Georgina

Podle skutečných událostí. 

‚První, co si pamatuju, je malý, útulný akvárko. Vybavuju si trochu řas na dně, model potopený pirátský lodi. A spousta obličejů, věčně přilepenejch z druhý strany na moji nádržku, zírajících, ukazujících prstem. Taky bych tak očumoval, vždyť chovatelství tenkrát znamenalo pár zoufale nudnejch neonek a pak jsem tam byl já. Královskej, jedinej exemplář želvy.

Dělit se o tuhle přízeň? Ani náhodou. Když majitel pořídil do vedlejšího akvárka velikánskou, plochou rybu s věčně udiveným výrazem, s tou pusou do o, tak byli lidi chvíli překvapený a prohlíželi si i ji. Ta podivná exotika je ale brzo přestala bavit a pak už ťukali zase jenom na mě.

Jedno ráno otevřu oči a přímo nade mnou vidím vznášet se můj obraz. Další mladou želvu, nádherný vzory na krunýři. Úžasně mrštná. Nechci ji redukovat na to fantastický tělo, byl jsem z ní ale tenkrát hotovej a stejně tak lidi, co na nás zírali. Želví páreček. Jestli jsem žárlil? Panebože, to ne, byli jsme mladý, a tak jsme se rychle seznámili a pak plavali pořád dokola. Naháněli se a divočili do zbláznění. Kdoví, jestli si na to pamatuje, na tyhle zlatý časy.

‚Takže jsi ji poznal ve zverimexu. Koho si koupili prvního?‘

‚Ji. Dej mi ještě zkvašený jablko, líp se mi pak vypráví. Brzo si pro ni přišel takovej parchant. Než jsem si uvědomil, co se děje, byla v naběráku a už si ji nesl domů. Žádný rozloučení. To byl na dlouhou dobu konec jediný, co tam zůstalo, byla ta tichá, veliká ryba. A spousta vzpomínek na moji krásku.’

‘Určitě na tebe brzo zapomněla.’

‘Zkoušíš naštvat, ale upřímně mně sešla z mysli. Chovatel se totiž hned na to  zbankrotoval a vrhl se radši na aranžování výloh. Ať už to znamená cokoliv. Předtím se ještě mě, neonek, velký ryby – prostě všech – zkoušel zbavit. Asi jsem byl pořád moc drahej, protože moje další štace bylo vypuštění do hned vedle tekoucí Metuje.

Pro zhejčkanýho želváka není lehký překonat takovej šok, a to nemluvim o přežití. No a myslet při tom na svoji milenku, nějakou želva fatale? Dej pokoj, pomalu jsem zapomínal.‘

‘Dobře, tak jak se ti ji povedlo znova najít?’

‚Hmm, alkohol… Bylo to právě jako teď, pozdě v noci. S ještě jedním kamarádem jsme v sobě měli několik jablek. Takže pěkně přiopilí. Koukali jsme ze stráně na hvězdný nebe a nehybnou hladinu městskýho koupaliště pod náma a něco jsme hulákali. Mimochodem, kamaráde hlavně tam nikdy nezkoušej plavat. Je to asi nádhera, dovádět tam po setmění. Jenomže tě rozežere zevnitř chlor a zůstane z tebe jen krunýř.

Zpátky k tomu večeru. Najednou vidím, jak tu nehybnou, lesklou hladinu rozčeří velký žblunknutí, od kterýho se začnou dělat kruhy na hladině po celým bazénu. Na břehu v tý tmě žhne oranžovej uhlík cigarety, na hladině poskakuje úplněk měsíce a vedle něj se vynoří – moje želva. Myslel jsem, že si mi to snad zdá.‘

‚Co tam probůh dělala, to chtěla spáchat sebevraždu?’

‚Prostě tam podplavávala provazy s fáborky, který ohraničujou dráhy. Křížem krážem se vznášela tam a zase zpátky.

Viděl jsem ji tam asi třikrát. Ten uhlík na pobřeží, to byl její novej majitel, barman v lokálu hned vedle. Nad druhou ranní zavřel podnik a vzal ji do náručí. Nevím, proč nešel spát. Podlezl ale vždycky plot, půlhoďky si ještě dopřával tuhle idylku a vyřvával ‘Georgino, jsem už ožralej, jdeme spát!’

‘Možná je to těma jablkama, ale neironicky říkám, že tohle je krásný, vole. Georgina. Dává to nějak smysl, že ji chceš najít. Teď ale nejdeme ke koupališti, že ne?’

‘Tam už nechodí. Mám ale novej tip. Chtěl jsem ale, abys věděl, proč je to pro mě tak důležitý. Na ten pohled totiž nikdy nezapomenu. Byl plnej úžasu a úcty – hvězdný nebe nade mnou a pod tím želva v opuštěným, nočním koupališti.‘

***

‘Nechci zbytečně kibicovat, ale tady na milion procent…’

‘… není, to vidím taky. Ukaž mi ještě ten leták… Slavnostní otevření baru Korytnačka. Fotka šťastnýho majitele starýho dobrýho barmana z koupaliště. Ale jak tak koukám, tady po Georgině není ani památky. Sakra, sakra.‘

‚Hmm, poslední hosti i on vypadaj’ štastně a ožrale, takže to asi byl úspěšnej večer. Nepojmenoval ten flek Korytnačka prostě proto, že je celej ten bar prosklenej jako velký akvárko? A vůbec, on je to Slovák?‘

‚Od kdy zajímá želvu národnost? Já teď chci vědět, proč v tom baru nemá akvárko s Georginou!’  

