Internet Jaroslava Cermana

Pokud by existovalo něco jako guilty pleasure, což už samozřejmě není, co sem zařadíš ze své YouTube diety?

Občas když se trochu napiju, zkusím zabruslit do vod českého youtuberismu. Obzvlášť na obsah určený dětem, konkrétně FIZIstyle. Udržuju tak sám sebe v přesvědčení, že opravdu probíhá jakýsi bizarní útok na dětské mozky. Možná jednou skončím jako Unabomber, akorát mým cílem budou tito lidé.

Popiš historii i současnost svého boje s trávením příliš mnoho času na internetu.

Internet je v podstatě místo, díky kterému mám svou práci. Dost věcí se změnilo od doby, kdy „být na internetu“ znamenalo sedět přikovaný k židli u počítače, byť to je stále velmi častá forma. Největší posun od puberty je asi v tom, že jsem naopak začal žíznit po tom „světě venku“. Tam kde dovolená s minimem internetu byla noční můrou, je teď opravdu vyhledávaný relax. Byť stejně se mu člověk stále nějakým způsobem trochu brání. Je to zajímavý.

Nezávisle na platformě, kdo je zdroj nejlepšího shitpostingu a kdo podnětných/chytrých věcí (nebo taky kulturních tipů; gastro inspirace…)?

Facebookové skupiny “gurmánská memíčkárna pro kluky a holky” a “demokratická žumpa” jsou stále kvalitním zdrojem zábavy. Druhá jmenovaná je obzvlášť pestrou galerií různých osobnostních poruch, která v člověku vyvolává zajímavé pocity. Pokud jste například nikdy nezažili intenzivní potřebu mnoho lidí nějakým kulometem či strojem kosit lidi, kosit je jak klasy obilí, zajděte tam. Bude to zážitek.

Co děláš na internetu, když jsi pod vlivem konopí?

Nejsem nikdy pod vlivem konopí. Když jsem opilý, rozhovořím se v groupchatu o nějakém tématu, které takřka výhradně zajímá jen mě. Občas si s někým píšu nějaké oplzlosti. A zběsile tedy hledám věci, které mě zajímají. Jak fungují a tak dále.

Kam se nejraději chodíš dívat na věci, které by sis chtěla někdy koupit, ale pravděpodobně to neuděláš?

Games Workshop. Miniatury z Warhammer 40.000 jsem si dřív kupoval, lepil a barvil, ale už to nikdy pravděpodobně neudělám. Ale chodím se tam koukat. Ty krásné modely, drahé cenovky a vidina lesklých, krásných krabiček, které stimulovaly můj mozek z polic fantasy shopu nad knihkupectvím už když jsem byl malý. Zbožní fetišismus a vyvolává to ve mně znova pachy a pocity.

Jaký je tvůj oblíbený meme template z poslední doby?

Pondering orb. Umím si k tomu představit i zvuky.

Napsal jsi stohy často vynikajících statusů, v médiích jsem tě ale potkával spíš výjimečně. Proč?

Nikdo mě do nich moc neoslovuje. A to má prostý důvod: nejsem zajímavý. Statusy na Facebooku nejsou samy o sobě zajímavý, ani pro mě. A ve skutečnosti málo lidí ví, kdo jsem. Můj dlouhodobý plán je samozřejmě se nějak dostat do DVTV a ohromit Martina Veselovského svými velkými vizemi ohledně lidstva, jeho problémů, budoucnosti a osudu.

Chceme definitivní odpověď na největší otázku současnosti: zakazují nám humor?

Nezakazují. Ale to není celá odpověď. Stejně jako všechno ostatní na světě, i na humor se dostává jakási snaha ho „zkrotit“, ovládnout a v konečném důsledku komodifikovat, prodávat, ideologizovat, třídit a vsadím se, že brzo i přijít s konceptem humoru „postaveného na datech“, protože co dnes není “postaveno na datech”, tak nemá buzz. Není to nic moc nového; co je na tom nové, je to, co je u všeho dneska: probíhá to novými nástroji. Sociální sítě, buzzwordy, identity, takřka univerzální volání po společném blaženém dobru, sociální zodpovědnosti, být “based” atd.

Děje se s tím to samé, jako se vším ostatním kolem nás.

Proč Cormac McCarthy a čím mají dosud neznalí začít?

Jak říká můj kamarád Standa Biler: protože Cormac McCarthy každou větu vytesá tak pečlivě a mistrovsky, že i kdyby ji samotnou někdo našel a přečetl, zůstane v němém úžasu nad duchem toho člověka. Jeho jazyk a psaní je stejně neúprosné a chladné, jako obsah jeho knih. Prostě: „…měsíc se zvedal nad obrubou světa jako oko slepé kočky.“

Paradoxně bych doporučil Cestu, je nejpřístupnější a podle mě tam docela nečekaně McCarthy sklouzává ke kýči. Ale to je vlastně dobrý úvod, protože pak už od něj není kýč vůbec nic. A na kýč jsou ale lidi trochu zvyklý.

V rámci tvojí komedie figurují často zbraně. Chceš k tomu povědět víc? To není nejčastější kombo u člověka, který je politicky evidentně nalevo. 

Mám zbraně rád. Myslím, že se tím hodně odchyluji od nějaké „internetové levice“. Přitom ale tradičně levicové směry a zbraně mají velmi výraznou společnou historii a zdaleka nejde o nějaké věci, které by inherentně stály proti sobě.

Stala se z toho další identitářská válka, kdy když máte rádi zbraně, jste v očích svých vlastních nejspíš někdo, kdo volí Svobodné, žvaní o bezpečné a ozbrojené společnosti a nejspíš se nemůže dočkat, až se budou černé děti topit ve Středozemním moři.

Ale není to tak. Já mám malou důvěru obecně ve společenské instituce a velmi věřím ve svobodu lidí. Zbraně mě zajímají technicky, historicky i užíváním. A ano, věřím, že člověk má právo být ozbrojený, včetně právě chuďase. Přijde mi to jako samozřejmý lidský právo. I Marx má rozpravku o tom, že lidé by za žádných okolností neměli být odzbrojováni – a tak dále.

A přijde mi vtipný, když tomu sice někdo vůbec nerozumí, o legislativě nic neví, tváří se jako velmi ACAB a velmi proti kapitalistickému establishmentu a zároveň naprosto poslušně a s úsměvem svěřuje celé svoje bezpečí do rukou té nenáviděné policie a souhlasně kýve právě tomu establishmentu, který mu říká, že on sám je sobě a ostatním příliš nebezpečný, aby měl právo na něco tak fuj fuj jako je zbraň. Vždyť je to absurdní.

Jaká je stand-upová scéna v Česku? Cringefest, nebo tu máme dobré věci?

Máme tu dobré věci. Třeba já, pochopitelně. Na český standup přichází řada oprávněné kritiky, cringe je tu víc než dost. Vždy jsem tenhle styl argumentu nenáviděl, ale nakonec se nachytám, že ho řeknu sám: pojďte to zkusit. Tak zkuste rozesmát místnost plnou lidí, kteří nejsou vaši kámoši v hospodě nebo soudruzi ve facebookové skupině.

Lidi často spíš někde něco odkoukají z televize a to je všechno, na čem to zakládají. Vím naprosto jistě, že ti nejhlasitější, především mladší, na žádné standupy nechodí. Jsem ochoten na to vsadit peníze, protože vím, že vyhraju. Je tu hodně cringe především pro kamery, ale v klubu je úplně jiný repertoár a styl.

Je co zlepšovat, zcela jistě, je potřeba víc a víc lidí a víc a víc stylů. Ale přijde mi, že takové to odplivávání si nad českým standupem je stejné, jako kdyby člověk lamentoval nad stavem českého divadla podle toho, co za divadelní inscenace viděl zrovna v televizi.

Internet Marie Heřmanové

Marie Heřmanová bude snad první člověk, kterému budou tuzemští novináři volat, když se semele něco, v čem má prsty internet. Třeba QAnon. Digitální antropoložka ale taky ví mnohé třeba o životě influencerek, který zkoumá pod hlavičkou Sociologického ústavu AV ČR. Na jeho webu v týdnu s Marií vyšel moc šikovný popularizační rozhovor. Doporučujeme. V první řadě si ale samozřejmě dejte naši anketu.

Popiš historii i současnost svého boje s trávením příliš mnoho času na internetu.

Definuj „příliš mnoho času“ …. Ale vážně, není čas na internetu jako čas na internetu. Čas na internetu má nějakou kvalitativní škálu, na jejímž jednom konci je doomscrolling (a většina sociálních sítí obecně), na druhém upřímná radost z nalézání pokladů, archivních radostí a čerpání moudra z naprosto nečekaných zákoutí kyberprostoru, bez ironie. Takže já se spíš dlouhodobě snažím nalézt zlatý střed mezi těmihle dvěma extrémy. Obecně jsem tedy ale metodou pokus omyl dospěla k tomu, že většinu sociálních sítí používám jenom v prohlížeči na počítači, na telefonu mám vypnutý notifikace úplně všeho včetně emailů a messengeru (zrovna jsem to kontrolovala a jediná aplikace, která má oprávnění k notifikacím, je Můj vlak) a používám placenou aplikaci, která mi vypíná všechny sociální sítě a blokuje vybraný weby mezi 10 večer a 10 ráno. Tím se mi myslím podařilo dostat pod kontrolu ten podivnej instinkt na všechno klikat, otvírat to a nedejbože pod to psát komentáře před spaním nebo hned po probuzení, takže si momentálně připadám tak příjemně vybalancovaná.

Nezávisle na platformě, kdo je zdroj nejlepšího shitpostingu a kdo podnětných/chytrých věcí?

Shitposting – mám radost, že první účet, kterej mě napadl, je českej! Sledujte @memozrnnost na Twitteru. Pak samozřejmě @afffirmations na Instagramu, ale to už možná ani není shitposting, to je úplně samostatný žánr. Jinak vlastně celá For you page na TikToku je shitposting, or is it just me? Podnětný a chytrý věci hledám poslední dobou hlavně mezi autorama na Substacku a přidružených Discord serverech (namátkou Substack newslettery, který skoro vždycky dočtu až do konce – Culture Study, Maybe Baby, Garbage Day, Dirt a Embedded). Gastroscéně v jakémkoliv jazyce se vyhýbám obloukem, ale ráda bych zde zanechala pro budoucí generace svůj nejoblíbenější videorecept.

Co děláš na internetu, když jsi pod vlivem konopí?

Já jsem naposledy byla pod vlivem konopí v době, kdy jsem ještě nebyla pořádně na internetu. Zní to jako smutný příběh, ale jsem s tím v pohodě.

Jaký pracovní nástroj dostupný přes prohlížeč ti změnil život?

Rozšíření Weava Highlighter, díky kterýmu dokážu snadno najít tu jednu větu v hesle Harry Potter na Wikipedii, o který jsem si v roce 2018 myslela, že je důležitá? Doporučuju. Já si tím označuju pořád všechno a hrozně mě to uklidňuje, že mám v tom internetu pořádek.

Jaký je tvůj oblíbený meme template z poslední doby?

Všechny s Timothée Chalametem v Duně.

Ve středu tvého zájmu, pokud tomu dobře rozumím, stojí pojem autencita. Proč ho považuješ za podstatný?

Připadá mí podstatný hlavně proto, že se mu vlastně nelze vyhnout. Autenticita byla klíčovým pojmem spousty subkulturních hnutí posledních patnácti let a v současné kultuře influencerů je to úplně extrémně nadužívaný pojem. S přesouváním větší a větší části našich životů online o autenticitě čím dál tím víc bavíme, jako kdybychom měli trochu strach, že nám jí internet a online interakce můžou sebrat. Pořád žijeme v nějakém paradigmatu, kde považuje za více autentické to, co se odehrává mimo internet. Přijde mi zajímavé, jak se k tomu vztahujeme, vymezujeme se vůči tomu, co považujeme za “fake” (další oblíbený pojem internetové kultury). A akademicky je to prostě plodné téma – jsou autoři, kteří tvrdí, že už žijeme v době post-autenticity (ale osobně jim to zatím nevěřím). Nemůžu si nechat ujít příležitost si tady udělat reklamu, protože příští rok nám vyjde s kolegy z Loughborough University v Británii sborník “Cultures of Authenticity”, kde se ten pojem snažíme prozkoumat v různých kontextech, ať už je to internet a sociální sítě, marketing, politická komunikace, popkultura nebo třeba turismus.

Instagramovým influencerům není cizí ani politika. Můžeš stručně shrnout, jak působí během pandemie? A proč stále dává smysl přihlížet při čtení zdejšího dění ke zkušenosti post-/komunismu?

Ono by se dalo zjednodušeně říct, že pandemie vlastně trochu smazala hranice mezi tím, co je politické a co není. V případě influencerů se spousta běžných každodenních situací, které na svých profilech zachycují – například kam jít na kafe, kam jet na dovolenou – vlastně stala předmětem politické diskuze a něčím, co si najednou museli nějakým způsobem obhajovat (třeba to, že na tu dovolenou vůbec jedou). Pro mě osobně bylo hodně zajímavé sledovat, jak skrze tuhle situaci spousta influencerů a hlavně influencerek našla nějaký svůj vlastní hlas v politické debatě – a na druhé straně sledovat zděšení určité části veřejnosti, která se pořád snažila předstírat, že přece ty lidi, co se akorát fotí ajfounem na Instáč, nemůže brát nikdo vážně a najednou byli překvapení z toho, že tón diskuze už opravdu neurčuje vysílání Radiožurnálu ani Twitter profily novinářů z Respektu. Jinak si nejsem jistá, jestli obecně ta post-socialistická perspektiva je užitečná ve smyslu interpretace – ale bylo zajímavý sledovat, jakým způsobem s ní třeba ti influenceři pracují . Když někdo screenshotne random citaci z nějaké stránky spojené s QAnon, ale tu informaci interpretuje jako “návrat ke komunistický totalitě”, tak je to moc pěknej příklad “context collapse”.

Existuje v tvém oboru kniha, která zaujme i víceméně laiky?

Jasně, spoustu! Teď třeba zrovna čtu “Break the Internet” od Olivie Yallop a to je klidně čtení na pláž. Jinak nakladatelství Polity vydává dobře udělanou a i na širší veřejnost mířenou sérii o internetové kultuře a sociálních sítích, ve které vyšly knížky o internetových celebritách, o Instagramu, nedávno o Tumblr. A vychází taky zajímavý romány a fikce, který řeší téma vlivu internetu a sociálních sítí na naše vnímání vlastní identity (Fake Accounts od Lauren Oyler, Sympathy od Olivie Sudjic nebo No One Is Talking About it od Patricie Lockwood). Akorát česky mě teda bohužel nenapadá nic.

Mám velmi rád tvé výběry článků o digitální kultuře, většina jich ale bývá o zahraničních trendech. Jak se vypořádáváš s tím, že to nejzajímavější se děje hlavně na anglicky psaném internetu, my ale současně nepochybně potřebujeme i reflexi zdejšího dění? Ptám se, protože sám často trpím tendencí hledat zahraniční trendy i u nás, což asi není úplně ideální metodologie.

Tohle je skvělá otázka, přemýšlím o tom často a strašně ráda bych znala způsob, jak se s tím vypořádat. Já trpím úplně stejnou tendencí. S kamarádkou jsme se nedávno bavily o tom, jestli je v pohodě znát nejnovější trendy na klubový scéně v Broolynu, ale nevědět, kdo je zrovna (už zase) ministrem zdravotnictví. Já to na jednu stranu považuju za hrozně zajímavej fenomén, že se mi tohle díky internetu děje (vím, samozřejmě, kdo je ministr, to byla metafora!), ale je to nepraktický a někdy to způsobuje takový podivný disociace. Ale na druhou stranu si myslím, že to možná není tak rozpojený, jak se na první pohled zdá – já mám dojem, že se ty trendy čím dál tím víc v jistém smyslu globalizujou a že má smysl se jim věnovat právě proto, že pak je člověk dokáže zachytit v českým prostředí třeba právě v nějakým nečekaným kontextu.

Možná se to nedá říct obecně, ale: je podle tebe ponoření do TikToku nebo Instagramu generacema Z nebo Alfa v posledku vedoucí k větší progresivitě, nebo se tam spíš překvapivě reprodukují genderové stereotypy, objektifikace apod. novým způsobem?

Na tohle téma by se dala napsat strašně dlouhá akademická esej. Ale odpověď je podle mě ano – vede to k větší progresivitě a ano, ty stereotypy a předsudky se samozřejmě reprodukují, někdy i posilují. A internetová kultura je extrémně zajímavá právě proto, že se v ní odehrávají oba dva tyhle procesy najednou a vlastně nejdou proti sobě. Takže stejně tak existují třeba na Tumblr nebo TikToku tisíce malých, niche, hrozně specifických komunit, které by bez těhle platforem neměly šanci vzniknout (antropoložka Crystal Abidin tomu říká “silosociality”), ale na druhou stranu s internetem nevymizely sdílené kulturní trendy – když všichni sledujeme finále Game of Thrones, tak naopak to množství memů, analýz, tweetů a videí ještě ten sdílený pocit podpoří. Skvěle o tomhle tématu píše americký novinář Kyle Chayka, doporučuju jeho esej z roku 2019 o internetu a tomu, čemu říká “monokultura”.

Průvodce internetem Jana Gemrota

Pokud by existovalo něco jako guilty pleasure, což už samozřejmě není, co sem zařadíš ze své YouTube diety?

V poslední době u mě vede vlog jedné single Japonky, která zaznamenává svůj každodení život v Tokiu. Většinou z vlastního podhledu natačí různé běžné činnosti co vykonává. Třeba jak si chystá snídani, uklízí nebo rozbaluje skleničky, které si objednala. Celý ten proces – jak to točí, stříhá a pak zveřejňuje, mě velmi dojímá. Je v tom odhodlání, osamění a určitá vzdorovitá statečnost. Nikdy ji není vidět obličej. Vlog se jmenuje Nami’s life.

Nezávisle na platformě, kdo je zdroj nejlepšího shitpostingu a kdo podnětných/chytrých věcí (nebo taky kulturních tipů; gastro inspirace…)?

Já se sledování shitpostingu teď snažím hodně vyhýbat, tak už v tom nemám moc přehled.

Co se týče nějakých kvalitních podnětů, tak sleduju řadu lidí, často mých přátel, jejichž postřehy z různých oblastí mě zajímají. Rád čtu posty od Bruna Ferrariho – to je pro mě takový průvodce nesnadným životem umělce. Sleduju i lidi z oblastí kterým moc nerozumím – třeba strojírenství nebo zahraniční obchod.

Mám taky rád posty Ivy Hadj Moussa, ona je velmi talentovaná komička a má hezkého psa. Pravidelně čtu stránky Kamila Fily nebo kotaku.com.

Jak nové technologie mění malbu? //Třeba ve smyslu: jak se proměnila architektura vynálezem železobetonu.

Malba neustále reaguje na řadu technologických objevů. Například futurismus ovlivnil nový prožitek z rychlosti osobní dopravy v automobilech. Vynález letadla zase dal malířům nový pohled na krajinu. Technologie barev v tubách umožnila impresionistům opustit ateliery malovat více v plenéru. Vynález optických čoček a zrcadel dal umělcům renesance nové možnosti zachycení perspektivy. A takto bychom mohli pokračovat…

Dnes je pro mě asi nejzajímavější vztah klasické malby a digitálního obrazu. Visualní možnosti Photoshopu jsou téměř absolutní, ale přenos emoce se mi daří lépe neopakovatelným, unikátním tahem skutečného štětce. Malba má oproti digitálu své tělo, je v tom nějaké podivné kouzlo… nějak to umí uchovat energii. Proto se tomu věnuju.

Kam se nejraději chodíš dívat na věci, které by sis chtěla někdy koupit, ale pravděpodobně to neuděláš?

Třeba v Louvru mají pár pěkných věcí, ale v posledních letech mě touha věci vlastnit nějak opouští.

Co děláš na internetu, když jsi pod vlivem konopí?

Konopí téměř neužívám, a když už výjměčně pod vlivem něčeho jsem, tak ten čas na internetu netrávím.

Často vídám kritiky vizuální unifikace internetu. Kdysi býval často divoký a snad i ošklivý, aspoň to ale bylo různé! Máš podobný pocit, nebo vizuální podobu online prostoru moc neřešíš?

Naprosto souhlasím a není to pouze případ internetového prostředí. K jisté vizuální unifikaci dochází ve společnosti na všech urovních, vnímám to jako velmi negativní jev. Jinakost a jedinečnost je nadherná. Ke stádnosti mám přirozený odpor.

Když půjdu do galerie já a když ty, budeme se na obrazy dívat pravděpodobně odlišně. V čem se liší pohled laika a malíře?

Já si obecně myslím že je důležité aby divák přicházel k umění s ochotou se jím zabývat a být mu otevřený – to může být někdy problém jak pro laika tak pro malíře.

Můžeš poodkrýt, jak funguje ekonomicky práce malíře? Co ti vydělá peníze?

Peníze mi vydělává to, že si někdo kupuje moje obrazy.

Průvodce internetem Terezy Jarníkové

Tereza je oceánografka, která se na kanadské University of British Columbia zabývá acidifikací oceánů. Vlastně o ní nic nevím. Akorát nám jednou napsala, že má ráda náš newsletter a my ji teď požádali, jestli by nám nenapsala pár odpovědí. Ona souhlasila a mně připadá, že ji už vlastně docela znám. Napsala totiž obrovsky milé a zajímavé věci a my jí i touto cestou moc děkujeme!

Popiš historii i současnost svého boje s trávením příliš mnoho času na internetu.

Je vtipný že ten pocit viny, že trávím moc času na Internetu, mám stejně dlouho jako používám internet. Pamatuju si živě den, kdy mi bylo málo a zjistila jsem, že jsem na dial-up internetu strávila asi 2 hodiny, a ten pocit že to je *hodně špatně*. Rodiče asi považovali za nejhorší zlo světa mládež trávící čas před obrazovkou – ideální dítě byl hoch (literally) od Bobří řeky a neměli jsme třeba televizi – takže ten subliminální-na-první-dobrou pocit že digitální svět je apriorně špatný a dekadentní mám asi odjakživa. V racionální rovině s ním ale nesouhlasím!

Ted’ to hlavně držím v rozumné míře tak, že mi běží appka v pozadí (Rescuetime), která mi ten čas na internetu měří, a když to přeženu s rabbit-holes tak se to snažím opravit. Také pak používám placenou aplikaci Freedom a od 9-9 mám automaticky vypnutý instagram a twitter, protože jsem se jednou přistihla že se v 6 ráno vedle spícího partnera vztekám nad něčím na Twitteru, což je už fakt hodně zbytečná situace. Freedom taky používám v třeba půlhodinových intervalech během práce, abych nemohla reflexivně chodit na různé stránky (…twitter…). A mimo tyto mantinely se snažím to moc neřešit, protože sebešikana taky není moc konstruktivní.

Nezávisle na platformě, kdo je zdroj nejlepšího shitpostingu a kdo podnětných/chytrých věcí? (kulturní tipy; gastro inspirace)

Asi hodně známý shitposting content, ale u twitter statusů Michala Zlatkovského (kterého osobně neznám) se mi nejčastěji stane že se směju nahlas. Matěj Schneider (taky neznám) má zajímavé politics-and-policy postřehy a často o 8 minut později dost surrealistický shitposting – peak chaotic neutral. Že na facebooku existuje Barbora Antonová (furt neznám) mě naopak hodně uklidňuje.

– Hodně mě baví skoro všechno, co dělá Honza Boček – čistá datová žurnalistika.

Z podobného oboru: Edward Tufte má asi docela ego, ale taky je to jeden z velkých zakladatelů oboru vizualizace dat a tohoto celého střetu art-data-science. Jeho knížky jsou fajn, a jeho různé přednášky na internetu taky. Dobrý třeba k mytí nádobí.

– Občas si projedu kottke.org nebo freundevonfreunden

– Chvíli mi trvalo mít jí ráda, ale hodně mě v poslední době baví humor i vážnější úvahy Alice Fraser, kterou znám přes mírně bizarní satirický podcast The Bugle. Vrchol anglosaského pohledu na věc…

– Literally váš newsletter! (Sorry not sorry, je to jedna z mála věcí, na kterou vždy kliknu (a taky vás nikoho neznám!))

– Pořád se občas vracím k osobní stránce profesora Parker MacCready, který je oceánograf dělající modely na University of Washington – dobré je třeba “How to come up with new ideas”. To byl pro mě jeden z takových těch hezkých momentů kdy si člověk něco přečtě a jeho osobní pracovní styl nebo uvažování nad vlastní činností se změní o něco k lepšímu. Něco je specifické pro můj obor, ale obecně myslím že je to dobré nejen pro lidi z fyziky nebo oceanografie – MacCready sám je původně vystudovaný architect na Yaleu, pak se přesunul k oceanografii. Občas ho pracovně potkám, a vyzařuje z něj taková ta kombinace humoru-pokory-nadhledu s nadšením pro vlastní práci (a taky je absolutní bedna). Není nijak extra známý, což mi připomíná že často nejskvělejší lidé pracují celkem bez povšimnutí veřejnosti na zajímavých a relevantních problémech – a mají výsledky, kterých si veřejnost zase nevšimne, ale které znatelně konstruktivně mění svět k lepšímu. A že to dělají, protože je to baví.

Jaký pracovní nástroj dostupný přes prohlížeč ti změnil život?

Tady se asi trochu rozepíšu, protože mi trvalo hodně dlouho, než jsem našla osnovu pro dělání vlastní práce, která působila alespoň trochu udržitelně a zároveň dostatečně efektivně, a ted’ si život bez ní nedovedu představit. Jestli děláte jakoukoli práci, do které jste hodně osobně zainvestovaní a která má blbě nastavené boundaries a periodicky se vám chce zalézt pod stůl a schovat se, i když vás to v úvozovkách vlastně baví, zjevně je nás hodně. Asi je to normální, ale u mě se to docela zlepšilo pomocí:

  • Rescuetime.com platím premiovou verzi, ale i ta zdarma je dobrá. Měří kolik času trávíte na různých činnostech (u mě hlavně datová analýza, opravování a modifikace modelů, čtení článků, twitter (…) ). Protože u mé práce většinou nemám pro ty nejdůležitější věci krátké deadlines (tj kdybych za den nic neudělala, není to hned vidět, ale vymstí se to) a zároveň ty projekty jsou velké a mají odporně posouvající se mantinely, většinou na konci dne nemám ‘ok, tohle je hezky hotové, končím’. ‘Udělala jsem dnes x hodin programování nebo psaní článku a vidím to v rescuetime’ mi (asi uměle) navodí ten pocit satisfakce který mi pomáhá mít něco jako osobní život.
  • Notion.so je skvělej zdarma online notes na poznámky, todolisty, atd. Vedu si tam hlavně pracovní deník, nějaké todolisty pro velké projekty ktere trvají treba roky, a reading diary vědeckých článků. Psát pracovní deník pomáhá hodně v boji proti zmaru, a mít pracovní deník dostupný odkudkoli je super.
  • Pomofocus.io je zdarma pomodoro method timer který občas používám, když musím dělat něco co mě děsí svojí náročností. ‘Psát článek 25 minut’ je schůdnější než ‘napsat článek’.
  • Pak taky věci co používám každý den jsou jupyter notebooks, overleaf.com, github, a stackoverflow…

Jaký je tvůj oblíbený meme template z poslední doby?

Evil ___

Nejvíc mě rozesmála tato:

Vyber si prosím tři otázky pouze pro tebe, které se ti líbí. Pokud se ti jich ale líbí víc, klidně víc!

Kdysi jsem slyšel, že oceány jsou naprosto klíčové pro vývoj klimatických změn. Můžeš nám o tom něco povědět?

Protože tepelná kapacita vody je vysoká, tj. je potřeba hodně energie na to, aby se ohřála nebo zchladila, oceány fungují jako obrovský termoregulátor planety – velké proudy nám z větší části určují klimatické podmínky. Též oceán pohlcuje hodně tepla, a to i většinu toho ‘navíc’, které produkuje lidská činnost (skrze spalování fosilních paliv a skleníkového efektu) oproti předindustriální době. Vědět, jak proudí oceán je klíčové pro to, abychom věděli, co jsou hlavní faktory ovlivňující naše klima dnes, a jak se klima (i ty faktory) mění v čase.

Já zkoumám pomocí modelů fyzickou stránku acidifikace oceánu, což je jev spojený s tendencí oceánu pohlcovat oxid uhličitý – zhruba 30% toho ‘navíc’, který jsme zatím spálili, skončil v oceánu. To na jednu stranu snižuje množství uhlíku v atmosféře a oteplovací vliv skleníkového efektu, ale na druhou stranu to dost radikálně mění geochemické podmínky oceánu, což se promítá dost razantním způsobem třeba ve schopnosti různých organismů stavět si ulity a tím pádem mění celou ekosystémovou strukturu. Proto se acidifikaci oceánu říká ‘the other CO2 problem’. 

Odráží se tvoje profese ve výběru popkultury, kterou máš ráda? Kde třeba?

Myslím že asi hlavně v tom, jaký typ věcí po práci vyhledávám. Číst si o změně klimatu a vytvářet modely změn klimatu je pro mě náročné jak mentálně, tak občas i emočně, a tak vyhledávám po práci věci které jsou bud’ hezké-dobré nebo nenáročné nebo obojí. Čtu depresivní literaturu daleko míň než dřív. Partner chce sledovat Tarkovskyho, já chci sledovat Bondovky. Furt poslouchám na youtube rozhovory s Tildou Swinton protože jsou tak nějak uklidňující a má fajn hlas. Na instagramu sleduju třeba @hajnyzmakova, protože krásná česká zviřátka, nebo kamaráda @bitteringagent, který vtipně píše o jídle a filmech – věci keré jsou hezké. Na Twitteru je +- užitečné být profesně, a @quokkaeveryhour bot vnímám jako dobrý pro duševní zdraví.

Je jasné, že podobné tendence může mít asi kdokoli, kdo občas zažívá stres v práci – tj většina lidí. Ale vnímám, že to tak dělá hodně známých z tohoto oboru. (Mimo popkulturu: Také svůj volný čas tráví často úplně mimo internet nějakou fyzickou činností – lidí, co dělají profesně klimatologii-oceanografii a ve volném čase pracují na komunitní farmě, nebo vaří pivo, nebo lezou po horách, apod, je skoro většina.)

Vědecké komixy Toma Gaulda mě vždycky potěší…

Nakolik je tvoje profese o zprostředkovaných a nakolik o vlastních zkušenostech?

Tohle je super otázka, která vpodstatě vystihuje podstatu oceanografie. Jsou dva hlavní směry v oceanografii: modelling a observational, a oba jsou vlastně o zprostředkovaných zkušenostech, ale každá jinak. Observationalists často jezdí na lodích na různá bizarní místa a měří všechno od slanosti vody po třeba koncentraci různých kovů (což je užitečné pro mimo jiné ‘watermass tracking’). Což jsou rozhodně vlastní zkušenosti, a emoční-mezilidská stránka těchto expedic se hodně promítá do fungování toho oboru, ale nevím jak moc je změření třeba ‘4.2 nanomolar of dimethylsulfide at 0914 GMT at x lon, x lat’ osobní zkušenost světa. Observationalists dostávají krátké, neúplné náhledy situací, ze kterých se snaží odvodit nějakou vedoucí dynamiku.

Na druhé straně jsou velké matematické modely, které začínají u základních rovnic (Navier-Stokes, což je klasická force = mass x acceleration přepsaná pro tekutinu na rotující planetě). Co je apriorně fascinující je že můžeme začít u těchto základních rovnic a dokopat se třeba až k poměrně dobré předpovědi počasí. (Která se navíc furt zlepšuje – předpověd’ počasí pět dní dopředu je dnes zhruba tak dobrá, jako byla jednodenní v roce 1980!) Ale u modelů se zase pořád ptáme na to co nám mohou říct a co už ne, ‘spatial and temporal scales of knowledge’’. Takže oba směry pracují s abstrakcí, ale každý zásadně jinak, a vzájemně se doplňují.

A, lol, jednou se nám stalo že se do hlavního superpočítače někdo naboural a začal na něm těžit Bitcoin.

Kdybys měla vypíchnout něco cool z kanadského internetu, napadne tě něco?

Díky jazyku je kanadský internet daleko míň specifický než ten český, ale #canadiancontent is definitely a thing.

  • Instagramový účet @leroyandleroy jsou dva týpci z prérií kteří popisují různé věci na prériích. Nejlepší na tom je, že lidi ze Saskatchewanu takoví opravdu jsou.
  • @canada.gov.ca dělají krásný, velice specifický Canadian Content / shitposting. Doporučuju.
  • @towniememes jsou memy z Newfoundlandu. I don’t get it but I’m here for it.
  • Kanad’ani mají hodně vřelý vztah ke svému rozhlasu CBC – myslím že částečně proto, že je často doprovází na dlouhých cestách autem. Mně přijde jeho internetová  presence trochu mimo, ale Kanad’ani se vždy urazí když to člověk zmíní. Ale ted’ jsem se byla podívat na hlavní stránku a je tam “Moose crashes through window of Sylvia Fedoruk School in Saskatoon”. Takže, rozhodně canadian content. See also @cbcpitchbot
  • https://weirdcanada.com/ byl super server pro divný kanadský hudební projekty. Skončil, ale je tam furt archiv.
  • Firesmoke.ca je předpověď’ kouře, který už několik let všichni používáme v srpnu a září, abychom věděli, jestli budeme moct dýchat. Změny klimatu se hůř popírají, když člověk skrz kouř nevidí slunce.

Existuje podle tebe způsob, jakým oceán nyní primárně ovládá naší imaginaci? Myslel bych si, že mohou existovat etapy jako: okouzlení exotickou dálkou; panika ze znečištění a plovoucího ostrova odpadků… Máš nějakou dominantní představu ty?

Hm – pro mě je to asi hlavně o nějaké špatně popsatelné velkosti a nekonečnu. Jezdívali jsme na monitorovací projekt na Station Papa (50° N, 145° W), což je bod hodně daleko od pevniny, a ten pocit obrovitosti a oblivion během hlídky uprostřed noci si dost živě pamatuju. Že kdyby člověk spadl přes palubu tak by zmizel úplně, ale úplně beze stopy, pocit že ta asi 300 metrů dlouhá lod’ je vlastně malinká… Samozřejmě pocit nekonečna si člověk může navodit vpodstatě kdekoli, ale bylo to dost imponující.

Myslím, že lidi, co jsou doma na východ od Berlína mají občas planetární imaginaci alespoň trochu ovlivněnou různou ruskou/polskou/atd scifi – napadá mě třeba oceán v Solaris. Jednou jsem na začátku jedné oceanografické práce četla jako věnování tuhle pasáž ze Solaris, a asi není co dodat?

“We observe a fraction of the process, like hearing the vibration of a single string in an orchestra of supergiants. We know, but cannot grasp, that above and below, beyond the limits of perception or imagination, thousands and millions of simultaneous transformations are at work, interlinked like a musical score by mathematical counterpoint. It has been described as a symphony in geometry, but we lack the ears to hear it.”


Průvodce internetem Jany Patočkové

Teoretička módy, bizáru i fajnovek z bufetu. Oslnivá Jana Patočková nám poslala nádherné a dlouhé odpovědi na náš dotazník. Ať se vám líbí!

Pokud by existovalo něco jako guilty pleasure, což už samozřejmě není, co sem zařadíš ze své YouTube diety?
Beauty videa. Konkrétně se ráda dívám na videa českýho kluka Ondry Bortela (ONY). Fascinuje mě už pár let, protože propojuje několik věcí. Český prostředí, dětskej pokojík ze kterýho dýchá maloměsto nebo předměstí – nábytek z IKEA, Kiku nebo bůhví odkud, doplňky z řetězců někde mezi Pepcem a Aliexpresem. Všechno je tak specificky český nebo středoevropský, je to jako dívat se na povlečení a bytový doplňky v amatérským pornu nebo spát v hotelu v České Třebové. Tam jsem nikdy nespala, ale víte, jak to myslím.

Ale nemyslím to pejorativně. Vyvolává to ve mě pocit zvláštního útulna, něčeho známýho. Zároveň jako mladý zoomer reflektuje současný trendy světových beauty video-tvůrců  a přenáší je právě do výše popsanýho prostředí. Baví mě dívat se jak se maluje, jak mluví.

Je to antiteze maloměsta jak si ho představuje pražská woke bublina, kde by kluk tohohle typu (feminní a namalovaný) asi ani nemohl na náměstí, aby ho nezlynčovali a přitom jeho videa v každým detailu právě všechny stereotypy maloměsta má (od jeho dikce, přes nábytek, po jídlo).

Baví mě jeho hezký vztah s mámou, i jeho labrador. Zároveň mě bytostně uklidňuje pozorovat lidi, co se malují na kameru. A ráda poslouchám recenze na nejrůznější kosmetické produkty. Po třicítce mě posedl ďábel skincare. Obvykle se dívám mimo Česko, ale u kosmetiky a skincare jsem se na  Youtube zasekla právě tady, u nás.

Petralovely Hair je o pár dekád starší evoluce ONYho. Jedna z prvních velkých českých beauty youtuberek, která má stejně provinční pel, jaký vlastně v téhle kategorii nechybí ani jiným tvůrkyním napříč planetou. Specificky český styl se potkává s globálními trendy a ty v jejím podání vypadají… no, česky. A znova – nemyslím to pejorativně, je to uklidňující, je to “známé” a obsahuje to ujištění, že to dokážu taky.

Petra vypadá jako kombinace ženy z katalogu Bonprix nebo z reklamy na Céáčko, s připnutými dokonale učesanými příčesky a s vlastní paletkou a sadou štětců. Což je pravděpodobně jakýsi peak kariéry pro beautubery*ky. Podobně jako u ONYho mě fascinuje její dikce, ale taky skill se kterým se maluje. A její outfity z LIDLu a řetězců.

Nově pak hltám videa vystudovaného biochemika FIPAH z kanálu FIPAH Skin. Zatím jich je jen pár, ale jsou informačně nabité, a přitom mají lehkost a humor. Je to beauty kanál, který v Česku chyběl, protože se svým backgroundem Fipah ví, o čem mluví a dokáže střízlivě rozebrat formulace produktů a demaskovat marketingový bulšit. A pokud ještě nepoužíváte každý den SPF, pak po jeho videích budete.

A pokud se cítím obzvlášť prokrastinačně a neklidně, sjíždím videa uklízení. #cleantok je (nejen) Tiktokový trend, který doplňuje svět videí, která jsou “oddly satysfying”, tedy zvláštně vizuálně meditativní a uklidňující (krájení mýdel, přelívání barevných slizů a gelů…). Sledujeme v detailu úklid: rovnání kosmetiky podle barev krabiček, čištění WC, umývání hladkých ploch v koupelně a v kuchyni a nejrůznější úklidové gadgety a čistící prostředky v akci. Sekvence lití různých čističů do výlevky, uspokojující záběry, kdy houbička setře z výlevky vodní kámen, Domestos v záchodový míse tvořící obrazce…uklízení nikdy dřív nebylo tak estetický a uspokojující. Během jedný obzvlášť neklidný noci, kdy mi nezbral melatonin jsem se z úklidu koupelen černou dírou Tiktoku dostala tuším do míst, kde si lidé esteticky uspořádávají lednice. Ale to už nechám na vás a na vašem nočním brouzdání…

Kdybych měla vybrat ze svojí youtube historie, tak vyberu:

https://www.youtube.com/watch?v=ZoZg_SCw5KQ

Stačí se podívat na název videa a je jasný, že tohle bude jízda. Celá tahle série z TLC UK byla jako objevit v koši diamantový náušnice. Přesně k takovým perličkám na dně se dopracovávám při náhodným padání do youtube díry sama nebo se svým BFF.

https://www.youtube.com/watch?v=xvOhgtSiza4
Když máte blbej den, tohle funguje. Nikdy ho nebudete mít tak blbej, jako Gattusův překladatel. Italská energie na maximum.

https://www.youtube.com/watch?v=xvOhgtSiza4
Ikonické meme ženy křičící na kočku každý zná. A tohle je její prvopočátek. Scéna z 2.řády RHOBH, Americké reality show o bohatých paničkách z Beverly Hills. Celé impérium Real housewives je neskutečný fenomén, který tahle scéna dokonale vystihuje: „Podívej na ten nekonečný oceán, ten tu bude i když my tu už nebudeme.“ Říká jedna z paniček v alkodeliriu těsně před tím, než dojde k hysterickému řvaní, pláči a obviňování všech zúčastněných.

Kam se nejraději chodíš dívat na věci, které by sis chtěl někdy koupit, ale pravděpodobně to neuděláš?

Půl roku jsem zaseklá na gauči. Literally i virtually. Obden se chodím dívat na jeden úplně obyčejný na webovky Jysku. Zatímco jsem si během pandemie byla schopná koupit si kabelku za 5K (Gucci z druhý ruky),  tak gauč v podobný cenový kategorii mě znervózňuje a paralyzuje. Když jsme u kabelek tak daydreaming praktikuju na Instagramu Pomchi.li. Za účtem stojí mladá Antwerpská designérka, která se mimojiný živí právě přeprodejem luxusních kabelek, bot a oblečení z druhý ruky. Má oko na archivní kousky od Galliana, J.P. Gaultiera, Fendi nebo Ann Demeulemeester. Estetika nultých let, která vypadá jako by vykradli garderobu stylistky Sexu ve městě. Nikdy si tam nejspíš nic nekoupím, ale kdybyste někde narazili na sedlo od Diora do 10k, dejte vědět. Protože sedlo Dior > gauč z Jysku.

Popiš historii i současnost svého boje s trávením příliš mnoho času na internetu.

Love and hate relationship. Spíš než s internetem bojuju se sebou. Mám totiž slabou vůli a sklon k závislostem. Ale jak se říká během rozchodů: je to o mě. Fakt. Internet to se mnou přece myslel dobře…

Co děláš na internetu, když jsi pod vlivem konopí?

Nikdy nejsem pod vlivem konopí, protože mi tahle droga vážně nedělá dobře. Naposledy jsem se pod vlivem konopí modlila, abych už pod ním nebyla a moji přátelé se mě snažili rozptýlit sledováním stand-upu Ali Wong “Babycobra”. Ušlo to. 

Co je to vlastně móda; a proč se o ní je dobré zajímat?
Móda je všechno. Zní to strašně vágně a sloganovitě, ale je to tak.

Módní trendy ovlivňují to, co jíme, kouříme, na co se díváme, na jakých židlích sedíme a v (ne)poslední řadě samozřejmě to, co si oblékáme. Módní trendy dokážou být předzvěstí společenských nálad, jejich vystižením, zrcadlí politiku a ekonomiku.

V širším slova smyslu se i v dnešním ultraglobalizovaném a propojeném světě dokážeme díky módě a k přístupu k ní dobrat k podstatě národních povah i k tomu, jakou roli ještě dnes mají nebo nemají rozdíly mezi lidmi. Móda je aspirace, imitace i vymezení a to vše v systému, kde se jedno s druhým a třetím neustále přelévá. Móda ze své podstaty zrcadlí systém hodnot, které vyznáváme. Móda je spolehlivý ekonomický ukazatel – stačí se projít večer centrem Říma a pozorovat frontu lidí před butikem Louis Vouitton nebo sedět opodál na Španělských schodech a pozorovat skupinky rodin a párů s taškami ze značkových obchodů.a

Módní trendy se mění rychlostí blesku, ale jsou věci, které se nemění – statusové symboly jako jsou kabelky Hermés budou mít pravděpodobně pořád nadhodnocenou cenu, která zahrnuje nejen jejich řemeslné zpracování, ale také uměle vytvořenou auru nedostupnosti (na jejich ikonické modely musíte mít nejen peníze, ale také místo na pořdníku), která symbolizuje elitářství a jakési pomyslné členství v prestižním klubu.

Zní to paradoxně, ale nic nám neřekne víc o tom, kdo je dnes globální celebrita, než když černá žena z ghetta, striptérka od tyče z Bronxu Cardi B, ukazuje na Internetu svoji sbírku statusových Hermések. A my tak díky módě a jejím symbolům můžeme pořád snít, že se třeba také jednou staneme onou “jednou z milionu”. Nemusíme se proto už narodit do dobré rodiny a “starých” peněz, ale můžeme se stát virální tiktok hvězdou. Móda je sen, který nás udržuje ve lži Matrixu, ale je to sen krásný!

Symbolika se nemění, mění se totiž jen kontext doby, a z nenápadné elegantní kabelky určené aristokracii, tradičním celebritám, jako jsou herečky nebo manželky politiků nebo významných podnikatelů, se stává nástroj inkluzivity.    

Kdo je neironicky nejsympatičtější český/á influecenr/ka? Jídlo, móda, cokoliv!

Sleduju hodně zoomery. Baví mě jejich energie a nadšení. Mám neironicky ráda Naomi Adachi, i když je její obsah pro úplně jinou cílovku (a nejčastěji to jen tak přeskáču), tak cením její energii a pozitivní vibes, který vnímám autenticky a bez křeče nejrůznějších pouček o tvorbě contentu a bez motivačního bulšitu. Prostě wholesome storiečka jídla a tiktokových tanečků.

Jsem ráda, že i u nás je konečně aktivní drag scéna. Moje oblíbená queen měřeno contentem je Dima Arrest, která je bez debat rising star českého TikToku. Líbí se mi, že dokáže i globální tiktok trendy jet osobitě a dělat i vlastní originální obsah. A baví mě účet Andyindustries. Další zoomerská fascinace. Dvacetiletá holka z Českých Budějovic, která mluví kadencí amerických stand-up komiček. Je vtipná a zároveň je pro mě ukázkovým příkladem někoho, kdo vyrůstá na internetu a dělá videa vlastně od malička. Těší mě instaúčty, které chytily trendy a jedou hezky udělaný infotainment a edukaci, ať už jde o queer témata, feminismus, politiku, aktuality – Respektuju, Jsemvobraze, Jsemfeministka a další. 

Jaká modní značka dokáže fakt dobře pracovat se sítěmi, internetem obecně? A záleží na tom?
Dnes už bez sociálních sítí málokterý brand obstojí. Klíčem je umění najít si vizuální a symbolický jazyk, který přímo souvisí s estetikou značky a dokáže ji s lehkostí prezentovat. U módy jde ruku v ruce tradiční prezentace na přehlídkách a v kampaních se sítěmi, kde jde o vhodné vybírání virálních tváří, se kterými se spojit nebo témat, které prezentovat.

Versace a Dua Lipa, Gucci a Maneskin. Šlápnutím vedle je pro mě kampaň Dolce&Gabbana, která měla oslavovat inkluzivitu a diverzitu, což vzhledem k rasistickým a homofobním výstupům jejich tvůrců dopadlo spíše jako rozpačitý marketingový pokus. 

Respekt, Londýn, Overtonovo okno, Prazdroj

Existují čtyři možnosti, jak může člověk naložit se svým pozdně mladistvým kánonem.

Člověk mezi 17 a 21 lety zjišťuje, že dokáže myslet, a to díky zvláštnímu druhu knih právě k tomu určených. Jde o Hello, World! knihy, která člověka nadějí prvním skutečnou zkušeností vědomí, jeho tíhou a milostí, jeho rozpínavostí.

Patří mezi ně Stopařův průvodce po Galaxii, romány Ayn Rand nebo „metaforické okno do myslí a strojů v duchu Lewise Carrolla“ Gödel, Escher, Bach, píše ve svém vlákně o prvotním zážehu mysli Venkatesh Rao. Jeho výčet je pouze ilustrační, odpovídá jeho vlastní zkušenosti a zase odpovídá jeho době a místu. Sám bych po krátkém průzkumu ve svém okolí doplnil 1984, Stepního vlka, Milana Kunderu nebo Remarqua. A podle některých taky filmy, alba nebo třeba webová fóra.

Na příkladech Hello, Mind! rozbušek ale v tomto textu nesejde. Nezajímají mě ani dopady konkrétních titulů na formující se osobnosti lidí. Chci vědět, jak vypadají následující fáze obecně.

Konkrétně mě zajímá 3. fáze. Ta podle mých výpočtů nastává zhruba po dokončení univerzitního studia, během kterého si člověk odbude 2. fázi. Ta bývá velmi obdobná: člověk si během ní tvoří svůj kánon, svou mapu. Polyká červené pilulky, které vědomí nabyté v první fázi rozvíjí, nebo ho naopak popírají, v obou případech ale člověka usazují v kontextu, nabízí základní rozhled.

Co teď ale s tím, když má člověk svůj mladistvý kánon.

Existují čtyři (idealizované) možnosti, jak s ním naložit. Liší v se jednak v tom, jednak ve své nabídce chlebu a smyslu (tak zjednodušeně označuju na jedné straně uspokojení materiálních potřeb, na druhé sociální uznání a vlastní naplnění)

3.1. Respekt

Mám slušný základ, na kterém chci stavět, říká si první člověk a skutečně to plní. Je to dobrý dělník vědy či médií, který ve svém myšlení už asi nikdy neprojde paradigmatickou změnou. Jeho hřiště zůstává vyrýhované, pohybuje se pouze na něm a může se na něm postupně stát docela vlivným hráčem. Stejně tak ale může myšlenkově nehezky zatvrdnout. Tohle riziko člověku 3.1. ale nemusí vadit. Hraje totiž na uzemí hegemonie, kterou spoluvytváří. Díky tomu i s docela slušnou pravděpodobností zajištěný chleba. Spoluúčast na hegemonii mu navíc dodává i smysl, neboť panuje všeobecné přesvědčení, že dělá záslužnou práci, dělá dobrou věc. Dlouhodobě mu v případě osobní strnulosti a určité antiseptičnosti vlastní scény může nedostatek smyslu hrozit , to ale nemusí nutně vadit, pokud to je vyvážené dostatkem chleba.

Příklad: Ten jeden redaktor Respektu, kterého neznáte jménem, ale někdo ten časopis kromě Silvie Lauder přece musí plnit, nedělá to přitom zle, takže jich asi bude ještě víc, jak by to ten jeden stíhal.

3.2. Londýn

Druhý člověk se svým vědomím ustanoveným ve 2. fázi neuspokojí. Naopak ho radikalizuje, často kontradičně přepisuje. Věnuje se kritickému umění, radikální teorii, špičkové vědě. V tuzemsku má ale problém, že si to nemá s kým narazit. Podmínkou se tak víceméně stává připojení ke globální debatě, část života v zahraničí. Zapojení do globální vrstvy slibuje slušný chleba a neustálý rozvoj nabízí smysl. Člověk ale musí být opravdu dobrý a snad může být takový život osamělý. Už protože člověk spolyká až příliš red pills, které mu svět dost možná ukážou v nehezkých barvách. Na druhou stranu: pokud má odněkud přijít paradigmatická změna i světa samotného, pak nejspíš právě odtud.

Příklad: Ta jedna bývalá spolužačka, která přešla na LSE, kde se věnuje komparativní planetologii, což, pozor, opravdu není přírodovědný obor. Nic jako přírodovědný obor totiž neexistuje.

3.3. Overtonovo okno

Třetí člověk se snaží přihlížením k práci druhého člověka rozšiřovat hřiště, na kterém se pohybuje první člověk. Chce svůj kánon překračovat, zároveň ho uplatňovat na lokální úrovni. Chce zvětšovat Overtonovo okno hegemonie. Je to spíš liška, která zná spoustu věcí (oproti ježkovi, která zná jednu důležitou), což slibuje zábavu. Pohyb v částečně cizím terénu ale může znamenat riziko, že chleba a smysl budou v opozici. Chce dělat tohle, to ale dnes není oceňované, takže musí dělat to, co mu zase nedává tolik smysl. Pokud je ale někdo opravdu dobrá trojka, postupně se alespoň částečně stává jedničkou, tedy rozšiřuje tamní hřiště, kam může pouštět i další trojky, které už jsou zase o něco dál.

Příklad: Michal Kašpárek a ty, kdo tohle čteš, to je jasné.

3.4. Prazdroj

Čtvrtý člověk si nechává kánon fáze 2. jako koníček nebo ho docela úplně opustí. Místo toho jde dělat něco jiného. Ideálně něco v dobrém poměru náročnost / chleba, aby mu zbýval volný čas na smysl. Variant se tady ale nabízí nespočet. Někdo může mít chleba i smysl zároveň: jako třeba Tomáš Drahoňovský, který po letech opouští novinařinu (3.1.) a místo toho jde dělat manažera řemeslných piv (king shit move ofc).

Příklad: Hodně lidí s hodně různými výsledky.

Jak vypadá 4. fáze, zatím nevím.

Krize mezi copingem & přiznáním Ls

Každá krize má dvě osy: přiznávání ztrát a jejich (budoucí) odmítnutí — ať už skrze popření, nebo odpovídající strategii. Existují tedy čtyři různé odpovědi. Tady jsou.

[Abstrakt: Memetická analýza krize v Česku v únoru 2021 postavená na matici z psychologizujících pojmů definovaných 4chanem a Fortnitem. Zdroj dat: několikaměsíční doomscrolling a poslech Vinohradské 12.]

Internet v posledním letech hojně využívá dva pojmy, které se hodí pro naši nynější krizi: Cope a Take the L.

Coping odkazuje na tendenci odmítat bídný stav věcí, místo jehož uznání člověk přijímá konejšivější výklad. Jde o psychologický mechanismus, který má různé výklady, jak ukazuje i poměrně rozsáhlé heslo na české Wiki. Kanonický online výklad ale pochází od milých lidí z 4chanu, kteří všechno — jak skutečné zavírání očí před zmarem, tak i jakoukoliv docela upřímnou snahu o trochu důstojný život — označí právě za cope. Chtějí tím říct to, co vždy: nic nemá smysl, jsi piča.

Jsi piča / jsme v piči, podívej se proto pravdě do očí —  a uznej prohru. Ztrátu. To označuje onen druhý pojem: take the L (loss), který zpopularizovalo druhé hlavní město internetu: hra Fortnite.

Obojí jako vždy časem přijali i staří lidé, takže to na Twitteru kvete účty shromažďující coping MAGA-lidí nebo záměrně i nezáměrně přiznaná Ls novinářů, furries, coomerů.

Coping a Ls stojí v digitálním výkladu víceméně v opozici. Na opačných pólech jedné osy. Žijeme ve světě ztrát, které buď popíráme, nebo je v jejich nevyhnutelnosti přiznáme. Ve druhém případě jsme sice za loosery, aspoň si ale nic nenalháváme. Cope není dobrý, říká internet.

Ve skutečnosti ale v opozici být nemusí, ba dokonce by to tak být ani nemělo. Potřebujeme totiž obojí.

Potřebujeme přiznávat ztráty (Ls), abychom mohli odmítnout (cope) ty budoucí.

Obojí má tedy svou vlastní osu. Vzniká klasický kompas, který ukazuje, že coping není apirori špatně, jak tvrdí 4chan.

[Čím víc uznání ztrát, tím výš. Čím víc odmítání ztát, tím víc vpravo. Číslování kvadrantů po směru hodinových ručiček.]

Coping je palivo jednání. Strategie. Příběh!

Pokud totiž uznáme ztráty, aniž bychom měli strategii (a odpovídající příběh) pro jejich budoucí překonání, skončíme v nihilismu. Jak píše jeden moudrý komentátor na YouTube: pokud nemáme coping, zbývá akorát provaz.

Pokud ke copingu ale sáhneme příliš brzy nebo účelově, pokud místo uznání dosavadních chyb, proher a ztrát budeme rovnou vyprávět konejšivý příběh, nebude potom naše strategie odpovídat situaci — a jsme skutečně v piči.

Tady je konkrétnější podoba kompasu.

Q1 uznává, že jsme v píči, stav přijal ale tak moc, že ztrácí vůli pro jeho zlepšení. Rezignace, doomerství.

Q2 uznává, že jsme v píči, ale odmítá budoucí ztráty. Pojmenovává a současně nabízí plán, ke kterému se dá přidat. Přitakání životu.

Q3 neuznává, že jsme v píči, realitu překresluje na růžovo. Vědomě či nevědomě, Q3 nenabízí reakci odpovídající skutečnému rozsahu ztrát, které tak pravděpodobně budou ještě narůstat.

Q4 je v píči tolik a z tolika důvodů, že nemá kapacitu vyhodnocovat stav reality, rozsah krizových ztrát, natož se aktivně podílet na omezení těch budoucích. Případně na obojí kašle.

Tady je Česko: únor 2021.

Smyslem postu není úplně konkrétně ukazovat aktuální dynamiku, viděli jste osy, to je to hlavní, ale přesto pár příkladů:

  1. Kvadranty spolu neustále hrají o výklad (rozsah a rozložení dosavadních ztrát) a nastavení procedur (překonávání budoucích ztrát), kdy se obojí neustále vzájemně ovlivňuje.
  2. Zásadní kvadrant Q2 v Česku reprezentují hlavně jedinci (Kulveit) nebo výzkumné týmy (cerge-ei, PAQ). Ne však česká vláda, která má kruciální vliv na výklad i procedury.
  3. Vláda patří dlouhodobě do Q3. Neuznává ztráty odpovídajícím způsobem, což vede k neodpovídajícímu copingu. To zvětšuje reálné ztráty. Stále dokola.
  4. Q4 se pro absenci vládního Q2 na způsob lokálně odpovídajícího Německa (jasná komunikace, jasně fungující kompenzace, pozitivní motivace) nechce či nemůže ke Q2 připojit, byť právě tam potřebujeme co nejvíc aktérů.
  5. Frustrované Q2 dosud tlačící na Q3 stále častěji přechází do Q1.
  6. Q1 není ve své rezignaci na coping nutně špatné, protože bychom neměli podceňovat schopnost “nekurvit to ostatním”, která je v pandemii poměrně zásadní. To je ale záležitostí hlavně jednotlivce.
  7. Problém je, když Q1 ve své nihilistické podobě začne převládat jako kolektivní výklad.
  8. Do Q1 teď míří, zdá se podle tendence rozvolňovat v čase nárůstu případů, česká vláda, která se doposud pohybovala hlavně v Q3. Dochází lůžka i copium — měníme společenskou smlouvu na silnější pes mrdá, zachraň se, kdo můžeš.
  9. Kapitulace na hodnoty pohánějící coping (ochrana lidského života).
  10. Q4 roste, lidé umírají.

Potřebujeme silné Q2. Vyhodnocovat otevřeně ztráty, předcházet a překonávat budoucí.

Máme tragicky slabé Q2 — a je to selhání vlády, která nezvládá vyhodnocování a nenabízí odpovídající strategii a příběh, ke kterému by se chtěla připojit kritická masa.

GG.


(a pochopitelně silné Q2, které má jednotící tendence, není vždy dobré, neboť uměle vyvolávané krize [Soros nám působí ztráty, potřebujeme proto výjimečné prostředky pro jejich překonávání] dobře slouží k politikám, které nejsou demokratické. Toho se mnozí komentátoři báli i tentokrát. Naše krize ale není umělá.)

Toto nám přišlo e-mail a potěšilo. Tady to píšeme hlavně proto, abychom mohli odkazovat, a sjednotili vzhled citátů.

Květen 20 II

Ahoj,

Loni na začátku podzimu jsme vám začali rozesílat Nedělní přílohu internetu. Vznikla proto, že se Jakub rád pouští do nových věcí – a já se umím ve správný okamžik přidat.

Mluvili jsme tehdy vznešeným tónem o své motivaci: chtěli jsme uchopit tok textů, který kolem nás všech na internetu proplouvá. Umět ho přehradit, zamyslet se nad těmi nejlepšími kousky a ty vám potom naservírovat.

Záměr pěkný! Poslední dobou ale přestával fungovat. Namísto možnosti lépe trávit čtení, jsme se začali zaměřovat na texty jen podle toho, nakolik se hodí do Přílohy. Nechat se utlačovat vlastními nápady, to je nevýhra!

Rozhodli jsme se proto vyzkoušet nový model: linky na vzrušující části internetu budeme posílat i nadále. Jen mnohem telegrafičtěji. Především ale začneme na začátku každého newsletteru nabízet krátký sloupek. Pozorování světa, představení myšlenky nebo něco zatím neartikulovaného. Takový formát vás nezavalí tolika odkazy, umožní nám lépe si utřídit myšlenky – zkrátka výživnější mediální dieta pro všechny. Doufáme, že se vám bude líbit!


Ve svém dnešním psaní nový model rovnou vyzkouším. Co vám potřebuji říct: na český internet konečně dorazila nefalšovaná kulturní válka a je zapotřebí, abyste naráz dávali pozor i uměli odvrátit zrak. Teď co tím vším myslím. 

Kulturní válka nejspíš vyžaduje nejméně vysvětlování. Známe ji tu totiž dobře – také u nás se objevují nárazově morální paniky, ve kterých se střetávají tábory konzervativců a pokrokářů. Nejde o tradiční politické soupeření: důležité jsou najednou básničky Jiřího Žáčka nebo jestli bude stát socha maršála Koněva na Praze 6. V Americe řeší to stejné symbolické soupeření: mají být toalety rozděleny podle pohlaví? A smí se ještě říkat Veselé Vánoce? Byť jsou takové šarvátky nejspíše častější než dříve, rozhodně nejsou ničím novým. Tak proč s nimi vymrzuji právě teď? 

Protože teprve nyní nabývá kulturní válka internetové podoby, kterou znám ze zahraničí. Příklady: konzervativní herní vývojář Daniel Vávra nahrál na YouTube dvou a půl hodinové video, ve kterém reaguje na přednášku doktorky Hübnerové z brněnské fildy. Ta kritizovala sexismus nebo práci se historickými prameny Vávrova týmu ve hře Kingdom Come. Pár shrnujících článků, sto šedesát tisíc shlédnutí, rozhořčené statusy. Stejného druhu je i aktivita facebookové skupiny Memekolóra: její tvorba umně tančí na hranici mezi ironií a rasismem, až to dotáhne do mainstreamu

Připomínám: je teď řeč o *online* kulturních válkách, které se začaly – byť jen velmi vzdáleně – přibližovat americkým proporcím. Proč mi to přijde důležité, když třeba Koněvova socha vzbuzuje mnohem větší humbuk? 

Jednak by se jistě dalo mluvit o přelévání toho nejhoršího z internetu do reálného světa. Třeba video z masakru v novozélandské mešitě překypovalo odkazy na alt-right estetiku webu 8chan. 

Tak daleko ale nejsme. Důvod je prozaičtější: když jsem v úvodu mluvil o správné mediální dietě, tak tou mizernou ukazuju právě na všechen ten internetový-kulturně-válečný obsah, který jsem za ta léta viděl: štosy článků, memů, spousty videí. Jde o strhující podívanou a není divu, že nefungovaly protiléky jako addony v prohlížeči, které blokují určité stránky nebo newsfeed na Facebooku. Dokonce jsem četl self-help literaturu (!) Hluboká práce – jenže odvrátit zrak se mi úplně nepovedlo. 

I ve chvíli, kdy totiž kulturní spory neservíruje mazaný algoritmus YouTubu nebo Twitteru, jde o zatraceně pohlcující věc. Na první pohled jde o malicherně střety: boj o Koněva je ale bojem o dobro a zlo v naší paměti. V hádce kdo smí na jaký záchod se zase zrcadlí otázky o podstatě pohlaví nebo vztahu mezi biologickou a sociální realitou. 

Proto jde o témata, která působí mnohem závažněji než debaty o energetice nebo zdravotnictví. A to je mou syntézou: kulturní válka jako chuťovka na sociálních sítích žere čas i důležitou část debaty. Řešení neznám. Teoretických náhledů zabalených v lahodném formátu mám ale hned několik. Berte si!  

– Snad nejdůležitější arénou kulturních válek je YouTube. Vznikla tam řada celebrit obou táborů, o jeho algoritmu se hovoří jako o šikovném nástroji pro radikalizaci. Koho zajímá stručná, velmi dobře odvyprávěná historie těchto sporů, může si poslechnout sérii Rabbit Hole od New York Times. Mluví v nich lidé od ředitelky YouTube po PewDiePie (a krapet mě děsí, kolik protagonistů jsem sám znal). 

👉 Poslechněte si podcast Rabbit Hole

– V Rabbit Hole je zmíněna i tajná zbraň levice: youtuberka ContraPoints. O tomto kanálu, za kterým stojí Natalie Wynn, jsme už v Příloze psali. Sdílet ji musíme znovu, ve svém posledním videu totiž přesně zachycuje dynamiku, která proti sobě na internetu poštvává znesvářené strany i spojence. Ta je podchycena v teorii pocitu studu za ostatní – cringe – který ContraPoints kategorizuje s nádhernou systematičností, prozrazující její ukotvení v akademii.

👉 Pusťte si poučně-cirkusovou Natalie

– Zmínil jsem, že kulturní válka tu je dlouho, ale akceleruje. Vysvětlení se zaměřením na Twitter přináší Venkatesh Rao. Jeho článek jako obvykle hýří metaforami (mluví o rytířích a jejich poskocích a celé ekonomice jejich vztahů) a neotřelými vhledy. I po druhém přečtení nejsem rozhodnutý, jestli obě části jeho teorie přijmout. Za její poutavost ale dávám ruku do ohně.

👉 Přečtěte si, jak rozumí kulturní válce Venkatesh Rao


Na internetu se toho děje mnohem více. Zajímat by vás mohlo: 
– Jaká je situace původního českého videa na webu? Jakub napsal mamutí text, nepřehlédněte ho
– Ošklivá obálka skrývá výrazného českého autora, kterého jsme neznali. Objevte ho v recenzi Evy Klíčové.
– Nedávná česká historie očima kanadsko-amerického historika Krapfla. 
– Fenoménu UFO se v posledních týdnech vyjadřují i lidé bez alobalové čepice. Tady je důvod, proč to dělají. 🛸
– Jak budeme vzpomínat na holocaust, až odejdou poslední přeživší? Holograficky
– Zahradničení a reflexe internetu nebo naší kultury jdou skvěle k sobě.


To je pro dnešek vše. Díky, že nás čtete! 

Ondřej a Jakub

Leden 20 I

Ahoj! 
Dnešní příloha je jakýsi receptář. Chtěli jsme, abyste vstoupili do nové dekády připravení, proto servírujeme tu tipy, kde nakoupit nejlevněji zahraniční literaturu, tu zase tajemství iluze dlouhého života. Aby vám zbyly síly všechno to vstřebat, už nechám řečí a popřeju pouze inspirativní čtení! 

NOVÁ MÉDIA

Why time seems to fly as you get older & Passage | BBC Ideas & Jason Rohrer

V BBC připravili fešnou animaci o tom, proč život utíká stále rychleji s tím, jak stárneme. V monthypythonské estetice vysvětlují jednoduchý trik, jak tomu předcházet: bohatost vjemů vede mozek k domněnce, že uplynulo mnohem víc času. Pestřejší život = delší život. To zní fér.

Anebo to tak není? Pochmurněji se na stejnou věc dívá kraťounká, nezávislá hra Passage. Zadarmo ji spustíte v prohlížeči a projít ji zabere 5 minut. Mechaniku má primitivní: doslova jen projdete životem, zleva doprava a nic se při tom nestane. Anebo ano? Všímejte si pozice figurky, co se děje s minulostí a budoucností.

LITERATURA A NÁKUPY

Toni Morrison & Bookfinder

Až skrze jedno ze shrnutí končícího roku se ke mě dostala zpráva, že zemřela nobelistka Toni Morrison. Její novela Beloved byla tím suverénně nejsilnějším, co jsem loni přečetl, a proto je teď čas ji doporučit. Hledal jsem pro to nějaký profil nebo nekrolog. Mám pocit, že z nich vždy čiší ne-úplně-přenositelný pocit monumentality. Pro pochopení téhle emoce nezbývá než Beloved přečíst – ideálně v originále. Neprozradím víc, než že je to naprosté mistrovství formy a drásavosti.

Pozor: Výzvu, abyste si knížku přečetli, neříkám jen tak do větru. PDF se dá na internetu sehnat a česká verze taky existuje. Pak je tu ale ještě lákavější varianta: server Bookfinder.com umí prohledat miliony knížek v zahraničních antikvariátech a řekne vám, kolik by knížka stála i s doručením do Česka. Toni Morrison, Beloved z Anglie = 133 Kč. Omlouvám se vaší peněžence.

TYPOGRAFIE

Blogy Martina T. Peciny

K Vánocům jsem dostal nádherně zpracované Čtyři knihy od Ivana Blatného (na Vltavě teď mají pořad o jeho přátelství s Ortenem, kdo chce zvuk). Za knihami stojí asi náš neznámější typograf Martin T. Pecina, který vedle tvorby parádních knih také zábavně píše. Jak se mně Blatným připomněl, vydal jsem se na melancholickou procházku po jeho blozích Dýmkař a Typomil, kde jsem strávil už mnoho hezkých večerů. Z novějších věcí doporučuju třeba tu o ilustrované Ústavě.

VIDEO

Two Popes | Fernando Meirelles, Netflix

Liberální papež František a jeho konzervativní předchůdce Ratzinger jsou ve skutečnosti felláci – tvrdí nový film Dva papežové. Spoustu věcí tvůrci ustřelili, přesto tenhle spíše-divadelní snímek nádherně plyne. (A na Netflixu si ho pustíte i v češtině.)

Stejné prostředí, příběh tisíckrát divočejší: blíží se druhá série Mladého papeže od HBO. Na vatikánské intriky navnadí i rozhovor s tvůrcem seriálu Paolem Sorrentinem, který připravili v Salonu Práva. Doporučují i Čelisti, vždy vtipný a informačně hutný pořad Radia Wave. Těším se na Juda Lawa v bílém!

Gefilta Fresh and Dr. Dreidel | Key & Peele, Comedy Central

Z produktivity mě často vytrhávají skeče Key & Peele. Nepředpokládám, že by je někdo neznal – zejména potom, co Jordan Peele vyhrál loni Oscara. Méně známá epizoda o černošských bavičích na židovské oslavě bar micva by mohl fungovat jako samostatný tip.

Jews are like black people – but we were black people before there were black people.

Nádherný průsečík mezi afroamerickou a židovskou zkušeností ale ukazuje i epizoda podcastu This American Life. Je o příběhu z devadesátých let, kdy kalifornské děti z krapet vyloučené lokality ztropí humbuk při promítání Schindlerova seznamu. Mediální kolotoč, který se kolem celé události roztočí, přijede nakonec hasit samotný režisér Steven Spielberg – asi vidíte, že ten příběh má úplně všechno.

Albert Camus: Nedorozumění. Rodinná tragédie s Taťjanou Medveckou, Johannou Tesařovou a dalšími

Včera to bylo 60 let od smrti Alberta Camuse. V čerstvé Orientaci Lidovek věnovali otvírák o okolnostem jeho smrti, na jeho dílo vzpomíná Vltava. Na web nahrála hru Nedorozumění natočenou v roce 1999 a já výjimečně doporučuju něco, na co se sám teprve chystám. Důvod je prozaický – k poslechu je Camusova hra pouze šest dní.

STROJOVÝ TEXT

A conversation with the Zuckerbot | Julia Carrie Wong and Botnik Studios, The Guardian

Mark Zuckerberg nechce mluvit s Guardianem. Snad proto, že právě oni zveřejnili informace o datovém skandálu Cambridge Analytica. Guardian ovšem přišel s komickým nápadem – udělali rozhovor s botem, kterého před tím nechali učit se Zuckergerovy veřejné promluvy. Výsledek je jak divadlo od Havla.

– “How do you think about your responsibility to limit the spread of misinformation on your website?”
– “I don’t believe in Germany. Does that need to be fact-checked?”

Digitální filozof | Studia nových médií, FF UK

Když jsme u Havla, studenti nových médií měli obdobný projekt, v němž krmili neuronovou síť texty různých intelektuálů, aby se jich následně ptali na palčivé otázky. Projekt má i webové rozhraní, takže s digitálním Foucaultem, Arendtovou nebo samozřejmě s Havlem můžete pokecat i vy.

Na webu Digitální filosof se také ve zkratce dozvíte, jak taková věc funguje. Hodnocení z naší zkušenosti: občas sice digitální Havel a spol. melou páté přes deváté, do pár let ale máme zdroj vyladěných fake news o čemkoliv.