Pocity pod čarou

Máme tři věci.

Tu první jsme nazvali liberálním porozuměním. On to byl hrozně příjemný rozhovor. Zásadní je samozřejmě skutečnost, že Silvie Lauder je vysoce sympatickou ženou. Ale pak taky něco dalšího, snad společný kontext? Dialog klouzal jako pivo, nebylo potřeba nic moc dodávat, bylo jasné, o čem je řeč. Že se společnost nedělí příjmově a generačně, ale hodnotově, to víme, přesto nás překvapilo, jak moc nám Silvie mluvila z duše.

Tím si zdánlivě sedáme na lep otázce vypůjčené od Petra Fischera, jestli Respekt náhodou není redakcí pouze chlácholící svou bublinu liberálního čtenářstva, zatímco svět tam venku se tak moc mění. Přitom jsme sami šli na setkání s tímhle fischerovským úšklebkem, s představami o možnostech větší podvratnosti týdeníku, teoriemi o narušování diskurzů… Jenomže damn, když pak posloucháte, jak široce Silvie promýšlí věci, o kterých píše, tak se pak hrozně těžko hledá konkrétnější námitka, než je rypnutí do známého obrazu Havlových sirotků z Karlína.

Pokud Fischer říká (a my souhlasíme), že “média by se měla pokoušet (…) pomoct společnosti vyjednávat nové instituce vykazování pravdy, což ale znamená opakovaně vstupovat do debat a konfliktů, vyhledávat je a nebát se v nich znejisťovat i vlastní pozici”, tak Silvie tohle ve svých tématech dělá. Myslíme si my.

Druhým naším post-rozhorovým poznatkem je Silviina schopnost artikulovat myšlenky. To by jeden od novinářky čekal, jenomže jasně psát a mluvit, to není to samé. Zeptejte se hloubavě širokého Kašpárka a chaoticky rozmáchlého Kamberského. Silvie pokýve hlavou, krátce naznačí směřování své argumentace a pak dá krásnou figuru: ok, dám příklad! Ten dá. Dokončí myšlenku. Čistá práce. Skvělá schopnost.

A poslední věc. Jestliže jsme z rozhovoru s Michalem Horáčkem odcházeli s pocitem, že máme na víc, tak po setkání se Silvií, že musíme dělat víc. V něčem.

Když nám v březnu psala, že teď nemá moc času, protože má ve jménu “drobné masarykovské práce” domluvené nějaké debaty, netušili jsme, že dostaneme takovou lekci DMP.

Mysleli jsme, že onou masarykovskou prací míní třeba moderování diskuze na Meeting Brno nebo na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, což je jistě skvělé, ale přesto: furt dost Respekt. Takhle jsme to nadhodili, na což Silvie:

“Já vám do toho skočím. Tohle není ta drobná masarykovská práce. Za moderování beru honorář, to je prostě moje práce. Masarykovskou prací je, když vstávám ve 4:15, abych mohla jet v půl šesté vlakem do Přerova na základku mluvit s dětmi o médiích.”

Ok.

Jindy nám zase vysvětluje, jak jsou debaty na Facebooku často otravné, ale když se povede konverze alespoň jednoho člověka…!

My, jak na jednu stranu rádi teoretizujeme demokracii, ale v praxi to často znamená pouze obsesivní sledování zpravodajství a následné disputace, jestli vlastně nečíst jenom knížky, protože proboha to je taková marnost… tak tady jsme si připadali jako blbci. A to je dobrý! Je potřeba se občas zastydět nad spatřením možností, o kterých jsme předtím nevěděli.

Co ale dobrý není, to je ekonomická situace médií a následné nahánění čtenářů všude možně. Psát každý týden velký text na papír, několik menších na web, do toho moderovat za Respekt cosi, provést po redakci zájezd školáků a k tomu diskutovat na sociálních sítích. To je při kvalitě, kterou má podle nás Respekt nepochybnou, masakr.

To nám další rozhovor bude trvat zase tak do jara. Ale stavíme se do té doby aspoň na našich bývalých školách, slibujeme.

Teorie hráčství a pikola – rozšířená verze pro otrlé čtenáře

Je naprosto pochopitelné, že mnoha lidem horáčkovská poetika není po chuti. Stejně tak se může dostavit nechuť  u jeho vzývání hráčství. Příslušná hantýrka se za ta léta stala lehce vyprázdněným memem a přesytit se knížete Rohana a karetních narážek je velmi snadné. Jenomže forma ≠ obsah. Proč tedy Horáčkovy přesahy o riskování a neurčité budoucnosti stojí za to?

Vysvětlíme na příkladu úvodní fotografie, kde Horáček žádá pikolo.

Dělat si legraci ze ctihodného textaře a kandidáta na prezidenta, že nezná kávovou terminologii, že vám není hanba, řeknete si. Není, odpovídáme, protože to není důležité. Nemá smysl rozhořčovat se a plýtvat energií nad zbytečnostmi, zní první Horáčkův postulát, aby následně mohl přidat návod, jak přistupovat ke věcem, které naopak důležité jsou. Takových témat není mnoho, ale o to spíš kvůli nim stojí za to jít s kůží na trh. To znamená: něco pro ně udělat, něco vsadit. A to není vůbec samozřejmá věc.

Vezměme si třeba debaty o politice. Často se pohoršujeme nad názory a chováním ostatních, říkáme si, jak někdo může dělat takové věci, to já bych přece… Jenže u toho to taky zůstane. Pro sebe jsme deklarovali nějaké dobro a máme hotovo. Jenomže slova a představy samy o sobě nic neznamenají, pokud nejsou prokázány činy. A do toho se jednomu už nechce. Něco to stojí a  budoucnost je navíc vždy nejistá a s ní i výsledek jednání, jehož účinky můžeme pozorovat až zpětně.

Na to Horáček, který neřeší prkotiny, jako je název kafe, řekne: nepropadejme fatalismu a buďme hybateli dění, neboť struktury nejsou věčné. Sociální realita je neskonale složitější než dostih, přesto pro obojí platí, že budoucnost je vždy otevřená a pokud jsme přesvědčeni, že něco nějak dopadne (dostih), nebo by mělo dopadnout (naše politické představy), vsaďme na to.

Převzít odpovědnost za svou svobodu a přitom být solidární, říká Horáček – veřejný intelektuál. Jednání, toť smysl našich dějin!

Že to něco stojí a pak to často stejně nevyjde, o tom žádná. Přesto je potřeba mít srdce, protože lepší svět je vždycky možný.

Tak proto pikolo a celý rozhovor.

Karley Sciortino – Slutever

Slutever: Dispatches from a Sexually Autonomous Woman in a Post-Shame WorldSlutever: Dispatches from a Sexually Autonomous Woman in a Post-Shame World by Karley Sciortino
My rating: 3 of 5 stars

Autor je mrtvý, psal kdysi Barthes, jenomže teď je mrtvej Barthes, takže chudák ani neví, jak vypadá autorka téhle bichle: mrdavost auglí asi 12/10, nacpaná push-upka v až absurdně „su hot slut“ outfitu – vysvětluje na Vicu cosi o novém japonském trendu strkání křenu do řitě. Živá jak málokdo. Mě minimálně probudí vždycky, jak ju vidím.

Teď teda vidím spíše protažené xichty mých přátel na GR, kteří se všichni považují za woke people, jenom protože umí číst, ale já jen říkám, jak jsem jí poznal. S motivací k četbě to nemělo nic společného, protože přeci nejsem sexista, když mám mezi dívkami mnoho přátel, to dá rozum.

Já jsem akorát takový Jirka Babica feminismu: Když neučtete Judith Butler, tak si dejte Karley Sciortino.

Ona to vůbec není zlá knížka, hlavně je to úplně jinej žánr a jak říká Václav Klaus v České sodě, když losuje seznamy homosexuálů, to je žánr a žánr já respektuji.

