Petr Kamberský: Toto není obžaloba kapitalismu

Petr Kamberský je svéráznou postavou české žurnalistiky – jeho komentáře pálí do všech stran, jednou z konzervativních pozic, příště se zastává neziskovek. Abychom pochopili jeho kontroverzní status, zeptali jsme se ho na jeho ideologii, na psaní pod Babišem i na to, jak se svět proměnil od devadesátých let.

Rozhovor se šéfem komentářů Lidových novin a sobotní přílohy Orientace vznikl už před sněmovními volbami, konkrétně 17. října. Probíraná témata ale neztratila nic na své aktuálnosti. Některá jsou možná ještě palčivější. Přejeme inspirativní čtení.

Q_  Vy jste dysgrafik? Nemyslíme to zle, ale zajímá nás, proč máte snad v každém příspěvku na Facebooku tolik chyb a překlepů.

A_ Nemám dysgrafii. Je to stejný, jako když mě slyšíte mluvit. Drmolím. Srozumitelně mluvím jenom před kamerou nebo diktafonem, jinak se artikulací nezdržuju.

Q_ Že to i odbouchnete tím entrem bez přečtení…

A_ Já toho dělám prostě moc a formální stránka věci je nepodstatná. Psycholog se určitě vyřádí.

Q_ A když píšete do novin, to je stejně svižné?  

A_  Ze svižných textů mám hrůzu. Tam riskujete, že se necháte unést formou a co se táhne hlavou, to tam vysolíte. Máte nějakou znalost, empirii, zrovna si dáte pivo, takže vám to myslí, a v rámci té lehkosti se nemusíte příliš zdržovat fakty. Ráno můžu napsat, že Babiš smrdí, v poledne že Zeman smrdí a večer, že smrdí Trump nebo Putin. Vykoupat čumák nějakému politikovi je tak lehký a mně to přijde zbytečný.

Mně se píše naopak těžko, je to pracné a jestli to není vidět, tak je to dobře. Výjimkou jsou krátké sloupky na titulní straně. To je jen praxe, kterou se naučí každá cvičená opice. Jakmile máš trochu zkušenosti a aspoň malilinko literárního citu – přečetl jsi pár set odborných a pár tisíc normálních knížek – tak se vám ty věci začnou spojovat. Já nevěřil, že tvůrčí práce může být rutina, a ona částečně je.

Q_ V sobotní příloze Orientace psal Josef Chuchma, který ji před vámi šéfoval, že mezi zdejšími novinami neexistuje diskuse a kritika. Je to tím, že se všichni znáte od devadesátek?

A_ To Josef napsal dobře. Ale myslím, že to není kamarádšoftem. Spíše je to tím, že jsou papírová média v háji. Já bych se strašně rád hádal, psal polemiky. Mám dobrýho kamaráda Petra Honzejka z Hospodářek, se kterým běháme maratony, i po horách, mockrát jsme byli opravdu hodně daleko od civilizace, takže mu fakt vděčím za zdraví… A on píše občas strašný kraviny! Já bych mu tak rád omlátil o hlavu ty blbosti, nelogičnosti, já bych se s ním tak rád zhádal, serval, ale neudělám to.

Q_ Proč?

Za prvé – kam to psát? K nám, když čtenář nečetl tu jeho věc? K nim? Můžu tam psát? Tohle je jeden problém.

A druhej, aby to jako nevypadlo blbě. Mně je tohle hrozně líto. Když si čtete prvorepublikové noviny, tak to jsou opravdu jasný stranický orgány, který metaj tu špínu na ostatní. A to nikam nevede.

