Internet Jaroslava Cermana

Pokud by existovalo něco jako guilty pleasure, což už samozřejmě není, co sem zařadíš ze své YouTube diety?

Občas když se trochu napiju, zkusím zabruslit do vod českého youtuberismu. Obzvlášť na obsah určený dětem, konkrétně FIZIstyle. Udržuju tak sám sebe v přesvědčení, že opravdu probíhá jakýsi bizarní útok na dětské mozky. Možná jednou skončím jako Unabomber, akorát mým cílem budou tito lidé.

Popiš historii i současnost svého boje s trávením příliš mnoho času na internetu.

Internet je v podstatě místo, díky kterému mám svou práci. Dost věcí se změnilo od doby, kdy „být na internetu“ znamenalo sedět přikovaný k židli u počítače, byť to je stále velmi častá forma. Největší posun od puberty je asi v tom, že jsem naopak začal žíznit po tom „světě venku“. Tam kde dovolená s minimem internetu byla noční můrou, je teď opravdu vyhledávaný relax. Byť stejně se mu člověk stále nějakým způsobem trochu brání. Je to zajímavý.

Nezávisle na platformě, kdo je zdroj nejlepšího shitpostingu a kdo podnětných/chytrých věcí (nebo taky kulturních tipů; gastro inspirace…)?

Facebookové skupiny “gurmánská memíčkárna pro kluky a holky” a “demokratická žumpa” jsou stále kvalitním zdrojem zábavy. Druhá jmenovaná je obzvlášť pestrou galerií různých osobnostních poruch, která v člověku vyvolává zajímavé pocity. Pokud jste například nikdy nezažili intenzivní potřebu mnoho lidí nějakým kulometem či strojem kosit lidi, kosit je jak klasy obilí, zajděte tam. Bude to zážitek.

Co děláš na internetu, když jsi pod vlivem konopí?

Nejsem nikdy pod vlivem konopí. Když jsem opilý, rozhovořím se v groupchatu o nějakém tématu, které takřka výhradně zajímá jen mě. Občas si s někým píšu nějaké oplzlosti. A zběsile tedy hledám věci, které mě zajímají. Jak fungují a tak dále.

Kam se nejraději chodíš dívat na věci, které by sis chtěla někdy koupit, ale pravděpodobně to neuděláš?

Games Workshop. Miniatury z Warhammer 40.000 jsem si dřív kupoval, lepil a barvil, ale už to nikdy pravděpodobně neudělám. Ale chodím se tam koukat. Ty krásné modely, drahé cenovky a vidina lesklých, krásných krabiček, které stimulovaly můj mozek z polic fantasy shopu nad knihkupectvím už když jsem byl malý. Zbožní fetišismus a vyvolává to ve mně znova pachy a pocity.

Jaký je tvůj oblíbený meme template z poslední doby?

Pondering orb. Umím si k tomu představit i zvuky.

Napsal jsi stohy často vynikajících statusů, v médiích jsem tě ale potkával spíš výjimečně. Proč?

Nikdo mě do nich moc neoslovuje. A to má prostý důvod: nejsem zajímavý. Statusy na Facebooku nejsou samy o sobě zajímavý, ani pro mě. A ve skutečnosti málo lidí ví, kdo jsem. Můj dlouhodobý plán je samozřejmě se nějak dostat do DVTV a ohromit Martina Veselovského svými velkými vizemi ohledně lidstva, jeho problémů, budoucnosti a osudu.

Chceme definitivní odpověď na největší otázku současnosti: zakazují nám humor?

Nezakazují. Ale to není celá odpověď. Stejně jako všechno ostatní na světě, i na humor se dostává jakási snaha ho „zkrotit“, ovládnout a v konečném důsledku komodifikovat, prodávat, ideologizovat, třídit a vsadím se, že brzo i přijít s konceptem humoru „postaveného na datech“, protože co dnes není “postaveno na datech”, tak nemá buzz. Není to nic moc nového; co je na tom nové, je to, co je u všeho dneska: probíhá to novými nástroji. Sociální sítě, buzzwordy, identity, takřka univerzální volání po společném blaženém dobru, sociální zodpovědnosti, být “based” atd.

Děje se s tím to samé, jako se vším ostatním kolem nás.

Proč Cormac McCarthy a čím mají dosud neznalí začít?

Jak říká můj kamarád Standa Biler: protože Cormac McCarthy každou větu vytesá tak pečlivě a mistrovsky, že i kdyby ji samotnou někdo našel a přečetl, zůstane v němém úžasu nad duchem toho člověka. Jeho jazyk a psaní je stejně neúprosné a chladné, jako obsah jeho knih. Prostě: „…měsíc se zvedal nad obrubou světa jako oko slepé kočky.“

Paradoxně bych doporučil Cestu, je nejpřístupnější a podle mě tam docela nečekaně McCarthy sklouzává ke kýči. Ale to je vlastně dobrý úvod, protože pak už od něj není kýč vůbec nic. A na kýč jsou ale lidi trochu zvyklý.

V rámci tvojí komedie figurují často zbraně. Chceš k tomu povědět víc? To není nejčastější kombo u člověka, který je politicky evidentně nalevo. 

Mám zbraně rád. Myslím, že se tím hodně odchyluji od nějaké „internetové levice“. Přitom ale tradičně levicové směry a zbraně mají velmi výraznou společnou historii a zdaleka nejde o nějaké věci, které by inherentně stály proti sobě.

Stala se z toho další identitářská válka, kdy když máte rádi zbraně, jste v očích svých vlastních nejspíš někdo, kdo volí Svobodné, žvaní o bezpečné a ozbrojené společnosti a nejspíš se nemůže dočkat, až se budou černé děti topit ve Středozemním moři.

Ale není to tak. Já mám malou důvěru obecně ve společenské instituce a velmi věřím ve svobodu lidí. Zbraně mě zajímají technicky, historicky i užíváním. A ano, věřím, že člověk má právo být ozbrojený, včetně právě chuďase. Přijde mi to jako samozřejmý lidský právo. I Marx má rozpravku o tom, že lidé by za žádných okolností neměli být odzbrojováni – a tak dále.

A přijde mi vtipný, když tomu sice někdo vůbec nerozumí, o legislativě nic neví, tváří se jako velmi ACAB a velmi proti kapitalistickému establishmentu a zároveň naprosto poslušně a s úsměvem svěřuje celé svoje bezpečí do rukou té nenáviděné policie a souhlasně kýve právě tomu establishmentu, který mu říká, že on sám je sobě a ostatním příliš nebezpečný, aby měl právo na něco tak fuj fuj jako je zbraň. Vždyť je to absurdní.

Jaká je stand-upová scéna v Česku? Cringefest, nebo tu máme dobré věci?

Máme tu dobré věci. Třeba já, pochopitelně. Na český standup přichází řada oprávněné kritiky, cringe je tu víc než dost. Vždy jsem tenhle styl argumentu nenáviděl, ale nakonec se nachytám, že ho řeknu sám: pojďte to zkusit. Tak zkuste rozesmát místnost plnou lidí, kteří nejsou vaši kámoši v hospodě nebo soudruzi ve facebookové skupině.

Lidi často spíš někde něco odkoukají z televize a to je všechno, na čem to zakládají. Vím naprosto jistě, že ti nejhlasitější, především mladší, na žádné standupy nechodí. Jsem ochoten na to vsadit peníze, protože vím, že vyhraju. Je tu hodně cringe především pro kamery, ale v klubu je úplně jiný repertoár a styl.

Je co zlepšovat, zcela jistě, je potřeba víc a víc lidí a víc a víc stylů. Ale přijde mi, že takové to odplivávání si nad českým standupem je stejné, jako kdyby člověk lamentoval nad stavem českého divadla podle toho, co za divadelní inscenace viděl zrovna v televizi.

Průvodce internetem Jana Gemrota

Pokud by existovalo něco jako guilty pleasure, což už samozřejmě není, co sem zařadíš ze své YouTube diety?

V poslední době u mě vede vlog jedné single Japonky, která zaznamenává svůj každodení život v Tokiu. Většinou z vlastního podhledu natačí různé běžné činnosti co vykonává. Třeba jak si chystá snídani, uklízí nebo rozbaluje skleničky, které si objednala. Celý ten proces – jak to točí, stříhá a pak zveřejňuje, mě velmi dojímá. Je v tom odhodlání, osamění a určitá vzdorovitá statečnost. Nikdy ji není vidět obličej. Vlog se jmenuje Nami’s life.

Nezávisle na platformě, kdo je zdroj nejlepšího shitpostingu a kdo podnětných/chytrých věcí (nebo taky kulturních tipů; gastro inspirace…)?

Já se sledování shitpostingu teď snažím hodně vyhýbat, tak už v tom nemám moc přehled.

Co se týče nějakých kvalitních podnětů, tak sleduju řadu lidí, často mých přátel, jejichž postřehy z různých oblastí mě zajímají. Rád čtu posty od Bruna Ferrariho – to je pro mě takový průvodce nesnadným životem umělce. Sleduju i lidi z oblastí kterým moc nerozumím – třeba strojírenství nebo zahraniční obchod.

Mám taky rád posty Ivy Hadj Moussa, ona je velmi talentovaná komička a má hezkého psa. Pravidelně čtu stránky Kamila Fily nebo kotaku.com.

Jak nové technologie mění malbu? //Třeba ve smyslu: jak se proměnila architektura vynálezem železobetonu.

Malba neustále reaguje na řadu technologických objevů. Například futurismus ovlivnil nový prožitek z rychlosti osobní dopravy v automobilech. Vynález letadla zase dal malířům nový pohled na krajinu. Technologie barev v tubách umožnila impresionistům opustit ateliery malovat více v plenéru. Vynález optických čoček a zrcadel dal umělcům renesance nové možnosti zachycení perspektivy. A takto bychom mohli pokračovat…

Dnes je pro mě asi nejzajímavější vztah klasické malby a digitálního obrazu. Visualní možnosti Photoshopu jsou téměř absolutní, ale přenos emoce se mi daří lépe neopakovatelným, unikátním tahem skutečného štětce. Malba má oproti digitálu své tělo, je v tom nějaké podivné kouzlo… nějak to umí uchovat energii. Proto se tomu věnuju.

