Michal Kašpárek soudí živé i mrtvé

 

Česká publicistika je zatuchlým klubem kamarádů z devadesátek. Jednou z nejvýraznějších výjimek je díky nekompromisním komentářům a recenzím knih třiatřicetiletý Michal Kašpárek. Vypili jsme s ním proto několik piv a zeptali se, jak to dělá, že je tak dobrý. A on vyprávěl. O beletrii, fetování v Brně nebo výhodách protržního socialismu. Nám nezbývá než popřát inspirativní čtení.

Q_ Erik Tabery v polemice s tebou říkal, že se díváš na svět skrze knihy. Nepřipadáš si někdy přechytralej?

A_ Jasně, že připadám.

Q_ A neotravuje to lidi kolem tebe?

A_ Otravuje to i mě, ale lidi okolo určitě. Hodně mých přátel, který mám rád a považuju je za hrozně inteligentní, zábavný lidi s úžasným rozhledem, se mi ožralých přiznává, že mají problém přede mnou mluvit. Protože se stydí. Což by mě nenapadlo, ale řeklo mi to několik z nich nezávisle na sobě.  To je nepříjemný.

Q_ Takže všechny ty knížky, který přečteš, znamenají i určitý handicap?

A_ Třeba mě štve, že lidi kolem mě věci víc prožívají. To je sféra, který já tolik nerozumím a občas jsou z toho scény jak z blbýho sitcomu. Je to nepříjemný jak v soukromým životě, tak v publicistice. A to jsem i spoustu věcí prožil. Nejsem knihomol, který nevytáhne paty z knihovny. Byl jsem u porodu, mám dítě, viděl jsem lidi umírat, i mladý lidi umírat. Byl jsem v uprchlickým táboře. Akorát mi nějak schází ten autentický prožitek.

Q_ Hledáš ty emoce třeba v beletrii, nebo ti na ni už nezbývá čas?

A_ Teď na ni neměl čas kvůli beletrii, kterou jsem sám psal (Michalova novela Hry bez hranic vyjde na jaře 2018). Ale jinak ji mám rád. Než se narodil kluk, tak jsem měl pravidlo, že za každou knížku na recenzi přečtu jednu beletrii. Nejvíc mě ale stejně baví věci, který nejsou emoční. Který vyprávějí autisti a psychopati. Mám třeba strašně rád Velký sešit od Agoty Kristof. To je popis války očima dvou malých děcek, která jsou svědky hrůz a mluví o nich strašně věcně a popisně. Pak mám rád třeba spisovatele Davida Marksona. To se vůbec nepodobá ničemu jinýmu, co jsem kdy četl: jsou to životopisný a dějepisný útržky, který fungujou spíš jako hudba než beletrie. Ale to taky nejsou knihy, který bych si přečetl s tím, že se dojmu, nebo rozesměju.

Q_ Sdílíš hodně politiku, technologie. Čteš i kulturu?

A_Vedle starý lásky Cinepuru si rád přečtu Paris Review, což je americký literární magazín, který má na webu hluboký archiv a jsou tam strašně dobrý rozhovory se spisovateli. Vznikaly třeba několik týdnů v kuse, kdy se ti lidé opravdu scházeli, a mají desítky stránek.

Q_ Tam jsem četl Houellebecqa a bylo to skvělej rozhovor.

A_ To mi připomíná super formát Lunch with Financial Times, kde byl třeba Houellebecq, kterej kouřil v nekuřácké restauraci. Redaktor z FT jde s člověkem na oběd a třeba hodinu s ním mluví. Skvělej je tam Andrej Babiš. V tom podniku se náhodou objeví i Klaus a přátelsky se spolu baví. Klaus odchází a Babiš ho za zády začne pomlouvat. A pak byl dobrej Noam Chomsky, se kterým byli v nějaké studentské kantýně a byl to asi nejlevnější oběd v historii té rubriky.

Q_ Ty jsi s Babišem dělal rozhovor na jaře. Jaký to bylo?

A_ Bylo to strašně supr, lidsky jsme si sedli v nějakém nesednutí. Vlastně jsme se moc pěkně hádali a špičkovali. Skoro bych to prodával jako vánoční poukaz na zážitky: „Můžeš se pohádat s Babišem“. Je bezprostřední, nebere si servítky, je vulgární, ale zároveň neodchází od stolu. Je trpělivej v tom, že si pořád mele tu svou. Komentáře o něm píšu zhruba tři roky a když jsem to počítal, tak devět bylo kritických a v jednom jsem se ho zastával. Tady jsme měli možnost konfrontace a to jsem si hrozně užil, jestli se mě ptáš na ten subjektivní zážitek.

Q_ Přeložil jsi knížku Kraď jako umělec. Máš někoho, od koho bys „kradl“?  

A_ Třeba před pěti lety jsem byl zamilovaný do Setha Godina, to je takový byznysový poradce, motivační řečník. Teď už v tom vidím bullshit, ale pořád ne ten nejhorší.

Aktuálně je to asi Tyler Cowen, americký ekonom, blogger. Na Tylerovi se mi líbí, jak ohromnej má rozhled. Pro mě je to zdroj třeba padesáti procent knih, který se rozhodnu přečíst a recenzovat. Čte všechno nový a čte to sice rychle, ale má dobrý připomínky a zajímavý výpisky. Nefláká to. Vůbec nechápu, kde na to bere čas a energii.

Ještě malá odbočka – Cowen je vášnivý cestovatel. Země si vybírá podle toho, jak rychle jim roste hrubý domácí produkt. Říká tomu GDP tourism. Teď hodně jezdí do Nigérie, do Lagosu a píše z toho fantastický blogy. Kde tam jedl a že ho vůbec nezabili.

V Bloombergu měl taky děsně dobrej sloupek o tom, že jídlo je nová hudba. Jestli máme nultý, desátý, nebo devadesátý léta nepoznáš podle toho, co hrají v rádiích, protože i ty nový věci zní úplně stejně. Výrazně se ale mění to, co jíme. Cowen má dobrou teorii, podle které je teď jídlo hlavním signálem sociálního statusu. Řekni mi jméno kapely a za pět hodin od ní mám vše naposlouchané. Začni ale mluvit o nějaké kuchyni – třeba o bangladéšské – a já musím někam jet, vystát si tam frontu, bavit se s místníma, abych se do té restaurace vůbec dostal.

Q_ S tím trochu souvisí tvůj kultovní, dnes už ale nefunkční průvodce po Brně. Jsi stále odborníkem na Brno?

A_ Lidi se na to pořád ptají. Co chvíli mi někdo píše, že se vrací po letech do Brna, tak kam mají jít do restaurace a tak. I když je mi to líto, tak už není v mých silách na to odpovídat. Jsem v tomhle už hodně vyhořelej a potřebuju jinou motivaci, než je snaha pomoci svýmu městu.

Q_ Ty jezdíš i dost po Česku.

A_ Jasně, letos si poprvé po pěti letech nekupuju vlakovou Jízdenku na léto.

Q_ Co vlastně děláš při těch cestách?

A_ Mám takovou frázi, kvůli které se mně směje moje žena: při plánování cest  říkám, že chcu vidět vítězství ducha nad hmotou. Dojímá mě třeba, když jsme byli v Gdaňsku a já jsem tam viděl mechanický jeřáb z 15. století, oni tomu říkají Żuraw, na kterém dole chodili otroci v kolečku a ono to zvedalo náklad z lodí. Podobně působivá je v Terezíně výstava časopisu Vedem. Vydávali ho tam kluci, kterým bylo dvanáct let a tušili, že to s nima nedopadne dobře. Přesto si dělali humoristickej časopis. Tohle mě hrozně bere. Pozorovat, jak se někde lidi potýkali s problémy a řešili je, to jsou pro mě silný momenty.

Michal na cestách

Q_ Vybíráš ta místa záměrně, nebo jezdíš kam tě zrovna napadne?

A_ Nedokážu si představit, že jezdím někam na náhodu. Mám dopředu plán věcí, co chci vidět. Často se mi stává, že čtu knížku a píše se tam o nějakým zajímavém místě, tak si to vykopíruju do Trella a když pak někam jedu, tak vím, že tohle mám třeba sto kilometrů z cesty. A že stojí za to udělat si zajížďku.

Q_ Velká míra systematizace života.

A_ Když to říkám nahlas, tak asi fakt jo. Vloni jsem završil svoje několikaletý putování po všech českých městských památkových rezervacích.

Q_ Co bylo nejlepší?

A_ Neznámý a přitom krásný město je Moravská Třebová.  Ta je pro mě na vrcholu těch míst, o kterých se málo ví a jsou pěkný. A pak třeba míň známej Žatec.

Q_ Souvisí to s pivem?

A_ Vůbec ne.  Na náměstí je sice několik palic chmele, ale jinak mi hlavně přišlo, že takhle musel vypadat Český Krumlov, než dostal nátěr pozdního kapitalismu s trdelníkama. V Žatci není nic, je to chcíplý, ale to město je krásný.

Q_ Co vlastně říkáš na Prahu?

A_ Co tady vybudovaly předcházející generace, to je dechberoucí. Takových míst je asi jen pár na světě. Zároveň mi ale přijde, že lidi, co tady vymýšlí, jak město bude fungovat, politici a úředníci na magistrátě, tak z Prahy dělají strašně velkorysou dálnici pro auta. Když se někdo rozhodne bydlet třicet kilometrů za Prahou, tak to bude mít do garáže krásně za půl hodiny. Pokud tady ale jdeš pěšky, tak je doprava dost nepříjemná. Ve srovnání s Brnem úplně enormně.

Q_ Takže vtipy Praha – Brno…?

A_ Ty mi přijdou vlastně bez výjimky blbý. Doprava je jedna věc. Ta druhá je, že v Brně se třeba už třetí rok likviduje vizuální smog: billboardy, cedule. Tady jedeš po magistrále a dostáváš signály „buď poslušný, odseď si v práci 8 až 12 hodin, ať si můžeš koupit tenhle telefon anebo můžeš jít na tenhle koncert”. Vždycky když jsem v Praze, tak se mi potom o něco víc líbí články z A2ky.

Q_ Jak se ti čte publicistika na těchhle levicových webech, na Alarmu nebo v Deníku Referendum?

A_ Na DRku je moc nečtu, na mě je to moc rozvláčný. Takový masarykovský pojďme se konstruktivně bavit. Na Alarmu mě občas něco hodně baví – rozhovory, anebo třeba Jarda Fiala. Akorát u obou dvou médií mívám stále častěji pocit, že ty texty mohla napsat nějaká neuronová síť schopná hlubokýho učení, která přečetla jiný texty a nějak to zkompilovala dohromady.

Q_ Co tím přesně myslíš?

A_ Třeba mě odkážou na zajímavý knížky, který neznám, ale vždycky to končí stejnou pointou: tohle vám dělá kapitalismus, milé děti. Ještě mě napadá k předchozí otázce, že na Alarmu mám nejraději asi Lukáše Likavčana, kterej je hrozně sečtělej.  Občas sice píše, jak když potřebuje sehnat grant pro nějakou disertaci, má tam hodně diskurzů a akademickýho linga, ale jeho články dávaj věci do souvislostí a třeba nabízejí perspektivu, kterou jsem doteď k těm tématům neměl.

Q_ Ještě zpět k neuronový síti. Jak se ty bráníš tomu, abys sklouzával k jednoduchý pointě s kapitalismem?

A_ Moje výhoda třeba je, že jsem docela rozkročenej. Mám kolem sebe lidi, kterých si vážím a jsou to hodně velcí levičáci. Stejně tak si vážím lidí v okolí, kteří celej život dělaj na sebe, nikdy po nikom nic nechtěli a teď mají někomu platit daně… A tak vím, že cokoliv napíšu, bude někdo považovat za zradu a brát si to osobně. Ve výsledku mně tohle dává svobodu. Vím, že nemám jednu skupinu blízkejch, kterou když zradím, tak je to konec všeho.

Q_ Takže si do tebe občas lidi vkládají falešný představy?

A_ Mně je občas těch fanoušků líto. Třeba když napíšu nějakej feministicky laděnej text, tak mně hodně často píšou ženy, že „takhle by měli psát a přemýšlet všichni muži, strašně si toho vážím” a něco si do mě pak promítají. Sdílí nějakou věc a označí mě s tím, že „o tom by měl napsat Kašpárek”. Čekají zkrátka, že jsem vždycky na té jejich straně. Což samozřejmě nejsem.

Q_ To máš skoro jako když Kamil Fila mluví o KaMILFkách.

A_ Jsou lidi, který se se mnou snaží mít hrozně přátelský kontakt a já jsem skoro stoprocentně přesvědčenej, že se prostě bojí toho, že bych je v nějakým kontextu mohl vyhejtovat. A tak třeba sdílí moje články s tím memem „naprosto přesný Michal Kašpárek”, abysme jako byli zadobře.

Q_ To zní jako Marek Prchal třeba.

A_ Jo, možná je to Marek. Ono tě to naučí pochlebování nevnímat jako relevantní zpětnou vazbu. Je dobrý mít vypíchnutý lidi, kteří o tom nevědí a ti jsou tvůj benchmark v různých oblastech. Lidi, kteří dokážou rozlišovat, jestli se jim něco nelíbí proto, že s tím nesouhlasí, nebo proto, že je to blbě napsaný. Ty sleduju, a když občas něco mýho sdílí s tím, že je to krok stranou, tak si řeknu „aha”. Z pochopitelných důvodů nebudu říkat, o koho se jedná, protože bych přišel o to nezávislý hodnocení.

Q_ Tak obecněji, to budeš moct mluvit: Halík, krom toho, že je pro humor, tak často mluví a píše o Patočkovské postavě intelektuála. Koho tady vnímáš jako intelektuála, kterej je hodnej ne nutně následování, ale minimálně toho, že si to přečteš a v hlavě se s ním dobře pohádáš?

A_ V hlavě se vždycky dobře pohádám s Jiřím Hlavenkou.

Q_ Podnikatel, co píše na DRko? Ale jo, u něho na Facebooku na Continue reading klikneš.

A_ Věci, o kterejch píše, zasazuje do širších souvislostí. Je si na český poměry docela slušně vědomej svýho ideologickýho ukotvení. Líbí se mi taky Štefan Švec. Píše krátký sloupky na 2,5k znaků, ale bouchne hřebíček na hlavičku. A když zrovna nebouchne, tak je ta vnitřní hádka mnohem přínosnější, než když se plete blbec.