Na polemiku by přitom byla ideální situace, protože lidi se v Praze trochu znají, takže to není osobní nenávist. Já si třeba myslím, že když Erik Tabery píše politický komentáře, tak jsou to často úplný blbosti. Ale vůbec si nemyslím, že je hloupej, nebo že ho nerespektuju! Z nějakýho důvodu se mu ale určitý druh textů prostě nedaří a píše opak skutečnosti. Klidně bych mu napsal: tady jsem četl váš komentář, rozeberu to větu po větě a udělám z vás blbce. Vyvrátím tu tezi. Ale není to kam napsat a neudělám to, protože nebudu plivat na Respekt. Mimo jiné proto, že vím, že když řeknu, jakou napsali koninu, tak oni si otevřou noviny a najdou článek, který se zase nepovedl nám. A bude z toho ta válka. Já je spíš rád škádlím, když bojují za ženy a žádnou nemají ve vedoucí funkci.

Kdyby tedy někdo vymyslel platformu, kde se může disputace vést, tak bych byl nadšenej. Dřív, když kluci z Respektu dělali nájemné editory v Lidovkách, tak se trochu debata otevírala. Je škoda, že už to tak není – zacyklení ve vlastním skleníku se stane vždycky a ani si neuvědomíte, jak.

(Kamberskému vyšla 13. listopadu právě v Respektu obhajoba menšinové vlády s titulkem Gandalf v Čapím hnízdě)

Q_ Vy jste se dostal před třicítkou k vedení intelektuální přílohy Mladé fronty, která se jmenovala Civilizace. Nebylo to nějak rychlé?

A_ To jo, tehdy tu ale nebyl nikdo jinej. Když si někdo stěžuje, že jsou tady v novinách starý chlapi, tak říkám houbeles! Naopak, problém český žurny je naprostá juvenilita. Třicetiletej komentátor? Co to sakra je? Vždyť já se teprve dostávám do věku, kdy mám pocit, že začínám bejt zralej na práci, kterou dělám. Až teď, ne před pěti lety! A zpravodajská část novin, to je ještě horší. Ukažte mi nějakýho dospělýho, seniorního reportéra. Někoho, komu je pětačtyřicet, už něco zažil a tématu rozumí. Dobře, Václav Dolejší, to je jeden.

Q_ Pár jich je. Napadá mě Josef Kopecký z iDNESu…

A_ …Dobře, určitě jich najdeme ještě 10. Ale skoro všichni, kteří mají nějakou zkušenost a dovednost, tak buď z médií odešli, nebo sedí na řídících funkcích – šéfredaktorský nebo bavičský pozice. A novinařinu dělají buď dvacetiletý ucha anebo trochu poučený třicetiletý děcka. Problém je, že si tyhle lidi nepamatují, co bylo. A čtenář, kterýmu je padesát… ten musí zatínat zuby.

Q_ Vedete Orientaci, která je svým intelektuálním zaměřením blízká akademické sféře. Daří se zdejším médiím spolupracovat s akademiky?

A_ Moc ne. Myslím, že se média snaží a výsledek je zoufalej. Já nedělám dvacet let nic jinýho, než že se pokouším o nějaké propojení. Svoji práci vlastně chápu jako překladatele. Překládám věci z odborného do srozumitelnějšího jazyka. V komentářích, který se týkají společnosti, tak když to přeženu, překládám sociologii, politickou vědu, ekonomii. Já jsem strávil to-lik-ča-su přemlouváním různejch lidí, aby psali do novin.

Je tady ale zvláštní jev: ti lidé vůbec necítí potřebu ukazovat svou práci. Nikdo je na fakultě nenutí, aby v tom byli aktivní – jako součást propagace jejich instituce. Přitom ve chvíli, kdy jde o výzkum placený z veřejných peněz, ne soukromých, tak bych to bral i svým způsobem jako povinnost. Ukazovat například, co na tom matfyzu dělají. Já tomu docela rozumím a stejně nevím, co tam ti kluci počítaj’.