‚Tak tady prostě počkáme. Třeba má zase nějakou rutinu po zavíračce. Chceš ještě jablko? To je beztak jedinej důvod, proč’s mě bral s sebou. Protože si nemůžeš nést tuhle ožírací zásobičku jako ježek na zádech.‘

‚Ani ježci nenosí jablka na bodlinách, to je milionkrát vyvrácenej předsudek.‘

‘…’

‚Počkej, myslím, že už se zvedaj‘ poslední lidi. Heh, stejná rutina jako před koupalištěm. Úplně stejná. Zhasnout neon, zamknout bar a zatáhnout mříž. Tak co teď uděláš, barmane?’

‚Vypadá to, že si dá retko s mimořádně blaženým, tupým výrazem, opřenej o krám. To tak dělal vždycky?‘

‚První den jeho novýho života. Víš, jak to cigáro musí chutnat?’

‘Hele, už odchází a… vypadá to, že jde hned vedle, do nějaký zahrady. Nebydlí přímo nad barem?’

‚Kriste, mě se točí svět.

‘Dělej, vyrážíme za ním.’

***

‚Říkám ti, že to jde podlézt. Když jsem se pod tou brankou protáhl já se svým krunýřem, dokáže to každej. Prokrista ty děláš kravál. Ses tam zasekl? No, a teď ještě někdo přichází. Skvělý, vole, skvělý.’

‚Je tam někdo? …A sakra, želváci? Dorazili jste na otevíračku? Haha, to mě poser, to si musím vyfotit, protože tohle mi nikdo neuvěří. Jdete pozdě, kluci, dneska už mám výčep zavřenej. Nechcete přinýst společnost? Ale žádný oplzlosti, je vám to jasný? Já se zbláznim, taková želví slezlost na mým dvorku…’

‘Ožrala. Myslíš, že ti přinese Georginu?‘

‚Já hlavně nevim, jestli ji ještě poznám… Už někoho nese.‘

‚Georgino, máš tady návštěvu. Počkat, teď vopatrně. Ták. Říkal jsem, že si vás vyfotim. To by se hodilo do baru na zeď, ne? Zarámovat. Doprdele, kde mám mobil? No to je jedno, bavte se. Telefon někde v hajzlu, měl bych si v zájmu všech dojít na cígo. Nemáte zapík? Heh, no, tak já už jdu.’

‚Tady máš poslední jablko. Já vás taky… nechám o samotě.‘

***

‚Vážně jsem myslel, že mě nepoznáš. Víš, jak se mi ulevilo?‘

‚To jsem jen těžko mohla… Nezměnil ses a hlavně seš první želva, kterou vidím od toho… zverimexu.‘

‚Chci to slyšet všechno. Dáš si zkvašený jablko, ať se ti líp mluví?‘

‚Georgina si dá jedno s náma.‘

‚Cože?’

‚To říkali vždycky chlapi v baru. Ještě votočíme rundu a Georgina si dá s náma. No a pak mi to nalili do akvárka. Zelenou, calvados, cokoliv.’

‚Jak ses tam dostala? Odnesl tě tam ten chlap ze zverimexu?‘

‚Přesně tak. Ten chlap neměl nikoho. Chodil se jenom nalejvat do baru, a když konečně pošel, kdo mě asi zdědil? Jasně že Barman. On je to dobrej člověk. Dokonce mě jednu dobu bral na koupaliště. To byla nádhera. Nezodpovědná a smrtící, ale nepopsatelně krásná. Pode mnou zelenočerný kachličky a nekonečná plocha pro plavání. Měla jsem úplně stejnej pocit, jako tenkrát v chovatelství. Je strašná škoda, že jsi tam nemohl být se mnou‘

‚Já…‘

‘Je to ale dobře.. Ten chlor nejdřív necítíš, játra mám ale úplně napadrť. Jednou týdně mě Barman bere na kapačky a stačila by kapka alkoholu nebo právě chlóru a je se mnou konec.’

‚Tak pojď se mnou, utečeme. Teď je čas!‘

‚To nemůžu. Musím k doktorovi každý týden. Proto mě nemohl dát do novýho podniku. Lidi jsou občas pěkně blbí a určitě by se zase chtěli dělit o svoje drinky. Je to ale jedno, už to mám vlastně spočítaný. Slyšela jsem, co říká veterinář Barmanovi. U více orgánů je to už jen otázka času.

‚Bude to znít hrozně, ale… neměla bys jít tím spíš?‘

‚Ne, bude lepší, když počkám, než ten trouba najde telefon, a nechám se odnést do akvárka nahoře. Pitomý maličký akvárko. To když srovnám s koupalištěm… tomu bys nevěřil, určitě se tomu nevyrovná ani tisíc zkvašenejch jablek. Tak ráda bych si ho ještě jednou zkusila. Namísto kapaček naprostá, nekonečná svoboda. Ve vybraný společnosti, s tebou. Ještě alespoň jedinkrát.’

‘… Tak vyrazíme?‘

Usměje se. ‚Dobře. Tak mě veď.‘

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *