Máme tři věci.
Tu první jsme nazvali liberálním porozuměním. On to byl hrozně příjemný rozhovor. Zásadní je samozřejmě skutečnost, že Silvie Lauder je vysoce sympatickou ženou. Ale pak taky něco dalšího, snad společný kontext? Dialog klouzal jako pivo, nebylo potřeba nic moc dodávat, bylo jasné, o čem je řeč. Že se společnost nedělí příjmově a generačně, ale hodnotově, to víme, přesto nás překvapilo, jak moc nám Silvie mluvila z duše.
Tím si zdánlivě sedáme na lep otázce vypůjčené od Petra Fischera, jestli Respekt náhodou není redakcí pouze chlácholící svou bublinu liberálního čtenářstva, zatímco svět tam venku se tak moc mění. Přitom jsme sami šli na setkání s tímhle fischerovským úšklebkem, s představami o možnostech větší podvratnosti týdeníku, teoriemi o narušování diskurzů… Jenomže damn, když pak posloucháte, jak široce Silvie promýšlí věci, o kterých píše, tak se pak hrozně těžko hledá konkrétnější námitka, než je rypnutí do známého obrazu Havlových sirotků z Karlína.
Pokud Fischer říká (a my souhlasíme), že “média by se měla pokoušet (…) pomoct společnosti vyjednávat nové instituce vykazování pravdy, což ale znamená opakovaně vstupovat do debat a konfliktů, vyhledávat je a nebát se v nich znejisťovat i vlastní pozici”, tak Silvie tohle ve svých tématech dělá. Myslíme si my.
Druhým naším post-rozhorovým poznatkem je Silviina schopnost artikulovat myšlenky. To by jeden od novinářky čekal, jenomže jasně psát a mluvit, to není to samé. Zeptejte se hloubavě širokého Kašpárka a chaoticky rozmáchlého Kamberského. Silvie pokýve hlavou, krátce naznačí směřování své argumentace a pak dá krásnou figuru: ok, dám příklad! Ten dá. Dokončí myšlenku. Čistá práce. Skvělá schopnost.
A poslední věc. Jestliže jsme z rozhovoru s Michalem Horáčkem odcházeli s pocitem, že máme na víc, tak po setkání se Silvií, že musíme dělat víc. V něčem.
Když nám v březnu psala, že teď nemá moc času, protože má ve jménu “drobné masarykovské práce” domluvené nějaké debaty, netušili jsme, že dostaneme takovou lekci DMP.
Mysleli jsme, že onou masarykovskou prací míní třeba moderování diskuze na Meeting Brno nebo na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, což je jistě skvělé, ale přesto: furt dost Respekt. Takhle jsme to nadhodili, na což Silvie:
“Já vám do toho skočím. Tohle není ta drobná masarykovská práce. Za moderování beru honorář, to je prostě moje práce. Masarykovskou prací je, když vstávám ve 4:15, abych mohla jet v půl šesté vlakem do Přerova na základku mluvit s dětmi o médiích.”
Ok.
Jindy nám zase vysvětluje, jak jsou debaty na Facebooku často otravné, ale když se povede konverze alespoň jednoho člověka…!
My, jak na jednu stranu rádi teoretizujeme demokracii, ale v praxi to často znamená pouze obsesivní sledování zpravodajství a následné disputace, jestli vlastně nečíst jenom knížky, protože proboha to je taková marnost… tak tady jsme si připadali jako blbci. A to je dobrý! Je potřeba se občas zastydět nad spatřením možností, o kterých jsme předtím nevěděli.
Co ale dobrý není, to je ekonomická situace médií a následné nahánění čtenářů všude možně. Psát každý týden velký text na papír, několik menších na web, do toho moderovat za Respekt cosi, provést po redakci zájezd školáků a k tomu diskutovat na sociálních sítích. To je při kvalitě, kterou má podle nás Respekt nepochybnou, masakr.
To nám další rozhovor bude trvat zase tak do jara. Ale stavíme se do té doby aspoň na našich bývalých školách, slibujeme.
