Month: December 2021

Pokud by existovalo něco jako guilty pleasure, což už samozřejmě není, co sem zařadíš ze své YouTube diety?

Občas když se trochu napiju, zkusím zabruslit do vod českého youtuberismu. Obzvlášť na obsah určený dětem, konkrétně FIZIstyle. Udržuju tak sám sebe v přesvědčení, že opravdu probíhá jakýsi bizarní útok na dětské mozky. Možná jednou skončím jako Unabomber, akorát mým cílem budou tito lidé.

Popiš historii i současnost svého boje s trávením příliš mnoho času na internetu.

Internet je v podstatě místo, díky kterému mám svou práci. Dost věcí se změnilo od doby, kdy „být na internetu“ znamenalo sedět přikovaný k židli u počítače, byť to je stále velmi častá forma. Největší posun od puberty je asi v tom, že jsem naopak začal žíznit po tom „světě venku“. Tam kde dovolená s minimem internetu byla noční můrou, je teď opravdu vyhledávaný relax. Byť stejně se mu člověk stále nějakým způsobem trochu brání. Je to zajímavý.

Nezávisle na platformě, kdo je zdroj nejlepšího shitpostingu a kdo podnětných/chytrých věcí (nebo taky kulturních tipů; gastro inspirace…)?

Facebookové skupiny “gurmánská memíčkárna pro kluky a holky” a “demokratická žumpa” jsou stále kvalitním zdrojem zábavy. Druhá jmenovaná je obzvlášť pestrou galerií různých osobnostních poruch, která v člověku vyvolává zajímavé pocity. Pokud jste například nikdy nezažili intenzivní potřebu mnoho lidí nějakým kulometem či strojem kosit lidi, kosit je jak klasy obilí, zajděte tam. Bude to zážitek.

Co děláš na internetu, když jsi pod vlivem konopí?

Nejsem nikdy pod vlivem konopí. Když jsem opilý, rozhovořím se v groupchatu o nějakém tématu, které takřka výhradně zajímá jen mě. Občas si s někým píšu nějaké oplzlosti. A zběsile tedy hledám věci, které mě zajímají. Jak fungují a tak dále.

Kam se nejraději chodíš dívat na věci, které by sis chtěla někdy koupit, ale pravděpodobně to neuděláš?

Games Workshop. Miniatury z Warhammer 40.000 jsem si dřív kupoval, lepil a barvil, ale už to nikdy pravděpodobně neudělám. Ale chodím se tam koukat. Ty krásné modely, drahé cenovky a vidina lesklých, krásných krabiček, které stimulovaly můj mozek z polic fantasy shopu nad knihkupectvím už když jsem byl malý. Zbožní fetišismus a vyvolává to ve mně znova pachy a pocity.

Jaký je tvůj oblíbený meme template z poslední doby?

Pondering orb. Umím si k tomu představit i zvuky.

Napsal jsi stohy často vynikajících statusů, v médiích jsem tě ale potkával spíš výjimečně. Proč?

Nikdo mě do nich moc neoslovuje. A to má prostý důvod: nejsem zajímavý. Statusy na Facebooku nejsou samy o sobě zajímavý, ani pro mě. A ve skutečnosti málo lidí ví, kdo jsem. Můj dlouhodobý plán je samozřejmě se nějak dostat do DVTV a ohromit Martina Veselovského svými velkými vizemi ohledně lidstva, jeho problémů, budoucnosti a osudu.

Chceme definitivní odpověď na největší otázku současnosti: zakazují nám humor?

Nezakazují. Ale to není celá odpověď. Stejně jako všechno ostatní na světě, i na humor se dostává jakási snaha ho „zkrotit“, ovládnout a v konečném důsledku komodifikovat, prodávat, ideologizovat, třídit a vsadím se, že brzo i přijít s konceptem humoru „postaveného na datech“, protože co dnes není “postaveno na datech”, tak nemá buzz. Není to nic moc nového; co je na tom nové, je to, co je u všeho dneska: probíhá to novými nástroji. Sociální sítě, buzzwordy, identity, takřka univerzální volání po společném blaženém dobru, sociální zodpovědnosti, být “based” atd.

Děje se s tím to samé, jako se vším ostatním kolem nás.

Proč Cormac McCarthy a čím mají dosud neznalí začít?

