“Já neumím číst!,” citovala s oblibou hlášku Čertíka ze slavného Godardova filmu Princezna ze mlejna jedna dívka, co měla kdysi tu smůlu a musela často poslouchat má pečlivě ošetřená doporučení k četbě. Znamenalo to strč si do prdele.
Až za mnou přijde kolega Handke, ať si přečtu jeho novej kus, tak mu s díky zopakuju, že neumím číst. Stejně bych to totiž nepochopil. Minimálně tohle jsem nepochopil. A to samozřejmě není výtka, kdo jsem já, abych byl proti nepochopitelnosti, když mě to rozrýpe jiným způsobem, jenomže tohle bylo asi příliš avant pro mou zahradu.
Nepamatuju beletrii, kde bych se musel tolikrát vracet a číst odstavce znovu a znovu, abych vůbec dokázal oddělovat věty. Bylo to jako když slyšíte cizí jazyk, kterému lehce rozumíte, ale v proudu řeči to celé začne splývat a člověk je pytli. Jenomže tohle bylo česky, ve výborném překladu Věry Koubové, kterou znáte z překladů toho ufňukánka Nietzscheho.
I když teď si říkám, že snad bych si od něj ještě něco dal, to mi to teda vydrželo dlouho, protože by mě zajímalo, jak to ten chlap dělá, že dokáže tak kondenzovat, že se v tom nedá pobývat, normálně tu bichlu musíte po chvíli zahodit a jít se projít na nejbližší planinu, kde je trochu prostoru. A to nejsou žádné popisy místností, všechno je naopak v pohybu, náš herec jde, potkává město, potkává lidi, potkává celej svět, mění se tempo, míchají se obrazy, co jeho myšlenka, vjem, autorův popis, netuším, po chvíli už člověk neví, kde končí kafe a začíná tonik, takže vlastně nevím, jestli nepsal samé blbosti, protože jak říkám, já to vlastně nechopil, takže smolík, víc nevím.
Skutečný smolík ovšem je, že jsem po tom Handkem teď chtěl sáhnout, že se kouknu, co jsem si podtrhal — a já ho nemám a samozřejmě nevím, komu jsem to půjčil. Existuje horší pocit, než když zjistíte, že vám v knihovně chybí kniha, o které nevíte, kde je?
Tahle hořká úzkost, to je přesně jak čtení Handkeho.