Čarodějova zahrada by Géza Csáth
My rating: 4 of 5 stars
Ona je to vysoce esenciální otázka: není lepší než sto let všemožně mírnit utrpení bytí, raději deset let věnovat opiu, aspoň chvíli žít pro žití, a pak „složit hlavu na ledový polštář věčného zániku?“
Nevím, nemám odvahu k rozhodnutí. Géza Csáth (1887-1919) ji měl. A tak může Jan M. Heller ve výborně doplňujícím doslovu psát, že „Csáthovy snové, halucinační a alkoholické vize nejsou lacině eskapické, ale ukazují směrem kupředu, tam, kam nelze dohlédnout omezenou perspektivou bezútěšné existence jeho současnosti a kde partikulární osobní prožitky překračují své hranice k obecně platné výpovědi“.
Nedlouhé povídky, některé na jednu stránku – jako třeba Pohádky se špatným koncem – mají často skutečně špatný konec. Tak mimochodem. Bez zbytečných řečí, moralizování, lehce deskripní příběh a najednou přichází smrt. Je čas jít.
Ale nejde než zabít, když brášku Richarda postihne černé ticho. Posteli leželo malé slabé dítě a já ještě teď slyším, jak se černé ticho směje. Kdo je tu blázen?
Géza Csáth? Možná. Ostatně ve 32 letech ukončil svůj život. Do té doby stihl být bravurním spisovatelem, lékařem, psychonautem, feťákem, vrahem své manželky.
Neustálý rozpor. Sen a bdění, ironie a mrazení, pochopení a odpor, slast, perverze a sadismus.
Skvělý počin nakladatelství Runa. Objeveno díky mysliteli a překladateli Josefu Fulkovi (citoval jsem již u Sedmé funkce jazyky) a jeho recenzi v A2 (27.4.2016).