Leden 20 II

Ahoj čtenářská rodino, 

původně jsme chtěli naskládat ty nejlepší odkazy na rozhovory v DVTV a na Seznamu. Daniela, pan Šídlo a tak. Dvacet tři minut dynamických střihů na dvě soustředěné hlavy. 

Skládáme, snad až kurátorujeme, když v tom se půda pod našima nohama začala hroutit. Eroze, záplavy, bezedno. Ondřeji, Jakube, říká nám hlas snad z nebes, vždyť není rok 2016!

Ten je teda vousatej.

Aspirační třída. Tak se teď říká víceméně vzdělaným lidem, kteří žijí v drahých městech, jejich příjmy ale nestojí za moc, nemůžou si toho tedy moc koupit, takže svůj vysněný status demonstrují čtením longreadů, poslechem topshit podcastů, sledováním quality TV a pečením chleba. To vše samozřejmě pečlivě zdokumentované na sítích. Produktivní volný čas se tomu taky prý říká, psala teď ve svém newsletteru Anne Helen Petersen, autorka vloni do-pocketu-nejukládanějšího článku o vyhořelých milénialech

Normálně jsme se voklepali hnusem, že takhle někdo může žít. Hnůj, řekli bychom, ale ten je od zvířat a ta jsou moc chytrá na “produktivní volný čas”. Pokud ale vy někoho takového znáte, pošlete mu náš newsletter. Každý si zaslouží trochu statusového uznání. No ne snad, no ne snad, no ne snad? 

My každopádně přejeme inspirativní čtení. Dnes jsme totiž vybrali jenom texty. Co dělat, lepší médium prostě neexistuje. 

The Art of Dying (Peter Schjeldahl, The New Yorker)

Redaktora časopisu The New Yorker zabíjí rakovina plic. Nesentimentálně přemítá nad tím, jak vůbec reflektovat život, kterým drogám se vyhýbat a jakou nejlepší radu dostal pro šťastné manželství. Být Schjeldahlovo pero jen o něco lehčí, tak levituje.

My problem was not a lack of connection with the collective unconscious. I was a fucking poet. My problem was getting out of bed in the morning.

The Real Class War (Julius Krein, American Affairs)

Zakladatel čtvrtletníku American Affairs Julius Krein napsal jeden z nejlepších článků, co jsem četl za dlouhou dobu. Družicovým nadhledem a štiplavostí Bhut Jolokia vysvětluje, že politicko-ekonomická štěpící linie není 1 % versus 99 %, ale mnohem spíše 0,1 % proti vrchním 5 až 10 %.

Do hry se jinými slovy dostávají profesní elity, které stále mají prostředky a jistou politickou moc, zároveň jim ale nerostou příjmy tak rychle jako nájmy v centrech nebo školné na amerických univerzitách. A protože ani ten nejblyštivější korporát už není vyhlídkou pořádného rita, nastupující vrchnost se radikalizuje vůči novodobé top oligarchii.

Passer byl víc než Formanovým scenáristou, mediální obraz smrti zkresluje (Petr Fischer, Aktuálně.cz)

V týdnu zemřel režisér a scénárista Ivan Passer. „Máme pocit, že vidíme něco, co normálně vidět není, že je tu nějakým zvláštním způsobem přítomna životní energie, která nám jinak utíká mezi prsty a jsme na ni schopni v pozdějším věku nanejvýš sentimentálně vzpomínat, ačkoliv původně se jevila jako ta největší banalita,“ píše o Passerově Intimním osvětlení Petr Fischer. Podobně hřejivou vzpomínku napsal na A2larm Martin Šrajer: „K tomu, abychom dokázali dát průchod tomu nejlepšímu, co v nás je, občas úplně stačí jenom být. Není se třeba za něčím hnát, snažit se být vidět a slyšet, excelovat.“

Oběsit se na myšlence, pořídit si pudla a další tipy, jak (ne)přežít klimatickou krizi (Tereza Matějčková, Revue Prostor)

Tereza Matějčková má velký dar zlidšťovat ty nejváženější postavy filozofie. V tomto archeologickém článku ukazuje evoluci přemýšlení o vztahu přírody a člověka. Jako vždy prokládá výklad myšlenek čtivými anekdotami a téhle kombinace se jen stěží dá nabažit.

„Dobrý člověk je ten, kdo nikdy netýrá žádné zvíře,“ tvrdí Schopenhauer, známý milovník pudlů a předchůdce všech ochránců zvířat. Aby nečinil svého nejbližšího přítele víc smrtelným, než je nutné, nijak jej neindividualizoval a dal mu co možná nejobecnější jméno: Athman, božský dech. Když se naplnil pudlův čas a ten se ponořil zpět do koloběhu života, pořídil si Schopenhauer „novou“ verzi, přitom však věřil, že ta „obsahuje“ předešlého Athmana, a pudl tak dostal stejné jméno. Kdykoliv se Athman nechoval způsobile, sáhl Schopenhauer, pověstný svou zuřivostí, k nebetyčné sprostotě a na nebohého tvora řval: „Ty člověče!“

Heaven or High Water (Sarah Miller, Popula)

Miami se potápí a realitní trh s nemovitostmi u moře zatím vesele roste. Sarah Miller se proto vydává na místo a předstírá, že má o domy zájem – aby se mohla makléřů nenápadně zeptat, jestli je stoupající hladina krapet neznervózňuje.

Článek přitom klame tělem – o seriózní záležitosti vypráví poťouchle. Ignoranci těch, kteří jsou bez dalších argumentů přesvědčení, že „někdo to určitě řeší.“, se chvíli smějete. Tipl bych si zároveň, že se po přečtení nebudete cítit jako po talíři slepičí polévky.

Twelve Million Phones, One Dataset, Zero Privacy (Stuart A. Thompson and Charlie Warzel, The New York Times: The Privacy Project)

Timesy získaly sadu dat, díky níž mohly sledovat polohu 12 milionů telefonů. Je to maso. Různé články upozorňující na problematiku současného dohledu už jsou klasika. Přesto je zneklidňující snadnost, s jakou identifikovali návštěvníky domů Johnyho Deppa nebo člověka, který chtěl přestoupit z Microsoftu do Amazonu. Dodejme pouze, že v Americe jsou data o poloze téměř neregulovaným byznysem, ve kterém se doufá v dobrou vůli obchodníků. Téma zpracoval v Deníku N vědecký redaktor Petr Koubský.

‘I Believe in Love’: Elizabeth Wurtzel’s Final Year, In Her Own Words ( Elizabeth Wurtzel, GEN)

Ve dvaapadesáti letech zemřela Elizabeth Wurtzel, autorka dobově zásadní knihy Prozacový národ (1994), která jela osvětu o psychickém zdraví / narcistní over-sharing dřív, než to bylo cool. Odkazujeme zejména na její velmi osobní shrnutí posledních let života. Úvod do života a díla autorky, která „definovala generaci X“ případně nabízí BBC. Vzpomíná na ni i naše oblíbená Jia Tolentino v New Yorkeru. Jestli její nejslavnější kniha obstojí i po 25 letech, se loni ptali na Longreads.

„U Výměny manželek se rituálně ujišťujeme, že nejsme jako oni“ (Jakub Jetmar, Médiář)

Pro Médiář udělal jeden rozhovor z nás s velmi podnětnou Irenou Reifovou z FSV UK. Bavíme se o jejím bádání nad Výměnou manželek, specifikách reality shows v postsocialistických zemích, ale i o jejím dřívějším zájmu: co o Češích říká naše přetrvávající obliba normalizačních seriálů? Reifová pěkně dávkuje odborné vhledy a lidský jazyk. 

Dekáda v české literatuře: Hodně balastu a málo velkých románů, vyniká Topol či Sidon (Petr A. Bílek, Aktuálně.cz)

Petr A. Bílek shrnuje poslední dekádu v české literatuře. Místy je snad až příliš úsečný, postihuje ale také několik důležitých trendů. Odhaleni jsou tuzemští grafomani, prvoplánové komentáře o politice i perly, na které v Magnesii Liteře nenarazíte.

Neplaťme jejich účty za klima. Na Austrálii ať se složí uhlobaroni a politici (Radek Kubala, Deník Referendum)

Na Deník Referendum naleznete i redaktorky s lehčím perem. Radek Kubala ale dobře vysvětluje, proč sbírky na pomoc Austrálii, kterých máte plný newsfeed, nejsou úplně košer. A co je nutné vyzdvihnout především: článek pouze nekibicuje, nabízí naopak i efektivnější alternativy.

Capitalism’s new clothes (Jevgenij Morozov, The Baffler)

Když se do sebe pustí intelektuálové, může to být drsnější podívaná než zápas MMA. Kdo chce příklad, ať mrkne na recenzi knížky Shoshany Zuboff The Age of Surveillance Capitalism. Nemilosrdně ji rozebral Jevgenij Morozov – a nebuší do slaměného panáka ani pod ad hominem pás. Přesné hity směřuje naopak na ideová východiska, neukotvenost Zuboff v současné debatě… chvílemi jsem musel až odvracet zrak.

Bring up the bodies: the retired couple who find drowning victims (Doug Horner, The Guardian)

Storka jako lusk, jakkoliv morbidní námět má. Je o páru sedmdesátníků, bývalí vědci, kteří se zabývají hledáním mrtvol ve vodě – a jsou v tom asi nejlepší na světě. Našli jich už přes 120, nejhlouběji bylo tělo 174 metrů pod vodou, nejstarší leželo u dna přes 100 let. Práce je to důležitá: jak pro psychologii pozůstalých, tak pro úřady. Vše je pěkně vysvětleno. Ještě poslední číslo: manželé jsou už 47 let (a práce jim je koníčkem).

Archiv Nedělních příloh najdete na této stránce. Když někomu chcete naše výběry doporučit, pošlete jim ji. Je tam chlívek k přihlášení newsletteru.

Leden 20 I

Ahoj! 
Dnešní příloha je jakýsi receptář. Chtěli jsme, abyste vstoupili do nové dekády připravení, proto servírujeme tu tipy, kde nakoupit nejlevněji zahraniční literaturu, tu zase tajemství iluze dlouhého života. Aby vám zbyly síly všechno to vstřebat, už nechám řečí a popřeju pouze inspirativní čtení! 

NOVÁ MÉDIA

Why time seems to fly as you get older & Passage | BBC Ideas & Jason Rohrer

V BBC připravili fešnou animaci o tom, proč život utíká stále rychleji s tím, jak stárneme. V monthypythonské estetice vysvětlují jednoduchý trik, jak tomu předcházet: bohatost vjemů vede mozek k domněnce, že uplynulo mnohem víc času. Pestřejší život = delší život. To zní fér.

Anebo to tak není? Pochmurněji se na stejnou věc dívá kraťounká, nezávislá hra Passage. Zadarmo ji spustíte v prohlížeči a projít ji zabere 5 minut. Mechaniku má primitivní: doslova jen projdete životem, zleva doprava a nic se při tom nestane. Anebo ano? Všímejte si pozice figurky, co se děje s minulostí a budoucností.

LITERATURA A NÁKUPY

Toni Morrison & Bookfinder

Až skrze jedno ze shrnutí končícího roku se ke mě dostala zpráva, že zemřela nobelistka Toni Morrison. Její novela Beloved byla tím suverénně nejsilnějším, co jsem loni přečetl, a proto je teď čas ji doporučit. Hledal jsem pro to nějaký profil nebo nekrolog. Mám pocit, že z nich vždy čiší ne-úplně-přenositelný pocit monumentality. Pro pochopení téhle emoce nezbývá než Beloved přečíst – ideálně v originále. Neprozradím víc, než že je to naprosté mistrovství formy a drásavosti.

Pozor: Výzvu, abyste si knížku přečetli, neříkám jen tak do větru. PDF se dá na internetu sehnat a česká verze taky existuje. Pak je tu ale ještě lákavější varianta: server Bookfinder.com umí prohledat miliony knížek v zahraničních antikvariátech a řekne vám, kolik by knížka stála i s doručením do Česka. Toni Morrison, Beloved z Anglie = 133 Kč. Omlouvám se vaší peněžence.

TYPOGRAFIE

Blogy Martina T. Peciny

K Vánocům jsem dostal nádherně zpracované Čtyři knihy od Ivana Blatného (na Vltavě teď mají pořad o jeho přátelství s Ortenem, kdo chce zvuk). Za knihami stojí asi náš neznámější typograf Martin T. Pecina, který vedle tvorby parádních knih také zábavně píše. Jak se mně Blatným připomněl, vydal jsem se na melancholickou procházku po jeho blozích Dýmkař a Typomil, kde jsem strávil už mnoho hezkých večerů. Z novějších věcí doporučuju třeba tu o ilustrované Ústavě.

VIDEO

Two Popes | Fernando Meirelles, Netflix

Liberální papež František a jeho konzervativní předchůdce Ratzinger jsou ve skutečnosti felláci – tvrdí nový film Dva papežové. Spoustu věcí tvůrci ustřelili, přesto tenhle spíše-divadelní snímek nádherně plyne. (A na Netflixu si ho pustíte i v češtině.)

