Fakin rozečteno

Knihy, které mám rozečtené a rád bych je jednou dočetl. Bída tohleto.

 

Marek Švehla — Magor a jeho doba

Friedrich Kittler — Gramofon Film Typewriter

Janoščík, Likavčan, Růžička (eds.) —- Mysl v terénu

Simone Weil — Tíže a milost

Pavel Barša — Paměť a genocida

Georges Perec — Život návod k použití

Paulina Bren — Zelinář a jeho televize

Helena Bendová, Matěj Strnad (eds.) — Společenské vědy a audiovize

Jaroslav Hašek — Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (III-IV)

Walter Benjamin — The Storyteller

Pierre Bayard — How to Talk About Books You Haven’t Read

Ernesto Laclau — On Populist Reason

Jean Baudrillard — Screened Out

Sheila Fitzpatrick — Ruská revoluce

Philip Roth — Americká idyla

Liou Cch´-Sin — Problém tří těles

David Foster Wallace — Consider the Lobster and Other Essays

Friedrich Nietzsche — Radostná věda

Peter Handke — Velký pád

Sarah Perry — Every Cradle Is a Grave: Rethinking the Ethics of Birth and Suicid

 Venkatesh Rao —Crash Early, Crash Often

Tereza Matějčková — Hegelova fenomenologie světa

Nigella Lawson — How to Eat

Vilém Flusser — Za filozofii fotografie

 

Géza Csáth – Čarodějova zahrada

Čarodějova zahradaČarodějova zahrada by Géza Csáth
My rating: 4 of 5 stars

Ona je to vysoce esenciální otázka: není lepší než sto let všemožně mírnit utrpení bytí, raději deset let věnovat opiu, aspoň chvíli žít pro žití, a pak „složit hlavu na ledový polštář věčného zániku?“

Nevím, nemám odvahu k rozhodnutí. Géza Csáth (1887-1919) ji měl. A tak může Jan M. Heller ve výborně doplňujícím doslovu psát, že „Csáthovy snové, halucinační a alkoholické vize nejsou lacině eskapické, ale ukazují směrem kupředu, tam, kam nelze dohlédnout omezenou perspektivou bezútěšné existence jeho současnosti a kde partikulární osobní prožitky překračují své hranice k obecně platné výpovědi“.

Nedlouhé povídky, některé na jednu stránku – jako třeba Pohádky se špatným koncem – mají často skutečně špatný konec. Tak mimochodem. Bez zbytečných řečí, moralizování, lehce deskripní příběh a najednou přichází smrt. Je čas jít.

Ale nejde než zabít, když brášku Richarda postihne černé ticho. Posteli leželo malé slabé dítě a já ještě teď slyším, jak se černé ticho směje. Kdo je tu blázen?

Géza Csáth? Možná. Ostatně ve 32 letech ukončil svůj život. Do té doby stihl být bravurním spisovatelem, lékařem, psychonautem, feťákem, vrahem své manželky.

Neustálý rozpor. Sen a bdění, ironie a mrazení, pochopení a odpor, slast, perverze a sadismus.

Skvělý počin nakladatelství Runa. Objeveno díky mysliteli a překladateli Josefu Fulkovi (citoval jsem již u Sedmé funkce jazyky) a jeho recenzi v A2 (27.4.2016).

View all my reviews

Flann O´Brien – U ptáků plavavých

U ptáků plavavýchU ptáků plavavých by Flann O’Brien
My rating: 3 of 5 stars

Číst o tom, jak Púka MacPhellimey z čeledi ďáblíků mrzačí mladíka, který jej svým psaním vytvořil, je zábavná věc, jenomže do téhle pozdní části jsem se celý upocený dostal po asi osmi letech od otevření U ptáků plavavých.

Takhle: vůbec nepochybuju, že se jedná o tzv. Velkou Knihu, zásadní kus, vysoustružené dílo soustředěného ducha, místy je to navíc pořádně vtipné, tedy zejména pokud jste Ir, případně znáte tamní kulturu, protože pak se to dá číst, řekl bych, jako jejich Švejk, tedy zásadní kus národní kultury, který říká mnohé. Že by to ale ve mně – ne-Irovi a obecně neználkovi – udělalo hlubší rýhu, to úplně ne, spíše jsem byl rád, že už to mám za sebou.

Čímž neříkám, že si to v pozdním věku nedám znovu, pochopil jsem z toho docela málo, občas se ztratil v postavách, prolínání jazykových, časových, místních rovin, ze kterých je tenhle postmoderní román z dob hluboce modernistických poskládaný… Takže mně nezbývá než pokývat obdivně hlavou směrem k překladateli Martinu Pokornému, kvůli němuž jsem to ostatně četl, někdo kdo překládá od Woolfové přes DFW po Derridu, se přeci musí vyznat, říkal jsem si, a tady zase ukázal kvalitu, protože jazykově je to našlapané jak zimák v první lize, když tam přijede Kladýnko s Jardou, neskutečná práce s dialekty a historickým jazykem a tak dále, ale jak říkám: pokud nemáte načtenou většinu Rubata – a nejste velká fanynka irské literatury – sáhněte zatím po něčem jiném a tohle si nechte na dlouhé podzimní večery, jestli někdy v životě přijdou. Když ne, tak je tu stále pivko, v případě spisovatele Trellise porter, a na to se dá spolehnout.

Když se život nedaří, je toho moc,
a přes všechnu snahu s tím nemůžeš hnout,
když zítřek vypadá černě jak noc –
NA PIVKO SE MŮŽEŠ SPOLEHNOUT

Když kapsa je prázdná, a pokud si vsadíš,
kůň sotva dokáže doběhnout,
když dluhy jen přes sebou valíš,
NA PIVKO SE MŮŽEŠ SPOLEHNOUT

 

View all my reviews

Samin Nosrat – Salt, Fat, Acid, Heat: Mastering the Elements of Good Cooking

Článek vyšel na Heroine, tak tam klikněte.

Tady akorát nechám část, co se nevešla. Dává to smysl, jsou to kecy navíc, na druhou stranu šlo o první impuls k napsání textu. Vycházím z nejskvělejšího sborníku Medienwissenschaft. Východiska a aktuální pozice německé filozofie, který vyšel díky editorské práci Kateřin Krtitlové a Svatoňové.  

„Myšlení v síti je jednou z nejpodstatnějších lekcí, co Nosrat dává. Pro její rozvedení si musíme na chvilku odskočit od plotny k výzdobě kostela. Na obou místech nám jde o následující: šikovná síť či rozvrh dokážou být velmi užitečným nástrojem vedení a kontroly. Výjimečný umělec (nebo kuchař) totiž není pouze „génius“, vysvětluje teoretik médií Bernhard Siegert, on musí zároveň být pořádný řemeslník, co ovládá soudobé techniky a postupy. To rozhodně platí pro italského malíře Masaccia, který roku 1425 v kostele Santa Maria Novella ve Florencii začíná pracovat na své fresce Svatá trojice. Výjimečná věc. Masaccio totiž vyfikl první známou malbu podle pravidel centrální perspektivy.

Dokázal to díky zapomenuté — a tehdy znovuobjevené — technice ptolemaiovského síťování map, které pracuje s délkovými a šířkovými stupni. Ty umožňují tvořit opticky konzistentní mapy nebo taky síť-rozvrh na zdi. Do uhlíky vyznačeného rozvrhu pak může Massacio i na dvourozměrném povrchu namalovat fresku přesně podle pravidel perspektivy.

Nosrat ze svých čtyřech elementů vytváří síť, jejíž smysl je při troše představivosti podobný. Tedy vede nás a je díky ní možné „prokázat chyby a předepsat opravy,“ jak poznamenává Siegert. Chybí osvěžující kyselost, příliš pomalu smažené — tedy nekřupavé, opomenuté nasolení předem. Pohlídejme si tohle, říká Nosrat, a naše vaření bude chuťově vyvážené a konzistentní. Konzistentně výborné.“

A takhle vypadaj‘ ilustrace. Kvůli nim rozhodně doporučuju tištěnou knihu, v Kindlu jich je mnoho k nepřečtení, což je škoda.

Josef Pánek – Láska v době globálních klimatických změn 

Láska v době globálních klimatických změnLáska v době globálních klimatických změn by Josef Pánek
My rating: 5 of 5 stars

Mně se to líbilo moc. Hlavně asi protože to je aktuální. To není jentak.

Četl jsem teď rozhovor s Jáchymem Topolem (http://bit.ly/citlivý_topol), kde vypráví, jak je pořád velkej kus české literatury zaseklej v minulosti. Zatímco na Západě tohle už maj’ vyřešený.

A tady Pánek je od nás a píše o moc aktuálním tématu, nad kterým očividně hodně přemýšlel. A přemýšlet on umí, ostatně je to mikrobiolog, a ta knížka je celá o něm. Ale fakt celá, jak jsem pochopil z rozhovoru, co s ním dělal Emil Hakl, to mě pobavilo, bo jsem ho četl před Pánkem (http://bit.ly/panek-hakl).

Jak jsem řekl, je to vzdělaný člověk, co žil v Norsku, Austrálii a byl na konferenci v Indii, to si spolehlivě zapamatujete, protože má rád takovýhle refrény, který mě dost bavily. Celý to píše ve druhý osobě a těch 160 stran do vás vklouzne jak čokoládová tyčinka na Islandu. To je skvělá historka.

Je moc dobře, že ta knížka vznikla, protože málokdo by mohl vypovědět o domově v globalizovaném světě jako tady Pánek, který žil, tam kde žil. A bude to čím dál aktuálnější. A jak je chytrej, tak i dokáže moc pěkně obnažovat (univerzální) předsudky a (český) bolístky, který si táhneme z minulosti, takže vlastně nevím, jak to ten Topol s minulostí myslel, ale vy si toho Pánka určitě přečtěte.

View all my reviews

Jáchym Topol – Chladnou zemí

Chladnou zemíChladnou zemí by Jáchym Topol
My rating: 4 of 5 stars

„Když kopeš do starého hrobu, lámeš žebra živým, říká se.“

A víc bych nemusel psát, lépe bych tu nedlouho knížku nedokázal vystihnout. Topol se trochu šklebí, trochu více u toho ohmatává, aby našel bolavá místa, na která jsme dávno zapomněli, někteří jsme o nich ani nevěděli. Obnažuje je, dotýká se jich, probouzí zanícenou tkáň k životu. A ona žije, žije vlastně celou dobu!

Že je to bravurně napsaný, to asi nemusím říkat, já ale hlavně nevěděl, že existuje nějaké Bělorusko, že to Bělorusko má nějakou historii a ta nemusí bejt uplně růžová. Nevěděl jsem, že existuje Východ, protože je Slovensko a pak jekési Rusko – já se ale samozřejmě považuju za Západ a oni, ti v tom Rusku, ti ať si tam svoje podivný problémy nějak vyřešej‘. Chyba! Vždyť u nás máme citlivé lidi.

Zážitek posiloval před tím dočtený Imre Kertész, pro pořádné prozkoumání promrzlých hrobů se obrátím na Timothyho Snydera a jeho Krvavé země, už se jim nedá vyhejbat. A taky samozřejmě musím přečíst další Topoly.

View all my reviews

Hannah Arendt – O násilí

O násilíO násilí by Hannah Arendt

Poslední (útlá) kniha Arendt věnující se politice. Pak Arendt zklamaná z nedokvašeného dění konce let šedesátých politiku opouští.

„Moc a násilí jsou protiklady; kde jedno vládne, absolutně druhé schází.“ Násilí může vykonávat jedinec, moc nikoliv – ta je kolektivní. Obojí má úplně jinou kvalitu – o tom je O násilí.

„Hněv není automatickou reakcí na bídu a utrpení jako takové. Nikdo nereaguje hněvem na na nevyléčitelnou chorobu nebo zemětřesení, tudíž ani na sociální podmínky, které se zdají být nezměnitelné. Hněv vzniká pouze tam, kde je důvod domnívat se, že by se změnit daly a že se nemění.“

„To, co dělá z člověka politickou bytost, je schopnost činu; umožňuje mu sdružovat se s lidmi jemu rovnými, jednat v součinnosti, dosáhnout cílů a zúčastnit se podniků, které by mu ani nepřišly na mysl, natož aby byly touhou jeho srdce, kdyby mu nebylo dáno toto nadání – pouštět se do něčeho nového. Řečeno filosoficky, čin je lidská odpověď na stav zrození. Protože všichni přicházíme na svět zrozením, jako noví a začínající, jsme také schopni pouštět se do něčeho nového; bez narození bychom ani nevěděli, co je to nové; veškeré „jednání“ by bylo buď pouhým chováním nebo zachováváním. Žádná jiná schopnost kromě jazyka, ani rozum, ani vědomí, nás tak radikálně neodlišuje od všech ostatních živočišných druhů. Jednat a začínat není totéž, ale existuje mezi tím těsná propojenost.“

View all my reviews

Milena Jesenská – Cesta k jednoduchosti  

Cesta k jednoduchostiCesta k jednoduchosti by Milena Jesenská
My rating: 4 of 5 stars

Ona se to snaží psát fakt jednoduše. Potíže v rozhodování, jestli raděj manželku, nebo milenku? Bum, bum, bum – tady máš argumenty a zdarec. Jednoduché. Přitom je skvělou pozorovatelkou. Vidět tak jasně v necelých třiceti letech? Kdo z vás to má.