Videa Sciortino na Vicu mě nikdy moc nebavila, články docela jo. Roky dělá blog Slutever, kde jsem četl nějaké dobré věci, teď tam občas kouknu na její tipy na četbu v rubrice This Week in Sex.

Ono to není jentak, psát o sexu, bych řekl. Dal jsem si úkol: napiš rychle tři lidi, od kterých jsi v Česku četl nějakou žurnalistiku spojenou se sexem. První dobrá, to jsem se málem skácel, co mě to proboha napadlo: Miloš Čermák, Michal Viewegh a další boys. Snad mě za to nezavřou. Druhá: Zhasni! od Wavu, což teda byl výbornej nápad, ale provedení mě unudilo, škoda. Třetí dobrá jsou progresivní pals, ale tam si přes články o MeToo (zaplať pánbůh za ně ofc) nevzpomenu na nějakou pozitivně laděnou disputaci na téma „politika strap-onu v lesbickém vztahu“; možná bych ještě dodal Silvii Lauder, co měla snad před rokem na titulku Respíče piece o ženském orgasmu, jenže to bylo tak spíše z vědeckého nebo jakého hlediska, zkrátka taky jinej žánr, snad kdyby Erik dal nějaký piece, no nic.

Takže jsem to zkrátka přečetl.

Holka z katolické rodiny kdesi v Americe, co je od mladí hladová po sexu, okolo dvaceti žije v Londýně a slovy Petra Bajzy zažívá různá dobrodružství, bydlí ve squatu, kde zkouší klasické squat-polohy jako je třeba 518, stěhuje se do NY, kde má pár konstitutivních vztahů, živí se jako domina, co chčije policajtům od rodin do mordy, pak robí keš jako suger-baby, mezitím píše na Slutever, pro Vice, pro Vogue, má dvouletý vážný vztah s holkou a na konci knihy, zhruba v Kristových letech, dochází k tomu, že nejlepší jsou fuck-buddies, bo to je nejvíc chill, nebo minimálně tak jsem to pochopil.

Všechno to popisuje skrze sex, něco je zbytečně zdlouhavé, něco je vyloženě nudné, něco je fakt zábavné, občas mohla jít více do hloubky. Rejpe do Leny Dunham, rejpe do platových podmínek Vicu a dalších hipster-periodik, říká svoje názory na pórek, BDSM, bisexualitu, popisuje své myšlenkové proměny.

Politicky vnímavějším čtenářkám a čtenářům bude vadit, že to je bílá holka flausící po Manhattanu, co píše pro Vogue o sexu s bohatými týpky a zlehčuje některá citlivá témata, ok, jenomže on to taky není akademickej piece, který chce vysvětlit strukturální potíže černošských samoživitelek nebo pojem seriality genderu, ale zábavná autobiografie, která se snaží lidem přístupnou formou – za cenu přehlížení některých věcí a barvotiskovosti – říct, ať se vykašlou na svoje vnitřní i společenské tlaky a dělají, co se jim líbí, protože tak je to ok.

Verdikt: škoda že to nevyšlo jako jako článek na pokračování v magáči mladé fronty dnes. To bych dal pět hvězd. Takhle to byl dlouhý článek, co v tobě nevyvolá hnutí jako pořádný kus literatury, teda vyvolá, ale jiný, jestli mi jako rozumíte ))))

/ Je vtipná. To u holek není častý, jak svýho času dobře popsali na Priglu. Třeba když vypráví, jak to je s koc jiný, protože s nima nejde např. fingovat orgasmus: “I swear, women have a sixth sense for telling when other women are faking it, even from like fifty feet away. With a dude, you can literally just be boiling pasta and then randomly say, “I’m coming,” and he’ll sincerely believe you. But with Alice, I could give an Oscar-winning performance and she would just laugh in my face.

// co by mě zajímalo do budoucnosti, je vývoj sexuality (a její veřejné reflexe) v Čechii, kdy píše, že o půl generace mladší Američani jsou už zase jinde (I’m pretty sure that everyone below the age of twenty-six identifies as a radical queer nongendered entity), tak jak to bude tady. Nevím.

View all my reviews