Q_ Když Literární noviny řešily intelektuály v ČR, tak to dělaly podle zmínek v médiích a vyhrál to Svěrák. Potom byl nahoře třeba Marek Eben. A až asi 18. byl Miloš Čermák jako první novinář. Což nevím, kde nabral ty zmínky.

A_ Přes Reflex. On má to jméno hrozně dobře vybudovaný, jak dlouho píše jeden a ten samej článek dokola.  Tahle generace devadesátkovejch a dvoutisícovejch novinářů je hrozně zacyklená.

Q_ On to říká Jindřich Šídlo v rozhovoru u vás na Finmagu, že čekal víc mladých novinářských osobností. Mně se líbí věci od Radia Wave, třeba Otevřené hlavy a tak.

A_ Jo, Hlavy jsou supr. Já mám Wave moc rád, poslouchám v podcastu skoro všechno, co tam jde. Ale taky souhlasím s tím, co někam napsal Pepa Šlerka: že je to vlastně další drolení publika. Je trochu škoda, že ty věci, co jsou na Wavu, nepustí třeba na Radiožurnálu. Manažer ze střední třídy, který jede v autě, by si poslechl vedle klasickýho obsahu Radiožurnálu třeba Zhasni! o tom, jak se žije asexuálům.

Q_ Který novinář z tvojí generace je teda známej? Ty a Kamil Fila?

A_ Standa Biler má velký publikum.

Q_ Myslíš? Není to brněnská kavárna at its finest?

A_ Když říkáš mě a Filu, tak bych do tý trojice připojil ještě Standu. Sice teď píše málo, ale snad mu vyjde ještě letos knížka. Dřív než mně. Mě pěkně nasral.

Q_ Román, jo?

A_ Právě. Kdyby vydal sbírky fejetonů.

Q_ A co ta devadesátková zacyklenost?

A_ Možná teď nedám dobrou odpověď, trochu si to teprve artikuluju. Přijde mně ale, že se moje generace novinářů neměla moc na čem vyhranit proti té předchozí, těsně porevoluční. Nepřišel žádnej velkej moment, kterej by definoval novou generaci. I ta krize spíš jen tak probublala. Byl tady leda CzechTek 2005.

Q_ To už je takový „Jindra Šídlo vzpomíná” moment. Nám v týhle době bylo 12 roků.

A_ Chybí zlom, kde by se řeklo: pánové, všechna čest, ale tomuhle už nerozumíte a teď nás k tomu pusťte. Je to pořád zaseklý. Jakýkoliv přemýšlení nad ekonomickou základnou a o tom, jak jsou rozdělený výrobní prostředky, nebo co způsobuje chudobu a bohatství. Ve chvíli, kdy říkáš, že za tím je něco jinýho než píle a odvaha, tak seš zafixovanej ve škatulce bolševika, kterej chce všechno znárodnit. Taková byla i česká reflexe Corbyna. Toho já osobně nemusím, ale asi jsem k němu od generace českých mainstreamových novinářů ve věku 40–60 nečetl jediný komentář, který by byl ukotvený v něčem jiným než je dospívání za normalizace

Možná takhle šla uchopit ekonomická krize, kdyby tady byl silnější proud, kterej by říkal: „Tak se prostě musí natisknout nový peníze a napumpovat to do ekonomiky. A nemůžeme trestat ty nejchudší.” Ale na tom se tu nic nezlomilo. V anglickojazyčným diskurzu vnímám roky 2007–9 víc jako přelomový. Mainstreamový média jako Economist a Spectator došly k nějaký katarzi, že „ty fundamenty ekonomiky možná nefungovaly tak, jak jsme říkali. Pojďme o tom přemýšlet jinak.”

Q_ O levicový publicistice říkáš, že je někdy jako neuronová síť. O Respektu jsi zase psal, že nedokáže nahlížet na problémy, jako třeba na Babiše, nijak systémově, a ani nepřináší nový společenský témata. Konkrétně, že má revoluční potenciál Světa motorů. Kde teda vidíš tu cestu, když nechceš všechno pointovat zlým kapitalismem, ale ani hájit statut quo?

A_ Popravdě sám nevím, kudy jít, co dělat. Jak o tom mluvíme, tak mě napadla možnost, že Petr Honzejk napíše do Hospodářských novin jednoho dne komentář, že je jediná možná cesta socialismus. Co by se stalo pak? Myslíš, že by volal nějaký oligarcha, že ho mají vyhodit? Já ne. Podle mě tu funguje spíš autocenzura, mentální nastavení redaktorů pražskýho mediální establishmentu. Nesmíš jít moc doleva, protože to je přece špatně. Jeden den navrhneš hromadnou dopravu pro děti do 15 zdarma a druhej den se staví gulagy. Kdyby Hospodářky měly hlavní komentář Je na čase se začít vážně bavit o socialismu, pojďme něco menšího zestátnit, tak se nakonec stejně vůbec nic nestane.

Q_ Máš osobní zkušenost s fungováním Hospodářek, Respektu…?

