Ukažte mně jiný kus současné české literatury, na které se shodne přeintelektualizovaná studentka filozofické fakulty i její normie babička z vesnice. Dědina od Petry Dvořákové tohle dokázala. Že by ale byla bezproblémové, to samozřejmě není.
Jelikož mě už dávno nezajímají knihy samotné, ale jejich okraje, začnu cestou Dědiny ke mně. Na dědině jsem se narodil a nerad nosil zbytky ke slepicím, protože jsem nedůvěřoval jejich zobákům. A vůbec si nepamatuju, kdy jsem naposledy dostal tolik osobních tipů na knihu. Všechno víceméně lidé z fildy.
To vůbec nepíšu, protože bych chtěl říct, lidi koukejte, někdo napsal o burácích ze vsí i něco čtivýho pro městské fajnofky. Kdepak. Oni totiž všichni původně pochází ze vsi, akorát se tam nudili, tak šli za Keňou s vysokou aciditou do Brna, aby zjistili, že život je nicotný i tam. Docela pravidelně se ale vrací o víkendech za rodinami domů. Jejich nadšení tedy berme jako ověření myšlenkové platnosti textu Petry Dvořákové – prošla jejich estetickými nároky, ale i faktickými.
Když pak klasická babička z Vysočině – kam je situována Dědina, k čemuž se ještě dostaneme – jedné z kamarádek dodá, že to takhle chodí, pěkně to napsala, tak máme extra štempl a Dvořáková nám div nebourá postmodernu, podle které neexistují sjednocující narativy.
Dvořáková vykresluje více-či-méně pokřivené charaktery lidí, na nichž jsou stále velmi vidět pozemkově-reformní a normalizační šrámy, nejsou to lidé z ideálů humanitních, kdepak, je tam zloba, závist, zášť, kolik toho tam všeho je! Zatímco oni intelektuálové se považují za součást Západu, sají z jeho struků radostné poznání, ale i kapitalistické úzkosti, tak hrdinové Petry Dvořákové jsou přikováni ke své půdě, ke chlévům svým i cízím, které závidí, nebo se v nich starají o zabijačky.
Protože patřím mezi ty druhé, ale rád se vydávám do vod prvních, tak ocituju Ernesta Laclaua, který píše o dílu Richarda Rortyho Nahodilost, ironie, solidarita. Laclau připomíná, jak se Rorty v jím proklamované post-metafyzické době vyrovnává s otázkami jako je „Proč nebýt krutý“ nebo „Proč být laskavý“. A jsou jím pověřena vyprávění, respektive disciplíny „specializující se na hutnější popis soukromého a osobitého. Tento úkol, o kterém se předpokládalo, že ho mají naplnit důkazy o společné lidské přirozenosti, musí splnit především romány a etnografie, které zvyšují naši citlivost k bolesti těch, kdo nemluví našim jazykem,“ píše Rorty.
Dědina je román-etnografie života na vsi, jejímž obyvatelům mnozí Češi i přes formálně stejný jazyk nerozumí. Jsou pro ně němí, občas je až orientalizujeme, když se ptáme, jak ta splývající masa pitomců může volit Zemana. Empatizující Dvořáková je ukazuje jako konkrétní lidi, aniž by se snažila o jejich obhajobu. Mnohem spíše lze román číst jako kritika, byť to nejspíše není záměrem autorky. Sama Dvořáková v Hostu nabádá k politickému čtení a říká, že tam vepsala Babiše a Zemana. To je skvělé, stejně jako to, že tam neříká nic přímo, ale vše má vyplynout z děje.
Jenže to je na druhé straně ale taky pořádně problematické, protože Dvořákové dědina je hermeneuticky uzavřená, není to abstolutně žádné místo pro politiku ani občasné návraty těch liberálů, na nic zvenčí, takže jestli máme stopovat jejich politická rozhodnutí, tak jedině z jejich pokřivených vztahů. A to z nich stejně nakonec dělá trochu blbce, protože takhle jednoduché to skutečně není.
Co z nich ale jistě dělá blbce, to je jazyk. Takhle na Vysočině nikdo nemluví. Méně je někdy více, měla říct editorka Dvořákové, když psala do Vysočiňanům do úst všechna možná nářečí včetně výrazů z Hané.
Že má ta kniha stále stejný rytmus, takže tam není možná gradace, celé se to trochu slévá, to bych odpustil. Ten přefouklý jazyk ale dělá z těch všech, jejichž tváře se Dvořáková pokusila chvályhodně osvítit, aby na ně viděli i lidi z Prahy, zase tu homogenní hroudu trochu opožděných lidí.