Stejné prostředí, příběh tisíckrát divočejší: blíží se druhá série Mladého papeže od HBO. Na vatikánské intriky navnadí i rozhovor s tvůrcem seriálu Paolem Sorrentinem, který připravili v Salonu Práva. Doporučují i Čelisti, vždy vtipný a informačně hutný pořad Radia Wave. Těším se na Juda Lawa v bílém!

Gefilta Fresh and Dr. Dreidel | Key & Peele, Comedy Central

Z produktivity mě často vytrhávají skeče Key & Peele. Nepředpokládám, že by je někdo neznal – zejména potom, co Jordan Peele vyhrál loni Oscara. Méně známá epizoda o černošských bavičích na židovské oslavě bar micva by mohl fungovat jako samostatný tip.

Jews are like black people – but we were black people before there were black people.

Nádherný průsečík mezi afroamerickou a židovskou zkušeností ale ukazuje i epizoda podcastu This American Life. Je o příběhu z devadesátých let, kdy kalifornské děti z krapet vyloučené lokality ztropí humbuk při promítání Schindlerova seznamu. Mediální kolotoč, který se kolem celé události roztočí, přijede nakonec hasit samotný režisér Steven Spielberg – asi vidíte, že ten příběh má úplně všechno.

Albert Camus: Nedorozumění. Rodinná tragédie s Taťjanou Medveckou, Johannou Tesařovou a dalšími

Včera to bylo 60 let od smrti Alberta Camuse. V čerstvé Orientaci Lidovek věnovali otvírák o okolnostem jeho smrti, na jeho dílo vzpomíná Vltava. Na web nahrála hru Nedorozumění natočenou v roce 1999 a já výjimečně doporučuju něco, na co se sám teprve chystám. Důvod je prozaický – k poslechu je Camusova hra pouze šest dní.

STROJOVÝ TEXT

A conversation with the Zuckerbot | Julia Carrie Wong and Botnik Studios, The Guardian

Mark Zuckerberg nechce mluvit s Guardianem. Snad proto, že právě oni zveřejnili informace o datovém skandálu Cambridge Analytica. Guardian ovšem přišel s komickým nápadem – udělali rozhovor s botem, kterého před tím nechali učit se Zuckergerovy veřejné promluvy. Výsledek je jak divadlo od Havla.

– “How do you think about your responsibility to limit the spread of misinformation on your website?”
– “I don’t believe in Germany. Does that need to be fact-checked?”

Digitální filozof | Studia nových médií, FF UK

Když jsme u Havla, studenti nových médií měli obdobný projekt, v němž krmili neuronovou síť texty různých intelektuálů, aby se jich následně ptali na palčivé otázky. Projekt má i webové rozhraní, takže s digitálním Foucaultem, Arendtovou nebo samozřejmě s Havlem můžete pokecat i vy.

Na webu Digitální filosof se také ve zkratce dozvíte, jak taková věc funguje. Hodnocení z naší zkušenosti: občas sice digitální Havel a spol. melou páté přes deváté, do pár let ale máme zdroj vyladěných fake news o čemkoliv.

Listopad 19 I

Nová média 

Profil Oikoymenh

Knížky nakladatelství Oikoymenh v regálu nejspíš poznáte – ve spartánském designu u nich vychází nejdůležitější díla filozofie a teologie. Před nedávnem u nich došlo k odvážnějšímu kousku, než jakým je vydání předsokratovských zlomků ve starořecko-českém vydání.

Na svém Facebooku totiž začali mimořádně vtipně a poučeně představovat, co jsou vlastně zač jimi nabízená díla a autoři. Zdánlivě nepřístupní a sterilně působící autoři a autorky najednou získávají lidskou tvář a lákají ke čtení. Snoubení filozofie a marketingu je svůdné!

Audio

Anatomie jedné moravské vesnice / Brit Jensen, Český rozhlas Vltava

Brit Jensen, asi nejnadanější zdejší audio-dokumentaristka, se přestěhovala z Dánska na Moravu, kde ukázala mimořádnou schopnost dělat si nové přátele. Hned po příjezdu totiž natočila dokument, který pátrá po tabuizovaných událostech tamější nucené kolektivizace. Výsledkem je něžný portrét venkova a pošramocených sousedských vztahů.

Berka se rozhodl zemřít / Martina Pouchlá, Český rozhlas Dvojka

Další český venkov, tentokrát v hávu nefalšované existenciální deprese. Uslyšíte portrét IT specialisty a pasáčka ovcí, který se blíží datu, v němž se rozhodl zemřít. Je to chladné a ještě při vzpomínce na poslech mě jímá úzkost. Nelze nedoporučit.

Za tipy na audio o tuzemské krajině s/o Šimonu Pohořelému!

Moje terapie / Jonáš Zbořil, Táňa Zabloudilová, Radio Wave 

Rozhlasový Wave tento týden rozjel podcastovou sérii Moje terapie, ve které bude šest lidí vyprávět svou zkušenost s terapií. První díl natočil Jonáš Zbořil a je heavy as fuck. Pouze hlas od mládí zneužívané Anežky, její terapeutky a sugestivní zvukové podkresy.

Filozof Richard Rorty psal, že „romány a etnografie zvyšují naši citlivost k bolesti těch, kdo nemluví našim jazykem“. Očividně neznal audio-dokumenty / podcasty, protože by je musel zmínit. 

The Upside Down | Gianluca Stazi a Giuseppe Casu, Radio Atlas

Nejlepší radiodokument v Evropě podle loňského ročníku ocenění Prix. Pro plné vychutnání lyrického příběhu o italských hornících zahoďte žlutá sluchátka ze Student Agency: nasaďte si nějaká pořádná, zhasněte – a rázem se ocitnete desítky metrů pod zemí. 

1000 | Hugo Toxxx

Nejlepší hráč v české rapové game vydal po pěti letech album. Zase je o tisíc let napřed. Bez legrace. Ten zvuk. OG. Ostatně „žánr se vyvíjí před očima, není čas přešlapovat na místě“, tvrdí Hugo v profilu pro Hospodářky. Sepsal ho Miloš Hroch a slouží jako dobrý úvod do bauch money science.

Aneta vybírá tři desky

Po trojici desek o truchlení a novém českém country tu jsou ženy & rozchody. Časy se od roku 2011, Adele a jejího „nevadí, najdu si někoho jako ty!“, zdá se, dost změnily. Long story short: prvních čtrnáct dní umí ve vztahu hory přenášet každý blbeček, dál je potřeba zapojit trochu důvtipu, zpívá trojice výrazných žen.

FKA twigs: Magdalene

FKA Twigs je workoholička, která dovede posluchače přikovat k sluchátkům i monitoru. Kvůli novým písním vypiplala operní zpěv. Mimozemské beaty i opulentní kostýmy jsou u ní dávno standardem. Na čerstvém albu pitvá archetyp Máří Magdaleny a nakládá klukům za to, že se umí k holce chovat jen do chvíle, kdy kývne na pozvání na rande.

Angel Olsen: All Mirrors

Srdcervoucí písničkářka byla dřív k zastižení typicky s kytarou. Tu letos vyměnila za syntezátory a smyčcový ansámbl a do světa vypustila temný opus All Mirros. Na něm se vyznává z toho, jak její vztah ztroskotal – jak typické – na mizerné domluvě.

Ariana Grande: Thank u, next

Hvězda stadionového popu, ale taky žena, která rve feminismus ze spárů knihomolství a dopřává jeho krásy i těm, kdo se nehodlá zabývat významem pojmů, jako jsou male gaze nebo intersekcionalismus. Na letošní desce vzala rozchod úplně odjinud. ,,Jeden mě naučil lásku, druhý trpělivost, třetí bolest,“ jmenuje, co jí vztahy přinesly, a uzavírá s tím, že se ještě nějaký čas bude věnovat sama sobě. Thank u, next, bitch!  

Co na to říct? Snad jen, že žena je láska, jak se praví v českém virálním hitu.

Text

Žádné hodnoty snad nemám a ani mít nebudu | Sliš & Jetmar, Finmag

Abychom o kvalitních materiálech pouze neteoretizovali, tak tady jsme zandali dlouhý a hluboký rozhovor s filozofkou Terezou Matějčkovou. Odkazujeme na první díl, druhý byl měl být v neděli už také online. Dohromady zhruba 45K znaků, po jejichž přečtení už nikdo nebude stejný. Matějčková hovoří o zásadních věcech, přitom je nadmíru srozumitelná a pokorná, i když tedy tvrdí, že pokoru nemá. Myšlení je nádherné.

Video games: the addiction | Tom Bissell, The Guardian

Gonzo žurnalistika, když ji vymýšlel Hunter Thompson, byla svěží jako dvě žvýkačky naráz. Důraz na radikální subjektivitu a prožitky autora ale snadno překlopí vzrušující žánr v další historku o tom, jak se pisatel někde opil. 

Příkladem, kdy gonzo funguje skvěle, byť v neobvyklé podobě, je článek Toma Bissella. Celý se totiž odehrává v obýváku. Autor v něm prožil léta se spoustou kokainu, svým Xboxem a čtvrtým dílem herní série Grand Theft Auto. Tyhle mimořádně citlivé zápisky o návykovém, pohlcujícím médiu dojmou i nehráče.

What is code? / Paul Ford, Bloomberg

Takhle vizuálně propracovaný a interaktivní článek jsme tu ještě neměli. Paul Ford dává velmi přístupně nahlédnout, co vlastně znamená počítačový kód. Za přečtení stojí, pokud vás aspoň přibližně zajímá, jak funguje většina technologie kolem nás – od výtahu po laptop. Jde přitom o tu takřka nejnižší úroveň. Tedy jak je kupříkladu možné, že se na obrazovce objeví F poté, co zmáčknete F.

(Běžně nedoporučuju články, které jsem nedočetl celé. Tady jsem zatím po dvou hodinách ve dvou třetinách. Byli jste varováni.)

Amartya Sen’s Hopes and Fears for Indian Democracy / Isaac Chotiner, The New Yorker

O Číně mluvíme i v Česku hodně. Indii, další miliardové zemi, se věnuje pozornost výrazně menší. Rozhovor s filozofem a ekonomem Amartyovou Senou nabízí přehledný úvod do problematiky indické demokracie & nacionalismu premiéra Móndího. Součástí je i hodně vzpomínání. Není divu. Nobelista Sen je ročník 1933. 



Říjen 19 II

Nová média

Fat Cat Art

Něco, nevím co, mi přijde rozkošného na otylých kočkách. Stejný vkus má i Světlana Petrova a na její stránce Fat Cat Art dává pádné důvody, proč si máte myslet něco podobného – do desítek, stovek kanonických obrazů zakomponovala zrzavého kočičího basťocha.

(Nezapomeňte proscrollovat až na konec k modernímu umění!)

Řekneme vám, co číst. Úsvit newsletterů

On je to sice text, ale svým zájmem o medialitu se hodí do této kolonky. Matouš Hrdina pro Finmag výborně shrnul, proč jsou newslettery vynikající distribuční platformou, & přidal několik tipů, koho odebírat. My tam zatím nejsme, ale jdeme nahoru.

Kdo dnes používá teletext? V Česku ho mají pořád rádi třeba sázkaři

BBC končí s teletextem, v Česku ho stále měsíčně sjíždí 700 tisíc mediálních fajnšmekrů, říká v rozhovoru pro Lupu vedoucí teletextu Jan Zeman.

Audio

Against the Rules

Doporučovat Michaela Lewise je řehole. Umí pronikat do hloubky jako málokterý novinář, zvládne psát nesmírně poutavé bestsellery a jeho témata jsou namátkou: hypotéky, statistika, dění na ministerstvech energetiky a zemědělství.

Pro jednou je ale potřeba věřit obalům jeho knížek, když na nich píšou recenzenti o tom, že měli na konci slzy v očích, nebo že autor engages both heart and mind. Kdo viděl film The Big Short, natočený podle Lewisova stejnojmenného díla o pádu Lehmann Brothers, tak to rozechvění moc dobře chápe.

Nejnovější Lewisův počin je ovšem podcast. V Against the Rules je tématem úpadek archetypu soudce a řekněme pouze to, že každý díl dosahuje kvalit jeho knížek. Poslechnout si musíte buď díl o “posledním” Leonardově obrazu, nebo prapodivný příběh akademika, který stál za výzkumy pro Cambridge Analytica a jejich údajně zkázonosným dopadem na volby v roce 2016. Příjemný, jemně elitářský diskurz included.

1619

Projekt The New York Times Magazine s názvem 1619 se ohlíží na čtyři sta let od prvního zavlečení Afričanů do Severní Ameriky a nabízí nové vysvětlení toho, co znamenalo samotné otroctví i snahy o nastolení rovnosti. V řadě esejů mimo jiné tvrdí, že snaha o emancipaci černochů byla a je naplňováním principů napsaných v Ústavě, jejichž dodržováním se bílí Američané zabývali, řekněme, neochotně. A že otroctví a s ním spojené hospodářství bylo klíčové pro nastartování amerického kapitalismu. Celý projekt doprovází výpravný podcast.

Není přitom lehké doporučit jen jedinou epizodu. Zkuste ale ze seznamu vybrat třeba tu o hudbě (epizoda #3), anebo fest dojemnou o černošských farmářích, kteří v posledních letech kvůli pokoutné bankovní praxi ztratili svoje bydlo (dvoudílná epizoda #5).

Proti pohledu, který na historii nabízí 1619, se mimochodem vymezila levičácká bašta Jacobin. Zpochybňuje kupříkladu ústřední roli otrokářské ekonomiky v proměně Spojených států v supervelmoc. Pro podnětný beef klikejte tu.

Aneta vybírá hudbu

Country skladby mají v české kolektivní paměti místo výrazné jako málokterá další hudba. Neotřesitelný institut zpěvníku Já, písnička do našich hlav navěky zapsal slova ať už přetextovaných amerických klasik z dob občanské války, nebo původních tuzemských hitů. Jonáš Kucharský ostatně v A2 psal, že country hudba “má u nás v mnoha ohledech k lidovosti daleko blíž než valašský skanzen.” Globální hudební trendy ukazují na návraty ke kořenům a i v Česku můžeme sledovat, jak hudebníci tenhle “folklor” postupně znovuobjevují. Letos tady vyšly hned tři desky, které stojí za pozornost.

Dingo // Dingo

Nejčerstvější z trojice je říjnová debutová deska pražské kapely Dingo nazvaná Dingo. “Moc jsme nad tím nepřemejšleli, prostě country hraju od dětství a přišlo mi to upřímnější než si říct, že začnu hrát metal,” říká jeden z členů v posledním díle pořadu Špína. Což tezi o tom, že country je v našem kulturním kontextu přirozený hudební jazyk a jen jsme si to doteď odmítali přiznat, potvrzuje beze zbytku. Přiznaně kostrbatá angličtina a stadionové hity. Naživo za pár dní třeba v pražské Varšavě.

Wabi Experience // Wabi Experience

Wabi Experience jsou na první poslech od country na míle daleko. Z hitovek českého country hrdiny Wabiho Daňka totiž za pomoci mikrosamplingu poskládali ambientní album. ,,Co na Wabi Experience asi překvapí nejvíc, je svíravá úzkost, která se deskou line. Možná se nachází i v originále, jen jsme ji tam dříve neslyšeli,” píše ale v profilu Karel Veselý. Naživo v dohledu nic, na ohlášení koncertů můžete čekat aspoň u klipu.

Šimanský & Niessner // Tance neznámé

Šimanský & Niessner do českého prostředí přinesli snivý hudební styl nazvaný americký primitivismus. Spíše než o jednohlasem zpívatelné písničky tady jde o styl hraní na kytaru. Táborák u totemu na chatě v Posázaví by ale jejich Tance neznámé doplnily báječně.  Jejich hra je naživo meditativní a hladí po duši, k vidění a poslechu třeba zde.

Text

Od přirození v esejích Škvoreckého až po paniku z #MeToo

Deník N začal vydávat víkendovou přílohu Kontext N. Ideální čtení pro nudné lidi, kteří mají v pátek už přečtený celý Respekt. Co do světonázoru tedy očekávejme Karlín, viz překlad prachbídně neobjevného eseje od Anne Applebaum (velmi podobný piece přeložil vloni, haha, Respekt. Tehdejší kritika Matěje Hona platí na oba texty).

Ve stejném čísle ale byl i jeden článek výborný. Publicistka Karolína Kašparová se vydala do archivů 90. let, aby přinesla podstatný střípek pro pochopení tuzemských debat nad #MeToo. Má to myšlenku, má to zdroje, vzácný úkaz.

A Million People Are Jailed at China’s Gulags. I Managed to Escape. Here’s What Really Goes on Inside

Kterak Čína stabilizuje Ujgury. Uprchlice z tamního gulagu popisuje pro Haaretz trhání nehtů, pravidelná znásilňování, testování farmak, vyznávání se z hříchů a provolávání lásky prezidentu Si Ťin-pchingovi. V “převýchovných táborech” je celá desetina příslušníků etnické menšiny. Velmi nepříjemné čtení.

Bring Back “Yuppies”

Radosti “sdílené ekonomiky” podraží, píše v souvislosti s neudržitelným modelem Uberu, WeWorku a dalších městských cool-shitů Atlantic. A Slate dodává: well, už teď si ho může dovolit akorát – slovy ČRo – nastupující kosmopolitní třída. Takže pro ně přestaňme používat příliš obecný pojem milénialové. YUPPIES to jsou.

Když jsme u těch generací, tak dva pěkné články pískaj’ konec Xkám (1965 až 1985). “No living generation has shown less interest in changing the world. As a result, no living generation looks wiser today,” píšou Financial Times. “To be Gen X was to be disaffected from the consumer norms of the 1980s, but to be pessimistic about any chance for social transformation. It was to be ironic, skeptical, deflating of pretension and authority, detached from social movements and political parties alike,” čteme na Dissentu. Skoro bych řekl, že to sedí i na zdejší Xka.

The Insane, Unholy Life of John McAfee

Životopis Johna McAfeeho můžete začít číst jako příběh o pohádkovém zbohatnutí. Klasické matro z Forbesu. Když McAfee skrze svoje antivirové programy vydělal obrovský balík, mohl se zavřít na soukromý ostrov, nebo vstoupit za ANO do pražské komunální politiky. Dopadlo to malinko jinak.

Nechci přitom prozrazovat všechny kapitolky, kterými si od konce 90. let McAfee prošel a kvůli kterým se vymyká… tak nějak všemu. Jeho život ve střední Americe a zapletení do nájemných vražd, útěk před úřady a prozrazení polohy kvůli fotkám reportérů VICE, předstírání infarktu, kandidatura na prezidenta za Libertariánskou stranu a mnoho, mnoho dalšího. (Oceňte také, prosím, rozkošný design stránek 256 kilobytes!)

In the village, McAfee went full Breaking Bad on the poor people there and set a curfew at 8pm. He also opened up a police station, his own one. He didn’t want no cops at the police station, though – his security was supposed to be doing that job. He was calling his guards “hit men”, and would talk about perhaps taking over the Belize government. People there seemed to have been legitimately afraid of him, and he was bribing cops left and right, too.

(Epizodku s velrybami v článku raději vynechali. Tomu rozumím, všichni lidé se zbytkem morálky by měli učinit to samé.)

Video

Fajnšmekrem dřív než to bude cool. Druhý Serial Killer vyhráli Rusové a český webseriál o kyberšikaně

Komu chybí seriálové matro, nechť se obrátí na Ednu a v-denním-životě rozhlasového redaktora Toma Kremra, který vyčerpávajícím způsobem shrnul letošní ročník brněnského festivalu Serial Killer.

Pivo

Na nádraží v Pardubicích čepují v krásném prostředí bývalého bufetu moc dobrá piva. Tamní pivovar Bahno vaří spodně i svrchně kvašené pivo, zpoždění jsou úžasná, felení Na plovárně s Markem Ebenem hadr. 

To je vše. Budeme rádi za kritiku či sdílení. Každá zpětná vazba dobrá, to je jasné. Kdo chce další Přílohu přímo do emailu, tak zvažte přihlášení níže.

S láskou Jakub & Ondřej



Říjen 19 I

Text

Tři sestry postmoderních válek

Někteří autoři jsou grafomani, jiní píšou zřídka. A pak je tu Radan Haluzík. Dekádu pokrýval občanské války na Balkáně a další dekádu o nich přednášel na univerzitách po celém světě – a až loni z toho vznikla knížka Proč jdou chlapi do války. Ta se příliš nezabývá vzpomínkami a popisy šarvátek. Je to mnohem lepší – Haluzík přichází s vlastní teorií toho, jak se lidé dostávají do extáze, která se projevuje tu občanskou válkou, tu zvoněním klíčemi na náměstí. Kdo nechce číst pětiset stránkovou knížku, musí si zavdat alespoň tenhle shrnující rozhovor.

Nikdy nedostavěný sen

A nové Haluzíkovo bádání je rovněž lahůdka. Díky grantu mohl navštívit předměstí od Ghany, Libanonu po východní Evropu. Soustředí se přitom na jednoduchou věc: motá se kolem podnikatelského baroka. Nakoukněte do obýváků pompézně šeredných zámečků a osudů, díky kterým vznikají.

Nobelovu cenu za literaturu získali Olga Tokarczuková a Peter Handke

Handkeho dvě knihy vydalo v překladu naše oblíbené Rubato, takže: četli jsme. Doporučení na vlastní nebezpečí: je to krátké, ale číst se to moc nedá. Teda dost obtíženě. Viz kraťoučká poznámka na blogu k Úzkosti brankáře při penaltě a malinko delší a lepší k Velkému pádu. Mimochodem pan Handke podle vyjádření Salmana Rushdieho a Slavoje Žižeka, tedy dvou lidí, kteří korektností skutečně netrpí, není úplně etický vzor a sympoš.

K paní Tokarczuk snad jen, že se na Knihy Jakubovy samozřejmě už nějakou dobu chystám, ale 800+ stran, eh. Více nevíme. Akorát jsme viděli Přes kosti mrtvých, což na základě její knihy zfilmovala Agnieszka Holland. Jsou v tom srny vražedkyně a Miroslav Krobot.

David Klimeš začal vydávat newsletter

Analytik a publicista David Klimeš (nyní Aktuálně) viděl náš počin, tak to taky zkusil. Až na to, že my děláme celej život hovno, umíme jen dělat rap a hulit hydro, a Klimeš je asi nejlépe informovaný novinář u nás. Kde většina publicistů shrne pěnu dní do únavně předvídatelného konce, tam jde Klimeš o dva řády dál a přinese tvrdé informace, které téma nasvítí z nového úhlu. Viz např jeho poslední Kellner. Kdo chce znát základní pohyby na českém politickém, energetickém a byznysovém poli, nechť čte Klimeše. Třeba skrze newsletter.

Mimochodem Klimeš připomíná zájem Kellnera o TV Nova (viz Hlídací pes), což považuje za “asi nejzásadnějším tématem tohoto podzimu.” Zajímavé věci se ale dějí i kolem České televize: neschválené výroční zprávy, nestandardní setkání generálního ředitele s poslanci, příští rok se mění 6 radních z 15, bude mnoho legrace – viz dlouhodobě Médiář.

Against Against Billionaire Philanthropy

Scotta Alexandra a jeho asi-aktuálně-nejlepší-blog bychom mohli sdílet furt. Jeho červencový piece se ale obzvláště hodí ke kauze Home Credit & UK. Karlovka kromě způsobení všeobecného trapna udělala medvědí službu soukromému financování, které by se tolik šiklo. Předtím než naši levicoví přátelé sežerou bohaté, bychom je (míněno bohaté) mohli naučit pouštět účelově chlup. Vláda totiž není vždy ten nejlepší distributor peněz.

“George Soros donated/invested $500 million to help migrants and refugees. If he had given it to the government instead, would it have gone to some more grassroots migrant-helping effort? No. It would have gone to building a border wall, building more camps to lock up migrants, more cages to separate refugee children from their families. Maybe some tiny trickle, a fraction of a percent, would have gone to a publicly-funded pro-refugee effort, but not nearly as much as would have gone to hurting refugees.”

V archivu ale samozřejmě i rozdílný pohled na charitu, takřka klasiku. Šťavnatý beef na Člověka v tísni: Strážci postkomunistického dobra.

Připomínáme: nakladatelství Karolinum má celý říjen 30 % slevy na všechny své tituly. Doporučujeme zkontrolovat hlavně edice Limes (Kittler, Butler), Politeia (Mouffe & Laclau) a Myšlení současnosti (Petříček) [odkazujeme na Databázi knih, protože na vlastním webu, smutný lol, nemají vše].

Video

How The Shawshank Redemption Humanizes Prisoners

Videoeseje o srdcových dílech kinematografie – filmy i seroše. Po první epizodě zjistíte nepříjemnou věc: i vašeho favorita nejspíš Pop culture detective strhal na kusy. Přešlapy, kterých si při tom všímá, pramení z docela-daleko-nalevo spektra, a tedy nemusíte souhlasit se vším. Přinejmenším prvních pár epizod ale znamená podnětné, zábavné pohoršení se nad různými sexistickými ohavnostmi, kterých jste si nejspíš nevšimli, a které už nepůjdou nikdy odvidět.

(Vždycky přitom nejde o kritiku. Tak jako v případě videa, které linkuju.)

Až přijde válka

Jestli tohle zapadne, tak s námi fašouni zaslouží zamést. Slovenský dokument Až přijde válka se nejprv tváří jako sonda do života kluků, kteří si chodí hrát do lesa na vojáky – a stát se nemůže rozhodnout, jestli mu to vadí.

Brzy se ale rozvine úplně jiný příběh. Z filmu se stává studie růstu narcistního, mladičkého vůdce. Tu díky šikovné kameře nebo pozapomenutému portu, tu díky exhibicionismu se dostáváme do hloubky jeho psychiky. Vidíme pracovitost, nejšerednější machiavellismus… Tohle už není dokument, ale antická tragedie.

(Téma podobné jako Svět podle Daliborka. Až přijde válka obsahuje podobně esteticky potěšující detaily. Ale krom toho i závažnost, o níž se Klusákovi ani nezdálo.)

Zvuk

#22 Marchel

Podcast Heavyweight je zářící hvězda svýho žánru. Jonathan Goldstein v sobě snoubí brebentící úzkostlivost Woodyho Allena se zcela neironicky dojemnými příběhy. Ty se točí vždy kolem nějaké minulé křivdy, ranění a je potěchou sledovat jejich rozplétání amatérským, ale zároveň mimořádně zábavným psychologem.

Vybraná epizoda Marchel přitom nevyniká jen touhle směskou. Goldstein reflektuje i podstatu svého pořadu a správnost nahlížení na minulost jako na místo, ze kterého se porůznu vynořují různé bolesti.

Několik epizod Heavyweight se objevilo v čerstvém soupisu 66 podcastů, které vás spolehlivě rozpláčou. Vydal ho Bello Colective, který sdružuje tvůrce audia a sepisuje pečlivě kurátorované tipy na poslech.

Chtěli jsme mít v newsletteru taky hudbu. Té ale rozumíme bídně. Jsme až nehezky závislí na funkci Discovery na Spotify, takže napospas algoritmům. Sad. Požádali jsem proto Anetu Martínkovou, milovnici perlivého vína aka Margo, ať nám doporučí tři věci, které mají něco společného.

Aneta se odpíchla od nové nahrávky Nicka Cavea, aby ukázala jeho a další cesty, jak se hudebníci vyrovnávají s truchlením. Heavy shit na úvod, ale nám to nevadí.

Nick Cave & The Bad Seeds // Ghosteen

“Kreativní lidé v životě vyhledávají pocit úžasu. A trauma nás o schopnost žasnout nad věcmi může připravit,” řekl Nick Cave v odpovědi na dotaz fanouška, jestli je po smrti svého patnáctiletého syna schopný začít psát nové písně. „Moje přemýšlení nad texty se změnilo od základu. Myslím, že jsem našel způsob, jak se z traumatu vypsat, ale zároveň se úplně neodvrátit od skutečnosti, že zemřelo mé dítě. Po nějaké době zkoušení jsem zjistil, že lidská představivost se může dostat přes osobní a dopracovat se k údivu.“ Výsledkem je deska Ghosteen, která vysílá fascinující a hlavně naděje plnou zprávu o tom, že i lidé sklíčení osobní tragédií můžou nalézt své klidné místo na světě. 

(Citace pochází z webové zpovědnice Nicka Cavea nazvané The Red Hand Files,což je mimochodem pozoruhodné čtení. Hudebník tady otevřeně odpovídá na velmi velmi intimní dotazy fanoušků a dostává se třeba k tomu, jak jeho psaní v průběhu let ovlivňovaly drogy, jak svými písněmi ubližoval ženám nebo jaký je jeho postoj k hraní koncertů v Izraeli )

Sufjan Stevens // Carrie & Lowell

“Když mi byly tři nebo čtyři, nechala nás ve videopůjčovně,” zpívá Sufjan Stevens ve skladbě Should Have Known Better z desky Carrie & Lowel. Mluví o jedné z nešťastných vzpomínek na svou matku, která ho kvůli těžké psychické nemoci opustila v útlém věku. Carrie Stevens v roce 2012 zemřela a hudebník své zatím poslední album věnoval právě meditaci nad jejich vzájemným vztahem. Napříč intimní nahrávkou vyjmenovává osobní démony, které si kvůli ní nese životem, zároveň ale dochází k tomu, že matka udělala dobré rozhodnutí. 

Hodinu a půl dlouhý koncertní záznam desky, doporučujeme nakoupit kapesníčky a jako do libreta občas nakouknout na Genius. Bude to hluboký zážitek.

Cymbals Eat Guitars // Lose

Do třetice nostalgie. Frontmana kapely Cymbals Eat Guitars Josepha D’Agostina dohnaly vzpomínky na smrt kamaráda ze střední a v roce 2014 se z toho vypsal na desce Lose. Na vzteklé nahrávce plné momentek z dospívání hudebník přemýšlí nad smrtí i vlastním stárnutím. “Jsme víc než jen maso?” vyzpovídává se ze svého strachu. Východisko? Poctivě archivovaná a utříděná paměť (třeba v podobě hudebního alba) může pomoci člověku se přes kritické období dostat a posunout se někam dál, v případě D’Agostina směrem k dospělosti.

(Naživo ještě o něco urgentnější.)

Událost

Masaryk Seminar Series

MUNI dělá pěknou věc: zve docela zásadní oborové persony, aby zpravili brněnský lid, co je nového ve vědě. Na českých univerzitách člověk snadno získá pocit, že tady jen velmi těžko přičichne k “západní” vědě, tohle je alespoň fajn ochutnávka. Mají i pěkný web a videokanál. Doporučuje náš zvláštní brněnský zpravodaj Tom.

To je vše. Děkujeme za pozornost, budeme rádi za sdílení či zpětnou vazbu. Další Nedělní přílohu posíláme 27. října. Kdo ji nechce minout, nechť nám poskytne email a my mu ji spolehlivě doručíme.



Marshall McLuhan – Jak rozumět médiím

Marshall McLuhan je pro mediální vědu nedostižný vzor: inspiruje ji, ukazuje jí cestu, definuje její působení – podobně jako tuhle větu jistá vágnost.

McLuhan má současně problém. Z jeho myšlenek přežívá jen výseč a ta je šeredně překroucená. Koncepty globální vesnice, horkých a chladných médií nebo medium is the message stále žijou: ale myslím si, že McLuhana už nikdo doopravdy nečte. Veliká škoda. Tyhle koncepty, který se člověk naučí na test– to je jen odrazovej můstek. Nejdřív k němu, stojí za to.

V podstatě všechny McLuhanovy koncepty říkají: média zásadně proměňujou svět – a nejde o jejich obsah. Každé z médií zvrátí naše smysly: jejich zapojení, utlumení, rovnováhu mezi nimi. Třeba knížky: nezáleží, jestli čtete Ziburu anebo cokoliv. Důležité je, že nás knihtisk naučil orientaci především na zrak. Naučil nás očekávat uniformní písmena. Odstup od věcí, racionalitu. Harlekýn na babčině stole není romantika: je to exemplář zlověstného nástroje, který na čas vytrhl západního člověka ze vší přirozenosti do mechanického, horkého světa.

A takhle McLuhan pracuje. Začne s víceméně seriózním konceptem – a potom s jeho pomocí vysvětlí s nevídanou divokostí úplně všechno. Číst jeho text po padesáti letech je samozřejmě horská dráha. Tu ho jeho dobrodružství zavede k vnímavému proroctví, tu k vážně-dalšímu? poznatku o životě divochů.

Ať máte představu. Médium auta je demokratizující: vytváří z nás všech šlechtu, každý se stává ve svém voze rytířem. Americká kultura je nejvizuálnější, nejmechaničtější: proto jsou tamější ženy nejkrásnější ze všech (a pro Evropany zároveň nesnesitelně loutkovité).

Vedle toho působí veliká spousta jeho náznaků (použiju to slovo, ano) prorocky. McLuhan předvídá Amazon i Google Calendar a ukazuje, že pro orální Rusy je nejsilnější zbraní zasévání idejí. Je to jako na skládce. Vedle šuntu se válí skvělé kousky. Myslím, že Jak rozumět médiím se tak hodí spíš k hospodskému tlachání než akademické analýze. A největším přínosem je důraz kladený na onen neviditelný vliv médií. Začnete si všímat, jak se kvůli Messengeru promítají oči a hlas našich blízkých do každé naší akce a myšlenky. A proměňuje zážitek z čtení existence Goodreads? Já nevím.

//náhodná citace z knížky: “Když ve třicátých letech miliónová vydání comics zaplavila mladé lidi kalužemi krve, zřejmě nikoho nenapadlo, že emociálně je násilí miliónů automobilů v našich ulicích nesrovnatelně hysteričtější než vše, co kdy bylo vytištěno. Kdyby se všichni nosorožci a hroši světa sešli v jednom městě, nemohli by ani zdaleka vytvořit takové ohrožení a explozívní intenzitu, jakou dnes a denně zakoušíme s výbušnými motory. To se od lidí vskutku očekává, že všechnu tu sílu a explozivní násilí budou internalizovat, že tedy s nimi budou žít, aniž by je kompenzovali a vyvážili jakousi formou fantazie?”

A “Moralismus je v technologických záležitostech až příliš často pouhou náhražkou pochopení.”

Thomas Mann – Doktor Faustus

Jsem ignorant, anebo ksakru jaktože jsem tuhle knížku neznal?

 

Považte: Doktor Faustus je životopisem Nietzscheho, pokud by se narodil jako skladatel. Stejně tak rozpracovává původní Faustův mýtus z šestnáctého století. Podává zprávu o umírání Německa, o jeho zrození a paktu s ďáblem a ještě jedné smrti. Půjčuje si motivy Dürera, jazyk Martina Lutera i vážné hudby. Je to mistrovství a samotným autorem nejoblíbenější dílo nobelisty Manna.

Well, ta ona neznámost: nejspíš ani já nikomu o téhle lákavé směsce neřeknu: tohle je potřeba číst! Není. Zaslouží si to stejně tak jednu hvězdu. Těch 550 stran příjemně neplyne, ne, jsou hutné jako hrudky zkaženýho mlíka.

Všechna ta poselství šla předat pěkně přímo, na pozadí příběhu o velikém, fiktivním skladateli. Nebo mohl být autor nepřístupnější, a do textu vmíchat i odborné pasáže, které dokreslí příběh i kulisy Německa první půlky dvacátého století. Anebo to mohl být Mann.

Když má chuť na patnáctistránkový monolog o neproniknutelných detailech klasické hudby, o kontrapunktech, polyharmoniích a italském názvosloví – a právě v tom jsou ona zmíněná poselství – tak je dostanete. Dostanete je v těžkém jazyce, v němčině Martina Luthera, a i překlad vyžaduje pomalé, soustředěné čtení, jen aby to člověk stejnak nepochopil. Takových meziher je *hafo*.

A potom to Mannovi stejnak patolízalsky odpustíte. Evropa se v Faustusovi vyčerpává grandiózně, není to uondané chcípání jako u Houellebecqua. Nový barbarismus se vítá s boucháním šampaňského. A tu je další důvod, že knížku nikomu nedoporučíte k prostudování. Aby ten další třeba pochopil zrod fašismu. Protože – co byste mu tak řekli? Nepadne ani slovo o rase, o vůdci, o levici nebo pravici. Něco se tu jasně rozpadá, Německo a Evropa jsou unavené a o sílu se hlásí dravé síly a v románu to cítíte, jenže to nečtete mezi řádky, možná mezi každým třetím schovává jedno písmenko, jednu notu.

//Překladatel Hanuš Karlach je nadčlověk; a na rozdíl ode mě umí aji shrnout pro knížku klíčový střet dvou sil. První je Respekt, druhý jsou trollové.

“Jedna postava reprezentuje křečovitý útěk k tradicím vzestupné, humanistické fáze měšťanské existence, k níž však už chybí adekvátní společenská aréna, a tedy tato varianta nutně zkomírá v privátním ústraní, v lamentující pasivitě, ve starosvětské, obřadně nechápavé ustrašenosti.

Druhá postava symbolizuje neuhýbavé vědomí úpadku, dezintegrace, rozplývání dříve koherentních a navzájem funkčních elementů dějinného údobí započavšího někde v reformaci a existujícího smysluplně dnes už jenom v osamělých ostrovech stranou hlavního historického a hledání cest ne-li zrušením, tedy obejitím onoho břemene úpadku, jež znemožňuje účelné a tedy v tomto případě umělecky plodné existování; a z dopuštění autorovy neúprosné logiky nalézá takové východisko v silách, které všechno pozitivní přivádějí nakonec do zhoubné pasti.”

Pocity pod čarou

Horáček se od nás a našich přátel – lehce znuděných dvacátníků – zásadně liší. Nejde ani tak o ranec peněz a prezidentskou kandidaturu. On nikdo z nich není ani zdaleka takový perfekcionista a dříč. To Horáčkův zápal vás až znervózní.

Jenomže když se po snídani rozvalí v křesílku, nohy natáhne daleko dopředu, tak, že spíš leží, a se zapálenou červenou marlborkou hledí na nebe, tak vás napadá: ten umí žít!

Tady se už orientujeme.

A nejde jen o požitkářství. Rozhovor samotný člověka velmi rychle uklidní. Může za to – odpusťte trochu patosu – jeho upřímná snaha o porozumění. Dobře to svého času popsal Filip Schneider. Na začátku prezidentské kampaně se Schneider po několika pivech dopotácel na jakousi debatu, kde byl i Horáček – a ten Filipovi, i přes jeho kognitivní handicap, jako jediný věnoval maximální pozornost. V tom totiž spočívá kouzlo Horáčkova charismatu: umí vyvolat dojem, že je tu pro vás. A není to jen zdání: když člověk zpětně slyší z diktafonu své chaoticky položené otázky, a upřímnou snahu Horáčka na ně podnětně odpovědět, tak to je maso. Velikej rozdíl.

Takhle kurzívou by to možná řekl. On totiž vůbec není zlý herec. Moc dobře ví, jak ve větě zdůraznit to podstatné, jak užívat hyperbolu. Úplně jiná rétorika, než ta od ztuhlého a nepřesvědčivého mentora z prezidentských debat. A když se do toho Horáček skutečně položí a vypráví, že jestli je to poctivé, tak to musí stačit, tak máte minimálně další tři dny chuť být také tím perfekcionistou, co bere věci vážně. Co má na víc. To je sakra pěkný. Protože v nestrukturovaném světě nekonečných hyperobjektů a odcizené post-ironie je potřeba občas slyšet, že něco musí stačit.

 

* Proč nám nebyl hloupý ten vtip s pikolem? Protože podstatnou součástí Horáčka je důraz na čin. Dej kůži do hry, neřeš blbosti jako název kafe a jednej. A nám se tohle líbí.

Stále nemáte dost? Správně. Přečtěte si rozsáhlejší zdůvodnění užití termínu pikolo a hráčství vůbec – zde. Pouze pro otrlé.

Jo a: chyběla vám v rozhovoru otázka na Petra Hapku? Tady ji máte:

Q_ Rozhovor s Michalem Horáčkem musí mít otázku, která se Hapky alespoň letmo dotýká. Nás by zajímalo, jestli vidíte rozdíl mezi géniem a řemeslníkem, který si vše odpracuje. Nebo jsou to stejné věci?

A_ Je to rozdíl. Hapka byl řemeslně slaboučkej. Když skládal, tak používal klavír a neuměl všechny tóniny – a to ho strašně omezovalo. Kdyby byl v mládí usilovnější a líp se naučil hrát, tak by skládal ještě lepší muziku. Ale, jak je vidět, není to to nejpodstatnější. U umění jde o něco jiného. Důležitá je inspirace, která se vám nějak dostane. Ten dar. Hapka nikdy nepracoval. Někde po bytě leštil měděné svícny a třeba ho při tom něco napadlo, tak svícen odložil a šel si to přehrát na klavír.

A pak jsou tu lidé, třeba Karel Svoboda. Nesmírně pracovitý člověk, který opravdu měl rituál: vstal, snídaně a jdeme ke klavíru. Jdeme skládat. A proto toho taky udělal mnohem více než Hapka. Ale nepamatuju si, že by mě píseň Karla Svobody opravdu dojala.

Q_ A vy? Když jdete psát, sednete po snídani ke stolu, anebo čekáte, až se to prostě objeví?

A_ Ono vždycky záleží, jak se člověk otevře. Říkal jsem si například, že udělám Český kalendář. Tak do toho zkrátka jdu. Napsal jsem dvě tři balady a už přicházely další, samy…

Něco jiného je, když dostanu zadaný úkol. Napsat esej. Tam není žádná zvláštní invence. Publicistiky jsem v životě napsal tolik, že ji teď můžu tvořit na jakékoliv téma. Nechci se vytahovat, prostě najdu si ty prameny, setřídím je, podškrtám, vyberu, sestavím. Ale to není umění, to je jenom jako… řemeslo.

 

 

I kdyby si Horáčka přečetl jen Bůh

Proč proboha, kluci, děláte další rozhovor s Michalem Horáčkem? Protože nám ani po desítkách interview nebylo jasné, co přesně je zač. Existuje tolik Horáčků. Každý nějakého zná. Horáček Penzionu světu, hazardu, Superstar. Nás zajímal Horáček – veřejný intelektuál. Je to ten pohotový komentátor dění, nebo kožnatě nepřesvědčivý kandidát na prezidenta? Chceme názory, ne příběhy.

Následují zhuštěné čtyři hodiny našeho bádání. K čemu jsme došli my, shrneme na konci. Teď si ale dovolíme poznámku ke čtení. Nebuďte příliš ironičtí. Horáček totiž umí při osobním setkání takové rozpoložení nevídaně rozpouštět. Nakolik jsme to otiskli do textu, nevíme, ale být to tam mělo. Přejeme inspirativní čtení.  

 

Q_ Proč právě antropologie? Já jsem si všiml, že pokaždé, když jste zmínil svoje studia po revoluci, tak se vám rozzářily oči, že vás to fakt baví. Což chápu, ale nevím, proč zrovna tenhle obor.

A_ Nesmírně mě to zaujalo jako věda pro 21. století. Během mého života se totiž podstatně zmenšila planeta. Ono se to těžko vysvětluje, ale když jste pražské dítě v padesátých letech a řekne se třeba Indonésie, tak to byl Mars. A najednou je tohle jinak. Musíme spolu žít, i když jsou naše kultury odlišné. A antropologie – to je na ní obdivuhodný – nás učí pochopit ty jiné. Pochopit je v jejich jinakosti. Takhle přemýšlet bývá normálně obtížný, protože si myslíme, že máme patent na morálku, etiku, pravdu. A přitom mohou všechny tyhle věci být dramaticky jinak.  

Když bych měl dát brutální příklad, tak třeba ženská obřízka v Africe. My řekneme: to je největší barbarství, vy byste chtěl, aby si tím prošla vaše dcera? Ale antropolog to musí respektovat a pochopit v oné jinakosti; neříkat, že to není správný – to je pro misionáře. Pochopit, popsat a předat dál. To se mi na tom oboru líbí.

Q_ Vaše disertace je o hazardu v časech normalizace. Měl jste sklony to teoretizovat už jako aktivní účastník?

A_ Ne, tehdy jsem to neřešil vůbec. V té době jsem ani netušil, že existuje něco jako antropologie. A o to lepší to bylo.

Q_ Jak moc je vůbec časté, že si to výzkumník nejprve odžije a až pak se o tom rozhodne napsat?

Teze mojí dizertace je radikální ve tvrzení, že to jinak skoro ani není možný. Aby člověk podal vyčerpávající zprávu, pochopil tu zvláštní, svéráznou logiku prostoru, která ho ustavuje, tu společnost, tak musí být jejím aktérem. Protože když někam přijede antropolog, tak to vždycky spíš jenom naruší. Napřed to prožijte, pak se staňte antropologem. Ale vzhledem k tomu, že to takřka není proveditelné, si antropologové samozřejmě klepou na čelo.

Q_ Že je hazard vaše téma, to víme všichni. Přesto: proč i jako námět pro akademickou práci?

A_ To byla moje životní povinnost, antropologicky to prostředí zpracovat. Pro většinu lidí byla tehdejší hazardní hra nepřístupná, takže kdybych to neudělal, tak zmizí navždy. Ona totiž minulost není totéž co historie. Velikej rozdíl. Minulost je nezávislý rozměr dění. Historie je to, co z minulosti vybereme a zpracováváme. Takže jsem to musel udělat, aby to mohlo vstoupit do naší historie, přidat kamínek do té velké mozaiky.

Q_ V té práci píšete, že historie se ukazuje díky různým vyprávěním. A právě skrze taková vyprávění, skrze různé úhly pohledu se dá poznat, jako víla skrytá mezi lístky. Existuje nějaká ta historická pravda jako taková?

(Felipe Fernández-Armesto: “Historie je jako víla při koupeli, zahlédnutá mezi listy: čím více měníte perspektivu, tím více se vám odhaluje. Chcete-li ji spatřit celou, musíte obsáhnout mnoho zorných úhlů“)

A_ Pravda existuje jako intence, úmysl. Neexistuje stejně, jako neexistuje spravedlnost. My se ale musíme domluvit na tom, že chceme, aby byla spravedlnost, aby byla pravda. To není něco, co je, ale co má být. Pokud se nedohodneme na tom, že pravda má být, tak se vydáme zoufalou cestou. Celou svou zkušenost přenecháme falzifikátorům a manipulátorům. Pravda tak existuje silněji než lecjaký objekt, nedá se spálit, zničit.

Q_ Takže víla fyzicky není, ale přesto existuje.

A_ Přesně. Ona existuje jiným způsobem. Paradoxně dokonce silnějším, než kdyby byla fyzicky přítomná.

Q_ Měl jste pnutí dělat v antropologii ještě něco dalšího?

A_ A měl jsem takový pokušení… Roky jezdím do severní Keni na území kmene Samburů, což je i na Keňu docela exotické místo. Tam se většina rodilých Keňanů bojí jet. Ale musel jsem si říct, že by to nebylo poctivý. Třeba proto, že antropolog musí umět místní jazyk. Dobře umět. Pro ten jejich ale nejsou učebnice ani ve svahilštině. A žít tam jako pastevec, to je v mým věku… Já jsem přeci jen rozmazlenej běloch, kterej ví, že někde určitě bude kohoutek a z něj poteče voda. Banální věc, ale tam je to zázrak. Oni si vypráví, že existuje kraj asfaltových cest a tam kohoutek mají. Bylo by to hezký, kdyby mně bylo tak pětadvacet, jenže teď mi je šestašedesát.

Q_ Vy se k akademickému prostředí – i s odkazem na vaši rodinnou historii – rád hlásíte. Kde vidíte roli univerzit ve veřejném životě?

A_ To je široká otázka. Já si automaticky představím akademický prostor, který se věnuje společenským vědám, a ne fyzice jaderných částic. Je zřejmé, že v té tvrdé vědě to bez univerzit nejde. Osobnosti musí ty nově příchozí zaučovat do branže. Seznamovat je se stavem vědění, s jejími dilematy a tím, co je hodné zkoumání. To je prokazatelné, exaktní.

Společenskovědní disciplíny jsou v tomhle problematičtější. Člověk se tam nejen dozvídá, co se zatím ví, ale měl by to vědění rovnou falzifikovat.

Často mi lidi říkají, že holka taky chtěla na antropologii a oni jí na to, nojo, dceruško, to může Horáček, ten je bohatej, ale k čemu to tobě bude, čím se budeš živit? Přitom nezaměstnanost absolventů je minimální. Takže je vidět, že to má praktický význam. Přicházíte jako ten, kdo věci dokáže myšlenkově načechrat, upozornit na floskule a věci, co dávno nefungují. Atakovat ustálené výrazy, protože každá firma je tak dobrá, jak dokáže odhadovat přinejmenším dohlednou budoucnost. Je potřeba vnímat, co přichází. Kdyby mi někdo řekl dříve o Facebooku, že tam budu dávat fotku tady těch vajíček (ukazuje na vejce Benedikt), tak si řeknu a k čemu je to dobrý?

Q_ Dobře, to je role společenskovědních oborů v podnikání. A co v politice?

A_ Důležitost těchhle disciplín vyvstává vždy v případě autoritativních a totalitních režimů. Oni tyhle obory nenávidí. Jaderného fyzika můžete dobře dělat i v Severní Koreji. Ale třeba sociologii? Abyste režimu zpochybňoval jeho diskurz, vládní legitimitu? Svobodný univerzity jsou něco, bez čeho se společenství, který chce bejt skutečně silný – právě tím, že umí pojmenovat svoje slabiny – neobejde.

Q_ A daří se takové narušování ze strany vědců a intelektuálů v Česku?

A_ To je velká otázka. Rozhodně si myslím, že se o to snaží. Vynakládá se obrovské množství práce tímto směrem, můžeme číst nekonečně esejí, zamyšlení… Do jaké míry to má praktický význam, to je vždy těžké posuzovat. Ono se možná jeví, že skoro žádnej. Lidi stejně nakonec zvolí Zemana a z Okamury udělají poslance. Ale zdání marné práce, to není pravda. Vždycky se to nakonec někde ukládá. Kolik lidí asi tak ve své době znalo spisy Koperníka, Kierkegaarda, Darwina? By se řeklo – čoveče, to nikdo nečte!

Q_ Vy jste se dříve vyjadřoval k dění pomocí novinových sloupků. Jejich základní metodou bylo, že jste předložil historický příběh, třeba něco ze samurajskýho Japonska – a pak z toho extrahoval ponaučení do současnosti. Co má třeba dělat Paroubek. Ale není tahle metoda stejně mylná, stejně jako když se třeba často tvrdí: “Procházíme znovu pádem Římské říše…”?

A__ To není pravda, tak to opravdu není. Život je tak dynamický, všechno je pořád nový. Okolnosti jsou jiný. Figura tohle už tu bylo, prožíváme to stejný, je proto úplný nesmysl. Uvědomil jsem si to třeba nedávno, když jsem psal článek o Pražském jaru. Jaký poučení z toho máme mít, když už neexistuje Sovětský svaz?

Q_ To přesně mám ale na mysli. Jak si chcete brát nějaké poučení z historických událostí? To jde?

A_ Ne. Takhle ne. Po mém soudu ale existují určité antropologické univerzálie, konstanty. Něco je stejný. Čteme příběh z antického Říma a nikdo nám nemusí vysvětlovat, jak je možné, že Antonius podlehl kouzlu krásné ženy. To je přeci jasný! Já si myslím, že co skutečně trvá, jsou určité situace, které jsou ve svém jádru stejné. Moje maminka byla psycholožka a jednou mně řekla, že za desítky let praxe přišla na to, že existuje třicet tři lidských příběhů. Chodili k ní strašně rozmanitý lidi, ale základy byly stejný. Někdo o tom napsal dokonce esej, že v celé světové dramatice je asi šestatřicet příběhů. Co je nové, to je odlišná historická situace a charakter každého. A to je vzrušující! V čem se to nové pod sluncem potkává s tím ničím novým pod sluncem.

Q_ Sloupky už nepíšete, v rozhovoru pro Hospodářky jste ale zmínil možnost věnovat se románu. Už jste začal?

A_ Ne, potřeboval bych silný téma. Řemeslně bych to zpracoval určitě, mám spoustu nástrojů, jak to pojmout. Ale to téma… Já mám obecně problém s českou literaturou, že ona nedává silný příběhy. Jediný opravdu světový román od nás je Švejk. To je něco, na co by jinde nepřišli. K tomu není co dodávat, jestli chcete něco vědět, podívejte se do Švejka a tutově to tam najdete.

Já bych chtěl něco inspirativního. Ne se neustále opakovat, jako celá česká literatura za posledních dvacet let. To jsou všechno zprávy o uondanejch lidech, který chlastaj, fetujou, vědí, že všechno je na nic… Já jsem odkojenej spíše tou anglo-americkou literaturou, mám rád, jak je nekonečně naivní. Já bych chtěl napsat něco naivního, jen jsem asi zatím nenašel takovej příběh.

Q_ To je dost ostré odsouzení. Ale asi chápu, z čeho vychází; ono to české čtení nebývá veselé a pití tam je dost, když si vezmu Topola, Hakla…

A_ Ono to nemusí bejt veselý, ale musí to bejt o něčem. Literatura tady nenabízí žádný étos. “Tenhle měl velkej cíl a pak začal chlastat”. Dobrý, je to zpráva o tom, že měl ten cíl a nedosáhl ho, to se stává. Ale měl ho! Já ale v knihách u nás žádný cíl nenacházím. To je takový věčný pofňukávání, že okolnosti…  

Q_ A co teda máte rozečtené teď?

A_ Otevřel jsem Tymothyho Snydera a jeho Road to Unfreedom. On je úplně zděšený vývojem za posledních zhruba šest let. Relativizací pravdy. Jak Rusové vymysleli koncept psaní nepravdivých zpráv, aby měl člověk pocit, že žádná žurnalistika nemá smysl, protože ono je to všechno celý falešný. Snyder je brilantní kritik. Napsal i poslední knihu s Tony Judtem, když ten umíral na nějakou hnusnou nemoc. To jsou po mém soudu dva největší duchové posledních patnácti let v politologii.

Q_ Co to dělá s vámi, když je takový intelektuál nervózní?

A_ Ne, on je přímo zděšenej!

Q_ A vy?

A_ Já jsem taky. Dříve se alespoň předstíralo, že pravda existuje a že je nějaká výpověď pravdivá. Že se od toho odstupuje, to úplně podrývá základy naší kultury, jak ji známe.

Snyder tady jednou vystoupil na Filozofické fakultě a bylo to fenomenální. Je ohromně sečtělej, zároveň umí jazyky všech těch prostředí, o kterých píše. Ukrajinsky, česky, polsky… Takhle si představuju vzdělance.

Q_ Máme takové lidi i v Česku?

A_ Jsou tady. Petříček, Komárek… Ale jsou tu i mladí. Možná se budete divit, ale třeba takový Deník Referendum. Sice mají často úplně jiné názory než já, ale jistě přispívají k tomu, že atakují ustálené významy věcí. To je nepochybné. To jsou dobrý mladý mozky. Bittner třeba. A je potřeba je podporovat. Kdybych se zamyslel, tak tady najdu určitě hodně lidí.

Q_ Když zmiňujete Deník Referendum, tak nás docela zaujalo, že jste se stal – minimálně při pohledu na sociální sítě – kandidátem progresivní levice. Přitom už zmíněné sloupky, které jste psal do novin, byly ekonomicky jasně napravo. Oslava podnikavosti, jedincova snažení… Posunul jste se v tomhle ohledu?

A_ Myslím, že v tomhle jsem se přeci jen vyvinul. Ono když přejdete z bolševismu do volného tržního prostředí, tak jaké jiné postoje máte zastávat, než že každý má vzít osud do vlastních rukou? Ale ono to samozřejmě není vůbec tak jednoduché. Je tady spousta talentů, co se neprosadí z objektivních příčin. Když vezmu celou romskou populaci. My tak plýtváme, že si neumíme poradit, jak Romům asistovat v prosazení. Každý Rom, co udělá maturitu, je strašně cenný, protože ve své komunitě slouží jako vzor. Musí být někdo, u koho můžete říct: hele, ono to jde, tady Gejza to dokázal.

A to není pravicový postoj. Ten by byl: chlape, tak se nějak postarej! Jenže naroďte se jako Rom u nás v Roudnici nad Labem a staňte se intelektuálem, soudcem, chirurgem. Tam nemáte karty, ve kterých jsou jakýkoliv trumfy. Když se nepodaří nějak dorovnat tu nevýhodu, tak budeme mít jen početné problematické etnikum, u kterýho se budeme bát, že nám vezme okapy, místo aby sami tvořili nějakou hodnotu.

Q_ A co feminismus? Vaše manželka se k němu v kampani výrazně hlásila, jak to máte vy?

A_ Já si myslím, že tohle století bude stoletím žen. To vidím i na školách, kde je čím dál více děvčat, osvojují si kompetence, jsou pořád vlivnější. A je to nevyhnutelný a správný. Strašně bychom se okradli, kdyby polovina populace nemohla uplatnit svůj potenciál. A ženy mají mít nejen legální, ale i kulturní možnosti. Ty je těžké proměnit; muži dostávají kupříkladu automaticky vyšší nabídky platů. Mají o pětinu víc peněz, takže i vyšší důchody – to není spravedlivý. Ale já myslím, že trh si to přebere, protože potřebuje dobrou výkonnou sílu a nemůže hledět na pohlaví. Řekl bych, že se to do takových patnácti let srovná. Můžu se mýlit, ale myslím si to.

Q_ Proměnil se i váš vztah k Americe? Prohlašoval jste o sobě, že jste amerikanofil.

A_ To jsem.

Q_ A teď nemyslím jen Trumpa, ale ta země se silně proměňuje.

A_ Bohužel ano. Najednou si člověk uvědomí, že Amerika navzdory své obrovské moci a bohatství neposkytuje svým lidem to, co je tady úplně běžné. Třeba sociální stát. Máme levicovější myšlení. Máme zdravotní pojištění, fantastickou veřejnou dopravu, penze… vzdělání! Oni tam kolikrát vydělávají hafo, ale podstatou část dají na splácení hypotéky a druhou podstatnou část na školu dětem. Psal mi kamarád: “Je mi šedesát, obě holky prošly college a už mám všechno zaplaceno”. Takže on začíná takzvaně svobodně žít v šedesáti?

Na druhou stranu stále zůstává místem pro bláznivý nápady. To je zase dobrý. Tam když na něco přijdete, tak protože k tomu patří celý anglicky mluvící svět, tak se to mnohonásobně zhodnotí. Tady když napíšu bestseller, vydám CD, tak se ho prodá deset tisíc kusů. A tím se nedá živit.

Q_ Dříve se ale dalo, ne?

A_ Dřív jo, teď už ne. Speciálně ne u hudebních nahrávek. Jsou ještě lidi, co si občas CD koupí, takže jich prodáte třeba tři tisíce. To je takzvaně dobrý. Ale aby se vám jen vrátily náklady, tak jich potřebujete prodat alespoň osm tisíc. Takže z výdělečné činnosti je nákladný koníček.

Q_ Když jste psal v osmdesátých letech do Mladého světa, tak vás četl půlmilion lidí. Dnes si vás v Hospodářkách přečte deset, dvacet tisíc. Mění to nějak smysl té činnosti?

A_ Ne. Stále musíte mít silnej pocit, že říkáte něco důležitýho. A proto to děláte. Tehdy byla cenzura a zdálo se, že nic nejde. Ale o to víc na všem záleželo. Dneska jde všechno, ale na ničem nezáleží. Ať napíšete cokoliv, nezanechá to skoro stopu. Přesto se to musí dělat.

Jorge Borges napsal povídku Tajný zázrak, kde v roce 1939 zatknou odborníka na židovské záležitosti Hladíka. Za úsvitu má být popraven, jenže on má rozepsané drama. Je mu líto, že ho nestihne dokončit, a tak prosí Boha, aby mu na to dal čas. Už stojí před popravčí četou, když se všechno najednou zastaví a on to může – v mysli – dopsat do posledního přívlastku. Jakmile to udělá, ozve se výstřel. Tady je ad absurdum dovedeno, že když si člověk myslí, že to musí napsat, tak je jedno, kolik lidí to přečte. Možná že to slyší a čte jenom ten Bůh. Ale to musí stačit. Jestli je to poctivý, tak to musí stačit.

Takže ano, ten propad je nepříjemný, ale na podstatě to nic nemění.

Q_ Svoji disertaci otevíráte sugestivním obrazem normalizační Prahy. Mě by zajímal i váš osobní pohled, jestli vám do určité míry, přes všechnu tu šeď, ta Praha nechybí. Tajemnější město, kde nechodí davy turistů…

A_ Vůbec mně nechybí zanedbaný domy s oprýskanými omítkami. Domy se zataženými roletami, na kterých je nápis ŘEMPO, ale jsou vždycky stažený. Bylo to takový město duchů, který třeba Hapka miloval a říkal: dobře, ale za tou výlohou může bejt cokoliv! Jemu se líbila ta možnost. To se ale se skutečným životem potkává jen málo.

A tady najednou vidíte galerie, restaurace a krám se sklem. Taky se samozřejmě prodávaj různý šmejdy, ale žije to. Ono to tenkrát vůbec nežilo. A jsem rád za turisty, protože to znamená, že se Praha dostává na mapu světa. Tihleti Asiati, co tady jdou kolem, se vrátí domů a budou o nás vyprávět.

Q_ Když už zmiňujeme normalizaci – jak se podle vás podařila naší společnosti reflexe té doby?

A_ Kritická reflexe se mně jeví problematicky. Převažuje diskurz, že šlo o šedou dobu, kdy cyničtí lidé absolutně propadli konzumerismu a obětovali hodnoty, jako je svoboda. Takových citátů jsou tisíce. A ono to tak není. Respektive to tak není jenom.

Zaprvé po Srpnu a ještě docela dlouho po něm existoval veliký odpor k politickému vývoji, k okupaci. Tolik lidí bylo statečných. A dnes se skoro nepřipomíná, že 150 tisíc lidí odešlo z KSČ samo. A pak bylo dalších asi 340 tisíc lidí, kteří byli vyloučeni, protože s vpádem nesouhlasili. Dohromady jde o skoro půl milionu, třetinu KSČ. To není zanedbatelný jev.

A nedivím se, že to nevedlo ke konkrétnějším výsledkům, protože to opravdu byla neřešitelná situace. NATO ani nevyhlásilo pohotovost, a to sem přišlo půl milionu vojáků! Žádná síla nenaznačila, že by jakýmkoliv způsobem mohla pomoci. Tady nebylo zastání ani z Vatikánu. A naši lídři zklamávali den za dnem. Dubček. Strašný! Pamatuju si, jak jsme stáli na Mariánském náměstí na jeho podporu, on vyšel, my mu podávali ruku – buďte pevnej! A on v tu chvíli podepisoval pendrekový zákon. Proti nám, kteří jsme se tam shromáždili, abychom ho podpořili.

Tak jaká cesta to měla být? Co měli lidi dělat? A to nebyli jen lídři, ale i lidi jako Patočka. Co nabízeli? Živit se prací, a ne kolaborací. A už nesdělil, kde mezi nimi leží hranice. Přitom “klid na práci”, to přesně chtěli i komunisti, tak co teď s tím! Myslím, že je to celé daleko složitější a je potřeba to mnohem lépe a odvážněji promyslet, nepřistupovat na diskurz glajchšaltované a zničené společnosti.

Současně je ale jasné, že ta bezvýchodnost, přistoupení minimálně na kompromis, zanechaly strašně škody. Daleko větší, než se zdá. Myslím, že to je přesně ten důvod cyničnosti české literatury. Ničemu nevěříme, nejsme ti naivní, protože to už jsme zkusili v roce 1968 a koukejte, jak to dopadlo.

Q_ A řešilo se to nějak během těch 30 let po revoluci?

A_ Ne. Myslím, že to ovládl disent. Řekl: my byli ti hrdinové, jediní čistí, a vy zoufalci. A vzhledem k tomu, že měli platformu pro to, aby tohle mohli psát, tak se z toho stal kánon. A to je přesně moment, kdy má intelektuál přijít, atakovat ustálené významy a zproblematizovat to.

Q_ A jaká teda byla přesně role intelektuálů po revoluci? Protože teď se to slovo jeví až pejorativně.

A_ Ono taky je. K čemu teda jsou? Oni vlastně nepracujou. My tady hákujeme a oni sedí v Praze v kavárně a žvaní. To je převládající pocit. Ale nedivme se, protože o co opřít jejich obranu? Říct v normalizaci: Živit se prací, a ne kolaborací? To je dost málo na intelektuála.

Q_ Dobře, ale co ta porevoluční doba? Na Hradě najednou seděl dramatik-intelektuál.  

A_ Po revoluci na to vlastně nebyl čas. Otevřely se všechny možnosti, lidi mohli konečně vzít život do vlastních rukou a k tomu intelektuály nepotřebovali. Už to bylo odšpuntované. To je stejná situace, jako když v Rusku zrušili samoděržaví, tak celá generace spisovatelů neměla o čem psát. Protože to bylo středobodem jejich literární a myšlenkové činnosti. A intelektuál, který ten vývoj reflektuje, najednou všechno zdržuje. Pamatuju si, jak Kryl napsal po revoluci nějaké kritické písničky a jakkoli on byl ikonou toho správného, tak se říkalo: se trochu zbláznil ne? Serem na něj. Přitom říkal dnes známé věci jako “co kradli po léta, už zase kradou”. To byla pravda, akorát to nikdo nechtěl slyšet. Lidi chtěli šít spacáky, bohatnout, něco dělat. A k tomu není reflexe potřeba.

Na druhý straně, intelektuální sféra chápe a argumentuje naši účast na evropském projektu, NATO, na Západě. V tom dělají, co můžou, bych řekl. To se jim nedá upřít.

Q_ Ještě k tomu Havlovi. V knižním rozhovoru s Ladislavem Vereckým jste o něm mimo jiné řekl: “Je to s ním a se mnou divné”. Jak hodnotíte jeho prezidentství?

A_ To divné, to bylo na základě osobní situace. Já jsem jako všichni ostatní chtěl, aby byl ten velkej lídr a filozof. A pak vás šokuje, když prodá svou část Lucerny podezřelým lidem a dělá věci, co nejsou to kantovské konej tak, ať tvoje chování může být vzorem pro všechny lidi. On měl vzor poskytovat, protože historická situace ho takovým učinila a on podle mýho – možná obyčejně lidsky – často selhával. A mě to sralo, tak jsme se hádali a bylo to chvilku nepříjemné.

Taky ale prošel velkým vývojem. Třeba když tvrdil, že je třeba zrušit nejen Varšavskou smlouvu, ale i NATO. Pak se ale stýkal s Američany a uměl se učit. Jenže v té době už nebyl hybatelem událostí. Tím byl Klaus. Ten přeci přišel s tím, že teď bude kapitalismus a budeme si moci vydělat peníze. A to lidi chtěli slyšet. A co k tomu měl Havel? Začal říkat, že nesmí platit bližší košile než kabát. Že nás musí jako občany světa zajímat, co se děje třeba v Bangladéši. A Klaus na to, nene, košile je bližší než kabát. A lidi mu dali za pravdu. A dali by za pravdu každému Klausovi. Přesto se to musí připomínat, je důležité vědět i o tom kabátu. I když to holt není tak atraktivní.

Myslím, že oba názory byly vysloveny, akorát lidem bylo mnohem bližší to, co říkal Klaus, a tím Havel pozbyl moci. Zůstal tím intelektuálem, kterým byl před tím. Něco psal a lidi jako Šimečka a Tabery mu říkali, že je to super. Ale lidi v Karviné ne.

Q_ Pojďme k prezidentské volbě. Vy jste zdůrazňoval třeba transparentnost. Dobrý! Ale jako jste říkal, že české literatuře chybí příběhy, tak nabízel jste vy nějaký příběh? Nějaké Yes We Can?

A_ Jistě. Mým heslem bylo “Máme na víc”, jinými slovy “Yes We Can”. To je moje hluboký přesvědčení. A čím více jsem po republice jezdil, tím více jsem viděl, že opravdu máme na víc. Co nás sráží, je taková obava z velkého světa, ve kterém bychom se ztratili. A ono to asi trochu vyplývá z geografie. Tisíc let tu žijeme v kotlině za nevysokými horami… Skoro žádný stát není tak jasně historicky definovaný jako Česká republika. Ta je vlastně furt stejná, to je unikum. Ale taky z toho plyne pocit stažení za hory, nedostatek moře. Ta nedohlednost, se kterou se pojí velké nebezpečí, ale i velká výzva. A my takoví nejsme. I když se podíváme na tu literaturu, třeba Švanda dudák. To jsou příběhy, jak někdo – bláznivě – vyšel do světa, jen aby dostal rozum, vrátil se do těch Strakonic a už to bude zase dobrý. Planeta se strašně zmenšila a my musíme, chceme-li uspět, psychicky vyjít z té kotliny. Připojit se ke světovému příběhu.

Q_ Když je v zápřahu kampaně, má člověk čas se pozastavit a reflektovat, jestli to dělá správně? Jestli to funguje?

A_ Musí mít. K tomu máte tým lidí kolem sebe, pro ně je to hlavní úkol.

Q_ Vám radily bedny jako třeba Miroslav Petříček, Dana Drábová nebo Ondřej Císař. V čem jste nejen tyhle tři poslechl?

A_ Poradci byli dvojího druhu. Ti, co se mnou byli napřetržitě, připravovali materiály a podobně. A pak ta druhá část, kterou zmiňujete. Ti se mnou samozřejmě nebyli pořád, ale chtěl jsem tak dát najevo, jaká témata chci nastolovat. Jakých lidí si vážím. Třeba toho obrovskýho transcendentálního pohledu, kterýho je schopen filosof Petříček. Anebo Císař, kterej se hluboce věnuje sociální politice a může k tomu říct spoustu věcí. Už jen to pro mě bylo důležitý říct: vidíte, jací jsou jinde poradci, tamhle je nějakej Číňan, co zmizel, pan Nejedlý…

Q_ Když jste v kampani zmiňoval ta sociální témat, jako třeba dluhy: chtěl jste je zdůrazňovat od oznámení kandidatury, nebo jste k nim došel až průběžně?

A_ Moje cesty by neměly smysl, kdybych se z nich nepoučil. Kdybych jen přišel kázat. Člověk musí mít vzkaz, to ano, ale ten sdělí a otevře se diskuze. A sociální témata jsou nevyhnutelná. Začínají být v debatách nejdůležitější. Zejména když jsem navštěvoval pracovní provozy. Sedíme v létě kdesi v Litovli a ve fabrice tak sedmatřicet stupňů. Tak říkám: co že tu nemáte klimatizaci, vždyť já jsem tady deset minut a už mi není dobře. A vy tu makáte celej den! Oni mi říkají, že jim to prý slíbili. Jak tam je asi dnes? (Rozhovor vedeme na sluníčku, odhadem je asi pět set stupňů.) Lidi ta klimatizace zajímá více než politika směrem k Číně. Mnohem. A to je potřeba zohlednit. Brát vážně, co lidi považují za důležitý. Takže jsem něco přinášel já, říkám: máme na víc, musíme si věřit, jít do toho! A oni řeknou, no dobře, ale my tady máme sedmatřicet, jo?

Q_ Co lidi zajímalo více? Ekonomické, nebo kulturní otázky?

A_ Lidi nejvíce zajímají lokální problémy. Vždycky jsem se ptal, co je nejvíce zajímá, trápí. A většinou, tam kde žijí Romové, tak jsou to Romové. Říkají, že nic nedělají, smějí se jim. Že mají tak zoufalé platy, že je to jen o trochu více, než se dá získat na dávkách. To je sere. A pak dopravní obslužnost. Skoro žádné město nemá obchvat. A když jo, tak rozkopanej. Vadí jim, že skoro nejde dojet z Liberce do Ústí. Ale to samozřejmě nejsou prezidentská témata, prezident těžko postaví silnici.

A pak je v lidech strašných předsudků. Oni opravdu často podléhají floskulím, že Evropská unie je nové RVHP; byli jsme pod Moskvou a teď nám nařizují z Bruselu a podobné nesmysly. To se jim skoro nedá vysvětlit. A je to velký problém.

Q_ Proč se na tu kulturu / ekonomiku ptáme: dělali jsme rozhovor se sourozenci Mackovými, sociology z Brna, podle kterých volba Trumpa a dalších nelze vysvětlit tak, že jsou na tom jeho voliči ekonomicky špatně. Že jde spíše o hodnoty. Setkal jste se během cest s tím, že “naše identita je důležitější než prachy”?

A_ Máte pravdu. Identita je důležitá. Víc než jsem si myslel. Člověk naráží často na sílu až jiráskovského vyprávění. Příšerná zjednodušení všeho. Nicméně lidi se obávají, že v té velké Evropě budeme bezvýznamní, že se ztratíme. Proto mají taky strach z migrace. To je ohrožení identity – že už nebudeme Češi! A pak působí pud sebezáchovy. A je to teda hodně prožívaný.

Q_ Čím to, že téma uprchlíků tak vyeskalovalo? V devadesátých letech to nikoho moc nevzrušovalo, ne? A teď premiér říká, že ani jednoho!

A_ Možná je to tou identitou. Tedy že uprchlíci jsou zástupným problém pro obavu ztráty identity. Otevírání se světu na nás klade velký nároky. Musíme se naučit jazyky, soupeřit s lidmi z celého světa. To není jen tak. Třeba se to nepovede. Obavy jsou pak vážný…

Q_ V rozhovoru s Mackovými jsme se ještě dotkli toho, že Brexit, Trump, Rakousko – všude dopadly volby, točící se kolem migrace, zhruba fifty fifty. Vy jste měl tezi, že nechcete spojovat, protože jsme příliš různí a soutěž je důležitá. Stojíte si za tím i ve chvíli, kdy máme tak hluboké příkopy, jako je třeba v otázce uprchlíků?

A_ Vždycky je důležité, co se tím myslí. Nikdo ve skutečnosti nechce spojovat. Já nechci, abych musel přistoupit na tezi nějakého Okamury, jenom proto, abych se s ním spojil. Vždycky budu zásadně proti němu. Uznávám jeho právo říkat věci, pokud nejsou vyloženě v konfliktu se zákonem. Nelíbí se mi to, dokonce hnusí, ale jsem-li demokrat, musím to připustit. Ale přeci se s ním nebudu spojovat. Navíc jak? Mně to připadalo strašně levný.

Ono to ostatně není půl na půl. Ono je to je půl na půl v něčem. A v něčem jiným se lidi a názory zase přeskupí. A třeba v otázce přijímání uprchlíků společnost není rozdělená. Tady je tak 95 procent lidí proti. Lidi hlavně nechtějí, aby šlo o masovou ekonomickou migraci. Přijdou sem chudí ze Somálska a budou pobírat dávky – takovej ten okamurovskej narativ. Já jsem se to snažil rozebírat, že tohle nemyslím, mluvím o těch, co utíkají před skutečnou válkou. Pamatujete si, co bylo třeba Sarajevo, ne? Když se to rozebere, tak se o tom dá mluvit, ale je to těžký.  

Mimochodem, pomaličku, pozvolna se ta situace ve společnosti začne měnit. Moje dcera, když teďka chodila do školky, tak byla ve třídě s Indem, Japonci, Maročanem, Britem… To je něco, co jsme nezažili. Od malička vidět, že děti vypadaj různě. Když jdete po ulici v New Yorku, tak nevíte, co to je Američan. Jako etnickej. Co to je? Tam jsou všichni přistěhovalci. Pokud nepotkáte Siouxe zrovna.

Q_ Já ale předpokládám, že to nebude úplně běžná školka. Třeba jak dělá Člověk v tísni studentské volby, tak je u gymplů a učňáků vidět, jak se tam vpisují od mládí určité preference. To vlastně není otázka. Ale tenhle proces tu bude dlouho, dlouho trvat.

A_ Těžko říct. Máme tu český státní školství, který už nestačí své studenty vybavovat kompetencemi, které budou potřebovat. A pak jsou tu soukromé školy, které to umí. Nemyslím jenom, že učí schopnost plynně mluvit cizími jazyky. Celkově to je jinak koncipovaný – na řešení situací, problémů. Jsou přitom drahý, to je pěknej balík, se na ně dostat. Lidi, co z toho budou vycházet, budou líp vybavený, nejen dovednostma, ale i tím, že se budou navzájem znát. A z nich se budou rekrutovat budoucí diplomati, velký podnikatelé, prostě přední hybatelé společnosti.

Servírka_ Chcete ještě limonádu?

A_ (rozhodně a rychle) Ne. Ještě si dám jedno kafe. Ale pikolo, prosím.

Ta bariéra, která zatím existuje, ale není tak vidět, bude čím dál větší. A stratifikace společnosti nebude jen příjmová, ale také vzdělanostní. A to bude maso. Velkej problém. Budou tu fakt úplně odlišný skupiny lidí, který mají úplně jiný paradigmata. Který se spolu nemůžou domluvit, protože paradigmata jsou vzájemně nepřeložitelný. Žít budou úplně jinak a stejný budou mít akorát občanky.

Q_ Hodně rozdílů ukazuje i na vliv pohraničí, studenti tam mají třeba horší výsledky ve srovnávacích testech. David Klimeš mluví například o tom, že je potřeba Marshallův plán pro takové oblasti. Vidíte vy nějaké možnosti, aby mohl zbytek země dohánět Prahu?

A_ Strašně složitý téma, který se těžko vejde do několika vět. Samozřejmě známe tu historii, že odešlo tři a půl milionu lidí a s nimi jejich pracovitost, talent a vazby k místu. A teď tam pošlete někoho, aby to zalidnilJá jsem mnohokrát říkal, že jsme patřili mezi těch deset nejbohatších zemí světa. Dobře, ale poctivý je taky říct, že to bylo i díky Němcům a jejich tradiční výrobě; nemluvě o dalších 370 tisících Židech, kteří zahynuli při holocaustu.  

Otázka je, jak těm oblastem pomoct? Vždyť oni tam můžou podnikat. Ono je to dokonce v jistým smyslu výhodnější: když rozjedete výrobu, tak lidé tam berou daleko míň peněz než v Praze. Myslím, že by bylo dobrý pomoct, ale já bych potřeboval slyšet jak. A to já nevím.

I tam je samozřejmě spousta úspěšnejch firem, takže to není nemožný. Proč jich není mnohem víc? Proč odtamtud lidé odcházej? Jako opravdu, tam žádnej mladej nechce bejt, v Bruntálu, v Šumperku.

Q_ I já jsem odešel z Broumova.

A_ To já se vždycky ptám, to mi řekněte: když už jdete z Broumova do Prahy, proč nejdete rovnou do Amsterdamu? Nebo do New Yorku? To už je stejný!

Q_ …Já mám asi rád Česko.

A_ Jo aha. Ale jinej důvod k tomu nemůže bejt. To je ten emocionální důvod. Máte bohužel otázky – třeba to pohraničí – který jsou na samostatný, obrovský eseje.

Q_ Další bude taky, ale pak se to zúží. Vy rád říkáte, že jsme zemí skvělých lidí. Proč se to víc neprojevuje v politice?

A_ Žejo! To je zajímavý. A nevím! Jsme zemí také skvělých lidí. Takhle by to muselo bejt. Nejvíc mě těší, jak je dobrá ta generace do třiceti. To už jsou odvážní lidi, co něco vymysleli, rozjeli. To je velká naděje.

Proč takoví nejdou do politiky? Oni jdou. Musíme si uvědomit, že politici nejsou jen ti parlamentní, ale i ti na radnicích a tam kolikrát odslouží úžasný věci. Je velikánskej rozdíl, jestli je dobrý nebo špatný vedení obce. Třeba Litomyšl, to je strašnej nářez. Takže my máme v politice spoustu vysoce nadprůměrných lidí, zejména na těch radnicích.

A parlament… Je to výborně nastolená otázka, ale neumím odpovědět. Taky bych čekal, že tu budou inspirativnější lídři parlamentních stran. Moc nejsou. Se stranami, který volím já, spokojen nejsem, protože se zejména posledních několik let utápí jen v tom, že kritizují pana Babiše. Nic proti tomu, je to potřeba, stejně tak ale i vlastní program.

Q_ Vy se pohybujete celej život v médiích. A teď jste byl dlouhou dobu na tý druhý straně. Jak jste to hodnotil, naši mediální krajinu a práci novinářů?

A_ No především jsem si teda zboural některý předsudky. Třeba že Blesk je fujtajbl. Musím vám říct, že tam je politická redakce, kterou vede pan Šimáček a má ji úplně excelentní, fakt senzační. Navíc jsme měli gentlemanskou dohodu, že se domluvíme na titulku. Většinou totiž přijde editor a udělá vlastní, aby se na to klikalo – nasranej je pak redaktor a vy ještě víc. Člověk si o to většinou neřekne, ale já vím, že největší nebezpečí tkví v titulku. Úplně stačí, když vám dají nějakej brutální a nikdo dál nečte. Jste vyřízenej, protože se cituje donekonečna.

Q_ Třeba vaše “Odpůrce migrace je jako odpůrce deště…”

A_ Přesně, ale na tohle jsem Blesku přistoupil. A možná, že to byla jedna z chyb. S jejich prací jsem ale neměl žádnej problém. Dobrý otázky, nešli mi na ruku…

S Respektem to bylo naprosto jiný. Pozvali mě na rozhovor do pořadu Štrunc! a tam mi řekli, že prej bude kandidovat Drahoš. Já říkám: nevím, asi jo. Slyšel jsem, že politický strany ho podporujou. A Respekt přinesl článek: tenhle pan profesor, to je slušnej člověk, takovej Horáček, ten o něm řekl, že je zaprodancem politických stran. To jsem neřekl, že je zaprodanec! To je slovník kterej pamatuju ze 70. let, slovník těch největších hajzlů. Ztroskotanci a zaprodanci. Tyvole! A přitom byste měli dojem, že Blesk je fuj a Respekt staví ten standard. Tím nechci říct, že by to nebyl vcelku dobrej časopis. Ale fakt jsem si opravil některý předsudky.

Q_ V souvislosti s vaší tvorbou se dokolečka skloňuje slovo kýč. Co to podle vás znamená?

A_ Já si na nepřízeň kritiky si nemůžu stěžovat. Mám doma devět nějakých trofejí, o kterých rozhoduje právě kritická obec. Moje villonské balady jsou i v textech prostřední školy, mám krabici plnou velmi vlídných recenzí…

Ale ano, i nějaké nepříznivé kritiky jsem si vystřihl. A výraz „kýč“ tam je. Ale co to znamená? To je ze strany kritika lenost ducha. Přilepit se může na všechno, žádná vypovídací hodnota. Kdyby rozebrali nějakou sloku, nějakej verš a řekli: tohle je vomletý, tohle nemá dostatečnou ambici – takovou kritiku bych upřímně vítal.

To, že kýč existuje, je nepochybné. Vyjadřuje něco, co je povrchní a co určené k tomu, aby se líbilo. Já jsem nikdy nepsal věci proto, aby se líbily. Jsou snad věci jako Buřty, pivo, nenávist nebo S cizí ženou v cizím pokoji líbivý? Že bych si říkal, musím to zkrátit z pěti minut na čtyři a půl, aby se to vešlo do rozhlasového vysílání. A že musím říct tomu Hapkovi, aby udělal větší hlavu refrénu, aby to bylo jako mohutnější. Ne, mně šlo vždy o to, aby umění něco říkalo.

Q_ Jak se díváte na sarkasmus? Ve svojí tvorbě, v reflexi politiky…

A_ Já nejsem příznivcem charakteristik národů. Jaké jsou, jaké mají povahy. Ale jednu věc bych českému národu přisoudil a to je mimořádná práce se sarkasmem. Z toho jsou třeba Poláci udivení, z čeho my si umíme udělat srandu.

Druhá věc je, že pak už není nic posvátného. Nic na čem záleží, nic co zaslouží respekt, všechno podléhá tomu sarkasmu. A mě osobně to trochu trýzní. Já jsem příznivcem toho, aby pravda byla něco zásadního. Pravda, ten pojem, ta intence, ta idea – tuhle věc neumím podrejvat. Možná je to tím, že žijeme v kotlině za nevysokými horami. Když se vydáváte na mořeplavbu, tak tam jsou některé věci úplně nezpochybnitelný. Jako lana. Prohlídněte lana! Máte nasolený maso? Máte tam kyselý zelí, abychom nedostali kurděje? Žádnej sarkasmus, to prostě musí bejt tohle! A my nemáme žádnej ten obrovskej úkol, tak nemůžeme mít ani úctu k obrovskejm slovům, které ty obrovské úkoly zakládají. A je mně to líto. Ztráta jakékoliv naivity. Naivity, se kterou se přijímá, že je něco božské.

Q_ V té knize rozhovorů s Vereckým je dobře vidět, jaký jste perfekcionista, že chcete být ve všem nejlepší. Jak se pak stavíte ke slabostem ostatních?

A_ Já nechci být ve všem nejlepší. Chci bejt nejlepší jen v tom, co se rozhodnu odpracovat. A to je strašně málo věcí. Třeba tu letošní kampaň jsem bral až ad absurdum. Nemusel jsem o sobě přeci ukázat úplně všechno, mohl jsem si od někoho vzít prachy. Ale já jsem to schválně udělal ab absurdum. Mám takovej sklon a musí to být pro lidi často nepříjemný. Opravdu to chci perfektní. Takže jsem třeba psal skoro každý status na Facebook sám. Někdy to prostě nešlo, tak to udělal někdo jiný. Z toho jsem byl vždycky nešťastnej, protože to nebylo dokonalý – něco tam chybělo, přebývalo. Dával jsem tomu více energie a pozornosti, než je rozumný. Mám to tak.

A slabosti – já mám takovejch slabostí!

Q_ Když zmiňujete Facebook: vy jste na něm byl aktivní několik let.

A_ Tak sedm osm.

Q_ Proč? A jak hodnotíte tamní debatu?

A_ Když jste ve veřejném prostoru, vydáváte desku, jezdíte po koncertech, tak to potřebujete nějak sdělit. To je naprosto pragmatické. Poznal jsem se tam navíc s lidmi, kteří potom byli součástí mého nejbližšího týmu, nebo třeba s dokumentaristou Robinem Kvapilem. Ten teď mimochodem dokončil film o mojí kampani, v lednu to půjde do kin.

Ale jako u všeho – je to otázka míry. Já jsem teďka po kampani zjistil, že když jsem to nesledoval a napsal jsem asi tři statusy, že mně to vůbec nechybělo. Je tedy otázka, jestli jsem o něco nepřicházel, když jsem se tomu dřív dost intenzivně věnoval. Protože to věčně čtete, prodíráte se houštím… jako byste rýžoval zlatý zrnka na Yukonu. Samej písek a – jé zrnko! Možná, že seznámit se s jedním senzačním člověkem stojí za čtvrt roku pobytu v hlušině. Nevím. A to to neumím používat fikaně, jako vás to učí Šlerka.

Q_ Vy už jste dal asi tak milion rozhovorů. Co je nejhorší otázka, kterou dostáváte pořád dokola?

A_ Jak dobíjíte baterky? To bych ho jako zabil, frajera. Nejstrašnější otázka, na kterou je asi potřeba se ptát každého člověka, o kterém máte pocit, že vůbec něco dělá. A druhá věc: Kam chodíte na ty nápady? Že bych třeba řekl Valentýnská 17, od tří do čtyř. Nevím, co čekají.

Q_ Co budete další věc, pro kterou se nadchnete a budete na ní dělat deset hodin denně?

A_ Mě těší psát ty villonské balady. No a taky teď doháním nějaké věci. Jsem nevěděl, že existuje nějakej Netflix. To znáte, žejo?

Q_ Jo.

A_ Jsem si všiml na burze, že to je asi čtvrtá nejbohatší společnost na světě, že překonala Walt Disney. Tak jsem si to předplatil a tam jsou pěkný věci, to vám musím říct. Teď se tomu věnuju vyloženě kvůli jazyku. Něco je strašně dobře napsané. Třeba seriál Suits. Ty syžety bývají trochu slabší, ale řemeslná stránka je tam fantastická. Já si ty postupy vyloženě vypisuju. Jak to zafungovalo. Tak jsem teď napsal filmovej scénář na základě Habitu hazardního hráče

Q_ To jste si jen tak napsal scénář?

A_ Jo, to jsem napsal, ale já to nepovažuju za… Já to napsal asi za 14 dní. Teďka na to potřebuju sehnat dobrýho dramaturga který by z mé diletantské práce scénáristické udělal něco, co se opravdu hodí pro film. To by bylo báječný, to by mě těšilo. No tak takhle.

 

* Právě jste učetli dvacet normostran textu. Díky! Když jste v takové ráži, mrkněte ještě na pocity z vedení rozhovoru, vysvětlení filosofie pikola a otázku na Petra Hapku – zde.

Ptali se Ondřej Sliš a Jakub Jetmar. O korekturu se postarala Barbora Kubová.

A za pár dní konečně vydáme rozhovor se ženou! Bude to dobré. Jestli vás zajímá, rádi vám jej pošleme na mail.

 



Daniel Kehlmann – Vyměřování světa

Jsou to dva pěkné příběhy. Formule, kdy se nerd/popleta vyrovnává se světem je vděčná a stejně jako funguje třeba u IT Crowd, tak funguje i u dvojbiografie Alexandra von Humboldta a Friedricha Gausse _Vyměřování světa_. Na téhle rovině je to ‘obyčejný’ rodokaps zaměřený na objevování jižní Ameriky, respektive zpráva o životě matematika, který dobře ví, že se narodil do špatné doby.

Tedy samozřejmě že to není román zcela obyčejný – Kehlman pevně svírá opratě svého vyprávění; anebo je možná drží jen jednou rukou, těžko říct. Tak jako tak působí výsledná jízda ledabyle a suverénně zároveň. (Jak to jazykové mistrovství vzniká, vlastně není důležité.)

A pak je tu samozřejmě ta hlubší rovina. Tedy o čem to vlastně celé je. Já na slepo střílím, že o konci univerzálních géniů, ‘alchymistů’, kteří zkouší všechny své nápady na vlastním těle; kdy nejlepší matematik svojí generace zároveň vyměřuje Německo, zabývá se hvězdami a mezi řečí radí Niépcemu, jak na roztok pro první fotografii. A kdy právě tihle lidé svou vlastní romantickou činností ten starý, kouzelný (a pro protagonisty často nesnesitelný) svět zabíjejí. Že je člověku na konci teskno nepramení z toho, jak Humboldt s Gaussem stárnou, ale že s nimi umírá právě i ta pohádková/šeredná doba.