A_ Třeba do časopisu Moderní řízení pro vydavatelství Economia už čtyři roky píšu přehled čtení pro manažery a dávám tam pravidelně věci, který by se asi daly považovat za podvratný: volání po zkrácení pracovní doby, kritiku kapitalismu platforem… A mám na to dobrou zpětnou vazbu. Ale to je vlastně taky smutný, protože to o tobě vypovídá, že máš ten revoluční potenciál Světa motorů.

Q_ Řešíš ještě svou pravolevost? Kdysi jsi o tom něco psal.

A_ Před asi čtyřmi lety jsem napsal článek o tom, že jsem menšinovej pravičák, co má na spoustu věcí jinej názor než Václavové Klausové. Před rokem a půl jsem měl komentář, že mně vlastně nevadí, když mně někdo říká, že jsem levičák. Tím jsem se ještě nevyautoval, ale neuráželo mě to. A teď nad tím přemýšlím posledních pár týdnů a když bych se měl nějak definovat – tak to je protržní socialista.

Mně na levici hrozně vadí, že v teoretických textech i praktických pokusech ruší trh jako něco špatnýho. Trh je ale ve spoustě ohledů strašně efektivní, dobře fungující mechanismus, který ti ušetří spoustu starostí. Než se hádat, jestli má bejt někde parkovací místo, nebo zahrádka restaurace, je přece lepší na to dát cenovku. A uvidí se, pro koho je to důležitější. Zároveň si uvědomuju, že jsou ohledy lidské existence, který nemůžeš podrobit trhu. Nebo alespoň cítím, že bys neměl. Neměly by se prodávat děti do otroctví. Některé věci jsou nedotknutelný – lidská důstojnost, svoboda a tak.

Zároveň socialismus vnímám jako uvědomění si, že některý věci nemůžeš hájit individuálně. Kdybys dereguloval pracovní dobu z těch 40 hodin, což je určitě omezování svobody uzavírat kontrakty, tak se to zase dostane k tomu, že budeme chodit do práce na deset hodin denně, šest dní v týdnu. Vždycky se najde někdo ochotnej prozávodit se ještě hlouběji. Přijde mně, že se strašně vytratila úcta k čemukoliv kolektivnímu.

Je plavání levicové, nebo pravicové?

Q_ Můžeš dát ještě nějakej příklad?

A_ Tak třeba kolektivní imunita. Když bude v populaci naočkovaných hodně procent lidí, tak jsme schopni vytlačit třeba spalničky úplně ze světa a pak se proti nim nebudeme muset očkovat vůbec. Paradoxně tím, že spousta šarlatánů zpochybňuje existenci kolektivní imunity, tak se zase vynořujou nemoci, který zabily hrozně moc lidí. Tohle mi přijde jako moment, kdy se ze mě úplně vytrácí liberál. Ne, nemáte právo si dělat se svým tělem, co chcete.

Q_– Nezní volání po větší míře kolektivismu trochu paradoxně od člověka, co brzo odešel na volnou nohu, pak spoluzaložil Žít Brno, které pak, když se stalo kolektivní silou, opustil?

A_ To je dobrá poznámka. Myslím na to pořád. Jasně, že kážu vodu a piju víno.

Q_ Pohybuješ se ještě v okolí Žít Brno? Co na ně říkáš?

A_ Kdyby byly zítra volby, tak jim to hodím znova. Pořád v Brně nevidím nic lepšího. Děcka mají můj respekt, jak se potýkají s tou šílenou byrokracií, která doopravdy vládne. Když jsem ale odešel, tak to bylo pro docela velký názorový rozdíly. Já bych třeba byl rád, kdyby město jedno volební období vůbec nic novýho nestavělo. Žádnej novej stadion, žádnou meziúrovňovou křižovatku. Kdyby se místo toho daly prachy třeba radši na mateřskou školku v nevyužitejch prostorech. A v tomhle ohledu je pro mě Žít Brno součástí establishmentu a nechci pod tím bejt podepsanej.

Q_ Vidíš nějakou smysluplnou participaci, teď v roce 2017?

A_ Jo, vidím ji pro ostatní. Já to mám složitější v tom, že jsem publicista, živí mě to a nemám žádnou záložní kariéru. Ale každej to má nějak složitý. Třeba úplně nechci naskakovat na vlnu lidí, kteří hejtujou lidi, kteří jsou v ANO a jsou loajální k Babišovi. Přijde mně, že i tam jsou lidi, kteří v nějaký dobrý víře vlezli do politickýho hnutí. Konkrétně na Žít Brnu vidím, že to asi zákonitě vždycky dojde do bodu, kdy je to najednou hrozně trapný. Navrší se tam spousta věcí, u kterých si říkáš: tyjo, s tímhle jsem fakt spojenej? Začínám si myslet, že je to důsledek toho, že máš hodně lidí na jednom místě a dělá se politika.

Q_ To taky řeším. Jak přemýšlet o lidech v ANO, o novinářích v Mafře. Papež František sice říká, kdo jsem já, abych soudil, ale…

A_ Ale zároveň musíš soudit. Ty ve společnosti musíš mít nějaký názory. I když se ti podaří se s tím hnutím někam dostat, tak se po čase začne drolit. Zároveň když něco prosazuješ, tak jsi součástí velký koalice. V Brně, jestli dobře počítám, je šest stran, protože to je pětikoalice a Žít Brno s Piráty dohromady. Ty musíš pětkrát polknout sám, aby ostatní pak ustoupili tobě.

Q_ Mně přijde stejně nejpodivnější, že se v Žít Brno rezignovalo na tu dřív vynikající komunikaci.

A_ To dost. Na druhou stranu ta komunikace byla vždycky trochu arogantní a v tom to bylo půvabný. Když to dělá někdo, koho si platíš z daní, tak už to není tak dobrý.

Q_ Když zůstaneme u komunikace na internetu – s tím byly spojený nějaký ideály…

A_ A ty teď dostávají na prdel.

Q_ Můžeš trošku rozvést ten stav, ve kterým se nacházíme?

A_ Na internetu je spoustu svobody, spousty možností. Chceš si vyzkoušet drogy – podíváš se na Redditu, jaký mají lidi zkušenosti a objednáš je přes Tor. A samozřejmě můžeš konzumovat spoustu obsahu zadarmo.

A_ Teď už přijde to ALE?

Q_ Třeba Facebook je jako záchod, ve kterým plave hrozně moc věcí, co se ti líbí. Každou minutu ale někdo spláchne a ty už to nemůžeš vylovit. Strašně špatně tam můžeš najít něco, co se tam právě mihlo a tebe to fakt zajímá. Nemůžeš navíc ten zážitek z Facebooku moc ovlivnit, je to roztěkaný, afektovaný. Přitom obsah samotnej je často zajímavej. A je hrozně dobrý, že se někomu podařilo udělat platformu, kam tolik lidí otevřeně a zajímavě přispívá.

Takže i když v kurzu, který učím na FSS, tak i ve svém psaní, jsem kritický k tomu, co internet dělá, tak se ze mě zároveň pořád nevytratil ten úžas. I když začínám trochu brzdit v tom, že to nemusí bejt všechno dobrý.

Q_ Řešíš nějak svoji prezentaci na Facebooku?

A_ Nepostuju na něj opilej.  Zbytečně se tam nehádám s lidma, protože kdykoli se s někým pustím do hádky, tak z toho může být článek, za kterej dostanu zaplaceno. A to je lepší než lajky. Navíc za ten článek jsou taky lajky, takže to je win–win.

Třeba pro články na Finmagu je Facebook hrozně velká brána. Dokáže to znásobit čtenost, když se to chytne. Vlastně je tahle prezentace sebe na sociálních médiích stěžejní věc, kterou bych mohl trávit víc času. Ladit posty tak, aby přitáhly větší publikum. Mně se do toho ale nějak instinktivně nechce.

Jedna z oblíbených Michalových hospod Na Božence

A_ To je zajímavý, že říkáš, že by to mohlo bejt lepší. Já neznám moc lidí, kteří by dělali dobrý promo na Facebooku. Kdo napadá tebe?

Q_ Třeba když sleduju prezentaci lidí jako je Michal Zlatkovský nebo Jára Cerman, tak tam vnímám hroznou lehkost. Tu já tam nedokážu dostat. Moc nad tím přemýšlím, všechny vtipy mám přes dva rohy. Ale to vlastně není chyba, mám rád vtipy, který pochopí jen člověk, kterej viděl jen starej a málo známej film, na kterej to odkazuje.

Dlouho jsem hledal personu, se kterou můžu vystupovat na sociálních sítích. Aby to bylo konzistentní a zároveň se od toho šlo nějak distancovat. Nějakou dobu jsem se nacházel v Karlu Krausovi – jeho sborník Soudím živé i mrtvé je hrozně nelítostnej. Nikomu nic nedaroval. A potom jsem asi jako fotr vyměkl. Teď si držím tu roli člověka, kterej v prezentaci míchá sebevědomí s nějakým nesebevědomím. Takovej roztěkanej intelektuál, kterej je asi v projevu nějak roztomilej.

A_ Je vidět, že nad svojí personou asi dost přemejšlíš.

Q_ Já totiž doopravdy žádnou personu nemám. Já jsem prostě v různých situacích různej člověk. Něco jinýho jsem, když si jdu s klukama z gymplu udělat táborák do lesa, a něco jinýho, když jsem sám. Hezky o tom píše Imre Kertész v knize Někdo jiný – celá ta kniha je o tom, že nějak působí na další lidi, ale sám neví, kdo je. Jede třeba na místo, který bylo v jeho životě strašně důležitý, a nic tam necítí. Má pocit, že ty věci prožil někdo cizí. Stejně tak se cítím, když se zpětně koukám na svýho facebookovýho avatara.

Nedokážu představit, že bych řekl: tohle je upřímný – protože nevím, jestli mám autentický já. Možná když jsem se synem? Před ním fakt nehraju žádný role. Hodně jsem personu řešil, když jsem psal prózu.

Q_ Povídej.

A_ To jsem byl snad dva roky zaseklej na tom, že nevím, z jaký pozice to vyprávět. Začal jsem er-formou, ale to jsem si připadal jako Kundera, Škvorecký. Ti to vykládají zvnějšku a můžou si vymyslet cokoliv a „vy nám to uvěříte, protože jsme dobrý“. Úplně vidím, jak se hladí přes tesilový kalhoty po stehně, protože je rajcuje, že umí vyprávět takovej příběh.

Takhle mi došlo, že to musím vyprávět z první osoby, zpověď jednoho člověka. Když jsem potom Adamu Hrubému ukazoval tu novelu, tak mi říkal, že je super, jak jsem dokázal trefit vnitřní svět ajťáka, úchylonerda. Ptal se mě, jak jsem to dlouho studoval a já mu říkal: nic jsem nestudoval, psal jsem to tak, jak se na některý situace koukám sám. Když mám někomu napsat přání k Vánocům, tak třeba hodinu přemýšlím nad tím, komu to píšu, co mu chci říct. Jsem v těch situacích ztracenej.

A_ To asi směřuje k tomu, že si seš vědomej toho, že máš nějaký fundamenty, který ale nejsou vytesaný do kamene. Ne?

Q_ Jo, je to daný dost náhodou. Kdybych se nedostal na humanitní obory a vyrůstal na IT mezi lidma, kteří jsou v určitý míře úchylonerdi, tak jsem mnohem blíž hrdinovi z mýho románu.

A hlavně kdybych nikdy nepoznal svoji ženu, která je empatická a dost řeší lidský záležitosti a drobný nuance v komunikaci. Takže to je jednak náhoda a jednak je to proměnlivý v situaci od situace. Bojím, že kdybych jel s rowdies do Polska, tak za dva dny tam hajluju. V tom je dobrý odjet někam sám a připomenout si ty opravdový fundamenty. Jakože se třeba nehajluje.

Q_ Nedokážeš si i takovýhle hodnoty zpochybnit?  

A_ No, v životě jsou nějaký zarážky. Mám ženu a dítě a měl bych pro ně bejt pevnej bod, ať už pochybuju o věcech jakkoli. Nebudu klukovi říkat, že se řítíme vesmírem po studený kouli a nakonec všichni stejně umřeme. Spíše že si má v životě zkusit zjistit, co ho tak baví a to zkusit dělat. A že bude všechno dobrý, alespoň chvílema.

Q_ Nemáš třeba určitou kotvu v některé z knížek, kterých jsi přečetl kupu?  Třeba v Bibli nebo v jakékoliv jiné, ke které se častěji vracíš?

A_ Bible je dobrá v tom, že člověku dá perspektivu. Dva a půl tisíce let řeší lidé ty stejný otázky – jak naložit se svým životem. A že jsi nakonec proti celý společnosti, dějinám i Bohu malej. A není toho zase tolik, kolik bys toho dokázal zvládnout. Že bych jinak v knihách viděl nějakou svoji kotvu, to ne, to je proměnlivý. Na gymplu jsem četl věci, který když vezmu do ruky teď, tak se mě v lepším případě nijak nedotknou, v horším případě si řeknu „jéžišmarja“.

Q_ Co to třeba je?

A_ Ten lepší případ je třeba Hrabal. To není něco, za co bych se styděl. Už si v tom ale nenajdu to potěšení. Ten horší případ, kdy si říkám „kam jsi dal hlavu?”, tak to je většina poezie. Jednu dobu jsem měl fakt rád od Jaroslava Seiferta Nejkrásnější bývá šílená.

Q_ Přečetl jsi zároveň kupu self-help knih. Psal jsi o nich pro Psychologii, pak i na Finmag. Co sis vzal z nich?

A_ Jsem ovlivněný nejen metodikou, ale i ideologií knížky Mít vše hotovo. Mám tendenci v životě upřednostňovat věci, který jsou definovaný jako úkol, a mám je v nějakým systému. Takže třeba spíš odpovím cizímu člověku na mail, než abych napsal „Čau vole, jak se máš” kamarádovi, kterého jsem dlouho neviděl. Platí to i pro cestování, kdy mám ten seznam míst. Bere mi hodně energie a odhodlání si říct „tam se nikdy nepodíváš, nepojedeš 250 kilometrů vlakem od místa, kam jsi předtím letěl, jen aby sis to odškrtl“. Snažím se toho postupně zbavit a jde mi to docela těžko.

Q_ Mě napadá, že když něco čtu, tak si říkám „Jo, to je dobrý” a pak stejně většinu z toho nedělám. Jak to máš ty?

A_ Řekl bych, že o fous důležitější, než co jsem přečetl, je prožitá zkušenost. Asi jsem nikdy nečetl nic, u čehož bych měl aha–moment, kterej by mě obrátil život naruby. Pár takových chvil jsem měl a nebylo to ze čtení. Dostal jsem se k tomu nějak sám. Společným jmenovatelem byla hrozná únava. Třeba čtvrt roku jel hrozně moc a dělal jsem fakt hodně práce, která mi zpětně přišla nedůležitá – a řekl jsem si takhle to dál nejde. Když nad tím přemýšlím, tak je to tak cyklicky jednou za dva roky.

Q_ Takže už raději jedeš mikrodávkování?

A_ Rád bych to jel, ale nechci si úplně dovolit brát halucinogeny, protože se hodně času starám o dítě, takže si nemůžu dovolit žádný blikanec. Poslouchal jsem ale třeba The Best of Our Knowledge, můj oblíbenej podcast, ve kterém mikrodávkuje nějaká sportovní máma, co rozváží děti po všech možných sportovních turnajích a že jí to pomáhá v depresi. Právě přemýšlím, že bych šel full JXD a do některýho z příštích čísel tištěnýho Finmagu udělal článek o tom, jak jsem si z darknetu objednal třeba éčko, LSD a kokain. Napadlo mě, že bych třeba řekl svýmu terapeutovi, jestli bych mu nemohl zaplatit den, aby se mnou byl, aby se mi nic nestalo. To by bylo dobrý.

Q_ Vlastně neznám nikoho, kdo by to dělal. Občas mě ale překvapí, že lidi, kteří mě pár lety pi*ovali skrze trávu, tak tam posílaj pravidelně éčko.

A_ Éčko. Já to nikdy nezkoušel, ale vidím to všude okolo. Přijde mi, že za poslední půlrok, rok začali všichni v mém okolí fetovat. Hodně. Lidi, který nikdy neměli zkušenost se žádnejma tvrdejma drogama, tak tripujou, šňupou kokain. To je fakt jak kdyby se vrátili devadesátý léta – Zeman, Pithart a éčko.

Q_ Hulíš?

A_ Málo. Já nejsem rád zkouřenej, jakože bych vykouřil jointa sám, ale když si dám někde práska, tak mě to tak příjemně zahřeje na duši. Jednou za měsíc, jednou za dva.

Q_ Mě zajímalo, jestli se mezi městským obyvatelstvem nad třicet stále ještě kouří tráva.

A_ Jo, hrozně moc. Úplně jak v Samotářích. Koláčky, hodně lidí vaporizuje – to je snad častější než joint. Vůbec si ale třeba nepamatuju, že bychom připalovali skleněnku.

Q_ Měli bychom to uzavřít něčím odlehčeným, takový to zvířátko na konec. V čem podle tebe spočívá tyranie liberálního individualismu?

A_ Jednak ten režim slibuje, že můžeš být kým chceš. Dělat, co chceš. A ono to tak není. Společnost potřebuje lidi, který utírají blitky na záchodech a liberální individualismus ti na rozdíl od socialismu nebo nacionalismu nedává moc velkej prostor, abys to bral jako svou životní výhru, naplnění.

Zároveň se atomizujou rodiny, což by fungovalo skvěle v ideálním světě, kde by byli chlapi a ženský naprosto rovnoprávní. Papírově to vypadá tak, že když mladý rodinný pár nemá prarodiče, tak že si muž a žena budou tu péči 50:50 střídat a 50:50 dělat kariéru. A v reálu to bejvá horší, než když bylo někde s babičkou, takže se o to dítě postarala jiná žena. Zatímco muži někde dělali ty mužský věci. Nebyl to ideální stav, ale lepší, než být zavřená celý měsíc v satelitním městečku sama s nemocnýma dětma, zatímco muž bouchá kačáky na hypinu.

A pak je to ten všudypřítomnej princip konkurence, kterej ti na jednu stranu může sloužit tak, že vytahuješ lidstvo nahoru, když se snažíš dostat na vzdálenější vesmírný tělesa než Sovětskej svaz. Na druhou stranu se ale snižuje cena práce dolů. Dokážeš udělat za 40 něco, co by tvůj kolega udělal za 35.

V tomhle ohledu mě v mým vlastním táboře sere to, když lidi říkají, že tady potřebujeme imigranty, protože budou dělat práce, který Češi dělat nechtějí. Když jim za to zaplatíte, tak možná začnou chtít. Konkurovat si cenou práce s lidma, který pomalu umíraj hlady v uprchlickejch táborech není úplně cesta, jak udělat prosperující společnost, ve který jsou lidi spokojený s tím, co od života dostávají.

(odmlčí se na velmi, velmi dlouho.)

Q_ Ještě něco k tomu liberalismu?

A_ Ne, už jsem předložil vyčerpávající obžalobu.

 

Ptali se Jakub Jetmar a Ondřej Sliš, vy nuly ))))))))))))

Jedna odpověď na “Michal Kašpárek soudí živé i mrtvé”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *