Text
Tři sestry postmoderních válek
Někteří autoři jsou grafomani, jiní píšou zřídka. A pak je tu Radan Haluzík. Dekádu pokrýval občanské války na Balkáně a další dekádu o nich přednášel na univerzitách po celém světě – a až loni z toho vznikla knížka Proč jdou chlapi do války. Ta se příliš nezabývá vzpomínkami a popisy šarvátek. Je to mnohem lepší – Haluzík přichází s vlastní teorií toho, jak se lidé dostávají do extáze, která se projevuje tu občanskou válkou, tu zvoněním klíčemi na náměstí. Kdo nechce číst pětiset stránkovou knížku, musí si zavdat alespoň tenhle shrnující rozhovor.
A nové Haluzíkovo bádání je rovněž lahůdka. Díky grantu mohl navštívit předměstí od Ghany, Libanonu po východní Evropu. Soustředí se přitom na jednoduchou věc: motá se kolem podnikatelského baroka. Nakoukněte do obýváků pompézně šeredných zámečků a osudů, díky kterým vznikají.
Nobelovu cenu za literaturu získali Olga Tokarczuková a Peter Handke
Handkeho dvě knihy vydalo v překladu naše oblíbené Rubato, takže: četli jsme. Doporučení na vlastní nebezpečí: je to krátké, ale číst se to moc nedá. Teda dost obtíženě. Viz kraťoučká poznámka na blogu k Úzkosti brankáře při penaltě a malinko delší a lepší k Velkému pádu. Mimochodem pan Handke podle vyjádření Salmana Rushdieho a Slavoje Žižeka, tedy dvou lidí, kteří korektností skutečně netrpí, není úplně etický vzor a sympoš.
K paní Tokarczuk snad jen, že se na Knihy Jakubovy samozřejmě už nějakou dobu chystám, ale 800+ stran, eh. Více nevíme. Akorát jsme viděli Přes kosti mrtvých, což na základě její knihy zfilmovala Agnieszka Holland. Jsou v tom srny vražedkyně a Miroslav Krobot.
David Klimeš začal vydávat newsletter
Analytik a publicista David Klimeš (nyní Aktuálně) viděl náš počin, tak to taky zkusil. Až na to, že my děláme celej život hovno, umíme jen dělat rap a hulit hydro, a Klimeš je asi nejlépe informovaný novinář u nás. Kde většina publicistů shrne pěnu dní do únavně předvídatelného konce, tam jde Klimeš o dva řády dál a přinese tvrdé informace, které téma nasvítí z nového úhlu. Viz např jeho poslední Kellner. Kdo chce znát základní pohyby na českém politickém, energetickém a byznysovém poli, nechť čte Klimeše. Třeba skrze newsletter.
Mimochodem Klimeš připomíná zájem Kellnera o TV Nova (viz Hlídací pes), což považuje za “asi nejzásadnějším tématem tohoto podzimu.” Zajímavé věci se ale dějí i kolem České televize: neschválené výroční zprávy, nestandardní setkání generálního ředitele s poslanci, příští rok se mění 6 radních z 15, bude mnoho legrace – viz dlouhodobě Médiář.
Against Against Billionaire Philanthropy
Scotta Alexandra a jeho asi-aktuálně-nejlepší-blog bychom mohli sdílet furt. Jeho červencový piece se ale obzvláště hodí ke kauze Home Credit & UK. Karlovka kromě způsobení všeobecného trapna udělala medvědí službu soukromému financování, které by se tolik šiklo. Předtím než naši levicoví přátelé sežerou bohaté, bychom je (míněno bohaté) mohli naučit pouštět účelově chlup. Vláda totiž není vždy ten nejlepší distributor peněz.
“George Soros donated/invested $500 million to help migrants and refugees. If he had given it to the government instead, would it have gone to some more grassroots migrant-helping effort? No. It would have gone to building a border wall, building more camps to lock up migrants, more cages to separate refugee children from their families. Maybe some tiny trickle, a fraction of a percent, would have gone to a publicly-funded pro-refugee effort, but not nearly as much as would have gone to hurting refugees.”
V archivu ale samozřejmě i rozdílný pohled na charitu, takřka klasiku. Šťavnatý beef na Člověka v tísni: Strážci postkomunistického dobra.
Připomínáme: nakladatelství Karolinum má celý říjen 30 % slevy na všechny své tituly. Doporučujeme zkontrolovat hlavně edice Limes (Kittler, Butler), Politeia (Mouffe & Laclau) a Myšlení současnosti (Petříček) [odkazujeme na Databázi knih, protože na vlastním webu, smutný lol, nemají vše].
Video
How The Shawshank Redemption Humanizes Prisoners
Videoeseje o srdcových dílech kinematografie – filmy i seroše. Po první epizodě zjistíte nepříjemnou věc: i vašeho favorita nejspíš Pop culture detective strhal na kusy. Přešlapy, kterých si při tom všímá, pramení z docela-daleko-nalevo spektra, a tedy nemusíte souhlasit se vším. Přinejmenším prvních pár epizod ale znamená podnětné, zábavné pohoršení se nad různými sexistickými ohavnostmi, kterých jste si nejspíš nevšimli, a které už nepůjdou nikdy odvidět.
(Vždycky přitom nejde o kritiku. Tak jako v případě videa, které linkuju.)
Jestli tohle zapadne, tak s námi fašouni zaslouží zamést. Slovenský dokument Až přijde válka se nejprv tváří jako sonda do života kluků, kteří si chodí hrát do lesa na vojáky – a stát se nemůže rozhodnout, jestli mu to vadí.
Brzy se ale rozvine úplně jiný příběh. Z filmu se stává studie růstu narcistního, mladičkého vůdce. Tu díky šikovné kameře nebo pozapomenutému portu, tu díky exhibicionismu se dostáváme do hloubky jeho psychiky. Vidíme pracovitost, nejšerednější machiavellismus… Tohle už není dokument, ale antická tragedie.
(Téma podobné jako Svět podle Daliborka. Až přijde válka obsahuje podobně esteticky potěšující detaily. Ale krom toho i závažnost, o níž se Klusákovi ani nezdálo.)
Zvuk
Podcast Heavyweight je zářící hvězda svýho žánru. Jonathan Goldstein v sobě snoubí brebentící úzkostlivost Woodyho Allena se zcela neironicky dojemnými příběhy. Ty se točí vždy kolem nějaké minulé křivdy, ranění a je potěchou sledovat jejich rozplétání amatérským, ale zároveň mimořádně zábavným psychologem.
Vybraná epizoda Marchel přitom nevyniká jen touhle směskou. Goldstein reflektuje i podstatu svého pořadu a správnost nahlížení na minulost jako na místo, ze kterého se porůznu vynořují různé bolesti.
Několik epizod Heavyweight se objevilo v čerstvém soupisu 66 podcastů, které vás spolehlivě rozpláčou. Vydal ho Bello Colective, který sdružuje tvůrce audia a sepisuje pečlivě kurátorované tipy na poslech.
Chtěli jsme mít v newsletteru taky hudbu. Té ale rozumíme bídně. Jsme až nehezky závislí na funkci Discovery na Spotify, takže napospas algoritmům. Sad. Požádali jsem proto Anetu Martínkovou, milovnici perlivého vína aka Margo, ať nám doporučí tři věci, které mají něco společného.
Aneta se odpíchla od nové nahrávky Nicka Cavea, aby ukázala jeho a další cesty, jak se hudebníci vyrovnávají s truchlením. Heavy shit na úvod, ale nám to nevadí.
Nick Cave & The Bad Seeds // Ghosteen
“Kreativní lidé v životě vyhledávají pocit úžasu. A trauma nás o schopnost žasnout nad věcmi může připravit,” řekl Nick Cave v odpovědi na dotaz fanouška, jestli je po smrti svého patnáctiletého syna schopný začít psát nové písně. „Moje přemýšlení nad texty se změnilo od základu. Myslím, že jsem našel způsob, jak se z traumatu vypsat, ale zároveň se úplně neodvrátit od skutečnosti, že zemřelo mé dítě. Po nějaké době zkoušení jsem zjistil, že lidská představivost se může dostat přes osobní a dopracovat se k údivu.“ Výsledkem je deska Ghosteen, která vysílá fascinující a hlavně naděje plnou zprávu o tom, že i lidé sklíčení osobní tragédií můžou nalézt své klidné místo na světě.
(Citace pochází z webové zpovědnice Nicka Cavea nazvané The Red Hand Files,což je mimochodem pozoruhodné čtení. Hudebník tady otevřeně odpovídá na velmi velmi intimní dotazy fanoušků a dostává se třeba k tomu, jak jeho psaní v průběhu let ovlivňovaly drogy, jak svými písněmi ubližoval ženám nebo jaký je jeho postoj k hraní koncertů v Izraeli )
Sufjan Stevens // Carrie & Lowell
“Když mi byly tři nebo čtyři, nechala nás ve videopůjčovně,” zpívá Sufjan Stevens ve skladbě Should Have Known Better z desky Carrie & Lowel. Mluví o jedné z nešťastných vzpomínek na svou matku, která ho kvůli těžké psychické nemoci opustila v útlém věku. Carrie Stevens v roce 2012 zemřela a hudebník své zatím poslední album věnoval právě meditaci nad jejich vzájemným vztahem. Napříč intimní nahrávkou vyjmenovává osobní démony, které si kvůli ní nese životem, zároveň ale dochází k tomu, že matka udělala dobré rozhodnutí.
Hodinu a půl dlouhý koncertní záznam desky, doporučujeme nakoupit kapesníčky a jako do libreta občas nakouknout na Genius. Bude to hluboký zážitek.
Cymbals Eat Guitars // Lose
Do třetice nostalgie. Frontmana kapely Cymbals Eat Guitars Josepha D’Agostina dohnaly vzpomínky na smrt kamaráda ze střední a v roce 2014 se z toho vypsal na desce Lose. Na vzteklé nahrávce plné momentek z dospívání hudebník přemýšlí nad smrtí i vlastním stárnutím. “Jsme víc než jen maso?” vyzpovídává se ze svého strachu. Východisko? Poctivě archivovaná a utříděná paměť (třeba v podobě hudebního alba) může pomoci člověku se přes kritické období dostat a posunout se někam dál, v případě D’Agostina směrem k dospělosti.
(Naživo ještě o něco urgentnější.)
Událost
MUNI dělá pěknou věc: zve docela zásadní oborové persony, aby zpravili brněnský lid, co je nového ve vědě. Na českých univerzitách člověk snadno získá pocit, že tady jen velmi těžko přičichne k “západní” vědě, tohle je alespoň fajn ochutnávka. Mají i pěkný web a videokanál. Doporučuje náš zvláštní brněnský zpravodaj Tom.
To je vše. Děkujeme za pozornost, budeme rádi za sdílení či zpětnou vazbu. Další Nedělní přílohu posíláme 27. října. Kdo ji nechce minout, nechť nám poskytne email a my mu ji spolehlivě doručíme.