Jak říká můj kamarád Standa Biler: protože Cormac McCarthy každou větu vytesá tak pečlivě a mistrovsky, že i kdyby ji samotnou někdo našel a přečetl, zůstane v němém úžasu nad duchem toho člověka. Jeho jazyk a psaní je stejně neúprosné a chladné, jako obsah jeho knih. Prostě: „…měsíc se zvedal nad obrubou světa jako oko slepé kočky.“

Paradoxně bych doporučil Cestu, je nejpřístupnější a podle mě tam docela nečekaně McCarthy sklouzává ke kýči. Ale to je vlastně dobrý úvod, protože pak už od něj není kýč vůbec nic. A na kýč jsou ale lidi trochu zvyklý.

V rámci tvojí komedie figurují často zbraně. Chceš k tomu povědět víc? To není nejčastější kombo u člověka, který je politicky evidentně nalevo. 

Mám zbraně rád. Myslím, že se tím hodně odchyluji od nějaké „internetové levice“. Přitom ale tradičně levicové směry a zbraně mají velmi výraznou společnou historii a zdaleka nejde o nějaké věci, které by inherentně stály proti sobě.

Stala se z toho další identitářská válka, kdy když máte rádi zbraně, jste v očích svých vlastních nejspíš někdo, kdo volí Svobodné, žvaní o bezpečné a ozbrojené společnosti a nejspíš se nemůže dočkat, až se budou černé děti topit ve Středozemním moři.

Ale není to tak. Já mám malou důvěru obecně ve společenské instituce a velmi věřím ve svobodu lidí. Zbraně mě zajímají technicky, historicky i užíváním. A ano, věřím, že člověk má právo být ozbrojený, včetně právě chuďase. Přijde mi to jako samozřejmý lidský právo. I Marx má rozpravku o tom, že lidé by za žádných okolností neměli být odzbrojováni – a tak dále.

A přijde mi vtipný, když tomu sice někdo vůbec nerozumí, o legislativě nic neví, tváří se jako velmi ACAB a velmi proti kapitalistickému establishmentu a zároveň naprosto poslušně a s úsměvem svěřuje celé svoje bezpečí do rukou té nenáviděné policie a souhlasně kýve právě tomu establishmentu, který mu říká, že on sám je sobě a ostatním příliš nebezpečný, aby měl právo na něco tak fuj fuj jako je zbraň. Vždyť je to absurdní.

Jaká je stand-upová scéna v Česku? Cringefest, nebo tu máme dobré věci?

Máme tu dobré věci. Třeba já, pochopitelně. Na český standup přichází řada oprávněné kritiky, cringe je tu víc než dost. Vždy jsem tenhle styl argumentu nenáviděl, ale nakonec se nachytám, že ho řeknu sám: pojďte to zkusit. Tak zkuste rozesmát místnost plnou lidí, kteří nejsou vaši kámoši v hospodě nebo soudruzi ve facebookové skupině.

Lidi často spíš někde něco odkoukají z televize a to je všechno, na čem to zakládají. Vím naprosto jistě, že ti nejhlasitější, především mladší, na žádné standupy nechodí. Jsem ochoten na to vsadit peníze, protože vím, že vyhraju. Je tu hodně cringe především pro kamery, ale v klubu je úplně jiný repertoár a styl.

Je co zlepšovat, zcela jistě, je potřeba víc a víc lidí a víc a víc stylů. Ale přijde mi, že takové to odplivávání si nad českým standupem je stejné, jako kdyby člověk lamentoval nad stavem českého divadla podle toho, co za divadelní inscenace viděl zrovna v televizi.

Marie Heřmanová bude snad první člověk, kterému budou tuzemští novináři volat, když se semele něco, v čem má prsty internet. Třeba QAnon. Digitální antropoložka ale taky ví mnohé třeba o životě influencerek, který zkoumá pod hlavičkou Sociologického ústavu AV ČR. Na jeho webu v týdnu s Marií vyšel moc šikovný popularizační rozhovor. Doporučujeme. V první řadě si ale samozřejmě dejte naši anketu.

Popiš historii i současnost svého boje s trávením příliš mnoho času na internetu.

Definuj „příliš mnoho času“ …. Ale vážně, není čas na internetu jako čas na internetu. Čas na internetu má nějakou kvalitativní škálu, na jejímž jednom konci je doomscrolling (a většina sociálních sítí obecně), na druhém upřímná radost z nalézání pokladů, archivních radostí a čerpání moudra z naprosto nečekaných zákoutí kyberprostoru, bez ironie. Takže já se spíš dlouhodobě snažím nalézt zlatý střed mezi těmihle dvěma extrémy. Obecně jsem tedy ale metodou pokus omyl dospěla k tomu, že většinu sociálních sítí používám jenom v prohlížeči na počítači, na telefonu mám vypnutý notifikace úplně všeho včetně emailů a messengeru (zrovna jsem to kontrolovala a jediná aplikace, která má oprávnění k notifikacím, je Můj vlak) a používám placenou aplikaci, která mi vypíná všechny sociální sítě a blokuje vybraný weby mezi 10 večer a 10 ráno. Tím se mi myslím podařilo dostat pod kontrolu ten podivnej instinkt na všechno klikat, otvírat to a nedejbože pod to psát komentáře před spaním nebo hned po probuzení, takže si momentálně připadám tak příjemně vybalancovaná.

Nezávisle na platformě, kdo je zdroj nejlepšího shitpostingu a kdo podnětných/chytrých věcí?

Shitposting – mám radost, že první účet, kterej mě napadl, je českej! Sledujte @memozrnnost na Twitteru. Pak samozřejmě @afffirmations na Instagramu, ale to už možná ani není shitposting, to je úplně samostatný žánr. Jinak vlastně celá For you page na TikToku je shitposting, or is it just me? Podnětný a chytrý věci hledám poslední dobou hlavně mezi autorama na Substacku a přidružených Discord serverech (namátkou Substack newslettery, který skoro vždycky dočtu až do konce – Culture Study, Maybe Baby, Garbage Day, Dirt a Embedded). Gastroscéně v jakémkoliv jazyce se vyhýbám obloukem, ale ráda bych zde zanechala pro budoucí generace svůj nejoblíbenější videorecept.

Co děláš na internetu, když jsi pod vlivem konopí?

Já jsem naposledy byla pod vlivem konopí v době, kdy jsem ještě nebyla pořádně na internetu. Zní to jako smutný příběh, ale jsem s tím v pohodě.

Jaký pracovní nástroj dostupný přes prohlížeč ti změnil život?

Rozšíření Weava Highlighter, díky kterýmu dokážu snadno najít tu jednu větu v hesle Harry Potter na Wikipedii, o který jsem si v roce 2018 myslela, že je důležitá? Doporučuju. Já si tím označuju pořád všechno a hrozně mě to uklidňuje, že mám v tom internetu pořádek.

Jaký je tvůj oblíbený meme template z poslední doby?

Všechny s Timothée Chalametem v Duně.

Ve středu tvého zájmu, pokud tomu dobře rozumím, stojí pojem autencita. Proč ho považuješ za podstatný?

Připadá mí podstatný hlavně proto, že se mu vlastně nelze vyhnout. Autenticita byla klíčovým pojmem spousty subkulturních hnutí posledních patnácti let a v současné kultuře influencerů je to úplně extrémně nadužívaný pojem. S přesouváním větší a větší části našich životů online o autenticitě čím dál tím víc bavíme, jako kdybychom měli trochu strach, že nám jí internet a online interakce můžou sebrat. Pořád žijeme v nějakém paradigmatu, kde považuje za více autentické to, co se odehrává mimo internet. Přijde mi zajímavé, jak se k tomu vztahujeme, vymezujeme se vůči tomu, co považujeme za “fake” (další oblíbený pojem internetové kultury). A akademicky je to prostě plodné téma – jsou autoři, kteří tvrdí, že už žijeme v době post-autenticity (ale osobně jim to zatím nevěřím). Nemůžu si nechat ujít příležitost si tady udělat reklamu, protože příští rok nám vyjde s kolegy z Loughborough University v Británii sborník “Cultures of Authenticity”, kde se ten pojem snažíme prozkoumat v různých kontextech, ať už je to internet a sociální sítě, marketing, politická komunikace, popkultura nebo třeba turismus.

Instagramovým influencerům není cizí ani politika. Můžeš stručně shrnout, jak působí během pandemie? A proč stále dává smysl přihlížet při čtení zdejšího dění ke zkušenosti post-/komunismu?

Ono by se dalo zjednodušeně říct, že pandemie vlastně trochu smazala hranice mezi tím, co je politické a co není. V případě influencerů se spousta běžných každodenních situací, které na svých profilech zachycují – například kam jít na kafe, kam jet na dovolenou – vlastně stala předmětem politické diskuze a něčím, co si najednou museli nějakým způsobem obhajovat (třeba to, že na tu dovolenou vůbec jedou). Pro mě osobně bylo hodně zajímavé sledovat, jak skrze tuhle situaci spousta influencerů a hlavně influencerek našla nějaký svůj vlastní hlas v politické debatě – a na druhé straně sledovat zděšení určité části veřejnosti, která se pořád snažila předstírat, že přece ty lidi, co se akorát fotí ajfounem na Instáč, nemůže brát nikdo vážně a najednou byli překvapení z toho, že tón diskuze už opravdu neurčuje vysílání Radiožurnálu ani Twitter profily novinářů z Respektu. Jinak si nejsem jistá, jestli obecně ta post-socialistická perspektiva je užitečná ve smyslu interpretace – ale bylo zajímavý sledovat, jakým způsobem s ní třeba ti influenceři pracují . Když někdo screenshotne random citaci z nějaké stránky spojené s QAnon, ale tu informaci interpretuje jako “návrat ke komunistický totalitě”, tak je to moc pěknej příklad “context collapse”.

Existuje v tvém oboru kniha, která zaujme i víceméně laiky?

Jasně, spoustu! Teď třeba zrovna čtu “Break the Internet” od Olivie Yallop a to je klidně čtení na pláž. Jinak nakladatelství Polity vydává dobře udělanou a i na širší veřejnost mířenou sérii o internetové kultuře a sociálních sítích, ve které vyšly knížky o internetových celebritách, o Instagramu, nedávno o Tumblr. A vychází taky zajímavý romány a fikce, který řeší téma vlivu internetu a sociálních sítí na naše vnímání vlastní identity (Fake Accounts od Lauren Oyler, Sympathy od Olivie Sudjic nebo No One Is Talking About it od Patricie Lockwood). Akorát česky mě teda bohužel nenapadá nic.

Mám velmi rád tvé výběry článků o digitální kultuře, většina jich ale bývá o zahraničních trendech. Jak se vypořádáváš s tím, že to nejzajímavější se děje hlavně na anglicky psaném internetu, my ale současně nepochybně potřebujeme i reflexi zdejšího dění? Ptám se, protože sám často trpím tendencí hledat zahraniční trendy i u nás, což asi není úplně ideální metodologie.

Tohle je skvělá otázka, přemýšlím o tom často a strašně ráda bych znala způsob, jak se s tím vypořádat. Já trpím úplně stejnou tendencí. S kamarádkou jsme se nedávno bavily o tom, jestli je v pohodě znát nejnovější trendy na klubový scéně v Broolynu, ale nevědět, kdo je zrovna (už zase) ministrem zdravotnictví. Já to na jednu stranu považuju za hrozně zajímavej fenomén, že se mi tohle díky internetu děje (vím, samozřejmě, kdo je ministr, to byla metafora!), ale je to nepraktický a někdy to způsobuje takový podivný disociace. Ale na druhou stranu si myslím, že to možná není tak rozpojený, jak se na první pohled zdá – já mám dojem, že se ty trendy čím dál tím víc v jistém smyslu globalizujou a že má smysl se jim věnovat právě proto, že pak je člověk dokáže zachytit v českým prostředí třeba právě v nějakým nečekaným kontextu.

Možná se to nedá říct obecně, ale: je podle tebe ponoření do TikToku nebo Instagramu generacema Z nebo Alfa v posledku vedoucí k větší progresivitě, nebo se tam spíš překvapivě reprodukují genderové stereotypy, objektifikace apod. novým způsobem?

Na tohle téma by se dala napsat strašně dlouhá akademická esej. Ale odpověď je podle mě ano – vede to k větší progresivitě a ano, ty stereotypy a předsudky se samozřejmě reprodukují, někdy i posilují. A internetová kultura je extrémně zajímavá právě proto, že se v ní odehrávají oba dva tyhle procesy najednou a vlastně nejdou proti sobě. Takže stejně tak existují třeba na Tumblr nebo TikToku tisíce malých, niche, hrozně specifických komunit, které by bez těhle platforem neměly šanci vzniknout (antropoložka Crystal Abidin tomu říká “silosociality”), ale na druhou stranu s internetem nevymizely sdílené kulturní trendy – když všichni sledujeme finále Game of Thrones, tak naopak to množství memů, analýz, tweetů a videí ještě ten sdílený pocit podpoří. Skvěle o tomhle tématu píše americký novinář Kyle Chayka, doporučuju jeho esej z roku 2019 o internetu a tomu, čemu říká “monokultura”.