Navíc i v roce 2017 dostávám články do novin, který jsou napsaný jako pro vědecký paper do úzce zaměřeného časopisu o čínské poezii za dynastie Čching. Vy ho přepíšete, aby byl srozumitelný, a na to přijde reakce, že to nejde vydat, protože by se mně kolegové smáli! Tohle se nejspíš nezmění, dokud nebudou šéfové dupat po svých lidech, aby svoji práci propagovali. Je to škoda, máme tu snad osm historických ústavů – a kolik historiků píše zajímavě? A nemyslím blábolila Vondrušku.

Q_ Kdo jsou teda podle vás nějací tuzemští intelektuálové, kteří občas promluví do veřejné debaty a stojí za přečtení?

A_ Karel Havlíček, Václav Havel, Tomáš Masaryk. Ne, vážně nevím. A ne proto, že by tady nebyli, nebo že bych je nerespektoval, ale proto, že nesleduju debatu v dostatečně velké šíři. Abych věděl, co se píše v Babylonu, Revolver Revue, Respektu, Katolickým týdeníku…

Je tady spousta lidí, kteří občas promluví. Mám hrozně rád Bohouše Doležala, u kterého v podstatě nemine týden, aby mi nenapsal něco ošklivého. Ale on teď vede svatý boj proti Babišovi a Mafře. To byl pro mě vždycky provokativní myslitel, který byl ukotvený v čase a v Evropě, vycházel z jasných liberálních pozic. Ne připosraně levicově liberálních, jak je teď v módě. A vždycky psal, o čem byl přesvědčenej a stál si za tím, co si myslí. Když Petr Pithart občas promluví, tak mi to přijde důležitý.

Vezmu to ale ještě jinak. Když se mezi válkami udělovala Kniha roku v LN, tak tam hlasovali náčelník generálního štábu, různý osobnosti. Dneska když ty lidi oslovíte, tak je jako jedno, jestli to je voják nebo vysoký diplomat. Řeknou: „Sorry děcka, já skoro nečtu”. Jejich pracovní tempo je totiž takový, že ty lidi, pokud si sami sebe vážej, tak odmítnou odpovídat. Vědí, že když za rok přečtou pět knih, takže je nemůžou chválit – dalších padesát jim totiž uniklo.

Mám pocit, že hrozně moc lidí, co jsou nějakým způsobem nad tou debatou – šéfdirigent, přednosta kliniky – tak že jsou natolik zabraní ve svém oboru, že prostě neslyší všechno. Pak se vám stane, že těch pár lidí, co jsou ochotní mluvit, se zprofanujou. Máte je všude. Třeba když jsme v Hospodářkách “objevili” Tomáše Sedláčka. To bylo super! A dneska s prominutím otevřu časopis s reklamou na toaletní papír a tam je rozhovor s Tomem. On je supr kumpán, ale ten náš mediálně-bavičskej průmysl ho semlel. Myslím, že lidi, který bychom měli slyšet, tak neslyšíme. A ti, co často nemají co říct, jedou pořád do kola.

Q_ A vy číst stíháte?

A_ Já skoro vůbec. Stíhal jsem teda, když jsem dělal jen Orientaci. Jak ale pracuju i v deníku, tak hrozně málo. Přijdu večer domů a mám chuť maximálně si pustit DOOM nebo Smrtonosnou past 15.

To vnímám jako hrozný problém doby. Přijedu večer ke kamarádovi, primář, takováhle hlava a on tam sedí nad nějakým výzkumem. Místo aby si četl ruský autory, který má hrozně rád a má je načtený v originále. Jasně, když člověk chce, ten čas si udělá vždycky, ale…

Q_ Tam vidíte posun? Že tohle dříve nebylo?

A_ Tempo je úplně jinde. Samozřejmě, že je to jiný než před válkama. Ale rozdíl je patrný i oproti devadesátkám. Když si vezmeme jen média: teď dělá mnohem míň lidí mnohem víc práce. To znáte sami – napíšete večer pracovní e-mail a lidi vám obratem odpověděj. A je jedno, jestli je to člověk z neziskovky, z byznysu nebo živnostník. Spousta lidí prostě po večerech pracuje.

To není z mojí strany obžaloba kapitalismu, ale prosté konstatování. Já si to vysvětluju tím, že chceme mít německou životní úroveň, ale nemáme na to, takže to nějak doháníme časovým nasazením.

V životě je příjemná etapa, kdy člověk nasává, chodí si kam chce, kdy chce a kecá s kým chce. Pak se to ale přehoupne v etapu, kdy se chce slušně postarat o děti, partnera, dělat práci tak aby ho bavila a zároveň uživila… V tuhle chvíli to chce opravdu nadšení pro čtení nebo cokoliv jinýho. Říct si: to je moje priorita a nenechám si ji vzít. Anebo je potřeba mít nějakou profesi, která není tak náročná. Mám ale pocit, že i děcka z neziskovek často makaj’ od nevidim do nevidim – rozhodně víc než státní správa – a za hovadský peníze.

Q_ Když už zmiňujete neziskovky… Jaké je vaše ideové ukotvení?

A_ To je těžký. Fakt těžký.  Mám kamaráda kněze, který říkal, že se může pominout z čumilů na mši. Hlavně na půlnoční. Že pozorovat člověka při mši je jako čumět na něj, když je s holkou v posteli.

Sám sebe bych v případě nouze definoval jako buberovsko-jungiánského tolkienistu. Ale to je asi všechno, co umím říct.

Q_ No očividně vás jako sociologa frankfurtská škola uplně nezasáhla.

A_ Ale jasně že zasáhla. Na gymplu jsem hltal Ericha Fromma, později Jana Kellera. A měl jsem to v knihovničce vyskládaný. Herberta Marcuseho a další.

Zároveň když se dívám na svoje texty z Mladé Fronty, tak je to bojovnej liberalismus proti tomu zatracenýmu státu a vysokým daním. Ono to je potřeba, protože stát je tady pořád velikej, rozmáchlej. Jsme hodně rovnostářská a etatistická země, máme to pod kůží.

Zároveň jsem na české poměry asi hodně konzervativní. Nemyslím si, že každá lumpárna je trestný čin, za který se mají usekávat ručičky. Nemyslím si, že všechno vyřeší nová instituce  a nahrazení špatného pána dobrým. Ale tohle je celkově divná otázka.

Q_ Mě třeba zaujalo, že jste sdílel články Saši Uhlové. Stejně jako třeba Petr Honzejk, který to komentoval s tím, že v devadestátkách byli novináři automaticky pravicoví a on na sobě cítí, že se posunul do leva.

A_ Řekl bych, Petr má v popisu tý naší bubliny pravdu. Spousta lidí, co dneska nemůžou přijít Klausovi na jméno, tak mu to v devadesátých žrali i s chlupama. A pravda je taková, že v reakci na ten hnusnej režim… No, kolik je vám?

Q_ 23.

A_ Tak mnozí z nás tenkrát opravdu věřili těm učebnicovejm poučkám. Člověk na to není dneska hrdej, ale zase si to nevyčítám. Zdroje tenkrát prostě nebyly. Ale nemyslím si, že bych se posouval do leva. Řekl bych naopak, že spíš doprava.

Obecně se pak rád pletu. Mám na svojí práci rád to dobrodružství. Když zjistím, že jsem se sekl, tak si sice říkám, jsi debil, ale nakonec mě právě tohle na té práci baví. Určitě jsem napsal několik textů o minimální mzdě. Nemá se moc zvyšovat, protože učebnice. A před asi čtyřmi lety si říkám, hele a oni vždycky hrozí propouštěním. A dělo se to fakt někdy? Tak jsem si to začal zjišťovat, našel si nějaký studie, metastudie a vidíte, že takhle se zvyšovala minimální mzda a takhle se nezaměstnanost snižovala. Nejsem tak blbej abych řekl, že je to korelace. Ale rozhodně se tady nepotvrdilo, že by zvyšování minimální mzdy zvyšovalo nezaměstnanost. Tak to prostě není. A s takovýmhle přístupem se snažím dívat na všechno.

Q_ Takže z otázky na ideový pozice vlastně plyne… nepřestávat s kritickým myšlením?

A_ Řekl bych sebekritický myšlení. Nedávno jsem se bavil s jednou figurou americkýho konzervativního politickýho myšlení a říkám mu: „Víte, čeho se bojím? Že kdybych se narodil v roce 1921, tak ze mě mohl bejt mladej komunista”. Prostředí člověka formuje prostě strašně moc. Jasně, na americký poměry jsem zatracenej liberál a nezachránilo by mě, že bych volil Bushe a McCaina. Nejdůležitější je ale reflektovat svoje hodnoty a uhnout, když ta hezká myšlenka nefunguje.

Q_ Vy jste před skoro pěti lety napsal status o tom, že Vám tehdejší ředitel LN Dalibor Balšínek zakazoval psát o tématech, která byla protiklausovská. Byla z toho docela aféra. Jak dlouho jste se to rozhodoval napsat? A byla i jiná možnost než Facebook?

A_ Nevím. Já si myslím, že to bylo hodně impulsivní a naprosto nepromyšlený. Říkal jsem si, to fakt nemůžu snášet. Ale už nevím, co byl ten spouštěč, nějaký strašný pokrytectví, že mně ruply nervy.

Ona je to hezká historka. Noviny jsou vždycky součet různých zájmů majitele, vydavatele, šéfredaktora, generálního ředitele, inzerenta, klíčového inzerenta, kamarádů šéfredaktora… Někomu zvenčí je hrozně těžký vysvětlit, že představa, jak jedny noviny řídí Bakala a druhý Babiš, je nonsens. Noviny, který vlastní Babiš mají mnohem větší problémy s jinými věcmi, než je Babiš. U těch Bakalových je to stejně.

A mně se zdálo, že se tenkrát v Lidovkách tyhle věci projevují moc. Vyšly třeba texty, kde byly podepsaní autoři a vyznění textu bylo úplně vymyšlené. Kvůli tomu odešli tři klíčoví redaktoři – Ondřej Malý, dneska vládní zmocněnec pro digitalizaci, Jakub Kalenský, který teď dělá pro Brusel, a Hanka Čápová, teď v Respektu. Já jsem tam byl nějak krátce, odcházet se mi nechtělo, moje kauza to nebyla. S Tomášem Němečkem jsme ale hodně řešili, co ještě máme zkousnout, protože všude něco smrdí. Kdyby měl člověk pracovat v ideálním médiu, tak si založí svůj blogísek. A to prostě nejde. Řešili jsme, kdy se vlastně podílíme na nějaké té špatnosti. Tomáš, protože je vzdělanější a sečtělejší, tak mi citoval Solžecinina Ne skrze mě.

„You can resolve to live your life with integrity. Let your credo be this: Let the lie come into the world, let it even triumph. But not through me.”

Člověk nemůže dopustit, aby se tohle dělo skrze jeho texty, skrze jeho rubriku. Když mně Dalibor vyhodil nějaký texty, tak s tím problém nebyl – ne všechno, co člověk napíše, je postříbřený hovno, které by mělo vyjít. Šéfredaktor má odpovědnost za noviny a to, že vyhodí text, to není cenzura, to je jeho svatý právo. Problém pro mě je, když vyhodí můj text a objedná se takovej, kterej bude obráceně a očividně vycucanej z prstu.

Já jsem odcházel ve chvíli, kdy otvírací text Orientace vyšel text, o kterým se Václav Klaus pochlubil, že to on vymyslel a objednal. V reakci na náš redakční text vyšel text autora výzvy D.O.S.T., kde převyprávěl a okomentoval tu výzvu. A to mně přišlo pro Orientaci nepřijatelné. Myslím si, že bych si dokázal najít spoustu důvodů, proč nad tím mávnout rukou. Prostě jsem se ale zasekl, že tohle je ta hranice a já jdu pryč.

Dneska bych asi řekl, že je to hysterický rozhodnutí. Člověk za ty roky v novinařině zažije miliony věcí, já jsem nikdy nic nezveřejňoval. Tady mi ruply nervy. Myslím, že člověk by si měl rozmyslet, než něco takového udělá. Obecně mi to nepřijde jako šťastný řešení.

Q_ Do Lidovek jste se nakonec vrátil. Když potom celé vydavatelství MAFRA koupil Babiš, tak jste říkal, že vás v tomhle nastavení baví pracovat, protože se musíte víc kontrolovat a je to výzva. Platí to pořád?

A_ Určitě. Mně to šíleně profesionálně prospělo, protože si musím dávat bacha, aby moje emoce nepřemohly psaní. Takhle mě dokáže vykolejit Zeman, tam si nevěřím, že ho dokážu popsat racionálně, takže o něm radši nepíšu.

Přineslo to ale celkové zdivočení, které mě nebaví. Tolik lidí mně dneska nadává, že píšu jen to, co chce Babiš. Zároveň je spousta médií, jejichž jediným smyslem je zničit Babiše. U těchhle věcí si říkám, že zmizel prostor pro dialog, pro nějakou kritiku a při. Když najdu normální, věcnej text, tak skáču radostí.

Od začátku navíc říkám, že vedle Berlusconiho je Babiš malinkej. Tam byla koncentrována neskonale větší mediální moc, vedl válku se soudním systémem – a Itálie to přežila. Já bych se Babiše fakt děsil, kdyby měl Novu a Blesk. Myslím si ale, že vlastnictví médií nejen že nezastaví ty věci, který jsou proti němu, ale nefungujou ani jako ta atomovka, články proti němu vycházej. K čemu je mu Mafra?

Q_ Tady je potřeba oponovat. O Babišových kauzách se dočtete v Hospodářkách, napíše to i Právo. Ale už se o tom nezmíní největší noviny Mladá fronta nebo Lidovky.

A_Ale to prostě není pravda.  My Babiše pokrýváme převážně z ČTK. Protože je nesmysl, aby médium investigovalo proti svýmu majiteli, to nedělá žádný. Washington Post nebude investigovat proti Jeffu Bezosovi, Lidovky a Mladá fronta proti Babišovi a Hospodářky s Respektem proti Bakalovi.

Q_  Není tím ale třeba Mladá fronta DNES, které dříve “sundávala politiky”, hrozně podvázaná?

A_ Tohle je několik otázek. Jasně, že nám ztěžuje práci, nikdo si to nepřál. A všem to šíleně škodí. Všem. I lidem, kteří píšou třeba o vědě, protože: Á, ty seš z Mafry.

Druhá věc – já jsem nezpochybňoval, že z toho Babiš nějak těží. Že z toho nemá výhodu. Já jsem jenom říkal, že to ty kauzy nezastaví. Větší než Mladou frontu tu máte třeba Blesk, regionální Deníky. Podívejte na čísla, Seznam je dvakrát větší než iDnes. Babiš by nad trhem neměl kontrolu, ani kdyby každodenně vykonával vlastnický práva.

Největším problém Mladé fronty podle mě byl, že jejím účelem bylo sundávat ministry. Účelem novin ale přeci není sejmout ministra. Jakmile se podřídíte tomuhle cíli, tak neděláte novinařinu, ale politický byznys. Můžeme jít po jednotlivých kauzách, kde se ukazuje, že byly cíleně dělaný s účelem sestřelit ministra. Ten měl sice problém, ale sestříhali to, vybrali to tak, aby byl sestřelenej. Jarda Kmenta si pravidelně psal, že jeho články vedly k odstoupení několika ministrů a premiérů. Sakra, on je snad odstřelovač? Tohle snad není smysl novinařiny.

Q_ Ale my se shodneme, že ten cíl je špatně. Pointa byla, že ten hlídací pes, který štěkal na všechny strany, tak neštěká na všechny strany nebo neštěká vůbec, když se řeší Čapák, tak nepíšete…

A_ …A teď se budu ptát já. Proč by tohle měla dělat jenom ta Mladá fronta? Tady je pět dalších deníků, patnáct časopisů, já nechápu tu logiku – tak proč to ti ostatní nedělaj? Proč to nedělá Právo, Respekt, Ekonom, Euro, Hlídací Pes? Je tady miliarda projektů, spousta peněz…

Sabina s Kubíkem se snaží v rámci Seznam Zprávy. Ano, tak to má bejt. Proč by to muselo vycházet  v Mladý frontě? Babiš tu firmu koupil, tak je jasný, že ty noviny nepůjdou proti němu, to ví i tříletý dítě. Tak to budou dělat jiný noviny. Ale tady místo toho, aby to někdo jinej dělal, tak se říká, že to Mladá fronta nedělá.

A_ No a neustupujeme teda dost z těch normativních pozic?

Q_ Mně se zdá, že máme představu světa, jakej byl a on se změnil. Babiš koupil média, vstoupil do politiky a my bychom chtěli, aby byl jako dřív. Ale to není možný. Kdybychom odhlídli od toho, že je Babiš politik, tak jeho média jsou k němu tak kritická, jak to jinde není. Je to samozřejmě daný tím, že je politik a tahle média jsou kritická k politikům, a tak musí být i k němu. Když média nejsou kritická k majiteli, tak se to všude bere jako normální – a je jedno, jestli jde o Křetínského, Dospivu, Soukupa, Číňany, Kellnera. Když jsou ale Babišova média opatrný, shovívavý, tak je z toho skandál.

Ta situace je špatná, nepřirozená a můžeme najít miliony důsledků, který jsou zkrátka nedobrý a nepřirozený. Já bych těm novinám vyčítal, kdyby se ukázalo: podívejte se – za stejnou věc Babiše chválíte a Chovance mlátíte, používáte dvojí metr. Pak se o tom bavme, že tady noviny fandí, nadržují, útočí. Já se ale fakt nechci věnovat MF Dnes. Fakt nejsem zaměstnanec Mladé fronty, její mluvčí, majitel, šéfredaktor. Já nechci vystupovat jako obhájce Marka Přibila a Babiše.

Q_ Není to teda čistší hra, když víme, kdo kde je?

A_ Jasně. To jsem rád, že po čtyřech letech pomaličku prosakuje moje teze, kterou říkám od počátku. Já jsem mnohem radši, když ten čtenář ví, komu to patří, jaké má ekonomické a politické zájmy a může si to odečítat, závorkovat. Přijde mi mnohem blbější, když neví, kdo vlastně platí tenhle server, kdo je vlastně tohle. Já si myslím, že bych svoje věci psal úplně stejně, i kdybych byl jinde, ale každej si může říct, nojo, on si dává pozor, ten musí být na toho Babiše hodnej. A ví, která bije.

Kluci, dobře jsme pokecali, ale klidně to smažte – je to moc dlouhý, to nikdy nepřepíšete.

Ptali se Jakub Jetmar a Ondřej Sliš. O korekturu se postarala Barbora Kubová.

 

Zajímá vás, na co jsme tedy ve vztahu k Petru Kamberskému přišli? Plácli jsme to sem. A jestli vás bavil tenhle rozhovor, tak vám nejspíš přijde k chuti i ten, co jsme dělali s nejinformovanějším Brňanem Michalem Kašpárkem.

Dobré ale budou i články, co teprve přijdou. Facebook nemáme, bez placení příspěvků bychom k vám stejně neprokapali. Rádi bychom vám je ale posílali emailem. Nebude to často, slibujeme.