Kam se nejraději chodíš dívat na věci, které by sis chtěla někdy koupit, ale pravděpodobně to neuděláš?

Třeba v Louvru mají pár pěkných věcí, ale v posledních letech mě touha věci vlastnit nějak opouští.

Co děláš na internetu, když jsi pod vlivem konopí?

Konopí téměř neužívám, a když už výjměčně pod vlivem něčeho jsem, tak ten čas na internetu netrávím.

Často vídám kritiky vizuální unifikace internetu. Kdysi býval často divoký a snad i ošklivý, aspoň to ale bylo různé! Máš podobný pocit, nebo vizuální podobu online prostoru moc neřešíš?

Naprosto souhlasím a není to pouze případ internetového prostředí. K jisté vizuální unifikaci dochází ve společnosti na všech urovních, vnímám to jako velmi negativní jev. Jinakost a jedinečnost je nadherná. Ke stádnosti mám přirozený odpor.

Když půjdu do galerie já a když ty, budeme se na obrazy dívat pravděpodobně odlišně. V čem se liší pohled laika a malíře?

Já si obecně myslím že je důležité aby divák přicházel k umění s ochotou se jím zabývat a být mu otevřený – to může být někdy problém jak pro laika tak pro malíře.

Můžeš poodkrýt, jak funguje ekonomicky práce malíře? Co ti vydělá peníze?

Peníze mi vydělává to, že si někdo kupuje moje obrazy.

Průvodce internetem Jany Patočkové

Teoretička módy, bizáru i fajnovek z bufetu. Oslnivá Jana Patočková nám poslala nádherné a dlouhé odpovědi na náš dotazník. Ať se vám líbí!

Pokud by existovalo něco jako guilty pleasure, což už samozřejmě není, co sem zařadíš ze své YouTube diety?
Beauty videa. Konkrétně se ráda dívám na videa českýho kluka Ondry Bortela (ONY). Fascinuje mě už pár let, protože propojuje několik věcí. Český prostředí, dětskej pokojík ze kterýho dýchá maloměsto nebo předměstí – nábytek z IKEA, Kiku nebo bůhví odkud, doplňky z řetězců někde mezi Pepcem a Aliexpresem. Všechno je tak specificky český nebo středoevropský, je to jako dívat se na povlečení a bytový doplňky v amatérským pornu nebo spát v hotelu v České Třebové. Tam jsem nikdy nespala, ale víte, jak to myslím.

Ale nemyslím to pejorativně. Vyvolává to ve mě pocit zvláštního útulna, něčeho známýho. Zároveň jako mladý zoomer reflektuje současný trendy světových beauty video-tvůrců  a přenáší je právě do výše popsanýho prostředí. Baví mě dívat se jak se maluje, jak mluví.

Je to antiteze maloměsta jak si ho představuje pražská woke bublina, kde by kluk tohohle typu (feminní a namalovaný) asi ani nemohl na náměstí, aby ho nezlynčovali a přitom jeho videa v každým detailu právě všechny stereotypy maloměsta má (od jeho dikce, přes nábytek, po jídlo).

Baví mě jeho hezký vztah s mámou, i jeho labrador. Zároveň mě bytostně uklidňuje pozorovat lidi, co se malují na kameru. A ráda poslouchám recenze na nejrůznější kosmetické produkty. Po třicítce mě posedl ďábel skincare. Obvykle se dívám mimo Česko, ale u kosmetiky a skincare jsem se na  Youtube zasekla právě tady, u nás.

Petralovely Hair je o pár dekád starší evoluce ONYho. Jedna z prvních velkých českých beauty youtuberek, která má stejně provinční pel, jaký vlastně v téhle kategorii nechybí ani jiným tvůrkyním napříč planetou. Specificky český styl se potkává s globálními trendy a ty v jejím podání vypadají… no, česky. A znova – nemyslím to pejorativně, je to uklidňující, je to “známé” a obsahuje to ujištění, že to dokážu taky.

Petra vypadá jako kombinace ženy z katalogu Bonprix nebo z reklamy na Céáčko, s připnutými dokonale učesanými příčesky a s vlastní paletkou a sadou štětců. Což je pravděpodobně jakýsi peak kariéry pro beautubery*ky. Podobně jako u ONYho mě fascinuje její dikce, ale taky skill se kterým se maluje. A její outfity z LIDLu a řetězců.

Nově pak hltám videa vystudovaného biochemika FIPAH z kanálu FIPAH Skin. Zatím jich je jen pár, ale jsou informačně nabité, a přitom mají lehkost a humor. Je to beauty kanál, který v Česku chyběl, protože se svým backgroundem Fipah ví, o čem mluví a dokáže střízlivě rozebrat formulace produktů a demaskovat marketingový bulšit. A pokud ještě nepoužíváte každý den SPF, pak po jeho videích budete.

A pokud se cítím obzvlášť prokrastinačně a neklidně, sjíždím videa uklízení. #cleantok je (nejen) Tiktokový trend, který doplňuje svět videí, která jsou “oddly satysfying”, tedy zvláštně vizuálně meditativní a uklidňující (krájení mýdel, přelívání barevných slizů a gelů…). Sledujeme v detailu úklid: rovnání kosmetiky podle barev krabiček, čištění WC, umývání hladkých ploch v koupelně a v kuchyni a nejrůznější úklidové gadgety a čistící prostředky v akci. Sekvence lití různých čističů do výlevky, uspokojující záběry, kdy houbička setře z výlevky vodní kámen, Domestos v záchodový míse tvořící obrazce…uklízení nikdy dřív nebylo tak estetický a uspokojující. Během jedný obzvlášť neklidný noci, kdy mi nezbral melatonin jsem se z úklidu koupelen černou dírou Tiktoku dostala tuším do míst, kde si lidé esteticky uspořádávají lednice. Ale to už nechám na vás a na vašem nočním brouzdání…

Kdybych měla vybrat ze svojí youtube historie, tak vyberu:

https://www.youtube.com/watch?v=ZoZg_SCw5KQ

Stačí se podívat na název videa a je jasný, že tohle bude jízda. Celá tahle série z TLC UK byla jako objevit v koši diamantový náušnice. Přesně k takovým perličkám na dně se dopracovávám při náhodným padání do youtube díry sama nebo se svým BFF.

https://www.youtube.com/watch?v=xvOhgtSiza4
Když máte blbej den, tohle funguje. Nikdy ho nebudete mít tak blbej, jako Gattusův překladatel. Italská energie na maximum.

https://www.youtube.com/watch?v=xvOhgtSiza4
Ikonické meme ženy křičící na kočku každý zná. A tohle je její prvopočátek. Scéna z 2.řády RHOBH, Americké reality show o bohatých paničkách z Beverly Hills. Celé impérium Real housewives je neskutečný fenomén, který tahle scéna dokonale vystihuje: „Podívej na ten nekonečný oceán, ten tu bude i když my tu už nebudeme.“ Říká jedna z paniček v alkodeliriu těsně před tím, než dojde k hysterickému řvaní, pláči a obviňování všech zúčastněných.

Kam se nejraději chodíš dívat na věci, které by sis chtěl někdy koupit, ale pravděpodobně to neuděláš?

Půl roku jsem zaseklá na gauči. Literally i virtually. Obden se chodím dívat na jeden úplně obyčejný na webovky Jysku. Zatímco jsem si během pandemie byla schopná koupit si kabelku za 5K (Gucci z druhý ruky),  tak gauč v podobný cenový kategorii mě znervózňuje a paralyzuje. Když jsme u kabelek tak daydreaming praktikuju na Instagramu Pomchi.li. Za účtem stojí mladá Antwerpská designérka, která se mimojiný živí právě přeprodejem luxusních kabelek, bot a oblečení z druhý ruky. Má oko na archivní kousky od Galliana, J.P. Gaultiera, Fendi nebo Ann Demeulemeester. Estetika nultých let, která vypadá jako by vykradli garderobu stylistky Sexu ve městě. Nikdy si tam nejspíš nic nekoupím, ale kdybyste někde narazili na sedlo od Diora do 10k, dejte vědět. Protože sedlo Dior > gauč z Jysku.

Popiš historii i současnost svého boje s trávením příliš mnoho času na internetu.

Love and hate relationship. Spíš než s internetem bojuju se sebou. Mám totiž slabou vůli a sklon k závislostem. Ale jak se říká během rozchodů: je to o mě. Fakt. Internet to se mnou přece myslel dobře…

Co děláš na internetu, když jsi pod vlivem konopí?

Nikdy nejsem pod vlivem konopí, protože mi tahle droga vážně nedělá dobře. Naposledy jsem se pod vlivem konopí modlila, abych už pod ním nebyla a moji přátelé se mě snažili rozptýlit sledováním stand-upu Ali Wong “Babycobra”. Ušlo to. 

Co je to vlastně móda; a proč se o ní je dobré zajímat?
Móda je všechno. Zní to strašně vágně a sloganovitě, ale je to tak.

Módní trendy ovlivňují to, co jíme, kouříme, na co se díváme, na jakých židlích sedíme a v (ne)poslední řadě samozřejmě to, co si oblékáme. Módní trendy dokážou být předzvěstí společenských nálad, jejich vystižením, zrcadlí politiku a ekonomiku.

V širším slova smyslu se i v dnešním ultraglobalizovaném a propojeném světě dokážeme díky módě a k přístupu k ní dobrat k podstatě národních povah i k tomu, jakou roli ještě dnes mají nebo nemají rozdíly mezi lidmi. Móda je aspirace, imitace i vymezení a to vše v systému, kde se jedno s druhým a třetím neustále přelévá. Móda ze své podstaty zrcadlí systém hodnot, které vyznáváme. Móda je spolehlivý ekonomický ukazatel – stačí se projít večer centrem Říma a pozorovat frontu lidí před butikem Louis Vouitton nebo sedět opodál na Španělských schodech a pozorovat skupinky rodin a párů s taškami ze značkových obchodů.a

Módní trendy se mění rychlostí blesku, ale jsou věci, které se nemění – statusové symboly jako jsou kabelky Hermés budou mít pravděpodobně pořád nadhodnocenou cenu, která zahrnuje nejen jejich řemeslné zpracování, ale také uměle vytvořenou auru nedostupnosti (na jejich ikonické modely musíte mít nejen peníze, ale také místo na pořdníku), která symbolizuje elitářství a jakési pomyslné členství v prestižním klubu.

Zní to paradoxně, ale nic nám neřekne víc o tom, kdo je dnes globální celebrita, než když černá žena z ghetta, striptérka od tyče z Bronxu Cardi B, ukazuje na Internetu svoji sbírku statusových Hermések. A my tak díky módě a jejím symbolům můžeme pořád snít, že se třeba také jednou staneme onou “jednou z milionu”. Nemusíme se proto už narodit do dobré rodiny a “starých” peněz, ale můžeme se stát virální tiktok hvězdou. Móda je sen, který nás udržuje ve lži Matrixu, ale je to sen krásný!

Symbolika se nemění, mění se totiž jen kontext doby, a z nenápadné elegantní kabelky určené aristokracii, tradičním celebritám, jako jsou herečky nebo manželky politiků nebo významných podnikatelů, se stává nástroj inkluzivity.    

Kdo je neironicky nejsympatičtější český/á influecenr/ka? Jídlo, móda, cokoliv!

Sleduju hodně zoomery. Baví mě jejich energie a nadšení. Mám neironicky ráda Naomi Adachi, i když je její obsah pro úplně jinou cílovku (a nejčastěji to jen tak přeskáču), tak cením její energii a pozitivní vibes, který vnímám autenticky a bez křeče nejrůznějších pouček o tvorbě contentu a bez motivačního bulšitu. Prostě wholesome storiečka jídla a tiktokových tanečků.

Jsem ráda, že i u nás je konečně aktivní drag scéna. Moje oblíbená queen měřeno contentem je Dima Arrest, která je bez debat rising star českého TikToku. Líbí se mi, že dokáže i globální tiktok trendy jet osobitě a dělat i vlastní originální obsah. A baví mě účet Andyindustries. Další zoomerská fascinace. Dvacetiletá holka z Českých Budějovic, která mluví kadencí amerických stand-up komiček. Je vtipná a zároveň je pro mě ukázkovým příkladem někoho, kdo vyrůstá na internetu a dělá videa vlastně od malička. Těší mě instaúčty, které chytily trendy a jedou hezky udělaný infotainment a edukaci, ať už jde o queer témata, feminismus, politiku, aktuality – Respektuju, Jsemvobraze, Jsemfeministka a další. 

Jaká modní značka dokáže fakt dobře pracovat se sítěmi, internetem obecně? A záleží na tom?
Dnes už bez sociálních sítí málokterý brand obstojí. Klíčem je umění najít si vizuální a symbolický jazyk, který přímo souvisí s estetikou značky a dokáže ji s lehkostí prezentovat. U módy jde ruku v ruce tradiční prezentace na přehlídkách a v kampaních se sítěmi, kde jde o vhodné vybírání virálních tváří, se kterými se spojit nebo témat, které prezentovat.

Versace a Dua Lipa, Gucci a Maneskin. Šlápnutím vedle je pro mě kampaň Dolce&Gabbana, která měla oslavovat inkluzivitu a diverzitu, což vzhledem k rasistickým a homofobním výstupům jejich tvůrců dopadlo spíše jako rozpačitý marketingový pokus. 

Květen 20 II

Ahoj,

Loni na začátku podzimu jsme vám začali rozesílat Nedělní přílohu internetu. Vznikla proto, že se Jakub rád pouští do nových věcí – a já se umím ve správný okamžik přidat.

Mluvili jsme tehdy vznešeným tónem o své motivaci: chtěli jsme uchopit tok textů, který kolem nás všech na internetu proplouvá. Umět ho přehradit, zamyslet se nad těmi nejlepšími kousky a ty vám potom naservírovat.

Záměr pěkný! Poslední dobou ale přestával fungovat. Namísto možnosti lépe trávit čtení, jsme se začali zaměřovat na texty jen podle toho, nakolik se hodí do Přílohy. Nechat se utlačovat vlastními nápady, to je nevýhra!

Rozhodli jsme se proto vyzkoušet nový model: linky na vzrušující části internetu budeme posílat i nadále. Jen mnohem telegrafičtěji. Především ale začneme na začátku každého newsletteru nabízet krátký sloupek. Pozorování světa, představení myšlenky nebo něco zatím neartikulovaného. Takový formát vás nezavalí tolika odkazy, umožní nám lépe si utřídit myšlenky – zkrátka výživnější mediální dieta pro všechny. Doufáme, že se vám bude líbit!


Ve svém dnešním psaní nový model rovnou vyzkouším. Co vám potřebuji říct: na český internet konečně dorazila nefalšovaná kulturní válka a je zapotřebí, abyste naráz dávali pozor i uměli odvrátit zrak. Teď co tím vším myslím. 

Kulturní válka nejspíš vyžaduje nejméně vysvětlování. Známe ji tu totiž dobře – také u nás se objevují nárazově morální paniky, ve kterých se střetávají tábory konzervativců a pokrokářů. Nejde o tradiční politické soupeření: důležité jsou najednou básničky Jiřího Žáčka nebo jestli bude stát socha maršála Koněva na Praze 6. V Americe řeší to stejné symbolické soupeření: mají být toalety rozděleny podle pohlaví? A smí se ještě říkat Veselé Vánoce? Byť jsou takové šarvátky nejspíše častější než dříve, rozhodně nejsou ničím novým. Tak proč s nimi vymrzuji právě teď? 

Protože teprve nyní nabývá kulturní válka internetové podoby, kterou znám ze zahraničí. Příklady: konzervativní herní vývojář Daniel Vávra nahrál na YouTube dvou a půl hodinové video, ve kterém reaguje na přednášku doktorky Hübnerové z brněnské fildy. Ta kritizovala sexismus nebo práci se historickými prameny Vávrova týmu ve hře Kingdom Come. Pár shrnujících článků, sto šedesát tisíc shlédnutí, rozhořčené statusy. Stejného druhu je i aktivita facebookové skupiny Memekolóra: její tvorba umně tančí na hranici mezi ironií a rasismem, až to dotáhne do mainstreamu

Připomínám: je teď řeč o *online* kulturních válkách, které se začaly – byť jen velmi vzdáleně – přibližovat americkým proporcím. Proč mi to přijde důležité, když třeba Koněvova socha vzbuzuje mnohem větší humbuk? 

Jednak by se jistě dalo mluvit o přelévání toho nejhoršího z internetu do reálného světa. Třeba video z masakru v novozélandské mešitě překypovalo odkazy na alt-right estetiku webu 8chan. 

Tak daleko ale nejsme. Důvod je prozaičtější: když jsem v úvodu mluvil o správné mediální dietě, tak tou mizernou ukazuju právě na všechen ten internetový-kulturně-válečný obsah, který jsem za ta léta viděl: štosy článků, memů, spousty videí. Jde o strhující podívanou a není divu, že nefungovaly protiléky jako addony v prohlížeči, které blokují určité stránky nebo newsfeed na Facebooku. Dokonce jsem četl self-help literaturu (!) Hluboká práce – jenže odvrátit zrak se mi úplně nepovedlo. 

I ve chvíli, kdy totiž kulturní spory neservíruje mazaný algoritmus YouTubu nebo Twitteru, jde o zatraceně pohlcující věc. Na první pohled jde o malicherně střety: boj o Koněva je ale bojem o dobro a zlo v naší paměti. V hádce kdo smí na jaký záchod se zase zrcadlí otázky o podstatě pohlaví nebo vztahu mezi biologickou a sociální realitou. 

Proto jde o témata, která působí mnohem závažněji než debaty o energetice nebo zdravotnictví. A to je mou syntézou: kulturní válka jako chuťovka na sociálních sítích žere čas i důležitou část debaty. Řešení neznám. Teoretických náhledů zabalených v lahodném formátu mám ale hned několik. Berte si!  

– Snad nejdůležitější arénou kulturních válek je YouTube. Vznikla tam řada celebrit obou táborů, o jeho algoritmu se hovoří jako o šikovném nástroji pro radikalizaci. Koho zajímá stručná, velmi dobře odvyprávěná historie těchto sporů, může si poslechnout sérii Rabbit Hole od New York Times. Mluví v nich lidé od ředitelky YouTube po PewDiePie (a krapet mě děsí, kolik protagonistů jsem sám znal). 

👉 Poslechněte si podcast Rabbit Hole

– V Rabbit Hole je zmíněna i tajná zbraň levice: youtuberka ContraPoints. O tomto kanálu, za kterým stojí Natalie Wynn, jsme už v Příloze psali. Sdílet ji musíme znovu, ve svém posledním videu totiž přesně zachycuje dynamiku, která proti sobě na internetu poštvává znesvářené strany i spojence. Ta je podchycena v teorii pocitu studu za ostatní – cringe – který ContraPoints kategorizuje s nádhernou systematičností, prozrazující její ukotvení v akademii.

👉 Pusťte si poučně-cirkusovou Natalie

– Zmínil jsem, že kulturní válka tu je dlouho, ale akceleruje. Vysvětlení se zaměřením na Twitter přináší Venkatesh Rao. Jeho článek jako obvykle hýří metaforami (mluví o rytířích a jejich poskocích a celé ekonomice jejich vztahů) a neotřelými vhledy. I po druhém přečtení nejsem rozhodnutý, jestli obě části jeho teorie přijmout. Za její poutavost ale dávám ruku do ohně.

👉 Přečtěte si, jak rozumí kulturní válce Venkatesh Rao


Na internetu se toho děje mnohem více. Zajímat by vás mohlo: 
– Jaká je situace původního českého videa na webu? Jakub napsal mamutí text, nepřehlédněte ho
– Ošklivá obálka skrývá výrazného českého autora, kterého jsme neznali. Objevte ho v recenzi Evy Klíčové.
– Nedávná česká historie očima kanadsko-amerického historika Krapfla. 
– Fenoménu UFO se v posledních týdnech vyjadřují i lidé bez alobalové čepice. Tady je důvod, proč to dělají. 🛸
– Jak budeme vzpomínat na holocaust, až odejdou poslední přeživší? Holograficky
– Zahradničení a reflexe internetu nebo naší kultury jdou skvěle k sobě.


To je pro dnešek vše. Díky, že nás čtete! 

Ondřej a Jakub

Leden 20 II

Ahoj čtenářská rodino, 

původně jsme chtěli naskládat ty nejlepší odkazy na rozhovory v DVTV a na Seznamu. Daniela, pan Šídlo a tak. Dvacet tři minut dynamických střihů na dvě soustředěné hlavy. 

Skládáme, snad až kurátorujeme, když v tom se půda pod našima nohama začala hroutit. Eroze, záplavy, bezedno. Ondřeji, Jakube, říká nám hlas snad z nebes, vždyť není rok 2016!

Ten je teda vousatej.

Aspirační třída. Tak se teď říká víceméně vzdělaným lidem, kteří žijí v drahých městech, jejich příjmy ale nestojí za moc, nemůžou si toho tedy moc koupit, takže svůj vysněný status demonstrují čtením longreadů, poslechem topshit podcastů, sledováním quality TV a pečením chleba. To vše samozřejmě pečlivě zdokumentované na sítích. Produktivní volný čas se tomu taky prý říká, psala teď ve svém newsletteru Anne Helen Petersen, autorka vloni do-pocketu-nejukládanějšího článku o vyhořelých milénialech

Normálně jsme se voklepali hnusem, že takhle někdo může žít. Hnůj, řekli bychom, ale ten je od zvířat a ta jsou moc chytrá na “produktivní volný čas”. Pokud ale vy někoho takového znáte, pošlete mu náš newsletter. Každý si zaslouží trochu statusového uznání. No ne snad, no ne snad, no ne snad? 

My každopádně přejeme inspirativní čtení. Dnes jsme totiž vybrali jenom texty. Co dělat, lepší médium prostě neexistuje. 

The Art of Dying (Peter Schjeldahl, The New Yorker)

Redaktora časopisu The New Yorker zabíjí rakovina plic. Nesentimentálně přemítá nad tím, jak vůbec reflektovat život, kterým drogám se vyhýbat a jakou nejlepší radu dostal pro šťastné manželství. Být Schjeldahlovo pero jen o něco lehčí, tak levituje.

My problem was not a lack of connection with the collective unconscious. I was a fucking poet. My problem was getting out of bed in the morning.

The Real Class War (Julius Krein, American Affairs)

Zakladatel čtvrtletníku American Affairs Julius Krein napsal jeden z nejlepších článků, co jsem četl za dlouhou dobu. Družicovým nadhledem a štiplavostí Bhut Jolokia vysvětluje, že politicko-ekonomická štěpící linie není 1 % versus 99 %, ale mnohem spíše 0,1 % proti vrchním 5 až 10 %.

Do hry se jinými slovy dostávají profesní elity, které stále mají prostředky a jistou politickou moc, zároveň jim ale nerostou příjmy tak rychle jako nájmy v centrech nebo školné na amerických univerzitách. A protože ani ten nejblyštivější korporát už není vyhlídkou pořádného rita, nastupující vrchnost se radikalizuje vůči novodobé top oligarchii.

Passer byl víc než Formanovým scenáristou, mediální obraz smrti zkresluje (Petr Fischer, Aktuálně.cz)

V týdnu zemřel režisér a scénárista Ivan Passer. „Máme pocit, že vidíme něco, co normálně vidět není, že je tu nějakým zvláštním způsobem přítomna životní energie, která nám jinak utíká mezi prsty a jsme na ni schopni v pozdějším věku nanejvýš sentimentálně vzpomínat, ačkoliv původně se jevila jako ta největší banalita,“ píše o Passerově Intimním osvětlení Petr Fischer. Podobně hřejivou vzpomínku napsal na A2larm Martin Šrajer: „K tomu, abychom dokázali dát průchod tomu nejlepšímu, co v nás je, občas úplně stačí jenom být. Není se třeba za něčím hnát, snažit se být vidět a slyšet, excelovat.“

Oběsit se na myšlence, pořídit si pudla a další tipy, jak (ne)přežít klimatickou krizi (Tereza Matějčková, Revue Prostor)

Tereza Matějčková má velký dar zlidšťovat ty nejváženější postavy filozofie. V tomto archeologickém článku ukazuje evoluci přemýšlení o vztahu přírody a člověka. Jako vždy prokládá výklad myšlenek čtivými anekdotami a téhle kombinace se jen stěží dá nabažit.

„Dobrý člověk je ten, kdo nikdy netýrá žádné zvíře,“ tvrdí Schopenhauer, známý milovník pudlů a předchůdce všech ochránců zvířat. Aby nečinil svého nejbližšího přítele víc smrtelným, než je nutné, nijak jej neindividualizoval a dal mu co možná nejobecnější jméno: Athman, božský dech. Když se naplnil pudlův čas a ten se ponořil zpět do koloběhu života, pořídil si Schopenhauer „novou“ verzi, přitom však věřil, že ta „obsahuje“ předešlého Athmana, a pudl tak dostal stejné jméno. Kdykoliv se Athman nechoval způsobile, sáhl Schopenhauer, pověstný svou zuřivostí, k nebetyčné sprostotě a na nebohého tvora řval: „Ty člověče!“

Heaven or High Water (Sarah Miller, Popula)

Miami se potápí a realitní trh s nemovitostmi u moře zatím vesele roste. Sarah Miller se proto vydává na místo a předstírá, že má o domy zájem – aby se mohla makléřů nenápadně zeptat, jestli je stoupající hladina krapet neznervózňuje.

Článek přitom klame tělem – o seriózní záležitosti vypráví poťouchle. Ignoranci těch, kteří jsou bez dalších argumentů přesvědčení, že „někdo to určitě řeší.“, se chvíli smějete. Tipl bych si zároveň, že se po přečtení nebudete cítit jako po talíři slepičí polévky.

Twelve Million Phones, One Dataset, Zero Privacy (Stuart A. Thompson and Charlie Warzel, The New York Times: The Privacy Project)

Timesy získaly sadu dat, díky níž mohly sledovat polohu 12 milionů telefonů. Je to maso. Různé články upozorňující na problematiku současného dohledu už jsou klasika. Přesto je zneklidňující snadnost, s jakou identifikovali návštěvníky domů Johnyho Deppa nebo člověka, který chtěl přestoupit z Microsoftu do Amazonu. Dodejme pouze, že v Americe jsou data o poloze téměř neregulovaným byznysem, ve kterém se doufá v dobrou vůli obchodníků. Téma zpracoval v Deníku N vědecký redaktor Petr Koubský.

‘I Believe in Love’: Elizabeth Wurtzel’s Final Year, In Her Own Words ( Elizabeth Wurtzel, GEN)

Ve dvaapadesáti letech zemřela Elizabeth Wurtzel, autorka dobově zásadní knihy Prozacový národ (1994), která jela osvětu o psychickém zdraví / narcistní over-sharing dřív, než to bylo cool. Odkazujeme zejména na její velmi osobní shrnutí posledních let života. Úvod do života a díla autorky, která „definovala generaci X“ případně nabízí BBC. Vzpomíná na ni i naše oblíbená Jia Tolentino v New Yorkeru. Jestli její nejslavnější kniha obstojí i po 25 letech, se loni ptali na Longreads.

„U Výměny manželek se rituálně ujišťujeme, že nejsme jako oni“ (Jakub Jetmar, Médiář)

Pro Médiář udělal jeden rozhovor z nás s velmi podnětnou Irenou Reifovou z FSV UK. Bavíme se o jejím bádání nad Výměnou manželek, specifikách reality shows v postsocialistických zemích, ale i o jejím dřívějším zájmu: co o Češích říká naše přetrvávající obliba normalizačních seriálů? Reifová pěkně dávkuje odborné vhledy a lidský jazyk. 

Dekáda v české literatuře: Hodně balastu a málo velkých románů, vyniká Topol či Sidon (Petr A. Bílek, Aktuálně.cz)

Petr A. Bílek shrnuje poslední dekádu v české literatuře. Místy je snad až příliš úsečný, postihuje ale také několik důležitých trendů. Odhaleni jsou tuzemští grafomani, prvoplánové komentáře o politice i perly, na které v Magnesii Liteře nenarazíte.

Neplaťme jejich účty za klima. Na Austrálii ať se složí uhlobaroni a politici (Radek Kubala, Deník Referendum)

Na Deník Referendum naleznete i redaktorky s lehčím perem. Radek Kubala ale dobře vysvětluje, proč sbírky na pomoc Austrálii, kterých máte plný newsfeed, nejsou úplně košer. A co je nutné vyzdvihnout především: článek pouze nekibicuje, nabízí naopak i efektivnější alternativy.

Capitalism’s new clothes (Jevgenij Morozov, The Baffler)

Když se do sebe pustí intelektuálové, může to být drsnější podívaná než zápas MMA. Kdo chce příklad, ať mrkne na recenzi knížky Shoshany Zuboff The Age of Surveillance Capitalism. Nemilosrdně ji rozebral Jevgenij Morozov – a nebuší do slaměného panáka ani pod ad hominem pás. Přesné hity směřuje naopak na ideová východiska, neukotvenost Zuboff v současné debatě… chvílemi jsem musel až odvracet zrak.

Bring up the bodies: the retired couple who find drowning victims (Doug Horner, The Guardian)

Storka jako lusk, jakkoliv morbidní námět má. Je o páru sedmdesátníků, bývalí vědci, kteří se zabývají hledáním mrtvol ve vodě – a jsou v tom asi nejlepší na světě. Našli jich už přes 120, nejhlouběji bylo tělo 174 metrů pod vodou, nejstarší leželo u dna přes 100 let. Práce je to důležitá: jak pro psychologii pozůstalých, tak pro úřady. Vše je pěkně vysvětleno. Ještě poslední číslo: manželé jsou už 47 let (a práce jim je koníčkem).

Archiv Nedělních příloh najdete na této stránce. Když někomu chcete naše výběry doporučit, pošlete jim ji. Je tam chlívek k přihlášení newsletteru.

Leden 20 I

Ahoj! 
Dnešní příloha je jakýsi receptář. Chtěli jsme, abyste vstoupili do nové dekády připravení, proto servírujeme tu tipy, kde nakoupit nejlevněji zahraniční literaturu, tu zase tajemství iluze dlouhého života. Aby vám zbyly síly všechno to vstřebat, už nechám řečí a popřeju pouze inspirativní čtení! 

NOVÁ MÉDIA

Why time seems to fly as you get older & Passage | BBC Ideas & Jason Rohrer

V BBC připravili fešnou animaci o tom, proč život utíká stále rychleji s tím, jak stárneme. V monthypythonské estetice vysvětlují jednoduchý trik, jak tomu předcházet: bohatost vjemů vede mozek k domněnce, že uplynulo mnohem víc času. Pestřejší život = delší život. To zní fér.

Anebo to tak není? Pochmurněji se na stejnou věc dívá kraťounká, nezávislá hra Passage. Zadarmo ji spustíte v prohlížeči a projít ji zabere 5 minut. Mechaniku má primitivní: doslova jen projdete životem, zleva doprava a nic se při tom nestane. Anebo ano? Všímejte si pozice figurky, co se děje s minulostí a budoucností.

LITERATURA A NÁKUPY

Toni Morrison & Bookfinder

Až skrze jedno ze shrnutí končícího roku se ke mě dostala zpráva, že zemřela nobelistka Toni Morrison. Její novela Beloved byla tím suverénně nejsilnějším, co jsem loni přečetl, a proto je teď čas ji doporučit. Hledal jsem pro to nějaký profil nebo nekrolog. Mám pocit, že z nich vždy čiší ne-úplně-přenositelný pocit monumentality. Pro pochopení téhle emoce nezbývá než Beloved přečíst – ideálně v originále. Neprozradím víc, než že je to naprosté mistrovství formy a drásavosti.

Pozor: Výzvu, abyste si knížku přečetli, neříkám jen tak do větru. PDF se dá na internetu sehnat a česká verze taky existuje. Pak je tu ale ještě lákavější varianta: server Bookfinder.com umí prohledat miliony knížek v zahraničních antikvariátech a řekne vám, kolik by knížka stála i s doručením do Česka. Toni Morrison, Beloved z Anglie = 133 Kč. Omlouvám se vaší peněžence.

TYPOGRAFIE

Blogy Martina T. Peciny

K Vánocům jsem dostal nádherně zpracované Čtyři knihy od Ivana Blatného (na Vltavě teď mají pořad o jeho přátelství s Ortenem, kdo chce zvuk). Za knihami stojí asi náš neznámější typograf Martin T. Pecina, který vedle tvorby parádních knih také zábavně píše. Jak se mně Blatným připomněl, vydal jsem se na melancholickou procházku po jeho blozích Dýmkař a Typomil, kde jsem strávil už mnoho hezkých večerů. Z novějších věcí doporučuju třeba tu o ilustrované Ústavě.

VIDEO

Two Popes | Fernando Meirelles, Netflix

Liberální papež František a jeho konzervativní předchůdce Ratzinger jsou ve skutečnosti felláci – tvrdí nový film Dva papežové. Spoustu věcí tvůrci ustřelili, přesto tenhle spíše-divadelní snímek nádherně plyne. (A na Netflixu si ho pustíte i v češtině.)

Stejné prostředí, příběh tisíckrát divočejší: blíží se druhá série Mladého papeže od HBO. Na vatikánské intriky navnadí i rozhovor s tvůrcem seriálu Paolem Sorrentinem, který připravili v Salonu Práva. Doporučují i Čelisti, vždy vtipný a informačně hutný pořad Radia Wave. Těším se na Juda Lawa v bílém!

Gefilta Fresh and Dr. Dreidel | Key & Peele, Comedy Central

Z produktivity mě často vytrhávají skeče Key & Peele. Nepředpokládám, že by je někdo neznal – zejména potom, co Jordan Peele vyhrál loni Oscara. Méně známá epizoda o černošských bavičích na židovské oslavě bar micva by mohl fungovat jako samostatný tip.

Jews are like black people – but we were black people before there were black people.

Nádherný průsečík mezi afroamerickou a židovskou zkušeností ale ukazuje i epizoda podcastu This American Life. Je o příběhu z devadesátých let, kdy kalifornské děti z krapet vyloučené lokality ztropí humbuk při promítání Schindlerova seznamu. Mediální kolotoč, který se kolem celé události roztočí, přijede nakonec hasit samotný režisér Steven Spielberg – asi vidíte, že ten příběh má úplně všechno.

Albert Camus: Nedorozumění. Rodinná tragédie s Taťjanou Medveckou, Johannou Tesařovou a dalšími

Včera to bylo 60 let od smrti Alberta Camuse. V čerstvé Orientaci Lidovek věnovali otvírák o okolnostem jeho smrti, na jeho dílo vzpomíná Vltava. Na web nahrála hru Nedorozumění natočenou v roce 1999 a já výjimečně doporučuju něco, na co se sám teprve chystám. Důvod je prozaický – k poslechu je Camusova hra pouze šest dní.

STROJOVÝ TEXT

A conversation with the Zuckerbot | Julia Carrie Wong and Botnik Studios, The Guardian

Mark Zuckerberg nechce mluvit s Guardianem. Snad proto, že právě oni zveřejnili informace o datovém skandálu Cambridge Analytica. Guardian ovšem přišel s komickým nápadem – udělali rozhovor s botem, kterého před tím nechali učit se Zuckergerovy veřejné promluvy. Výsledek je jak divadlo od Havla.

– “How do you think about your responsibility to limit the spread of misinformation on your website?”
– “I don’t believe in Germany. Does that need to be fact-checked?”

Digitální filozof | Studia nových médií, FF UK

Když jsme u Havla, studenti nových médií měli obdobný projekt, v němž krmili neuronovou síť texty různých intelektuálů, aby se jich následně ptali na palčivé otázky. Projekt má i webové rozhraní, takže s digitálním Foucaultem, Arendtovou nebo samozřejmě s Havlem můžete pokecat i vy.

Na webu Digitální filosof se také ve zkratce dozvíte, jak taková věc funguje. Hodnocení z naší zkušenosti: občas sice digitální Havel a spol. melou páté přes deváté, do pár let ale máme zdroj vyladěných fake news o čemkoliv.

Listopad 19 I

Nová média 

Profil Oikoymenh

Knížky nakladatelství Oikoymenh v regálu nejspíš poznáte – ve spartánském designu u nich vychází nejdůležitější díla filozofie a teologie. Před nedávnem u nich došlo k odvážnějšímu kousku, než jakým je vydání předsokratovských zlomků ve starořecko-českém vydání.

Na svém Facebooku totiž začali mimořádně vtipně a poučeně představovat, co jsou vlastně zač jimi nabízená díla a autoři. Zdánlivě nepřístupní a sterilně působící autoři a autorky najednou získávají lidskou tvář a lákají ke čtení. Snoubení filozofie a marketingu je svůdné!

Audio

Anatomie jedné moravské vesnice / Brit Jensen, Český rozhlas Vltava

Brit Jensen, asi nejnadanější zdejší audio-dokumentaristka, se přestěhovala z Dánska na Moravu, kde ukázala mimořádnou schopnost dělat si nové přátele. Hned po příjezdu totiž natočila dokument, který pátrá po tabuizovaných událostech tamější nucené kolektivizace. Výsledkem je něžný portrét venkova a pošramocených sousedských vztahů.

Berka se rozhodl zemřít / Martina Pouchlá, Český rozhlas Dvojka

Další český venkov, tentokrát v hávu nefalšované existenciální deprese. Uslyšíte portrét IT specialisty a pasáčka ovcí, který se blíží datu, v němž se rozhodl zemřít. Je to chladné a ještě při vzpomínce na poslech mě jímá úzkost. Nelze nedoporučit.

Za tipy na audio o tuzemské krajině s/o Šimonu Pohořelému!

Moje terapie / Jonáš Zbořil, Táňa Zabloudilová, Radio Wave 

Rozhlasový Wave tento týden rozjel podcastovou sérii Moje terapie, ve které bude šest lidí vyprávět svou zkušenost s terapií. První díl natočil Jonáš Zbořil a je heavy as fuck. Pouze hlas od mládí zneužívané Anežky, její terapeutky a sugestivní zvukové podkresy.

Filozof Richard Rorty psal, že „romány a etnografie zvyšují naši citlivost k bolesti těch, kdo nemluví našim jazykem“. Očividně neznal audio-dokumenty / podcasty, protože by je musel zmínit. 

The Upside Down | Gianluca Stazi a Giuseppe Casu, Radio Atlas

Nejlepší radiodokument v Evropě podle loňského ročníku ocenění Prix. Pro plné vychutnání lyrického příběhu o italských hornících zahoďte žlutá sluchátka ze Student Agency: nasaďte si nějaká pořádná, zhasněte – a rázem se ocitnete desítky metrů pod zemí. 

1000 | Hugo Toxxx

Nejlepší hráč v české rapové game vydal po pěti letech album. Zase je o tisíc let napřed. Bez legrace. Ten zvuk. OG. Ostatně „žánr se vyvíjí před očima, není čas přešlapovat na místě“, tvrdí Hugo v profilu pro Hospodářky. Sepsal ho Miloš Hroch a slouží jako dobrý úvod do bauch money science.

Aneta vybírá tři desky

Po trojici desek o truchlení a novém českém country tu jsou ženy & rozchody. Časy se od roku 2011, Adele a jejího „nevadí, najdu si někoho jako ty!“, zdá se, dost změnily. Long story short: prvních čtrnáct dní umí ve vztahu hory přenášet každý blbeček, dál je potřeba zapojit trochu důvtipu, zpívá trojice výrazných žen.

FKA twigs: Magdalene

FKA Twigs je workoholička, která dovede posluchače přikovat k sluchátkům i monitoru. Kvůli novým písním vypiplala operní zpěv. Mimozemské beaty i opulentní kostýmy jsou u ní dávno standardem. Na čerstvém albu pitvá archetyp Máří Magdaleny a nakládá klukům za to, že se umí k holce chovat jen do chvíle, kdy kývne na pozvání na rande.

Angel Olsen: All Mirrors

Srdcervoucí písničkářka byla dřív k zastižení typicky s kytarou. Tu letos vyměnila za syntezátory a smyčcový ansámbl a do světa vypustila temný opus All Mirros. Na něm se vyznává z toho, jak její vztah ztroskotal – jak typické – na mizerné domluvě.

Ariana Grande: Thank u, next

Hvězda stadionového popu, ale taky žena, která rve feminismus ze spárů knihomolství a dopřává jeho krásy i těm, kdo se nehodlá zabývat významem pojmů, jako jsou male gaze nebo intersekcionalismus. Na letošní desce vzala rozchod úplně odjinud. ,,Jeden mě naučil lásku, druhý trpělivost, třetí bolest,“ jmenuje, co jí vztahy přinesly, a uzavírá s tím, že se ještě nějaký čas bude věnovat sama sobě. Thank u, next, bitch!  

Co na to říct? Snad jen, že žena je láska, jak se praví v českém virálním hitu.

Text

Žádné hodnoty snad nemám a ani mít nebudu | Sliš & Jetmar, Finmag

Abychom o kvalitních materiálech pouze neteoretizovali, tak tady jsme zandali dlouhý a hluboký rozhovor s filozofkou Terezou Matějčkovou. Odkazujeme na první díl, druhý byl měl být v neděli už také online. Dohromady zhruba 45K znaků, po jejichž přečtení už nikdo nebude stejný. Matějčková hovoří o zásadních věcech, přitom je nadmíru srozumitelná a pokorná, i když tedy tvrdí, že pokoru nemá. Myšlení je nádherné.

Video games: the addiction | Tom Bissell, The Guardian

Gonzo žurnalistika, když ji vymýšlel Hunter Thompson, byla svěží jako dvě žvýkačky naráz. Důraz na radikální subjektivitu a prožitky autora ale snadno překlopí vzrušující žánr v další historku o tom, jak se pisatel někde opil. 

Příkladem, kdy gonzo funguje skvěle, byť v neobvyklé podobě, je článek Toma Bissella. Celý se totiž odehrává v obýváku. Autor v něm prožil léta se spoustou kokainu, svým Xboxem a čtvrtým dílem herní série Grand Theft Auto. Tyhle mimořádně citlivé zápisky o návykovém, pohlcujícím médiu dojmou i nehráče.

What is code? / Paul Ford, Bloomberg

Takhle vizuálně propracovaný a interaktivní článek jsme tu ještě neměli. Paul Ford dává velmi přístupně nahlédnout, co vlastně znamená počítačový kód. Za přečtení stojí, pokud vás aspoň přibližně zajímá, jak funguje většina technologie kolem nás – od výtahu po laptop. Jde přitom o tu takřka nejnižší úroveň. Tedy jak je kupříkladu možné, že se na obrazovce objeví F poté, co zmáčknete F.

(Běžně nedoporučuju články, které jsem nedočetl celé. Tady jsem zatím po dvou hodinách ve dvou třetinách. Byli jste varováni.)

Amartya Sen’s Hopes and Fears for Indian Democracy / Isaac Chotiner, The New Yorker

O Číně mluvíme i v Česku hodně. Indii, další miliardové zemi, se věnuje pozornost výrazně menší. Rozhovor s filozofem a ekonomem Amartyovou Senou nabízí přehledný úvod do problematiky indické demokracie & nacionalismu premiéra Móndího. Součástí je i hodně vzpomínání. Není divu. Nobelista Sen je ročník 1933. 



Říjen 19 II

Nová média

Fat Cat Art

Něco, nevím co, mi přijde rozkošného na otylých kočkách. Stejný vkus má i Světlana Petrova a na její stránce Fat Cat Art dává pádné důvody, proč si máte myslet něco podobného – do desítek, stovek kanonických obrazů zakomponovala zrzavého kočičího basťocha.

(Nezapomeňte proscrollovat až na konec k modernímu umění!)

Řekneme vám, co číst. Úsvit newsletterů

On je to sice text, ale svým zájmem o medialitu se hodí do této kolonky. Matouš Hrdina pro Finmag výborně shrnul, proč jsou newslettery vynikající distribuční platformou, & přidal několik tipů, koho odebírat. My tam zatím nejsme, ale jdeme nahoru.

Kdo dnes používá teletext? V Česku ho mají pořád rádi třeba sázkaři

BBC končí s teletextem, v Česku ho stále měsíčně sjíždí 700 tisíc mediálních fajnšmekrů, říká v rozhovoru pro Lupu vedoucí teletextu Jan Zeman.

Audio

Against the Rules

Doporučovat Michaela Lewise je řehole. Umí pronikat do hloubky jako málokterý novinář, zvládne psát nesmírně poutavé bestsellery a jeho témata jsou namátkou: hypotéky, statistika, dění na ministerstvech energetiky a zemědělství.

Pro jednou je ale potřeba věřit obalům jeho knížek, když na nich píšou recenzenti o tom, že měli na konci slzy v očích, nebo že autor engages both heart and mind. Kdo viděl film The Big Short, natočený podle Lewisova stejnojmenného díla o pádu Lehmann Brothers, tak to rozechvění moc dobře chápe.

Nejnovější Lewisův počin je ovšem podcast. V Against the Rules je tématem úpadek archetypu soudce a řekněme pouze to, že každý díl dosahuje kvalit jeho knížek. Poslechnout si musíte buď díl o “posledním” Leonardově obrazu, nebo prapodivný příběh akademika, který stál za výzkumy pro Cambridge Analytica a jejich údajně zkázonosným dopadem na volby v roce 2016. Příjemný, jemně elitářský diskurz included.

1619

Projekt The New York Times Magazine s názvem 1619 se ohlíží na čtyři sta let od prvního zavlečení Afričanů do Severní Ameriky a nabízí nové vysvětlení toho, co znamenalo samotné otroctví i snahy o nastolení rovnosti. V řadě esejů mimo jiné tvrdí, že snaha o emancipaci černochů byla a je naplňováním principů napsaných v Ústavě, jejichž dodržováním se bílí Američané zabývali, řekněme, neochotně. A že otroctví a s ním spojené hospodářství bylo klíčové pro nastartování amerického kapitalismu. Celý projekt doprovází výpravný podcast.

Není přitom lehké doporučit jen jedinou epizodu. Zkuste ale ze seznamu vybrat třeba tu o hudbě (epizoda #3), anebo fest dojemnou o černošských farmářích, kteří v posledních letech kvůli pokoutné bankovní praxi ztratili svoje bydlo (dvoudílná epizoda #5).

Proti pohledu, který na historii nabízí 1619, se mimochodem vymezila levičácká bašta Jacobin. Zpochybňuje kupříkladu ústřední roli otrokářské ekonomiky v proměně Spojených států v supervelmoc. Pro podnětný beef klikejte tu.

Aneta vybírá hudbu

Country skladby mají v české kolektivní paměti místo výrazné jako málokterá další hudba. Neotřesitelný institut zpěvníku Já, písnička do našich hlav navěky zapsal slova ať už přetextovaných amerických klasik z dob občanské války, nebo původních tuzemských hitů. Jonáš Kucharský ostatně v A2 psal, že country hudba “má u nás v mnoha ohledech k lidovosti daleko blíž než valašský skanzen.” Globální hudební trendy ukazují na návraty ke kořenům a i v Česku můžeme sledovat, jak hudebníci tenhle “folklor” postupně znovuobjevují. Letos tady vyšly hned tři desky, které stojí za pozornost.

Dingo // Dingo

Nejčerstvější z trojice je říjnová debutová deska pražské kapely Dingo nazvaná Dingo. “Moc jsme nad tím nepřemejšleli, prostě country hraju od dětství a přišlo mi to upřímnější než si říct, že začnu hrát metal,” říká jeden z členů v posledním díle pořadu Špína. Což tezi o tom, že country je v našem kulturním kontextu přirozený hudební jazyk a jen jsme si to doteď odmítali přiznat, potvrzuje beze zbytku. Přiznaně kostrbatá angličtina a stadionové hity. Naživo za pár dní třeba v pražské Varšavě.

Wabi Experience // Wabi Experience

Wabi Experience jsou na první poslech od country na míle daleko. Z hitovek českého country hrdiny Wabiho Daňka totiž za pomoci mikrosamplingu poskládali ambientní album. ,,Co na Wabi Experience asi překvapí nejvíc, je svíravá úzkost, která se deskou line. Možná se nachází i v originále, jen jsme ji tam dříve neslyšeli,” píše ale v profilu Karel Veselý. Naživo v dohledu nic, na ohlášení koncertů můžete čekat aspoň u klipu.

Šimanský & Niessner // Tance neznámé

Šimanský & Niessner do českého prostředí přinesli snivý hudební styl nazvaný americký primitivismus. Spíše než o jednohlasem zpívatelné písničky tady jde o styl hraní na kytaru. Táborák u totemu na chatě v Posázaví by ale jejich Tance neznámé doplnily báječně.  Jejich hra je naživo meditativní a hladí po duši, k vidění a poslechu třeba zde.

Text

Od přirození v esejích Škvoreckého až po paniku z #MeToo

Deník N začal vydávat víkendovou přílohu Kontext N. Ideální čtení pro nudné lidi, kteří mají v pátek už přečtený celý Respekt. Co do světonázoru tedy očekávejme Karlín, viz překlad prachbídně neobjevného eseje od Anne Applebaum (velmi podobný piece přeložil vloni, haha, Respekt. Tehdejší kritika Matěje Hona platí na oba texty).

Ve stejném čísle ale byl i jeden článek výborný. Publicistka Karolína Kašparová se vydala do archivů 90. let, aby přinesla podstatný střípek pro pochopení tuzemských debat nad #MeToo. Má to myšlenku, má to zdroje, vzácný úkaz.

A Million People Are Jailed at China’s Gulags. I Managed to Escape. Here’s What Really Goes on Inside

Kterak Čína stabilizuje Ujgury. Uprchlice z tamního gulagu popisuje pro Haaretz trhání nehtů, pravidelná znásilňování, testování farmak, vyznávání se z hříchů a provolávání lásky prezidentu Si Ťin-pchingovi. V “převýchovných táborech” je celá desetina příslušníků etnické menšiny. Velmi nepříjemné čtení.

Bring Back “Yuppies”

Radosti “sdílené ekonomiky” podraží, píše v souvislosti s neudržitelným modelem Uberu, WeWorku a dalších městských cool-shitů Atlantic. A Slate dodává: well, už teď si ho může dovolit akorát – slovy ČRo – nastupující kosmopolitní třída. Takže pro ně přestaňme používat příliš obecný pojem milénialové. YUPPIES to jsou.

Když jsme u těch generací, tak dva pěkné články pískaj’ konec Xkám (1965 až 1985). “No living generation has shown less interest in changing the world. As a result, no living generation looks wiser today,” píšou Financial Times. “To be Gen X was to be disaffected from the consumer norms of the 1980s, but to be pessimistic about any chance for social transformation. It was to be ironic, skeptical, deflating of pretension and authority, detached from social movements and political parties alike,” čteme na Dissentu. Skoro bych řekl, že to sedí i na zdejší Xka.

The Insane, Unholy Life of John McAfee

Životopis Johna McAfeeho můžete začít číst jako příběh o pohádkovém zbohatnutí. Klasické matro z Forbesu. Když McAfee skrze svoje antivirové programy vydělal obrovský balík, mohl se zavřít na soukromý ostrov, nebo vstoupit za ANO do pražské komunální politiky. Dopadlo to malinko jinak.

Nechci přitom prozrazovat všechny kapitolky, kterými si od konce 90. let McAfee prošel a kvůli kterým se vymyká… tak nějak všemu. Jeho život ve střední Americe a zapletení do nájemných vražd, útěk před úřady a prozrazení polohy kvůli fotkám reportérů VICE, předstírání infarktu, kandidatura na prezidenta za Libertariánskou stranu a mnoho, mnoho dalšího. (Oceňte také, prosím, rozkošný design stránek 256 kilobytes!)

In the village, McAfee went full Breaking Bad on the poor people there and set a curfew at 8pm. He also opened up a police station, his own one. He didn’t want no cops at the police station, though – his security was supposed to be doing that job. He was calling his guards “hit men”, and would talk about perhaps taking over the Belize government. People there seemed to have been legitimately afraid of him, and he was bribing cops left and right, too.

(Epizodku s velrybami v článku raději vynechali. Tomu rozumím, všichni lidé se zbytkem morálky by měli učinit to samé.)

Video

Fajnšmekrem dřív než to bude cool. Druhý Serial Killer vyhráli Rusové a český webseriál o kyberšikaně

Komu chybí seriálové matro, nechť se obrátí na Ednu a v-denním-životě rozhlasového redaktora Toma Kremra, který vyčerpávajícím způsobem shrnul letošní ročník brněnského festivalu Serial Killer.

Pivo

Na nádraží v Pardubicích čepují v krásném prostředí bývalého bufetu moc dobrá piva. Tamní pivovar Bahno vaří spodně i svrchně kvašené pivo, zpoždění jsou úžasná, felení Na plovárně s Markem Ebenem hadr. 

To je vše. Budeme rádi za kritiku či sdílení. Každá zpětná vazba dobrá, to je jasné. Kdo chce další Přílohu přímo do emailu, tak zvažte přihlášení níže.

S láskou Jakub & Ondřej



Říjen 19 I

Text

Tři sestry postmoderních válek

Někteří autoři jsou grafomani, jiní píšou zřídka. A pak je tu Radan Haluzík. Dekádu pokrýval občanské války na Balkáně a další dekádu o nich přednášel na univerzitách po celém světě – a až loni z toho vznikla knížka Proč jdou chlapi do války. Ta se příliš nezabývá vzpomínkami a popisy šarvátek. Je to mnohem lepší – Haluzík přichází s vlastní teorií toho, jak se lidé dostávají do extáze, která se projevuje tu občanskou válkou, tu zvoněním klíčemi na náměstí. Kdo nechce číst pětiset stránkovou knížku, musí si zavdat alespoň tenhle shrnující rozhovor.

Nikdy nedostavěný sen

A nové Haluzíkovo bádání je rovněž lahůdka. Díky grantu mohl navštívit předměstí od Ghany, Libanonu po východní Evropu. Soustředí se přitom na jednoduchou věc: motá se kolem podnikatelského baroka. Nakoukněte do obýváků pompézně šeredných zámečků a osudů, díky kterým vznikají.

Nobelovu cenu za literaturu získali Olga Tokarczuková a Peter Handke

Handkeho dvě knihy vydalo v překladu naše oblíbené Rubato, takže: četli jsme. Doporučení na vlastní nebezpečí: je to krátké, ale číst se to moc nedá. Teda dost obtíženě. Viz kraťoučká poznámka na blogu k Úzkosti brankáře při penaltě a malinko delší a lepší k Velkému pádu. Mimochodem pan Handke podle vyjádření Salmana Rushdieho a Slavoje Žižeka, tedy dvou lidí, kteří korektností skutečně netrpí, není úplně etický vzor a sympoš.

K paní Tokarczuk snad jen, že se na Knihy Jakubovy samozřejmě už nějakou dobu chystám, ale 800+ stran, eh. Více nevíme. Akorát jsme viděli Přes kosti mrtvých, což na základě její knihy zfilmovala Agnieszka Holland. Jsou v tom srny vražedkyně a Miroslav Krobot.

David Klimeš začal vydávat newsletter

Analytik a publicista David Klimeš (nyní Aktuálně) viděl náš počin, tak to taky zkusil. Až na to, že my děláme celej život hovno, umíme jen dělat rap a hulit hydro, a Klimeš je asi nejlépe informovaný novinář u nás. Kde většina publicistů shrne pěnu dní do únavně předvídatelného konce, tam jde Klimeš o dva řády dál a přinese tvrdé informace, které téma nasvítí z nového úhlu. Viz např jeho poslední Kellner. Kdo chce znát základní pohyby na českém politickém, energetickém a byznysovém poli, nechť čte Klimeše. Třeba skrze newsletter.

Mimochodem Klimeš připomíná zájem Kellnera o TV Nova (viz Hlídací pes), což považuje za “asi nejzásadnějším tématem tohoto podzimu.” Zajímavé věci se ale dějí i kolem České televize: neschválené výroční zprávy, nestandardní setkání generálního ředitele s poslanci, příští rok se mění 6 radních z 15, bude mnoho legrace – viz dlouhodobě Médiář.

Against Against Billionaire Philanthropy

Scotta Alexandra a jeho asi-aktuálně-nejlepší-blog bychom mohli sdílet furt. Jeho červencový piece se ale obzvláště hodí ke kauze Home Credit & UK. Karlovka kromě způsobení všeobecného trapna udělala medvědí službu soukromému financování, které by se tolik šiklo. Předtím než naši levicoví přátelé sežerou bohaté, bychom je (míněno bohaté) mohli naučit pouštět účelově chlup. Vláda totiž není vždy ten nejlepší distributor peněz.

“George Soros donated/invested $500 million to help migrants and refugees. If he had given it to the government instead, would it have gone to some more grassroots migrant-helping effort? No. It would have gone to building a border wall, building more camps to lock up migrants, more cages to separate refugee children from their families. Maybe some tiny trickle, a fraction of a percent, would have gone to a publicly-funded pro-refugee effort, but not nearly as much as would have gone to hurting refugees.”

V archivu ale samozřejmě i rozdílný pohled na charitu, takřka klasiku. Šťavnatý beef na Člověka v tísni: Strážci postkomunistického dobra.

Připomínáme: nakladatelství Karolinum má celý říjen 30 % slevy na všechny své tituly. Doporučujeme zkontrolovat hlavně edice Limes (Kittler, Butler), Politeia (Mouffe & Laclau) a Myšlení současnosti (Petříček) [odkazujeme na Databázi knih, protože na vlastním webu, smutný lol, nemají vše].

Video

How The Shawshank Redemption Humanizes Prisoners

Videoeseje o srdcových dílech kinematografie – filmy i seroše. Po první epizodě zjistíte nepříjemnou věc: i vašeho favorita nejspíš Pop culture detective strhal na kusy. Přešlapy, kterých si při tom všímá, pramení z docela-daleko-nalevo spektra, a tedy nemusíte souhlasit se vším. Přinejmenším prvních pár epizod ale znamená podnětné, zábavné pohoršení se nad různými sexistickými ohavnostmi, kterých jste si nejspíš nevšimli, a které už nepůjdou nikdy odvidět.

(Vždycky přitom nejde o kritiku. Tak jako v případě videa, které linkuju.)

Až přijde válka

Jestli tohle zapadne, tak s námi fašouni zaslouží zamést. Slovenský dokument Až přijde válka se nejprv tváří jako sonda do života kluků, kteří si chodí hrát do lesa na vojáky – a stát se nemůže rozhodnout, jestli mu to vadí.

Brzy se ale rozvine úplně jiný příběh. Z filmu se stává studie růstu narcistního, mladičkého vůdce. Tu díky šikovné kameře nebo pozapomenutému portu, tu díky exhibicionismu se dostáváme do hloubky jeho psychiky. Vidíme pracovitost, nejšerednější machiavellismus… Tohle už není dokument, ale antická tragedie.

(Téma podobné jako Svět podle Daliborka. Až přijde válka obsahuje podobně esteticky potěšující detaily. Ale krom toho i závažnost, o níž se Klusákovi ani nezdálo.)

Zvuk

#22 Marchel

Podcast Heavyweight je zářící hvězda svýho žánru. Jonathan Goldstein v sobě snoubí brebentící úzkostlivost Woodyho Allena se zcela neironicky dojemnými příběhy. Ty se točí vždy kolem nějaké minulé křivdy, ranění a je potěchou sledovat jejich rozplétání amatérským, ale zároveň mimořádně zábavným psychologem.

Vybraná epizoda Marchel přitom nevyniká jen touhle směskou. Goldstein reflektuje i podstatu svého pořadu a správnost nahlížení na minulost jako na místo, ze kterého se porůznu vynořují různé bolesti.

Několik epizod Heavyweight se objevilo v čerstvém soupisu 66 podcastů, které vás spolehlivě rozpláčou. Vydal ho Bello Colective, který sdružuje tvůrce audia a sepisuje pečlivě kurátorované tipy na poslech.

Chtěli jsme mít v newsletteru taky hudbu. Té ale rozumíme bídně. Jsme až nehezky závislí na funkci Discovery na Spotify, takže napospas algoritmům. Sad. Požádali jsem proto Anetu Martínkovou, milovnici perlivého vína aka Margo, ať nám doporučí tři věci, které mají něco společného.

Aneta se odpíchla od nové nahrávky Nicka Cavea, aby ukázala jeho a další cesty, jak se hudebníci vyrovnávají s truchlením. Heavy shit na úvod, ale nám to nevadí.

Nick Cave & The Bad Seeds // Ghosteen

“Kreativní lidé v životě vyhledávají pocit úžasu. A trauma nás o schopnost žasnout nad věcmi může připravit,” řekl Nick Cave v odpovědi na dotaz fanouška, jestli je po smrti svého patnáctiletého syna schopný začít psát nové písně. „Moje přemýšlení nad texty se změnilo od základu. Myslím, že jsem našel způsob, jak se z traumatu vypsat, ale zároveň se úplně neodvrátit od skutečnosti, že zemřelo mé dítě. Po nějaké době zkoušení jsem zjistil, že lidská představivost se může dostat přes osobní a dopracovat se k údivu.“ Výsledkem je deska Ghosteen, která vysílá fascinující a hlavně naděje plnou zprávu o tom, že i lidé sklíčení osobní tragédií můžou nalézt své klidné místo na světě. 

(Citace pochází z webové zpovědnice Nicka Cavea nazvané The Red Hand Files,což je mimochodem pozoruhodné čtení. Hudebník tady otevřeně odpovídá na velmi velmi intimní dotazy fanoušků a dostává se třeba k tomu, jak jeho psaní v průběhu let ovlivňovaly drogy, jak svými písněmi ubližoval ženám nebo jaký je jeho postoj k hraní koncertů v Izraeli )

Sufjan Stevens // Carrie & Lowell

“Když mi byly tři nebo čtyři, nechala nás ve videopůjčovně,” zpívá Sufjan Stevens ve skladbě Should Have Known Better z desky Carrie & Lowel. Mluví o jedné z nešťastných vzpomínek na svou matku, která ho kvůli těžké psychické nemoci opustila v útlém věku. Carrie Stevens v roce 2012 zemřela a hudebník své zatím poslední album věnoval právě meditaci nad jejich vzájemným vztahem. Napříč intimní nahrávkou vyjmenovává osobní démony, které si kvůli ní nese životem, zároveň ale dochází k tomu, že matka udělala dobré rozhodnutí. 

Hodinu a půl dlouhý koncertní záznam desky, doporučujeme nakoupit kapesníčky a jako do libreta občas nakouknout na Genius. Bude to hluboký zážitek.

Cymbals Eat Guitars // Lose

Do třetice nostalgie. Frontmana kapely Cymbals Eat Guitars Josepha D’Agostina dohnaly vzpomínky na smrt kamaráda ze střední a v roce 2014 se z toho vypsal na desce Lose. Na vzteklé nahrávce plné momentek z dospívání hudebník přemýšlí nad smrtí i vlastním stárnutím. “Jsme víc než jen maso?” vyzpovídává se ze svého strachu. Východisko? Poctivě archivovaná a utříděná paměť (třeba v podobě hudebního alba) může pomoci člověku se přes kritické období dostat a posunout se někam dál, v případě D’Agostina směrem k dospělosti.

(Naživo ještě o něco urgentnější.)

Událost

Masaryk Seminar Series

MUNI dělá pěknou věc: zve docela zásadní oborové persony, aby zpravili brněnský lid, co je nového ve vědě. Na českých univerzitách člověk snadno získá pocit, že tady jen velmi těžko přičichne k “západní” vědě, tohle je alespoň fajn ochutnávka. Mají i pěkný web a videokanál. Doporučuje náš zvláštní brněnský zpravodaj Tom.

To je vše. Děkujeme za pozornost, budeme rádi za sdílení či zpětnou vazbu. Další Nedělní přílohu posíláme 27. října. Kdo ji nechce minout, nechť nám poskytne email a my mu ji spolehlivě doručíme.



Marshall McLuhan – Jak rozumět médiím

Marshall McLuhan je pro mediální vědu nedostižný vzor: inspiruje ji, ukazuje jí cestu, definuje její působení – podobně jako tuhle větu jistá vágnost.

McLuhan má současně problém. Z jeho myšlenek přežívá jen výseč a ta je šeredně překroucená. Koncepty globální vesnice, horkých a chladných médií nebo medium is the message stále žijou: ale myslím si, že McLuhana už nikdo doopravdy nečte. Veliká škoda. Tyhle koncepty, který se člověk naučí na test– to je jen odrazovej můstek. Nejdřív k němu, stojí za to.

V podstatě všechny McLuhanovy koncepty říkají: média zásadně proměňujou svět – a nejde o jejich obsah. Každé z médií zvrátí naše smysly: jejich zapojení, utlumení, rovnováhu mezi nimi. Třeba knížky: nezáleží, jestli čtete Ziburu anebo cokoliv. Důležité je, že nás knihtisk naučil orientaci především na zrak. Naučil nás očekávat uniformní písmena. Odstup od věcí, racionalitu. Harlekýn na babčině stole není romantika: je to exemplář zlověstného nástroje, který na čas vytrhl západního člověka ze vší přirozenosti do mechanického, horkého světa.

A takhle McLuhan pracuje. Začne s víceméně seriózním konceptem – a potom s jeho pomocí vysvětlí s nevídanou divokostí úplně všechno. Číst jeho text po padesáti letech je samozřejmě horská dráha. Tu ho jeho dobrodružství zavede k vnímavému proroctví, tu k vážně-dalšímu? poznatku o životě divochů.

Ať máte představu. Médium auta je demokratizující: vytváří z nás všech šlechtu, každý se stává ve svém voze rytířem. Americká kultura je nejvizuálnější, nejmechaničtější: proto jsou tamější ženy nejkrásnější ze všech (a pro Evropany zároveň nesnesitelně loutkovité).

Vedle toho působí veliká spousta jeho náznaků (použiju to slovo, ano) prorocky. McLuhan předvídá Amazon i Google Calendar a ukazuje, že pro orální Rusy je nejsilnější zbraní zasévání idejí. Je to jako na skládce. Vedle šuntu se válí skvělé kousky. Myslím, že Jak rozumět médiím se tak hodí spíš k hospodskému tlachání než akademické analýze. A největším přínosem je důraz kladený na onen neviditelný vliv médií. Začnete si všímat, jak se kvůli Messengeru promítají oči a hlas našich blízkých do každé naší akce a myšlenky. A proměňuje zážitek z čtení existence Goodreads? Já nevím.

//náhodná citace z knížky: “Když ve třicátých letech miliónová vydání comics zaplavila mladé lidi kalužemi krve, zřejmě nikoho nenapadlo, že emociálně je násilí miliónů automobilů v našich ulicích nesrovnatelně hysteričtější než vše, co kdy bylo vytištěno. Kdyby se všichni nosorožci a hroši světa sešli v jednom městě, nemohli by ani zdaleka vytvořit takové ohrožení a explozívní intenzitu, jakou dnes a denně zakoušíme s výbušnými motory. To se od lidí vskutku očekává, že všechnu tu sílu a explozivní násilí budou internalizovat, že tedy s nimi budou žít, aniž by je kompenzovali a vyvážili jakousi formou fantazie?”

A “Moralismus je v technologických záležitostech až příliš často pouhou náhražkou pochopení.”