Jsem ignorant, anebo ksakru jaktože jsem tuhle knížku neznal?
Považte: Doktor Faustus je životopisem Nietzscheho, pokud by se narodil jako skladatel. Stejně tak rozpracovává původní Faustův mýtus z šestnáctého století. Podává zprávu o umírání Německa, o jeho zrození a paktu s ďáblem a ještě jedné smrti. Půjčuje si motivy Dürera, jazyk Martina Lutera i vážné hudby. Je to mistrovství a samotným autorem nejoblíbenější dílo nobelisty Manna.
Well, ta ona neznámost: nejspíš ani já nikomu o téhle lákavé směsce neřeknu: tohle je potřeba číst! Není. Zaslouží si to stejně tak jednu hvězdu. Těch 550 stran příjemně neplyne, ne, jsou hutné jako hrudky zkaženýho mlíka.
Všechna ta poselství šla předat pěkně přímo, na pozadí příběhu o velikém, fiktivním skladateli. Nebo mohl být autor nepřístupnější, a do textu vmíchat i odborné pasáže, které dokreslí příběh i kulisy Německa první půlky dvacátého století. Anebo to mohl být Mann.
Když má chuť na patnáctistránkový monolog o neproniknutelných detailech klasické hudby, o kontrapunktech, polyharmoniích a italském názvosloví – a právě v tom jsou ona zmíněná poselství – tak je dostanete. Dostanete je v těžkém jazyce, v němčině Martina Luthera, a i překlad vyžaduje pomalé, soustředěné čtení, jen aby to člověk stejnak nepochopil. Takových meziher je *hafo*.
A potom to Mannovi stejnak patolízalsky odpustíte. Evropa se v Faustusovi vyčerpává grandiózně, není to uondané chcípání jako u Houellebecqua. Nový barbarismus se vítá s boucháním šampaňského. A tu je další důvod, že knížku nikomu nedoporučíte k prostudování. Aby ten další třeba pochopil zrod fašismu. Protože – co byste mu tak řekli? Nepadne ani slovo o rase, o vůdci, o levici nebo pravici. Něco se tu jasně rozpadá, Německo a Evropa jsou unavené a o sílu se hlásí dravé síly a v románu to cítíte, jenže to nečtete mezi řádky, možná mezi každým třetím schovává jedno písmenko, jednu notu.
//Překladatel Hanuš Karlach je nadčlověk; a na rozdíl ode mě umí aji shrnout pro knížku klíčový střet dvou sil. První je Respekt, druhý jsou trollové.
“Jedna postava reprezentuje křečovitý útěk k tradicím vzestupné, humanistické fáze měšťanské existence, k níž však už chybí adekvátní společenská aréna, a tedy tato varianta nutně zkomírá v privátním ústraní, v lamentující pasivitě, ve starosvětské, obřadně nechápavé ustrašenosti.
Druhá postava symbolizuje neuhýbavé vědomí úpadku, dezintegrace, rozplývání dříve koherentních a navzájem funkčních elementů dějinného údobí započavšího někde v reformaci a existujícího smysluplně dnes už jenom v osamělých ostrovech stranou hlavního historického a hledání cest ne-li zrušením, tedy obejitím onoho břemene úpadku, jež znemožňuje účelné a tedy v tomto případě umělecky plodné existování; a z dopuštění autorovy neúprosné logiky nalézá takové východisko v silách, které všechno pozitivní přivádějí nakonec do zhoubné pasti.”