Teď teda ustřelím, ale mně to trochu – tou srozumitelností! – připomínalo četbu publicistiky Orwella. Možné důvody: nečetl jsem mnoho starých novinářek a novinářů / jsem zvyklý na současné levoty, které se neobjedou na pěti větách bez alespoň dvou diskurzů. Nevím.

Každopádně mě to bavilo jako dobová sonda, když progresivní Jesenská by dnes – s tehdejšími názory ofc – byla považována za strážkyni patriarchátu, která si ještě dovoluje hřích z největších – povyšování se a moralizování prostého lidu.

A taky musím zmínit doslov, který je v mnohém vysvětlující, když popisuje, že Jesenská byla všechno, jen ne jednoduchá a její přátelé se knížce smáli, že „nebylo nic v české literatuře tak falešného, než tato knížka“. Autorka totiž byla „rafinovanost sama, ve všem“.

Lajk it.

View all my reviews

Peter Handke – Úzkost brankáře při penaltě  

Úzkost brankáře při penaltěÚzkost brankáře při penaltě by Peter Handke
My rating: 4 of 5 stars

Tísnivý jak prase.

Strohý jazyk, nedlouhé věty prosté snahy na něco konkrétního ukázat, vysvětlit. Mlhavě nekonkrétní, nedomyslitelné, plné znepokojivých zvuků a nedůvěryhodných lidí. Obrazy z vlhkého rakouského pohraničí, klobása, pivo, mrtvola, pivo.

Takhle si představuju literaturu. Těším se na Handkeho další knihy.

View all my reviews

David Foster Wallace – Good Old Neon 

Good Old NeonGood Old Neon by David Foster Wallace
My rating: 5 of 5 stars

Těžko vybrat pár slov, když má člověk k dispozici celý vesmír, jenže kdo k tomu všemu má skutečně přístup. Ledaže.

Na Good Old Neon, povídku o čtyřiceti stranách, mě odkázal PaperBird – nejlepší mně známý knižní youtuber – ve svém videu o Edouardu Levém. Prý mu připomíná Levého Sebevraždu. Ano.

Začínám si myslet, že nejlepší příběhy jsou ty, kde od začátku víte o sebevraždě hlavního hrdiny. Jen tady není vypravěčem kamarád, ale sám nebožtík Neal, který vysvětluje, proč se rozhodl ve svých devětadvaceti napálit v plné rychlosti do mostu, přičemž ty důvody, tvrdí, nejsou tak podstatné, jako popis smrti samotné – o to přeci všichni stojí.

Řekl bych, že to je docela typická Wallaceovina. Neal považuje sám sebe za podvodníka, protože všechno, co dělá – a dobře dělá, sakra dobře dělá –, dělá pro své okolí. Narcis a velmi schopný manipulátor, který snad nikomu neubližuje, jen si chce připadat výjimečně, chce, aby ho tak brali lidi. Čím více se o to ale snaží, tím méně to věří sám sobě, tím prázdnější si připadá. Nic dokáže skutečně prožívat, všechno je jaksi vzdálené, necelistvé.

Terapeut mu nepomáhá. Přizná se sice ke své všeobjímající potřebě manipulace, ale jen protože chce, aby jej terapeut vnímal jako vysoce pronikavého člověka. Stále dokola.

Že jde o tak trochu klišé z konce milénia, kdy mají bohatí a úspěšní mužové takovéhle problémy, si Neal samozřejmě – stejně jako víceméně vše – dobře uvědomuje. Když pak v televizi potká seriál Cheers, kde jedna z postav říká „If I have one more yuppie come in and start whining to me about how he can’t love, I’m going to throw up“, tak se konečně dostáváme k té smrti, kvůli které to ostatně celé vypráví.

Ono je to celé DFW-like typické, řekl bych, i vyžíváním se – kromě depresí – v logice, paradoxech, úvahách o čase. A to je moc dobré. Říkal jsem si, jak bych si s ním chtěl dát dobrej California Orange Bud a nechat kolem sebe téct ty spekulace o smrti, čase, jazyku.

Jenomže on to nejspíše nepíše kvůli tomuhle.

Na posledních dvou stranách přivádí Neal do celého příběhu jistého Davida Wallace.

Je tedy doufám jasné, že jsem popsal jen velmi hrubé obrysy, celé je to o dost komplikovanější, řekněme meta na mnoho.

Více k tomu nemám.

Doporučuju všem. Hlavně teda holkám. Ale taky všem. Z nějakého důvodu je to jednoduše k dostání ve všech dobrých vyhledávačích.

(Mimochodem velmi jazykově přístupné.)

(Článek odhalující několik souvisejících knih.)

View all my reviews