U ptáků plavavých by Flann O’Brien
My rating: 3 of 5 stars
Číst o tom, jak Púka MacPhellimey z čeledi ďáblíků mrzačí mladíka, který jej svým psaním vytvořil, je zábavná věc, jenomže do téhle pozdní části jsem se celý upocený dostal po asi osmi letech od otevření U ptáků plavavých.
Takhle: vůbec nepochybuju, že se jedná o tzv. Velkou Knihu, zásadní kus, vysoustružené dílo soustředěného ducha, místy je to navíc pořádně vtipné, tedy zejména pokud jste Ir, případně znáte tamní kulturu, protože pak se to dá číst, řekl bych, jako jejich Švejk, tedy zásadní kus národní kultury, který říká mnohé. Že by to ale ve mně – ne-Irovi a obecně neználkovi – udělalo hlubší rýhu, to úplně ne, spíše jsem byl rád, že už to mám za sebou.
Čímž neříkám, že si to v pozdním věku nedám znovu, pochopil jsem z toho docela málo, občas se ztratil v postavách, prolínání jazykových, časových, místních rovin, ze kterých je tenhle postmoderní román z dob hluboce modernistických poskládaný… Takže mně nezbývá než pokývat obdivně hlavou směrem k překladateli Martinu Pokornému, kvůli němuž jsem to ostatně četl, někdo kdo překládá od Woolfové přes DFW po Derridu, se přeci musí vyznat, říkal jsem si, a tady zase ukázal kvalitu, protože jazykově je to našlapané jak zimák v první lize, když tam přijede Kladýnko s Jardou, neskutečná práce s dialekty a historickým jazykem a tak dále, ale jak říkám: pokud nemáte načtenou většinu Rubata – a nejste velká fanynka irské literatury – sáhněte zatím po něčem jiném a tohle si nechte na dlouhé podzimní večery, jestli někdy v životě přijdou. Když ne, tak je tu stále pivko, v případě spisovatele Trellise porter, a na to se dá spolehnout.
Když se život nedaří, je toho moc,
a přes všechnu snahu s tím nemůžeš hnout,
když zítřek vypadá černě jak noc –
NA PIVKO SE MŮŽEŠ SPOLEHNOUT
Když kapsa je prázdná, a pokud si vsadíš,
kůň sotva dokáže doběhnout,
když dluhy jen přes sebou valíš,
NA PIVKO SE MŮŽEŠ SPOLEHNOUT
