Marie Heřmanová bude snad první člověk, kterému budou tuzemští novináři volat, když se semele něco, v čem má prsty internet. Třeba QAnon. Digitální antropoložka ale taky ví mnohé třeba o životě influencerek, který zkoumá pod hlavičkou Sociologického ústavu AV ČR. Na jeho webu v týdnu s Marií vyšel moc šikovný popularizační rozhovor. Doporučujeme. V první řadě si ale samozřejmě dejte naši anketu.
Popiš historii i současnost svého boje s trávením příliš mnoho času na internetu.
Definuj „příliš mnoho času“ …. Ale vážně, není čas na internetu jako čas na internetu. Čas na internetu má nějakou kvalitativní škálu, na jejímž jednom konci je doomscrolling (a většina sociálních sítí obecně), na druhém upřímná radost z nalézání pokladů, archivních radostí a čerpání moudra z naprosto nečekaných zákoutí kyberprostoru, bez ironie. Takže já se spíš dlouhodobě snažím nalézt zlatý střed mezi těmihle dvěma extrémy. Obecně jsem tedy ale metodou pokus omyl dospěla k tomu, že většinu sociálních sítí používám jenom v prohlížeči na počítači, na telefonu mám vypnutý notifikace úplně všeho včetně emailů a messengeru (zrovna jsem to kontrolovala a jediná aplikace, která má oprávnění k notifikacím, je Můj vlak) a používám placenou aplikaci, která mi vypíná všechny sociální sítě a blokuje vybraný weby mezi 10 večer a 10 ráno. Tím se mi myslím podařilo dostat pod kontrolu ten podivnej instinkt na všechno klikat, otvírat to a nedejbože pod to psát komentáře před spaním nebo hned po probuzení, takže si momentálně připadám tak příjemně vybalancovaná.
Nezávisle na platformě, kdo je zdroj nejlepšího shitpostingu a kdo podnětných/chytrých věcí?
Shitposting – mám radost, že první účet, kterej mě napadl, je českej! Sledujte @memozrnnost na Twitteru. Pak samozřejmě @afffirmations na Instagramu, ale to už možná ani není shitposting, to je úplně samostatný žánr. Jinak vlastně celá For you page na TikToku je shitposting, or is it just me? Podnětný a chytrý věci hledám poslední dobou hlavně mezi autorama na Substacku a přidružených Discord serverech (namátkou Substack newslettery, který skoro vždycky dočtu až do konce – Culture Study, Maybe Baby, Garbage Day, Dirt a Embedded). Gastroscéně v jakémkoliv jazyce se vyhýbám obloukem, ale ráda bych zde zanechala pro budoucí generace svůj nejoblíbenější videorecept.
Co děláš na internetu, když jsi pod vlivem konopí?
Já jsem naposledy byla pod vlivem konopí v době, kdy jsem ještě nebyla pořádně na internetu. Zní to jako smutný příběh, ale jsem s tím v pohodě.
Jaký pracovní nástroj dostupný přes prohlížeč ti změnil život?
Rozšíření Weava Highlighter, díky kterýmu dokážu snadno najít tu jednu větu v hesle Harry Potter na Wikipedii, o který jsem si v roce 2018 myslela, že je důležitá? Doporučuju. Já si tím označuju pořád všechno a hrozně mě to uklidňuje, že mám v tom internetu pořádek.
Jaký je tvůj oblíbený meme template z poslední doby?
Všechny s Timothée Chalametem v Duně.
Ve středu tvého zájmu, pokud tomu dobře rozumím, stojí pojem autencita. Proč ho považuješ za podstatný?
Připadá mí podstatný hlavně proto, že se mu vlastně nelze vyhnout. Autenticita byla klíčovým pojmem spousty subkulturních hnutí posledních patnácti let a v současné kultuře influencerů je to úplně extrémně nadužívaný pojem. S přesouváním větší a větší části našich životů online o autenticitě čím dál tím víc bavíme, jako kdybychom měli trochu strach, že nám jí internet a online interakce můžou sebrat. Pořád žijeme v nějakém paradigmatu, kde považuje za více autentické to, co se odehrává mimo internet. Přijde mi zajímavé, jak se k tomu vztahujeme, vymezujeme se vůči tomu, co považujeme za “fake” (další oblíbený pojem internetové kultury). A akademicky je to prostě plodné téma – jsou autoři, kteří tvrdí, že už žijeme v době post-autenticity (ale osobně jim to zatím nevěřím). Nemůžu si nechat ujít příležitost si tady udělat reklamu, protože příští rok nám vyjde s kolegy z Loughborough University v Británii sborník “Cultures of Authenticity”, kde se ten pojem snažíme prozkoumat v různých kontextech, ať už je to internet a sociální sítě, marketing, politická komunikace, popkultura nebo třeba turismus.
Instagramovým influencerům není cizí ani politika. Můžeš stručně shrnout, jak působí během pandemie? A proč stále dává smysl přihlížet při čtení zdejšího dění ke zkušenosti post-/komunismu?
Ono by se dalo zjednodušeně říct, že pandemie vlastně trochu smazala hranice mezi tím, co je politické a co není. V případě influencerů se spousta běžných každodenních situací, které na svých profilech zachycují – například kam jít na kafe, kam jet na dovolenou – vlastně stala předmětem politické diskuze a něčím, co si najednou museli nějakým způsobem obhajovat (třeba to, že na tu dovolenou vůbec jedou). Pro mě osobně bylo hodně zajímavé sledovat, jak skrze tuhle situaci spousta influencerů a hlavně influencerek našla nějaký svůj vlastní hlas v politické debatě – a na druhé straně sledovat zděšení určité části veřejnosti, která se pořád snažila předstírat, že přece ty lidi, co se akorát fotí ajfounem na Instáč, nemůže brát nikdo vážně a najednou byli překvapení z toho, že tón diskuze už opravdu neurčuje vysílání Radiožurnálu ani Twitter profily novinářů z Respektu. Jinak si nejsem jistá, jestli obecně ta post-socialistická perspektiva je užitečná ve smyslu interpretace – ale bylo zajímavý sledovat, jakým způsobem s ní třeba ti influenceři pracují . Když někdo screenshotne random citaci z nějaké stránky spojené s QAnon, ale tu informaci interpretuje jako “návrat ke komunistický totalitě”, tak je to moc pěknej příklad “context collapse”.
Existuje v tvém oboru kniha, která zaujme i víceméně laiky?
Jasně, spoustu! Teď třeba zrovna čtu “Break the Internet” od Olivie Yallop a to je klidně čtení na pláž. Jinak nakladatelství Polity vydává dobře udělanou a i na širší veřejnost mířenou sérii o internetové kultuře a sociálních sítích, ve které vyšly knížky o internetových celebritách, o Instagramu, nedávno o Tumblr. A vychází taky zajímavý romány a fikce, který řeší téma vlivu internetu a sociálních sítí na naše vnímání vlastní identity (Fake Accounts od Lauren Oyler, Sympathy od Olivie Sudjic nebo No One Is Talking About it od Patricie Lockwood). Akorát česky mě teda bohužel nenapadá nic.
Mám velmi rád tvé výběry článků o digitální kultuře, většina jich ale bývá o zahraničních trendech. Jak se vypořádáváš s tím, že to nejzajímavější se děje hlavně na anglicky psaném internetu, my ale současně nepochybně potřebujeme i reflexi zdejšího dění? Ptám se, protože sám často trpím tendencí hledat zahraniční trendy i u nás, což asi není úplně ideální metodologie.
Tohle je skvělá otázka, přemýšlím o tom často a strašně ráda bych znala způsob, jak se s tím vypořádat. Já trpím úplně stejnou tendencí. S kamarádkou jsme se nedávno bavily o tom, jestli je v pohodě znát nejnovější trendy na klubový scéně v Broolynu, ale nevědět, kdo je zrovna (už zase) ministrem zdravotnictví. Já to na jednu stranu považuju za hrozně zajímavej fenomén, že se mi tohle díky internetu děje (vím, samozřejmě, kdo je ministr, to byla metafora!), ale je to nepraktický a někdy to způsobuje takový podivný disociace. Ale na druhou stranu si myslím, že to možná není tak rozpojený, jak se na první pohled zdá – já mám dojem, že se ty trendy čím dál tím víc v jistém smyslu globalizujou a že má smysl se jim věnovat právě proto, že pak je člověk dokáže zachytit v českým prostředí třeba právě v nějakým nečekaným kontextu.
Možná se to nedá říct obecně, ale: je podle tebe ponoření do TikToku nebo Instagramu generacema Z nebo Alfa v posledku vedoucí k větší progresivitě, nebo se tam spíš překvapivě reprodukují genderové stereotypy, objektifikace apod. novým způsobem?
Na tohle téma by se dala napsat strašně dlouhá akademická esej. Ale odpověď je podle mě ano – vede to k větší progresivitě a ano, ty stereotypy a předsudky se samozřejmě reprodukují, někdy i posilují. A internetová kultura je extrémně zajímavá právě proto, že se v ní odehrávají oba dva tyhle procesy najednou a vlastně nejdou proti sobě. Takže stejně tak existují třeba na Tumblr nebo TikToku tisíce malých, niche, hrozně specifických komunit, které by bez těhle platforem neměly šanci vzniknout (antropoložka Crystal Abidin tomu říká “silosociality”), ale na druhou stranu s internetem nevymizely sdílené kulturní trendy – když všichni sledujeme finále Game of Thrones, tak naopak to množství memů, analýz, tweetů a videí ještě ten sdílený pocit podpoří. Skvěle o tomhle tématu píše americký novinář Kyle Chayka, doporučuju jeho esej z roku 2019 o internetu a tomu, čemu říká “monokultura”.
