Poslední (útlá) kniha Arendt věnující se politice. Pak Arendt zklamaná z nedokvašeného dění konce let šedesátých politiku opouští.
“Moc a násilí jsou protiklady; kde jedno vládne, absolutně druhé schází.” Násilí může vykonávat jedinec, moc nikoliv – ta je kolektivní. Obojí má úplně jinou kvalitu – o tom je O násilí.
“Hněv není automatickou reakcí na bídu a utrpení jako takové. Nikdo nereaguje hněvem na na nevyléčitelnou chorobu nebo zemětřesení, tudíž ani na sociální podmínky, které se zdají být nezměnitelné. Hněv vzniká pouze tam, kde je důvod domnívat se, že by se změnit daly a že se nemění.”
“To, co dělá z člověka politickou bytost, je schopnost činu; umožňuje mu sdružovat se s lidmi jemu rovnými, jednat v součinnosti, dosáhnout cílů a zúčastnit se podniků, které by mu ani nepřišly na mysl, natož aby byly touhou jeho srdce, kdyby mu nebylo dáno toto nadání – pouštět se do něčeho nového. Řečeno filosoficky, čin je lidská odpověď na stav zrození. Protože všichni přicházíme na svět zrozením, jako noví a začínající, jsme také schopni pouštět se do něčeho nového; bez narození bychom ani nevěděli, co je to nové; veškeré “jednání” by bylo buď pouhým chováním nebo zachováváním. Žádná jiná schopnost kromě jazyka, ani rozum, ani vědomí, nás tak radikálně neodlišuje od všech ostatních živočišných druhů. Jednat a začínat není totéž, ale existuje mezi tím těsná propojenost.”