.

I když teď si říkám, že snad bych si od něj ještě něco dal, to mi to teda vydrželo dlouho, protože by mě zajímalo, jak to ten chlap dělá, že dokáže tak kondenzovat, že se v tom nedá pobývat, normálně tu bichlu musíte po chvíli zahodit a jít se projít na nejbližší planinu, kde je trochu prostoru. A to nejsou žádné popisy místností, všechno je naopak v pohybu, náš herec jde, potkává město, potkává lidi, potkává celej svět, mění se tempo, míchají se obrazy, co jeho myšlenka, vjem, autorův popis, netuším, po chvíli už člověk neví, kde končí kafe a začíná tonik, takže vlastně nevím, jestli nepsal samé blbosti, protože jak říkám, já to vlastně nechopil, takže smolík, víc nevím.

Skutečný smolík ovšem je, že jsem po tom Handkem teď chtěl sáhnout, že se kouknu, co jsem si podtrhal — a já ho nemám a samozřejmě nevím, komu jsem to půjčil. Existuje horší pocit, než když zjistíte, že vám v knihovně chybí kniha, o které nevíte, kde je?

Tahle hořká úzkost, to je přesně jak čtení Handkeho.